Maminky se mě stále ptají, jak to jde - být doma s dětmi, učit je a zdravě vařit. Chtěly znát náš harmonogram, tak jsem ho v roce 2018 sepsala. A teď jsou doma všechny děti a maminky se ptají, jak to skloubit. Podívala jsem se na tenhle starší článek a zjistila, že kromě věku dětí se u nás nic nezměnilo ani v karanténě. Teda odpadly kroužky, huráá! :-)

Když byly děti úplně maličké

Musím se smát, protože původní koncept článku začíná takto: Kolem jedné ráno nastává první kojení, kolem páté další, v sedm už musí být připravena kaše k snídani, protože starší dcera má hlad, ale mladší zrovna usíná. Kolem deváté řeším svačinku a procházku, hraní s dětmi, prádlo. Kolem jedenácté začínám chystat oběd. Jedenáctá je ale období krize, kdy mladší dcerka potřebuje spát a starší chce maminku. K tomu, abych odpověděla na vaše dotazy nebo přidala na stránky recept se dostávám až v noci, když už obě děti spí a já mám chvíli klid jen pro sebe a pro Jíme Jinak.“

Když to zpětně čtu, jsem unavená jen z toho kojení, dávání vyčůrat a vykakat. Tohle všechno už odpadlo, holkám je 5 a 8 let, nicméně času nazbyt stále není. Pořád je více plánů a nápadů než hodin denně. Ale pravda je, že už to není úmorné pobíhání mezi plotnou, plenkami, kojením a nočníkem. Našla jsem dvě fotky z té doby, myslím, že jsou víc než výmluvné. Všechny utahané maminky malých dětí chci tedy ujistit, že už bude jen lépe!

Ráno

Dnes to u nás chodí úplně jinak. Ve všední dny máme doma školu. V osm začínáme. První k nám chodí sousedovic holčička, to mnohdy naše mladší dcerka ještě spí. Pak se přidají kluci. Za hezkého počasí vybíháme ještě před snídaní ven. Máme své místo, kde pozdravíme sluníčko a podle nálady pak proběhne rozcvička, švihadlo, opičí dráha nebo jen houpačka na stromě. Někdy rovnou nasbíráme bylinky do košíčku. Když není hezky, cvičíme doma orgánovou sestavu, pozdrav slunci, zumbu nebo cokoli, co nám zrovna padne do noty. Už půl roku je to můj báječný muž, kdo vaří ráno miso polévku, která na nás čeká připravená po cvičení. Snídáme kolem deváté. Poslední roky je to jen polévka, ke které dám na stůl hrnec s včerejším obilím. Obilí je studené, děti mají polévku hned akorát ochlazenou na jídlo. Děti si podle potřeby berou, dokud nejsou syté. Tím odpadly dopolední svačiny i vaření kaše, kterou jsme vařili se zeleninou ještě k polévce první tři roky. Mně i manželovi vyhovuje k snídani polévka, obilí si do ní někdy dáme a někdy ne. Podle potřeby. Po snídani můj muž odchází pracovat a já zůstávám s dětmi.

Dopoledne

Po snídani uklidíme s dětmi nádobí a jde se na vzdělávací část dne. Některé aktivity dělám se všemi dětmi najednou, to když mám pro ně připravenou prezentaci nějakého nového materiálu, děláme společně pokus, věnujeme se výtvarné nebo hudební činnosti. Často se věnuji jednomu po druhém, protože jsou různě staří a i ti podobného věku jsou každý dobrý v něčem jiném a něco jiného je zajímá. Starší dcera mi začala v pěti letech číst, takže její o půl roku starší spolužák těžce nestíhal a činnosti spojené s písmenky a čtením ho nebavili. V matematice to ale bylo přesně naopak. A tak jsem s jedním dělala češtinu, s druhým matiku, pak něco společně. Děti se naučily hodně pracovat samostatně. Takže když jsou zabrané do práce a dělají každý na svém úkolu či projektu, vyrážím k plotně a k pračce. Do pračky naházím další várku prádla, tu předchozí dám sušit a na plotně zapnu obilí a luštěninu. Vrátím se k dětem, jestli jim to jde, zda něco nepotřebují. Zkontrolujeme, co je potřeba.

