Když jsem se před deseti lety vracela do České republiky, varovali mě přátelé, kteří absolvovali podobnou životní trajektorii, že to bude nezvyk. To bude dobrý, říkala jsem jim, zpola přesvědčeně, zpola v duchu „takhle to teď je, a tak z toho udělám to nejlepší, může být“.

Nad zeleninou v obchodě jsem se rozplakala

Při první návštěvě supermarketu (farmářské trhy byly v té době relativní novinkou a kolovaly debaty o tom, zda to je podvod – a nezřídka i byl) mi do očí vhrkly slzy nad unavenou zeleninou, jejíž barva (o vůni raději nemluvě) připomínala předlohu jen vzdáleně. Byl leden. Trhy v Londýně, kde si člověk od roztomilého páru zelinářů nakoupil biodynamicky pěstovanou mrkev ještě špinavou od voňavé hlíny, která při sebedelším skladování zapomnětlivým majitelem nikdy nezplesnivěla (na rozdíl od té z obchodu) se zdály být vzdáleným snem. Následovaly mléčné výrobky – tady se snad zastavil čas, říkala jsem si nad regály se sýry mého dětství a raného mládí. Rozmazlená megapolí, kde vše bylo na dosah ruky, mi bylo smutno při představě, že tohle teď jsou moje možnosti. Hledala jsem bio- nebo aspoň fresh-bedýnky – vzácné, malý sortiment, drahé, vše naprosto plné a bez kapacity přijímat nové zákazníky. Zelenina v zimě? Na to paní zapomeňte! A tak jsme na našem nově zakoupeném pozemku s dvěma poloruinami začalali pěstovat vše možné

Už víme, že to tu není pustina

…střih, píše se 2020. V okolí asi 10 km kolem nás jsme našli: farmářský obchod se sýry a výrobky od krav s přístupem na pastvu, zmrzlinárnu a kavárnu tamtéž, místní řetězec supermarketu s až udivujícím sortimentem zdravých produktů, báječné lidi, kteří rozjíždějí KPZ (komunitně podporované zemědělství pro ty, kteří – jako já – si pod tou zkratkou představí slavnou krabičku), scukovačku ve vedlejší vesnici (sním, nebo bdím?), mateřské centrum pořádající osvětové přednášky všeho druhu, nejlepší textilní galanterii na světě….

NO a nyní – svatý grál pro rodiče malého dítka na venkově – našli jsme i kamarády chystající lesní školku se skvělými průvodci na nádherném místě. Jakoby se tu doslova rojili lidé, které zajímá bytí, život, dobré jídlo a radosti (a dobře, občas i strasti) spojené s vlastnictvím nemalého pozemku a snahou něco na něm vytvořit. Lidé, kteří se nebojí opravit starý dům, zasadit sad, pěstovat tak, aby ty lahodnosti měli opravdu a doslova na dosah ruky. Kteří vědí, že když chtějí, aby tu něco bylo, je třeba jít a vytvořit to, a nevadí jim to – naopak.

Megapole se zdá najednou být dávnou minulostí. Pouštíme kořínky – doslova i obrazně – v kraji, který nám ještě před deseti lety připadal nedotčený a pustý, kde se střídala řepka s kukuřicí a pšenicí a kde na polích nebyla žádná zemina ale doopravdy hlína  (ano, to tady pořád ještě existuje a doposud se nepodařilo hospodařícím zemědělcům vysvětlit, že zaorávat meze a likvidovat opylovače je proti jejich zájmům – ale bude líp, oni to jednou pochopí, opakuji si cestou kolem právě kvetoucí řepky). Jakoby se však „okraj“ stával středem a naopak, je čím dál víc normální chtít zdravě jíst a dobře žít, netrávit svůj život v systému vytváření bohatství pro jiné, ale žít svoje bohatství, možná menší čísly na bankovních kontech, ale o to větší pocitem štěstí a radosti z každého rána, kdy posloucháme ptačí koncert pod okny, pozorujeme lesknoucí se rosu na stéblech trávy, cítíme vůni jarního vzduchu a – k mé ohromné radosti – i slyšíme bzučení včel v kvetoucí hlošině („Hurá! Jsou tu, žijou!“ vydechli jsme svorně..)

9/5/20ih

 

 

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

Jsem v klubu již 3. rokem a je k nezaplacení!

Marie J: děkuji za Váš úžasný web. V klubu...

Poděkování

Dobrý den, vaše stránky jsem objevila cca před měsícem....

