Neboj se a miluj… (Jarda, 49 let)

„Miluj“

Temná řeka mě uchvátila,
na žádný z břehů už dlouho nepustila.
Splynul jsem s proudem v barvu šedou,
nevěděl jsem kam ty cesty vedou.
Pak jednoho dne se srdce otevřelo,
mnoho bylo rázem vysvětleno.
Miluj, dýchej a žij každý den,
na této cestě již nebudeš zastaven.

Splnění prvního snu

Už od 19 let jsem inklinoval k takovému nějakému stylu zdravého stravování. Začátky jsou popsány v prvním článku. Teprve poslední rok a půl jsem spokojen. Ve stylu Jíme Jinak jsem se prostě našel. Stále mě baví ta tvorba a stále jsem dokola překvapen, jak to vše funguje jako celek. Dokonce mě samotného velmi překvapilo, že začaly „samy“ přijíždět i básně. Tak jsem je 19.11.2021 chronologicky seřadil a „vydal“ svojí první básnickou sbírku v PDF. Tuto sbírku jsem již sdílel na sociálních sítích. Chtěl bych vám ji všem věnovat jako dárek, v tomto krásném čase posledního Adventu, zde je ke stažení.

Co se to tak asi děje, když člověk pokračuje s Jíme Jinak

Tělo se více a více uvolňuje, protože trávící systém není permanentně přetížen. Pak se může i stát, že dojde k uvolnění mysli a začnou se dít zázraky.
Neměl jsem moc šťastné dětství. Maminka sice dělala, co mohla, ale tatínek byl holt trochu nakloněn alkoholu.
Na druhou stranu mě tatínek už jako malého vzal do vysokých hor, což pak vyústilo v mou nesmírnou životní lásku. Dnes se sice toulám už jen v podhůří, ale to je jiný příběh. Takže nic není černobílé. Proč o tom tady mluvím? Protože mně trvalo 38 let, než jsem si v sobě určité zážitky z dětství zpracoval. Pak přišel najednou den, kdy se ozvalo někde z hloubi mé duše: „Odpouštím ti, tatínku“. Další zbytečně tažený vagón za mými zády byl odpojen.

Je velmi zajímavé pozorovat, jak si neseme v sobě vzorce chování svých rodičů. Ve vztahu ke svým partnerům, dětem, přátelům. Celé roky jsem si říkal, proč dělám ty samé chyby, proč se mi pořád opakují ty samé situace? Pak z ničeho nic se to „samo“ začalo ne lepšit, ale prostě takzvaně čistit. Ty samé situace občas nastávají znovu, ale člověk už ví, co s tím a tak, jak to připlulo, to zase odpluje. Znovu je to vše ve vztahu s jídlem. Funguje-li tělo, začíná pomalu fungovat i mysl.

Kdybych tak mohl vrátit čas

To, ale nejde. Tak to musím spravit, jak to půjde,. Teď v přítomnosti.

Jsem se svojí ženou už od roku 1991, kdy jsme spolu začali bydlet. Poznali jsme se v tanečních v prosinci v roce 1988. V roce 1993 byla svatba. Jak roky plynuly, tak plynul i náš vztah. Jednou nahoru, jednou dolů. Dodnes nechápu, že to všechno ty roky se mnou vydržela. Až poslední rok a půl si velmi lehce dovolím tvrdit, že začaly převažovat dobré dny nad těmi zlými. Sice jsem už jako papoušek, ale ano – je to prostě o tom jídle, pak funguje srdce a následně i hlava. Obrácené pořadí jsem zkoušel celý život a mohu prohlásit, že se jednalo o zcela nefunkční systém. Jednou po takové nějaké hádce, mi následně ráno po meditaci „přijela“ taková básnička, jak na to:

„Cesta”

Kráčím po cestě a potkávám anděla,
má zraněné srdce, to ona ale nechtěla.
S láskou si pohrávám a dávám,
časem se léčí a já jásám.

Nedávno, po jednom takovém srovnání zad u jednoho z mých učitelů Milana, mi „přijelo“:

Rovnováha je velmi křehká, láskyplná a osvobozující.
Je důležité v ní být ve všech rovinách a směrech.
Dříve jsem se ji snažil tzv. “udržet”, ale to je hluboký omyl,
buď v ní jsem a nebo nejsem…

Zdravotní benefity

Co se týče zdravotních benefitů, rád říkávám spíše dárků, s jídlem Jíme Jinak:
Zatím, vzhledem k mému zdravotnímu stavu, nelze moc ultra sportovat. Chodím v průměru stále 90 – 100 km měsíčně. Občas cvičím Yin yogu. Celý rok se mi daří držet váhu 66 – 67 kg při výšce 172 cm, pouze jídlem. Dny skvělé nálady výrazně převažují nad těmi pochmurnými. Díky uvolněnému tělu si dovolím věci, které bych v minulosti ani nezvažoval, viz. splnění druhého snu níže v článku.