Svačiny chystám  jen když je to potřeba. Vypozorovala jsem na sobě i na dětech, že když děláme něco nového a náročného (pro ně na přemýšlení, pro mě na pochopení toho, jak uvažují a na to, jak jim to vysvětlit), tak dostaneme hlad. Mozek zkrátka potřebuje cukr, aby fungoval. Děti mi začnou zívat a odpadat. V tu chvíli vytahuju svačinu podle sezóny a zdravotního stavu dětí. V zimě něco teplého, v létě ovoce. Někdy mám nějaký dezert, jindy placky a pomazánku z předchozího dne. Většinou mám něco nachystaného a když to dopoledne nespotřebují, padne to odpoledne.

Oběd

Kolem dvanácté toho mají děti dost. Uklidí si pomůcky, uklidí stůl a jdou ven. Většinou jejich první kroky vedou na trampolínu. A já se pustím do vaření oběda. Je to taková moje meditace. Pustím si rádio nebo hudbu a jdu na to.  Většinou vařím pro osm lidí, což mě ohromně motivuje k tomu, abych jídlo neodbyla, jak bych to asi udělala vařit jen pro sebe. Uvařím pokaždé polévku  i  hlavní jídlo, na stůl pak nesu  pět hrnců dobrot. Všechno to dám na stůl a kolem jedné si nabíráme, dokud je co. Každé z dětí má něco raději a něco nejí, takhle si berou, co chtějí a je to. Na oběd přichází i můj muž.  Často místo příboru dostane do ruky foťák a pokyn, že tohle jídlo potřebuju vyfotit. Zabere to překvapivě hodně času, než se podaří zachytit, co je navařeno. Mívá často jídlo studené. Naštěstí mu to nevadí. Jsem to já, kdo musí mít polévku horkou a jídlo dostatečně teplé. Takže nandám jemu na focení, pak teprve všem ostatním. Jak dofotí, tak se sejdeme všichni u stolu a jíme. Ledva Roman dojí, zase prchá za prací, případně v sezóně na pole či zahradu.

Po obědě s dětmi uklízím kuchyň. Mají oblíbené a neoblíbené činnosti, takže při odnášení talířů do myčky už se dohadují, kdo bude mýt ostrůvek a kdo utírat stůl. Mám sice bandu pomocníků, někdy se mi ale zdá, že uklidit kuchyň mi s nimi trvá déle než uvařit oběd. Ony si totiž u toho zpívají, hrají a tančí s koštětem. Když to vypadá, že děti mají dost práce a že nic nerozbijí, dojdu zkontrolovat pračku, poskládám uschlé prádlo a uložím ho do skříně. Do praní prádla a jeho skládání zapojuji i holky. To aby si uvědomily, kolik toho zašpiní a že to čisté prádlo do skříně nenaskáče samo. Takže složím svoje a Romanovo a ony si skládají své. I hodinu…

Po obědě si jdou děti hrát, v zimě jim někdy čtu, občas mi u toho mladší dcerka i usne. Kolem třetí si je berou rodiče domů a naše děti lítají od večera venku s místními dětmi. Až potud jsou si naše dny velmi podobné. Pokud tedy nejedeme na výlet, na výstavu či  nějakou akci pro domškoláky. To se pak bere jídlo s sebou nebo se jí v nějaké restauraci po cestě.