Kurz byl nejkrásnějším dárkem, který jsem kdy dostala

Dagbri: Jsem moc ráda, že jsem na Vaše stránky...

Díky kurzu mám mnohem více času

Stramis: Z programu jsem naprosto nadšená. Mám díky vaření...

Díky kurzu jsem snížila přísun chipsů a dalších nesmyslů

Gseidlova: Všechny recepty jsou vynikající. Snížila jsem výrazně přísun...

Jsem nadšená, jak mi jídlo chutná a nemám chuť na sladké

Dagmar: Dobrý den Evi, jsem nadšená, jak mi jídlo...

Tomu bych nevěřila: Po 3 dnech na JJ stravě mi splasklo břicho!

cihal: Zdravím vás. Začala jsem dle videa polévkami k...

Klub JJ mě vyrazil dech

Jana: Evi a Helčo, jste úžasné , Klub jíme...

Dáváte mi pocit, že jsem doma

Tammy: Pocit, že jsem doma. Nebo u kámošky na...

Členství v Klubu byla jedna z našich nejlepších investic

Martina: Dlouho jsem váhala, zda si můžeme dovolit z...

Nejlepší knedlíčky

Lenka: Tyto knedlíčky jsou chuťově snad nejlepší, jaké jsem...

Díky JJ mě to vždy nakopne zkusit něco nového

Lentvaruzk: Moc se mi vaše videa libí. Děkuji za...

Všichni mi říkají, že jsem nějaká mladá babička – díky JJ mládnu 🙂

Vlaty: Cítím se úplně super, mám dole asi 6kg....

Mám ohromnou radost, že hubnu

Kateřina: Začátkem ledna jsem se přihlásila do kurzu "hubneme...

I má 84letá maminka si na JJ jídle pochutnává

Hana O.: Konečně jsem dostala odvahu se ozvat, jsem...
  1. Mám ráda lidi co se nebojí změny. Co jdou za svým snem, mají na to pouze jeden život. Tenhle. A když to propásnou, tak asi žili jen na půl.

  2. Taky mi přijde že ti lidi co žijí ve městech ( a podotýkám tedy že CHTĚJÍ žít ve městech) jsou nějací divní a protivní. Doufám že se nikoho nedotknu 🙂 nedávno jsem četla že : “ zaplať pánu Bohu že otevřeli obchoďáky“ to zas bude v přírodě klid :-)) :-))

  3. Tak se mi ke konci vedraly slzy do očí…..ještě před 15 lety jsem byla zcela spokojená ve svém panelákovém bytě bez balkonu (přesto, že jsem původem vesnické dítě Šumavy a hrdě se k tomu hlásím). Život mě ale dovál na druhou stranu republiky…opět k hranicím….konkrétně do Ústí nad Labem…časem jsem alespoň našla byt s balkonem a myslela si, že mi to stačí…..zase málo….teď jihnu na každým kouskem půdy a každou rostlinou, tvorečkem v lese nebo na louce a srdce mi říká, že ten můj původ je hluboce zakořeněný v srdci a tak moc mě to táhne zpět…..ale ne vždy se dá všechno změnit….i když jediným důvodem jsou prostě „jen peníze“…..ale přeji si, vážně z celé duše si přeji, aby se stal nějaký zázrak a já mohla být zase součástí poklidné přírody každý den…..už ani víkendy trávené v přírodě neošulí tu nutkavou potřebu „vrátit se ke kořenům“.

    • Petro, můžu jen dodat odvahy a říct, že zůstávat někde jen pro peníze se dlouhodobě nevyplácí. Dušička strádá a peníze můžou být i jinde. My jsme nechali všechno v městě – práci, podnikání, byt. Všeho se vzdali a šli žít do lesa, netuše, jak se uživíme. A víte co? On člověk potřebuje mnohem méně peněz, když žije v přírodě a vaří si naše jídlo a nemusí nosit luxusní oblečení do práce a platit si drahé služby, aby vůbec byl schopen fungovat, jako jsem to měla já. Můj život byl drahý na provoz přestože nejsem marnivá. Ale s uzdravením odpadlo spousta péče, výdajů za masáže, ošetření, léky atd. A práce? Ta se vždycky najde. Roman našel malé milé kliety, kteeří sice platili pár korun za webovky, ale na ty naše kroupy to úplně stačilo 😃

      • svatá pravda… když nejsem ve své kůži a musíme jet nakoupit do města, hned se těším zpátky do toho našeho „zapadákova“ . Štěstí je zase hned zpátky. Problém je, že to štěstí se pořád hledá někde venku..díky za připomenutí 🙂

