Domů > Magazín > Žijeme jinak > Rodina

Jak šel čas aneb óda na venkov, ten český

Když jsem se před deseti lety vracela do České republiky, varovali mě přátelé, kteří absolvovali podobnou životní trajektorii, že to bude nezvyk. To bude dobrý, říkala jsem jim, zpola přesvědčeně, zpola v duchu „takhle to teď je, a tak z toho udělám to nejlepší, může být“.

Nad zeleninou v obchodě jsem se rozplakala

Při první návštěvě supermarketu (farmářské trhy byly v té době relativní novinkou a kolovaly debaty o tom, zda to je podvod – a nezřídka i byl) mi do očí vhrkly slzy nad unavenou zeleninou, jejíž barva (o vůni raději nemluvě) připomínala předlohu jen vzdáleně. Byl leden. Trhy v Londýně, kde si člověk od roztomilého páru zelinářů nakoupil biodynamicky pěstovanou mrkev ještě špinavou od voňavé hlíny, která při sebedelším skladování zapomnětlivým majitelem nikdy nezplesnivěla (na rozdíl od té z obchodu) se zdály být vzdáleným snem. Následovaly mléčné výrobky – tady se snad zastavil čas, říkala jsem si nad regály se sýry mého dětství a raného mládí. Rozmazlená megapolí, kde vše bylo na dosah ruky, mi bylo smutno při představě, že tohle teď jsou moje možnosti. Hledala jsem bio- nebo aspoň fresh-bedýnky – vzácné, malý sortiment, drahé, vše naprosto plné a bez kapacity přijímat nové zákazníky. Zelenina v zimě? Na to paní zapomeňte! A tak jsme na našem nově zakoupeném pozemku s dvěma poloruinami začalali pěstovat vše možné

Už víme, že to tu není pustina

…střih, píše se 2020. V okolí asi 10 km kolem nás jsme našli: farmářský obchod se sýry a výrobky od krav s přístupem na pastvu, zmrzlinárnu a kavárnu tamtéž, místní řetězec supermarketu s až udivujícím sortimentem zdravých produktů, báječné lidi, kteří rozjíždějí KPZ (komunitně podporované zemědělství pro ty, kteří – jako já – si pod tou zkratkou představí slavnou krabičku), scukovačku ve vedlejší vesnici (sním, nebo bdím?), mateřské centrum pořádající osvětové přednášky všeho druhu, nejlepší textilní galanterii na světě….

NO a nyní – svatý grál pro rodiče malého dítka na venkově – našli jsme i kamarády chystající lesní školku se skvělými průvodci na nádherném místě. Jakoby se tu doslova rojili lidé, které zajímá bytí, život, dobré jídlo a radosti (a dobře, občas i strasti) spojené s vlastnictvím nemalého pozemku a snahou něco na něm vytvořit. Lidé, kteří se nebojí opravit starý dům, zasadit sad, pěstovat tak, aby ty lahodnosti měli opravdu a doslova na dosah ruky. Kteří vědí, že když chtějí, aby tu něco bylo, je třeba jít a vytvořit to, a nevadí jim to – naopak.

Megapole se zdá najednou být dávnou minulostí. Pouštíme kořínky – doslova i obrazně – v kraji, který nám ještě před deseti lety připadal nedotčený a pustý, kde se střídala řepka s kukuřicí a pšenicí a kde na polích nebyla žádná zemina ale doopravdy hlína  (ano, to tady pořád ještě existuje a doposud se nepodařilo hospodařícím zemědělcům vysvětlit, že zaorávat meze a likvidovat opylovače je proti jejich zájmům – ale bude líp, oni to jednou pochopí, opakuji si cestou kolem právě kvetoucí řepky). Jakoby se však „okraj“ stával středem a naopak, je čím dál víc normální chtít zdravě jíst a dobře žít, netrávit svůj život v systému vytváření bohatství pro jiné, ale žít svoje bohatství, možná menší čísly na bankovních kontech, ale o to větší pocitem štěstí a radosti z každého rána, kdy posloucháme ptačí koncert pod okny, pozorujeme lesknoucí se rosu na stéblech trávy, cítíme vůni jarního vzduchu a – k mé ohromné radosti – i slyšíme bzučení včel v kvetoucí hlošině („Hurá! Jsou tu, žijou!“ vydechli jsme svorně..)

9/5/20ih

 

 

Jsem máma nyní dvou-a půl leté slečny, která mi každý den ukazuje svět z úplně nových, mnohdy fascinujících perspektiv. Jsem spokojená uprchlice z velkoměsta na venkov. Po letech strávených životem v megapoli si užívám vůni trávy, letní snídani, kterou nasbíráme na zahradě, a každý den, kdy nemusím nikam autem. Ráda zahradničím, občas něco uvařím, občas něco postavím.

1 člověk už poděkoval za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Klub

Mám ráda lidi co se nebojí změny. Co jdou za svým snem, mají na to pouze jeden život. Tenhle. A když to propásnou, tak asi žili jen na půl.

Klub

Taky mi přijde že ti lidi co žijí ve městech ( a podotýkám tedy že CHTĚJÍ žít ve městech) jsou nějací divní a protivní. Doufám že se nikoho nedotknu :-) nedávno jsem četla že : ” zaplať pánu Bohu že otevřeli obchoďáky” to zas bude v přírodě klid :-)) :-))

Ukázat další komentáře

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

13

Stěhování – dobuďte Vídeň

Když jsem pro Jíme Jinak fotila naše sezení na zemi a psala o tom, že děti nemají psací stoly a židle v pokojíčcích, uvedla jsem také, že je to dobré pro s...
10

Žil jsem v akváriu (Roman, 40 let)

Po 15 letech opustil zlatou klec a jistotu farmaceutické korporace, aby hledal sám sebe. Nerozum nebo nutnost? Jak se s tím otec dvou dětí vypořádal a co s...
klub
12

Jan Londzin: Pan Pohanka boxuje (1. část)

Honza se dostal ke zdravé výživě v 14 letech, kdy měl zažívací potíže a klasická medicína ani léčitelé mu neuměli zcela pomoci. Až po letech zjistil, že mě...
4
2

Shodil jsem 16 kg, svaly a energie zůstaly (František, 44 let)

Mám dole 16 kg a nespočet centimetrů. Zbavil jsem se úporného průjmu, křečí i zánětu v kyčli. Nepřišel jsem o svaly a energie mám na rozdávání. Přítelkyně ...
12

Vrátila jsem se zpět do aktivního a šťastného života (Jarmila, 60 let)

Navzdory sportování jsem celý život bojovala s velkou nadváhou. Diety mě stály nervy a nefungovaly. V noci jsem se potila, měla neustále žízeň. Byla jsem z...
3
7

A pak že Jíme Jinak není pro chlapy a sportovce (František, 44 let)

Běhám maratony, plavu, cvičím. Přesto celý život zápasím s nadváhou. Vyzkoušel jsem snad všechny výživové směry včetně Low Carb. Ale líp mi nebylo, spíš hů...