Odpoledne

Zato odpoledne jsou různá. Většinu všedních dnů rozvážíme děti na střídačku s Romanem s dětmi na kroužky. Baví je všechno, takže horko těžko chráníme jedno odpoledne v týdnu, aby bylo zcela bez kroužků. Markétka má v pondělí kroužky hned tři. A je spokojená. My už méně, ale na druhou stranu jsme rádi, že je něco baví. Víme, že v pubertě to může být jinak…Za hezkého počasí, a když se to stíhá, jdeme pěšky přes les. Když je jedna dcera na hodině, tak s druhou nakupuji, dojdu na poštu nebo jdeme na brusle, kolo nebo hřiště. Když se mi uvolní ruce a všichni mají program, beru do ruky telefon a kontroluji email, vyřizují administrativu a telefonáty. Když je dobrý signál a dostanu se na internet, zvládnu z telefonu odpovídat na komentáře a dotazy v právě běžícím kurzu. Občas nevidím díky sluníčku na display, a pak se sama divím, co jsem vám to napsala za překlepy. Z telefonu se mi ovšem špatně odpovídá na emaily, takže je čtu, ale neodepisuji, to si nechávám na večer k počítači. A ony se množí a množí, nestíhám na ně reagovat. Ani na sms. Přátelé už mě znají a neberou si to osobně, vědí, že se ozvu, až bude příležitost.

Děti  odpoledne chtějí svačinu, zvlášť když mají sportovní kroužky. V zimě si svačinu nachystám zrovna když vařím oběd nebo pak večer, ale o tom ještě bude řeč.

Po návratu z kroužků se vrhám na zahradu, na pole, na počítač, na domácnost podle akutnosti, podle sil a podle sezóny. Teď zrovna trochu pokulhává péče o dům, protože budujeme permakulturní políčko a zahradu kolem domu. Všichni, kdo mají zahradu, ví, že teď by se daly celé dny trávit na ní a pořád by bylo co dělat. A protože nemáme hotovo ještě mnoho věcí kolem domu, tak ve chvíli, kdy já odcházím chystat večeři, můj muž buduje ploty, bránu, sklep, zábradlí nebo jde na pole budovat ohradník a zkontrolovat škůdce, zda to s dělením se o úrodu nepřehánějí.

Někdy mě zastoupí v rozvážení na kroužky můj muž nebo pro nás dojede do města, když jsem předtím vyrazila pěšky s dětmi a mám nakoupeno 20 kg zeleniny.

Zkrátka střídáme se a doplňujeme jak je potřeba, abychom zvládli to nejnutnější. Babičky na hlídání ani jinou výpomoc nemáme, takže si musíme pomáhat, jak se dá. Naštěstí děti už jsou hodně samostatné a sousedi jsou ochotní, když jsou doma, být po ruce, abychom mohli zajet něco vyřídit nebo si jednou za čas dojít na kafe či večeři jen ve dvou. To jsou pro nás zatím velmi vzácné momenty.

V dny, kdy nejedu s dětmi na kroužky, sedám k počítači a využívám toho, že je prázdný dům a věnuji se Jíme Jinak. V tichém domě se dobře píší články i editují recepty. Ale ledva se do toho ponořím, jsou všichni zpátky a je čas vařit večeři.

Večer

Kolem páté už začnu přemýšlet, na co mám chuť a pátrám, kdo má jak velký hlad. Podle získaných informací a nálady pak kolem šesté sedáme k večeři. To už jsme sami, jen naše rodina, školáci jsou se svými rodinami. Teď za hezkých dnů sedáme venku na snídani, oběd i večeři. Energie na ten den už je z větší části vyčerpaná, my dva jsme pomalejší a po jídle ještě chvíli sedíme a sbíráme síly na poslední  povinnosti.