      • Dobrý den Evo :), tak ono to u mě to nebylo myšleno „peníze jako plat“, nejsem typ, co utrácí za zbytečnosti, ale peníze našetřené na nějaký pěkný domeček nebo jen zahradu s chatou. Je mi 47 let a brát si hypotéku je pro mě celkem strašák (těžko říct, jestli by mi jí ještě vůbec někdo dal :D)….ale být o 10-20 let mladší, tak do toho jdu a neřeším nic. Ale víme, kam může vést neuvážené zadlužování….asi na to už nejsem dost odvážná….tak teď čekám na nějaké znamení nebo zázrak…..prý když si člověk něco usilovně přeje, tak se mu to splní :)…tak si moc přeju, ale nechci riskovat….teď mám život v rámci možností poklidný a trvalo mi dlouho se dostat tam, kde jsem (myslím tím duševno)…..ale naděje prý umírá poslední a nikdo neví, co nám přinese další den…..tak třeba budu jednoho dne sama ze sebe překvapená 🙂

        • Petro rozumím Vám – mám to taky tak. Jsem sice o trošičku mladší, ale v ID, takže je mi jasné, že by mi hypotéku nikdo nedal, navíc děti ještě relativně malé… Domek jsem tedy vzdala a už jen sním o té zahradě s chatou nebo jen kousku toho pozemku (tady kdaždý venčí psy, tak se tu nic neodvažuju trhat). Nicméně jsem naposledy plkala s kámoškou a ona mi nabídla, jestli nepoplkáme na jejich zahrádce, ona to je taková zahrádečka spíš. No zajásala jsem a když jí nevadilo, že bych si tam natrhala nějakej ten plevel, byla jsem na vrcholu blaha a je to pro mně kus toho splněného přání.

          • Jak málo člověku stačí ke štěstí, že? Taky se raduju z každýho „zelenýho úlovku“, co si přinesu z přírody. A pokud se nám nesplní sen o domečku, tak taková maličká zahrádka s pidi chatičkou, kde by e dal trávit celý víkend, by určitě stačila. Tak ať se vám daří 🙂

        • Petro, tak to jsme jen 5 let od sebe a tedy mladice! 😉 No a to rozhodně stojí za to udělat změnu k tomu, aby člověk mohl žít podle svých snů. Já naprosto rozumím, že bez peněz se domeček těžko pořizuje a že když se člověk někam doplahočí a je mu dobře, tak je rád, že je rád. Je skvělé znát své hranice a své možnosti 👍 Já jen, že tam zněly ty sny a touhy, tak mě to chytlo za srdce, protože jsem si tím taky prošla a přes všechny obavy rodiny a přátel jsme to riskli a šli za svým snem a vyšlo to. My měli to štětí, že jsme měli byt ve městě, který sice byl s hypotékou, ale měl paradoxně větší hodnotu než domek na vesnici. Takže jsme byt prodali, šli do podnájmu a postavili si domeček. Postupně, jak peníze byly. Ještě stále není vše hotové, budujeme postupně a pořád se máme z čeho radovat, protože pořád něco tvoříme. Budujeme dům, sklep, garáž, zahradu, pole… Je to spousta práce, ale velmi uspokojující. No a protože jsme s životem sotva v půlce, tak to stojí za to! 😍 Držím palce, aby se sny plnily a zázraky děly! Jak píšete, když si člověk něco usilovně přeje (a něco pro to taky udělá), tak se fakt ději! ❤

          • :)……mladice jsme, to je jasný a vždycky budeme (jak si to v hlavě nastavíme, tak to mít budeme :D)….a taky souhlasím s tím, že jen přát si nestačí, ale je potřeba k tomu i přispět nějakou vlastní aktivitou. Tak uvidíme, kterým směrem mě jednou život zavane…..člověk by neměl nikdo moc tlačit na pilu a měl by se nechat unášet a nebojovat zbytečně…..ale brát všechno jako cennou zkušenost, která nás posune dál, i když nás to někdy bolí nebo srazí na kolena. Domeček a to vaše budování vám v dobrém závidím a moc přeju, aby se dařilo všechno , na co sáhnete 🙂

