Moje babička a moje veganství aneb jak jsme společně pekly dort

Moje babička

Svoji babičku jsem dokázala “vycvičit”. Nikdy mi nepodstrkuje maso. Nebude mi do očí tvrdit, jak je ta buchta veganská, to můžeš, neboj, když jsou v ní stoprocentně vajíčka nebo smetana. Dneska už jen nonšalantně pronese: “Ty tohle nemůžeš”  a buchtu nabídne ostatním. Ale to by nebyla babička, aby vás nechtěla pohostit aspoň trošku.

Můj vztah s babičkou není takový ten klasický. Nejsem nucena chodit na sváteční obědy, nemusím přetrpět nudné narozeninové oslavy o hladu a frázích typu: “Vždyť z toho veganství onemocníš. Člověk musí jíst maso a mléko. Nebudeš mít silné kosti a brzo umřeš.”. A pokud má někdo trochu studovanější jazyk, stoprocentně padne věta “Kde vezmeš protein?”. Jestli existuje seznam nejvíce nenáviděných vět, které člověk může říct veganovi, pak tahle je stoprocentně na prvním místě.

Rodina a moje veganství – jde to dohromady?

Moje babička naštěstí oslavy často nepořádá. Navíc bydlíme ve stejném domě, takže když už se nás u ní náhodou sejde větší skupina, tak si mohu odskočit domů na jídlo. Nebo rovnou něco donesu k babičce a nabídnu ostatním. Už se mi párkrát stalo, že jsem donesla vegan buchtu nebo něco podobného a jen se po ní zaprášilo. Hlavně nenásilně.

Přišla jsem ale na to, že je někdy lepší to donesené jídlo před nimi hned neoznačovat vegan. Jinak vám jídlo odmítnou, že oni se přece omezovat jako já nemusí. Ale když nic neřeknu, počkám, až dojí a pak vypustím kočku z pytle (metaforicky, kočku nikdy do pytle nedávejte, věřte mi, nedopadne to dobře ani pro kočku ani pro vás, hlavně pro vás). Ty překvapené pohledy stojí za to. To najednou slyším – jak to může být tak dobré, když tam není mléko ani vajíčko? Může. Právě jste to snědli a chrochtali blahem.

Jiná generace, jiný názor

A tak, když otevřou uši (a já mám náladu vysvětlovat), vysvětlovat začnu a oni se nestačí divit. A někdy později se nestačím divit pro změnu já, když ti stejní tvrdohlavci mi najednou hlásí, že si odskočili ve městě na něco veganského. Ono někdy opravdu není jednoduché přesvědčovat generaci, která neměla přístup k informacím a norma byla celý jejich život maso, mléko, vajíčka. A hlavně ty generace našich prarodičů, kteří možná mají věk, kdy ještě zažili dokonce i válku. Tenkrát si člověk opravdu vybírat nemohl. Těžko jim v hlavě přerovnáte, že vy nic z toho, co oni znají, nechcete jíst. A oni prostě netuší, co teda vlastně jíst můžete. Trochu začarovaný kruh, ale dá se to změnit.

Moje babička má naštěstí úplně úžasný názor (teda na veganské standardy úplně ne, ale všeobecně) a to jest “Já sním cokoliv, pokud mi to chutná. Je mi jedno, co to je, pokud je to dobré.”.

Takže babička vůbec neřeší nálepky. Je jí jedno, jestli je to veganské, vegetariánské, makrobiotické, asijské, africké, z vesmíru. Pokud jí to chutná, sní to. Tím pádem si klidně zajde na veganský burger s mojí maličkostí, zamiluje si hlívu v hrašce, kterou si dala na veganském festivalu, na který mě doprovodila. Pochutná si na vegan cornettu, a tak dále a tak dále. No a pak přijde domů a dá si řízek. Kdyby ale takto přemýšlelo víc lidí, svět pro vegany by byl rozhodně jednodušší, protože by nám všichni neofrňovali nosy nad těmi veganskými lasagnemi a veganskou svíčkovou a vůbec vším, co se označí vegan. Ano, je pravda, že babičku nepředělám na vegana asi nikdy, ale pokaždé, kdy udělá nebo sní něco veganského, jsem moc ráda. Je to opravdu úspěch.