Večer většinou už odmítám uklízet kuchyň. Nechávám to na nich a běžím k počítači sepsat nově vzniklé recepty na Jíme Jinak, dokud si pamatuju, co jsem do jídla dala. Řeším poradnu v běžícím programu, píšu články. Když přestane pálit slunce, jdu zalít na zahrádku bylinky a čerstvě zasázené rostlinky, protože je horko a sucho. Upocená a špinavá od hlíny naháním děti, které mi zase utekly ven, aby se šly umýt. Přichází každodenní večerní rituál: „Máš umyté zuby?“, „Tak do pyžamka!“  Holčičkám popřejeme dobrou noc, jeden je jde uložit a druhý už pracuje. Naštěstí už jsou dost velké, takže hodinové uspávání je dávnou minulostí. Ohromnou výhodou toho, že starší dobře čte je, že pohádky poslední dva roky čte ona. Mám tedy večer ještě několik hodin času na práci v klidu.

V čisté kuchyni, když děti už spí, dělám přípravu na druhý den. Dám vařit vývar, namočím obilí do jednoho a luštěninu do druhého hrnce. Dám upéct koláč nebo připravím jinou svačinu. Pokud se chystáme na výlet, nachystám si termosky a krabičky a maximum jídla už večer, aby ráno nebyl zbytečný stres.

Když je všechno nachystané a vývar se vaří, vracím se k práci. Připravuji si materiály pro děti do školy na druhý den. Hledám informace na internetu (protože ze školy si toho pamatuji opravdu málo), tisknu různé kartičky, laminuji, lepím. Někdy si dokonce nahlas chystám prezentaci. Třeba když jsem jim chtěla vyprávět strhující příběh o vzniku světa, věnovala jsem tomu dva večery a měla skutečnou trému. A stálo to za to. Chtěly ho třikrát zopakovat a pamatují si ho dodnes, i když je to už tři roky zpátky. Večer taky poklízím, skládám prádlo, zkrátka dělám všechno to, co se přes den nestihlo.

Než si jdu lehnout, sliji vývar a mrknu na hvězdy. Tady mimo město krásně svítí a já jsem většinou večer utahaná, ale naprosto šťastná. Cítím se tu mnohem více v kontaktu s přírodou, s dětmi i sama se sebou než dříve ve městě.

Priority jsou jasné

Zkombinovat roli matky, kuchařky, pradlenky, učitelky, milenky, redaktorky a zahradnice je někdy kumšt. Ale skládá se to tak nějak samo. Docela přirozeně se naše aktivity mění podle ročního období, stejně jako náš jídelníček. Děláme, co je potřeba, a tolik, kolik zvládneme. Zapojujeme děti, co to jde. Některé věci nestíháme, priority jsou jasné. Já třeba nežehlím. Není kdy. Nestíhám sledovat Facebook. Nekoukáme každý večer na televizi. Nemáme ji vůbec zavedenou, protože na ní nemáme čas. Když si chceme odpočinout u hezkého filmu, tak si ho vybereme a pustíme v čase, který nám vyhovuje. Máme pro ten účel bezvadnou obrazovku. Nejlepší kino si tedy děláme doma stejně jako Klubačka Jana se svou větší rodinou a staršími dětmi (Sedíme na zemi, nemáme televizi a Vánoce slavíme po svém)

Víkendy jsou v létě plné výletů, práce na poli a na zahradě a kolem domu, v zimě je to víc o návštěvách a kultuře. Máme notnou dávku svobody, která je pro nás velmi důležitá. A cena, kterou za ni platíme, je to, že máme pořád plné ruce práce. Zatím nás to baví. Nenudíme se. Jsme relativně mladí (pokud se 40 let dá považovat za mládí) a při síle. Vlastně mám pořád víc energie než před dvaceti lety. Však tenhle můj příběh dobře znáte. Začalo to změnou jídelníčku 😉