10.12.2021

Po roce mě čeká kontrola na ortopedii. Už pár dní předtím se mnou není k vydržení. Upřímně? Ano, ten strach tam stále ještě trochu je. Tentokrát to bude i s rentgenem po dvou letech od operace. Přicházím do nemocnice a po registraci jdu na rentgen. V čekárně prodýchávám celé tělo a jakoukoliv myšlenku, že bude něco špatně, nechávám odtéct do Země. Pak děkuji za pročištění. Přesouvám se do čekárny ortopedické ambulance, jsem jen v tričku, dnes tady poměrně profukuje. No nic, otvírám čtečku, dýchám, mysl nechávám být a čtu si Wima Hofa. Jak tématické do ledové chodby. Dnes jdu na řadu překvapivě brzy. Po přivítání mi pan primář s radostí oznamuje, že je to dle rentgenu v pořádku. Ptá se mě jak jsem na tom. Odpovídám: „Pane primáři, stále chodím.“ To ho rozesměje. Pak mu vyprávím, že to byla jeho 10-minutová přednáška z chemie, v zimě roku 2020, kde mi vysvětlil, jak v mém věku funguje zažívání a následná výživa kloubů. Vstávám, podávám mu ruku a říkám: „Pane primáři, bez ohledu na to, jak budu nebo nebudu chodit, děkuji vám, změnil jste mi celý život a to včetně všech vztahů“. Loučíme se a další kontrola znovu až za rok. Odcházím z nemocnice a ihned volám mé ženě. Opatrně se mě ptá, jak jsem dopadl. Začínají mi najíždět poměrně velké emoce. Sděluji jí lékařskou zprávu: „Pravé koleno: nález bez progrese degenerativních změn“. Říkám jí: “Ono se to zastavilo, nepokračuje to.” Začínám vzlykat, pak mně už tečou slzy. Omlouvám se jí, že nemohu mluvit a než vypnu telefon, tak ještě říkám: „Miluji Tě“.

Přicházím do práce a vše nadšeně vyprávím kolegovi Martinovi. Kolega má též radost a, jako již po několikáté, mě ihned inspiruje, že nastává čas zkusit to, o čem již dlouho jen mluvím. Martinovi patří obrovské poděkování, nejen za jeho motivační fotografie z ledových vod. Ale hlavně za tu bezmeznou vstřícnost, že neváhá mi kdykoliv s čímkoliv pomoci.

Splnění druhého snu

1.1.2021

V tento den jsem začal s každodenní večerní ledovou sprchou. Občas vynechám, ale tělo si to pamatuje a další den mi již hlásí, že chce znovu. První pokus s vystoupením z komfortní zóny jsem popsal v tomto článku.

11.12.2021

Je sobotní ráno, jako obvykle vstávám v 6:30 hod. a následuje Yin yoga, na závěr i s kratší meditací. Dnes je velký den, dnes se to možná stane, to na co trénuji skoro celý rok. Takže celé cvičení a meditaci poctivě dýchám. Po přípravě snídaně budím svého syna a jdeme k řece Metuji, která nám teče kousek za domem. Snídaně bude následovat až po příchodu domů, protože tělo se musí soustředit teď na něco jiného, než je plný žaludek. Přicházíme k řece a měříme teplotu, teplota vzduchu je +1°C, teplota vody +2°C. Domlouváme poslední detaily. Přichází moje žena a jsem tomu moc rád, jakákoliv podpora se dnes bude velmi hodit. Následně jdu do plavek a začínám dýchat, nejdříve nahoře nad řekou, pak sestupuji dolů na břeh a znovu hluboce dýchám. Začínám cítit splynutí s tajemnou neznámou vodou, v mysli se na chvilku objeví otázky: „Co mě tam čeká, jak bude moje tělo reagovat na tak velký chlad?” Dýchám a s plným soustředěním vstupuji do vody, mysl už mlčí, asi má teď jiné starosti, na okraji je hluboký nános, tak po kolena. Postupuji do středu řečiště, kde je parádní písek na dně, bez kamenů a prudšího proudu. Stojím uprostřed řeky a stále dýchám, po chvíli rozpažím ruce dlaněmi nahoru a začínám klesat až do úrovně rukou do ledové vody. Dýchám, jsem, voda mě nejdříve opatrně hladí, pak jemně vstupuje do všech pórů mého těla. Zaplaví mě nesmírná vlna lásky, štěstí a radosti, opět jen dýchám a jsem. Zvedám se, vystupuji z vody a děkuji. Bylo to krásné, naplňující a naprosto neuvěřitelné. Přicházím na břeh k synovi a mé ženě a říkám jim: “Mně vůbec není zima, to není možné.” Otírám se do ručníku, plavky jdou dolů, oblékám se. Původně jsem chtěl jít rychle domů do tepla, není k tomu ale žádný důvod, je mi skvěle. Veškerá čerpadla v těle jedou pouze na poloviční výkon a kupodivu to stačí. Syn se svléká, dýchá, soustředí se a nakonec si v řece i zaplave. Pro něho je to již potřetí, kdy s nadšením vstupuje do chladu. Jsem na něho tak hrdý. Jdeme domů. Nadšeně s celou rodinou diskutuji, jak je tělo dokonalé a společně s uvolněnou myslí zvládne cokoliv.