I malá vítězství se počítají

Je pravda, že babička by mě někdy nejraději zaškrtila, když se jí začnu motat v kuchyni a vymýšlet, že bych chtěla udělat vegan vánočku a vegan cheesecake a vánoční cukroví a perníčky. Víte, babička má takový trochu přehnaný smysl pro pořádek. Má taková pravidla, kam co patří a pokud to porušíte… no není to pěkné. Takže když moje maminka měla letos 50 let a já se jí rozhodla tajně udělat mango cheesecake jako narozeninový dort v kuchyni mojí babičky, no to bylo tóčo. Hádejte, jak to dopadlo. Já jsem byla vykázána od kuchyňské linky, nesměla jsem nic vzít do ruky, jen číst instrukce z vytisknutého receptu. Protože, než jsem byla takhle vykázaná, samozřejmě jsem nevědomky položila ty otevřené pytlíky mandlí a kešu na jídelní stůl. Špatně! Lžíci jsem dala na linku. Špatně! Použila jsem utěrku. Špatně! Tu má přece jenom na utírání nádobí. Mixér jsem dala o pět centimetrů dál doleva, rožla jsem světlo, která jsem rožínat neměla, dýchala jsem. Ale babička nakonec žasla, jak se cheesecake povedl. Jak by taky ne, když ho prakticky vytvořila celý ona sama. Mně se z rohu kuchyně moc dobře nepomáhalo. Babička byla nadšená, že to tak těžké nebylo a chuťově je to naprostá lahoda.

Něco podobného se opakovalo, když jsme zkoušely první vegan vánočku v životě. To byla dobrota. Tam mě vyhnala už při první příležitosti, když zjistila, že netuším, jak vytvořit kvásek. Počkejte letos. To budeme poprvé zkoušet vánoční perníčky. No to bude něco. Ale zase si nemyslete, že to babička myslí ve zlém. Ona je ráda, že má co dělat a že to může dělat se mnou… ale hlavně jí nehýbejte s tím nádobím!

Vždyť ty, chudáčku, nemáš co jíst!

Babičky to vidí tak, že prostě na světě neexistuje nic, co byste mohli jíst, pokud živočišné produkty nechcete. Já ukázala babičce, že existují alternativy všeho, co do té makové buchty nebo do té svíčkové potřebuje. Ukázala jsem jí, že o nic nepřicházím a ta vánočka taky ne. Babička do té doby netušila, že existuje vegan sýr, že z luštěnin se dá udělat sekaná, že aniž by si to uvědomovala, vařená čočka s chlebem je z principu vegan. Vajíčko se nahradí lněných semínkem nebo banánem. Prostě nevymýšlíte nic speciálního. Když jim řeknete, že jste se stali veganem a že nejíte nic ze zvířat, ty chuděrky babičky prostě netuší, jak něco udělat bez přítomnosti zvířecího produktu. Tak jim to ukažte, buďte příkladem. U mě to rozhodně zabralo.

A je možné, že skončíte v koutě kuchyně, pokud zkusíte s babičkou něco ukuchtit. Ale babička je spokojená a o tom to celé je. Buďme upřímní, naše babičky mají nejspíš mnohem víc zkušeností než my. Moje babička moc dobře věděla, proč mě nenechat vytvořit ten kvásek. Ten by chudák do dneška nevykvasil nebo co se to s ním má vlastně stát. A babička pak byla hrdá, že tu vegan vánočku vlastně udělala úplně sama a že se moc povedla. A pak se každé návštěvě chlubila.

Výsledek: Šťastná babička. A to za to stojí.

Už jsem párkrát viděla fotky a pár příspěvků, kde něčí babička hrdě pózuje s vegan buchtou na tácu a směje se od ucha k uchu. Protože konečně ví, jak to “praštěné” vnouče pohostit. Do té doby to byla nešťastná babička, která nevěděla, jak na to. Vegan vnouče převzalo iniciativu, babičce pomohlo, strávili spolu krásný den a nakonec byli všichni spokojení. Možná budou chvilku brblat, ale když to nevzdáte, povede se. Moje babička brblá neustále, ale znám jí moc dobře na to, abych poznala, že je šťastná. Vždyť ono je to nakonec jenom o tom, co říká moje babička. Jestli je do dobré, tak to sním. Z čeho to je (či co tam není v našem vegan případě), to je přece jedno, hlavně, když to chutná. Žádná věda a vánočka je na světě.