            • Můžu jen potvrdit, Petro, že ty nejlepší věci se v životě tak nějak přihodily a nevymysleli jsme je s Romanem vědomě. Na druhou stranu jsme věděli, co chceme a co nechceme a podřídili se tomu a dělali zdánlivě velká a těžká rozhodnutí – zrušit firmu, prodat byt, dát výpověď, odejít z byznysu,…a nechat na vesmíru, aby se o nás postaral. Nevěděli jsme přesně, jak to udělat, ale věřili jsme, že se to nějak vyřeší. Třeba jsme nevěděli, kam dáme děti do školy, protože ty sázavské jsou děsné, ty kvalitní daleko a drahé… nikdy jsem neplánovala učit děti doma. Ale tak nějak to vyplynulo. A tak je to v posledních letech, co jíme jinak, se vším :-)) Máme vizi, nemáme řešení, necháme to osudu a děláme co umíme a vize se začne realizovat. Kolikrát velmi zvláštní cestou. Třeba jsem chtěla bio zeleninu a tady široko daleko nebyl zdroj. A můj programátor jednoho dne opustil kancelář (pracuje doma), vyšel ven, nechal zorat kus louky a začal se učit pěstovat. Zatím nás to neuživí, ale kdo ví?

              • Evi váš positivní přístup je pro mě velkým vzorem..přesně tak bych chtěla fungovat. Většinou mám ze všeho obavy, strach. Ze všech změn. Jak to zvládnu , jak to bude a nebude. Snažím se s tím pracovat, ale občas mě to semele. Moc děkuji za tyto niterné osobní zkušenosti a návody :-))

                • Milá Lebell, já to měla taky tak. Proto o tom tady píšu, protože je mi jasné, že podobné strachy provází kdekoho. Já měla oslabené ledviny (všechny ty operace ledvin, močových cest, záněty, léky,…), takže jsem byla předem vždy plná obav. Ale to se neuvěřitelně změnilo po změně jídla. Najednou nebyly obavy. Sama jsem to jen pozorovala a vlastně se nepoznávala 😃😃 Nevěděla jsem, jak to bude, ale věděla jsem, že tak to musí být. Všechny černé scénáře, na které jsem byla přeborník, se rozpustily a byl klid. Něco možná přijde s věkem a životními zkušenostmi, kdy ty těžké nás posouvají fofrem tímhle směrem, a já o ně neměla v životě nouzi, ale zásadní zlom přišel u mě i Romana právě až se změnou stravy, na tom se oba shodneme. Takže vydržte, ono to přijde 😉

              • Ono je krásný už to, že člověk je schopný si zajistit zeleninu, ovoce, bylinky atd. alespoň pro svou potřebu….všechno to musí chutnat milionkrát líp, než když se to koupí a nemyslím tím jen to, že se vše nechá dozrát jak má, žádná chemie apod., ale ta láska, s kterou to člověk dělá, se musí projevit i v chuti a vzhledu všeho, co nám vyroste :). A že sjte v sobě našla odvahu učit děti doma a to nejen své vlastní, je úžasný. Já bych si na to asi nikdy netroufla…i když…..ono NIKDY neříkej NIKDY , platí…..takže kdo ví :). Moc vám přeju, aby se celé vaší rodině plány daří a sny plní.

                • Někdy to taky nevyjde, Petro, dnes přinesl Roman daikony a ředkvičky a opět dřevnaté 😃😃😃 Ale snědly jsme je taky 😉 Ale jinak je to velká radost, takové obrovské vnitřní štěstí, když člověku něco vyroste.
                  A s tou školou – před pár lety bych vám přísahala, že já rozhodně nikdy nemůžu nikoho nic učit, natož děti a ještě i cizí 😃😃😃 Nikdy neříkej nikdy je mé životní heslo, jedno z oblíbených, protože u mě teda platí na všech úrovních 😃
                  Díky za krásné přání, Petro, přeji vám to samé. Kéž jsme všichni šťastní, zdraví, spokojení a rozdáváme lásku na všechny strany ❤

  4. To je krásný článek, taky bych tak chtěla žít. Zatím jsem ale, takové místo nenašla. Už mám plné zuby města a protivných lidí v něm. Raději budu dřít na venkově v pidi domečku, než přežívat v králíkárně…

  5. Zobrazit všech 22 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Irena
Autorem článku je Irena
Jsem máma nyní dvou-a půl leté slečny, která mi každý den ukazuje svět z úplně nových, mnohdy fascinujících perspektiv. Jsem spokojená uprchlice z velkoměsta na venkov. Po letech strávených životem v megapoli si užívám vůni trávy, letní snídani, kterou nasbíráme na zahradě, a každý den, kdy nemusím nikam autem. Ráda zahradničím, občas něco uvařím, občas něco postavím.
Předchozí článekChcete lepší postavu? Zkuste tento letní jídelníček
Další článekPesto z česnekových výhonků