Óda na mého muže

Tohle všechno bych samozřejmě absolutně nezvládala, kdyby tu nebyl můj báječný muž, Roman, který má priority stejné jako já a který mi v tomto všem pomáhá, seč jen může. Nemít jeho morální i fyzickou podporu, vypadal by náš život úplně jinak, než jak jste si právě přečetli. Kdybych měla napsat, co všechno můj muž dělá a umí, byl by to celý další článek, hotová óda. Tím vás však nebudu zatěžovat, už tak jsem se rozepsala až až a to jsem se snažila popsat naše dny stručně. Neodpustím si však jednu nadějnou větu pro mladé manželky zoufalé ze svých manželů, kteří pro nějakou jinou stravu a všechno to alternativno nemají zatím vůbec pochopení. Když jsme spolu začali před 12 lety chodit, měla jsem za to, že si beru párkožravého ajťáka a budeme spolu žít navěky ve městě v bytě.

Je to lepší a lepší

Někdy toho mám samozřejmě dost a jediné co chci, je spát nebo lehnout na gauč. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučila (nebo lépe řečeno stále ještě se ji učím) až s dětmi. Odpočívat. A taky se čím dál více daří to, co tolik let takřka nebylo – večery ve dvou. Když jsme unavení, jdeme spát. Když nejsme unavení, spát nejdeme, ale pustíme si hezký film nebo si povídáme. S přibývajícím věkem dětí se dostávají aktivity a odpočinek víc a více do rovnováhy. Takže se vracím k tomu, co jsem měla rozepsáno před lety v konceptu – je to stále lepší a lepší.

PS: Článek byl napsán v roce 2017. Dnes už je holkám skoro 11 a 8 let a jsou to velké pomocnice. Kdo sleduje FB Jíme Jinak, tak vidí podle fotek jídel a mých komentářů, co už všechno zastanou. Takže po dalších třech letech musím konstatovat, že je to lepší a lepší! Nicméně času nazbyt stále není. Ani v karanténě a bez kroužků 🙂

 

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

Děkuji za zorganizovaný celý jídelníček v kurzu

Bezinj: Druhý týden zvládám dobře, jídlo chutná i mému...

Hltám všechny informace

Lenka B.: Ahoj Evi, děkuji za perfektně zpracovaný článek....

Moje hmotnost je konečně stabilní

Iva V.: Ahoj Evi, já jsem úplně nadšená ze...

Nemůžu si pomoct, ty jídla z kurzu jsou tak dobrá, že vylizuji talíře i hrnce…

Magda: Ahoj všichni, dnes uvařil manžel - zelí, bramborový knedlík a...

Za těch pár korun za kurz jsem dostala nálož informací

Vlasztovka: Přesto, že podle stránek JJ jím už od...

Poděkování

Dobrý den, vaše stránky jsem objevila cca před měsícem....

Skvělé filmy, neskuteční lidé

Jana: Mila Evi a Heli a vsichni, kdo jste...

Své porce musím bránit před rodinou:-)

Adad: Dobrý den, děkuji za krásný a hlavně srozumitelný...

Děkuji za vaši osvětu ohledně jídla a kurz zdarma

Andrea A.: Ráda bych Vám, vám všem, moc poděkovala...

Roky jsem bojovala se zácpou a únavou – konečně jsou pryč!

Marcela: Ahoj, chtěla jsem vám poděkovat za super kurz...

Za 3 týdny mám 5 kg dole bez hladu a chemických koktejlů

Zdlang: Zdravim, Evo, Jarni ocista mne prekvapuje pokracujicim ubytkem...

I sestřička v nemocnici si všimla, že jím zdravě

Bartoanaovj: Evi, Helčo, děkuji za práci kterou děláte. I...

Konečně mám všechny informace na jednom místě

Jitka: Dobrý den, chtěla jsem vám moc poděkovat za...

Velké díky za filmový festival

Ivana: Holky, nechtělo se mi přihlašovat na festivalové stránky,...

Nevěřila jsem, že dokážu být bez čokolády

Marcella H.: Březen byl můj první měsíc, kdy jsem se...

Velký dík za kurz

Jana: Paní Evičko a Heleno, velký dík za kurz vánoce...

