Odmala jsem jako většina z nás nosila boty. Všude. Časem jsem však začala mít zdravotní problémy. Vybočený palce, ploché nohy, bolesti zad, bolesti hlavy. Klasická medicína nepomáhala. A přitom stačilo tak málo. Udělat jednoduchou změnu. Sundat boty.

Jsem zvyklá nosit boty

„Vezmi si bačkory! Tak vezmi si ty bačkory!“ Úplně slyším svoji mamku. Mimo příkazů, abych si vzala košilku, protože musím chránit ledviny, a abych všude slušně pozdravila, byl tento pokyn téměř na denním pořádku. Ale když já je taaaaak nerada nosila. Asi jsem věděla proč.

Odmala jsem nosila boty. Botičky, sandálky, bačkůrky, gumáčky. Pak přišly na řadu tenisky, lodičky, polobotky, kozačky, pohorky. Moje noha stále rostla, ale prodejci se tak nějak domluvili, že ženy budou mít maximální velikost 40 – 41, takže mi všechny krásné boty byly malé. K riflím jsem pánskou obuv nosit mohla, ale uznejte, že k sukni a šatům se to opravdu nehodilo. Měla jsem tedy v botníku pár střevíčků, které mě tlačily a prsty jsem tam měla nacpané, jak sardinky v plechovce. Doslova.

Řešila jsem každý problém zvlášť

Časem jsem tedy začala mít problémy. Vbočený palec (Halluxvalgus), o plochých nohách nemluvě, začala jsem mít problémy se zády a nakonec i bolesti hlavy. Řešila jsem každý problém zvlášť. Nosila jsem korektory palce na noc a připadala jsem si jako v postroji. Cvičila jsem plosku nohy známými cviky s masážním molitanovým balónkem, snažila jsem se uchopit prsty nohy kapesník a poskládat ho. Vzteky jsem koulela očima pokaždé, když se roh kapesníku posunul a zničil veledílo, na které jsem se tolik soustředila a které mě stálo nemálo času. Záda jsem poctivě tejpovala a na bolesti hlavy mi byly předepsány léky. Tak nějak jsem vnímala, že tohle není cesta. Alespoň ne dlouhodobě.

V našem městě otevřeli nový obchod s „bosou obuví“

Co to je? Ach ta zvědavost. Musím se tam jít podívat. Do té doby jsem se všude za své nohy styděla. Byly velké, žádné Popelčiny střevíčky bych neobula, ploché a s vbočeným palcem. Zkrátka nic ukázkového. Chůze mě bolela. Byla jsem hned unavená. Po rozhovoru s majitelem obchodu s barefoot (bosou) obuví jsem se konečně uklidnila, že k mé výšce je velikost nohou v pořádku, že pro své nohy můžu udělat víc, než jen korektor na noc a skládání kapesníku. Můžu začít chodit bosa. Cože? Trošku mě to naštvalo. Jsem člověk civilizovaný, bosa tak leda ze sprchy v koupelně, ale jinak jsem naučená nosit bačkory, na každou příležitost mám jiné boty, poctivě do nich nohy zavírám a tím je přece chráním.

Nicméně něco z rozhovoru jsem si odnesla a občas jsem si vyzula boty na zahradě a v bezpečí zámkové dlažby a čerstvě posekaného trávníku jsem se chvíli procházela bosky. No, nebylo to špatné. Ale po městě v té špíně, tam nikdy bosa chodit nebudu. Fuj.

Netrvalo dlouho a do prodejny jsem se vrátila. Vyzkoušela jsem si různé typy obuvi (tzv. pětiprsty, klasické, sportovnější i elegantní) a dostala jsem i pár rad na vyzkoušení, co s těma mýma bolavýma nohama. Druhá i třetí návštěva obchodu byla o zkoušení a vybírání těch nejvhodnějších bot, ve kterých se budu cítit dobře. A vybrala jsem.

Chodit ně nebolí. Chodit mě baví!

Ve svých prvních „pětiprstech“ (FiveFingers) jsem začala chodit nejdřív po zahradě, pak do lesa, na louky, po chodnících… všude. Už jsem je nesundala. První boty za spoustu let, ve kterých mě nebolel vbočený palec, prsty měly prostor, nohy se nedeformovaly. Chůze mě najednou prostě nebolela. Chůze byla najednou příjemná. A já jsem chodila ráda. Začala jsem chodit do práce pěšky, místo využívání MHD, a bylo to fajn. Získala jsem pocit, že chůze je skvělá a to jsem potřebovala.

Chodit bosý má vliv na zdraví

Od té doby se můj botník rozrostl o další barefoot brášky a sestřičky. Když nemůžu chodit úplně naboso, chodím v těchto botách. Za čtyři roky, co chodím naboso, se i moje nohy posunuly kupředu. U pravé nohy mám vbočený palec stále ještě hodně znatelný, ale na levé noze je již téměř neznatelný. Také klenba se mi začala zvedat a způsob, jakým teď chodím pomohl mým zádům a ty zase ovlivnily bolesti hlavy. Však to znáte, všechno souvisí se vším.

Kromě neskutečného fyzického zlepšení viditelného na nohou a na celkovém držení těla, jsem díky přímému kontaktu se zemí zaznamenala i vnímání jakéhosi „dalšího rozměru“. Ale o tom třeba zase někdy příště.

Chodit v bosých botách není rozmar

Moje cesta k barefoot a fivefingers obuvi nebyla z rozmaru nebo jako módní výstřelek. Vedly mě k tomu zdravotní důvody a já jsem opravdu vděčná, že už nemusím nosit bačkory (i když, mami, košilku nosím v zimě pořád, neboj) a že mě chůze baví a už nebolí.

Jak to vidíte vy? Napište komentář.

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekDýňovo – řepová polévka s tymiánem
Další článekJá, minimalista – III.díl