12.12.2021

Je 4:27 hod. ráno, spal jsem pouhé 4 hodiny a spát mi už nejde. Po včerejší první chladné koupeli se cítím nabitý energií. Syn mě požádal, zda bychom to dnes zkusili znovu. Stejně jako včera cvičím Yin yoga sestavu osmi cviků na protažení celého těla od šikovné paní Kassandry. Pak následuje lehce přes 20 minut dlouhá meditace od Joe Dispenzi – Nalezení přítomného okamžiku. Po ukončení jdu vařit výbornou polévku, ať máme něco na zahřátí, až se vrátíme z ledové řeky. Budím syna a vše chystám, tentokrát jdeme sami. Venku je proti včerejšku výrazná zima. Potom, co jsme včera zapadli na kraji břehu do nánosu, dnes testujeme nové místo. Teplota vzduchu je dnes -7°C. Po příchodu na místo měříme vodu, teploměr ukazuje těsně pod +2°C. Takže se vlastně krásně ohřejeme v porovnání s teplotou venku. Jdu do plavek a soustředím se plně na dech, dnes je opravdu zima, takže nesmím nic podcenit. Před vstupem do vody znovu dýchám a cítím splynutí s vodou. Tentokrát je vstup do vody snadný a hned od počátku si plně užívám ranní koupel. Voda mě znovu jemně hladí. Je zde menší hloubka, tak se nořím do vody méně než včera. Dech za dechem, tak, jak voda pomalu plyne, postupně souzním s vodou. Vršek těla, který není ponořen, je zasažen tisíci jehličkami třeskutého mrazu. Zatím to nevnímám, jen jsem s vodou. Vystupuji ven z vody a v té chvíli si právě uvědomím, že tomu vršku těla je trochu nepohodlně. Po celou cestu až k ručníku stále dýchám. Neskutečný pocit radosti a naplnění najíždí do pár sekund na mrazivém ranním vzduchu. Rychle se oblékám a syn jde naopak rychle do plavek. Dnes není moc čas, protože mráz opravdu štípe. Syn mě poprosí o natočení videa. Dobře tedy, obětuji pravou ruku a sundávám rukavici. Syn se prodýchá, vstupuje do vody, chvilku dýchá a pak si jde i v té malé hloubce zaplavat. Vystupuje z vody, vše fofrem balíme a radši jdeme domů, dnes není čas na hrdinství. Jsem velmi vděčný, že jsme si spolu užili překrásný víkend ve společnosti tajemné ledové vody. Pocity z těchto dvou dnů jsou pro mě takové, že to tělu dělá neskutečně dobře a těším se, že se to během zimy pro mě stane pravidelností.

Mým třem učitelům

Na závěr bych chtěl poděkovat:

• Ivanovi – byl mi průvodcem a rádcem po 20 let, myslím, že mi zachránil mimo jiné i manželství. Jeho nesmírná trpělivost při mých pokusech cvičit Taiji byla bezmezná.
• Honzovi – trvalo mi 21 let, než jsem pochopil co znamená věta: „Šťastnou cestu domů“. S láskou vzpomínám na těch 13,5 let víkendových Taiji seminářů v Pardubicích.
• Milanovi – na pravidelných meditačních setkáních mi dává „ochutnat“, jak to vypadá, když je to „to ono“. Pravidelně mi také skvěle rovná má občas „kousnutá záda“.

V neposlední řadě patří poděkování z celého srdce Evě a Romanovi Cikrytovým a dalším mnoha a mnoha lidem, ať už zde na webu Jíme Jinak nebo na sociálních sítích. Přišla prostě doba, kdy pomoci si musíme my sami a tady proudí pomoc ze všech směrů. Rád říkávám: „Není větší odměnou pro člověka, než inspirovat kohokoliv dalšího“.

Mohu-li si dovolit říci všem něco závěrem:

„Pokud máš jakýkoliv problém, použij to, co máš stále sebou, prostě jen dýchej a miluj…“

Tak… a už následuje jen rozloučení.

Zase třeba někdy, vážení přátelé. A něco dobrého si uvařte 🙂

To si takhle jdu se svým psem, po páté hodině ranní. Najednou tam bylo cosi, co mě nutilo zvednout hlavu k noční hvězdné obloze. To následně spustilo proud inspirace:

„Ranní nebe”

Otevřelo se ranní nebe,
pak uviděl jsem Tebe.
Nahá jsi byla zcela,
každou mezeru v mé mysli jsi vyplnila.
Pak sestoupila jsi dolů,
už navždy zůstaneme spolu.

Napsal Jaroslav Hlávka ve Velkém Poříčí 11. a 12.12.2021