Neuvěřitelných 96 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Evi, jste prostě frajerka na třetí! Též smekám a obdivuji. Forever! Podle fotek domškoly si říkám, že byste mohla s klidem dělat vedle blogu o jídle i blog o vzdělávání dětí a Montessori výuce… Hned jak zavřeli školy, vzpomínala jsem na vás, že jste určitě totálně v pohodě. 🙂 Děkuji za tento aktualizovaný článek… Naše tři děcka jsou všechna z prvotřídní Montessori (školy-školky-jeslí), ale v koronakrizi doma trpíme. Rozhodně si samostatnost a proaktivitu domů nepřenášejí. Jako by se už moc nakazily „pražákovštinou“ a byť jsme na chalupách, ven z baráku je vyháním násilím (ale pravda, pak zpátky takytak). Světlé okamžiky vidím leda ve stravě pod vlivem JJ: z nákupu si přivezu dvě krabice čerstvé zeleniny a pět pytlíků oříšků (a pár tabulek hořké čokolády, no, dobrá) a obstojně stíhám podstrkávat dětem a mužovi na talíře „pšenice stokrát jinak“ od babi/dědy pestrobarevné hromádky. … Strašně se mi líbil koronavtípek: „Žít! Měli se naučit žít, ne šít…“ Mám ještě šanci? Prosím…? 🙂

    • Aleno, díky za kompliment a za ten vtípek – smějeme se s Romanem a kýveme hlavama, že to je přesně ono „ŽÍT!“ to se po nás chce! 👍 Vzdělávání mám pořád v hlavě, že bych sdílela příspěvky z praxe, ale dlouho to nikoho nezajímalo a lidi to spíš odsuzovali, jaký jsou děti chudáci apod. No teď se situace změnila a mě mrzí, že nemám kapacitu to všechno sepsat, protože jsem doma s nimi 10 let a mám toho fakt hodně co sdílet. Tak třeba časem průběžně, ale to zase bude po karanténě 😂 Tu prvotřídní Montessori vám závidím, mít tu nějakou, jsou děti v ní, to mi věřte. Já učit doma nechtěla, nepřišla jsem si na to ani dost trpělivá, ani dost chytrá 😃 Myslím, že ty vaše doma prostě odopčívají, ale že až vyletí z hnízda, tak to bude v nich a budou to umět používat 😉 A jinak buďte v klidu, já nemůžu dostat z domu ani Romana ani mladší dceru a pak je taky nemůžu dostat zpátky 😂😂😂
      Já myslím, že to zvládáte krásně a že šance ještě to vylepšovat máme pořád 😃😃😃

  2. Ahoj Evi, inspirativní jako vždy 🙂 Děkuji. Když mi první paní učitelka mého syna v pololetí druhé třídy, kdy začal mít velké problémy stíhat školní povinnosti, navrhovala, jestli ho nechci učit doma, měla jsem pocit, že se zbláznila. Řízením osudu jsem se teď, jako mnozí jiní rodiče, do této pozice dostala. A jak si to užívám, jak mě to baví a vidím, že i syna to baví ( dobře, je přeci jen o 2 roky starší), a jak mu to prospívá! Vlastně v tom vidím jenom pozitiva. A intuitivně také ráno začínáme pobytem v přírodě!! Musím přiznat, že mě teď na chvíli zamrzelo, že jsem se tou myšlenkou předtím nezabývala alespoň o trochu déle. Možná by byla spousta věcí jinak. Ale to už je teď pasé!! Vůbec se nedivím, že byť unavená, cítíš se večer šťastná a naplněná. Mívám to teď podobně.. Ať se i nadále daří nám všem!!

    • Maruško, srdce mi plesá nad takovou zprávou! Jiní se hroutí, že mají děti doma a nezvládají to a ty si to užíváš, hurááá 😍 Víš, nemá cenu řešit, co by bylo kdyby….všechno je, jak má být. Třeba bys tenkrát měla pochyby, jestli to děláš dobře, jestli by mu nebylo líp ve škole a kdo ví co všechno. Teď máš srovnání a vidíš to jinak než tehdy. Je to krásně zařízené 😉

  3. Takto by som to chcela aj pre môjho syna. Má ešte len 3, ale už teraz viem, že klasickú školu pre neho nechcem… a to vlastne sama učím, čiže to vidím aj z druhej strany. Zatiaľ si však neviem predstaviť ho učiť doma. Jednak ma baví moja práca (učím na VŠ), a jednak si myslím že by som mala vyššie nároky, ako treba… Verím, že kým na to príde cas, tak sa nájde spravne riešenie :).

    • Lea, přesně v 3 letech první dcery mi došlo, že ji nemůžu dát do nejbližší státní školy na tehdejším sídlišti v Praze. Vůbec jsem nevěděla, jak to budu řešit, jen jsem věděla, že tahle betonová krabice to nebude 🙂 Nikdy v životě jsem neuvažovala o tom, že budu učit doma vlastní děti, natož nějaké další 😃 Všechno to k nám přišlo zcela přirozeně a samo.

  4. Tak si čtu krásný článek a najednou „večer dám vařit vývar“ vždyť já ho zapomněla v hrnci! Doběhla jsem do kuchyně a ještě ho zachranila 😀 jinak mě překvapilo, jak si vše v karanténě hned sedlo, podařilo se nám pracovat z domova, takže dopoledne je tu neuvěřitelný klid, všichni si dělají svou práci, kluci chodí normálně do Montessori, 2. a 4. třída, je vidět krásná samostatnost, večer připravíme jen podklady jim na ráno, chtějí pracovat samostatně, jen kontrolujeme společně, když je to potřeba. Stíháme i kváskový chléb, na vaření i myčku se hrnou pomocníci, kluci i sami vybírají dezerty, co upečeme ze stránek JJ, každý den společně hrajeme hry, připravujeme záhonky.. jak nejsou kroužky, je to pohodička.. 😀

    • Super, Sávko, paráda! Montessori je skvělá, mít ji tu někde, tak je tam taky dáváme, takhle jsem si ji vytvořila v obýváku 😃 Já si myslím, že toto období mnohé rodiny potřebovaly jako sůl. Pro nás žádná změna a ostatní si to aspoň mohou vyzkoušet 😉

  5. Tvoje povídání o Vašem každodenním životě, milá Evo, mě tak pohladilo… Moc Ti vše přeji, nejvíc samozřejmě rodinu, že si s manželem rozumíte a doplňujete se. Máš všeho nad hlavu, obdivuji, jak to zvládáš… že to má smysl, víš sama nejlépe :-). Holčičky mají ve Tvém vzoru skvělý vklad do života. Pokud se tedy jednou nezamilují do nějakého blbečka :-). Píšu komentář sice civilně, ale uvnitř Tě objímám a jsem vděčná, že Tě mohu alespoň takto na dálku poznávat ♥.

    • Dášo, moc děkuju. Já jsem ráda, že jsi s námi v programu a že jsme se díky tomu mohly poznat. Jsi mi moc blízká v mnoha ohledech, ačkoli ty jsi umělkyně a já ani náhodou. Posílám velké objetí zpět, těším se, až roztáhneš ta křídla 😉 A ty je roztáhneš 😍 Mít tě tak za sousedku, tak bychom tě hned angažovali jako lektorku na umění 😍 Markétka chodí na Dějiny umění k jedné takové nadšené paní a já už vůbec nevím, o čem se to tam učí, protože to je mimo moje pole působnosti. Chodí s různými výtvory a jmény malířů a technik, které jsem nikdy neslyšela. A my všichni jsme na podzim začali chodit na malířák k panu skutečnému malíří, co nás vůbec nic neučí, ale občas se na nás přijde podívat a nechá nás, ať si děláme, co chceme. A tak zcela neuměl tvoříme a moc nás to baví.

      • Ve Tvém sousedství bych měla ze Tvé akčnosti ještě větší mindrák, milá Evo… A musela bych zalézat mnohem hlouběji do své nory, abys mě nevyháněla na čerstvý vzduch :-))). Mám nesmírně akční a pracovitou kamarádku už od školy a dnes i kolegyni (její zásluhou; učit jsem nikdy nechtěla, přivlíkla mě do ZUŠky v zubech a jsem jí za to náležitě vděčná); musela jsem přestat po několika letech s ní vystavovat, byla by mě uštvala :-). A když jsme spolu jezdily s dětmi na výtvarné ateliéry na Šumavu a já si třeba zalezla do lesa a schoulila se na mýtině, abych měla alespoň chvilku klid, ona tam přihopkala s žáky, tancovali kolem mě jako velký had a zpívali „Zajíček v své jamce… :-)“ Ne, vážně; mít Tě blízko by bylo moc fajn… a nezáviděla bych Ti i Tvé mládí? :-))) A k umění: kdysi jsem toužila být umělkyně a snila po celosvětovém aplausu. Nechtěla jsem kvůli tomu ani děti- asi proto mně byl nadělen problematický a stále nemocný syn s ADHD, který potřeboval všechnu moji pozornost a trpělivost a druhý ideální, abych měla srovnání :-).Dnes mám zcela jiná přání… těší každé dobré slovo, ale pouze upřímné. A opravdu mám jediné velké přání: ožít a dokázat radovat se ze života… Děkuji ♥

        • Zajíček v své jamce 😂😂😂 Tak takhle akční nejsem, ani takový extrovert, spíš bych s tebou šla do toho lesa a schoulila se v tichosti do své jamky někde v okolí. Měla jsem tu kamarádku 71 let a to byla přesně moje krevní, věková i aktivitová skupina – dávaly jsme si spolu malé procházky, pozorovaly tiše přírodu s hrnečkem melty v ruce nebo si vyprávěly historky ze života. Jaro je kouzelné období a zažíváme velmi transformační časy, tvoje přání se jistě naplní, vůbec o tom nepochybuju. Už proto, že jsme spolu v očistě 😉

            • Dášo, četla jsi poslední newsletter z Jarní očisty??? Myslím, že je tam jasné poselství od jedné z těch žen v komentáři dole přímo pro tebe ❤

                • Zatím ho máš jen v mejlíku, posílali jsme ho v pondělí, do kurzu ho terpve nahraju, tak ti nemůžu poslat odkaz. Je tam komentář od jedné paní, teď si nevzpomenu na jméno, určitě budeš vědět, který, až k němu dojdeš 😉

  6. Ahoj Evi,

    a plánuješ domácí vzdělávání holek i na druhém stupni? Zajímá mě to jen ze zvědavosti. Díky koronaviru si užívám domácí vzdělávání i já (manžel je bohužel zásadně proti) a strašně mě to naplňuje. Chce to mít chuť a také trochu organizace.
    Evi, jste pro nás velkým vzorem.

    Lucka

    • Díky Lucko, ano, počítáme s tím, starší jde do 6. třídy od září, takže jedeme dál 😉 Chce to organizaci, víru v sebe a ty děti, neřešit, co řeší ostatní, neporovnávat se s ostatními, žít si po svém. Ale podpora manžela, to nevím, jestli bych dala, kdyby byl zásadně proti. Vlastně mě do toho uvrtal on 😉

      • No v porovnání s tím, co za den zvládneš ty! A jak je to vše skvěle organizováno
        Já mám tedy děti ještě malé a jsem na rodičáku, vaření, zahrada,zbytek času s dětma po lesích.. A nohy i tak neholený od vánoc a žehličku jsem vyhnala z domu už před lety.. Ani plíny jsem nežehlila.. Prostě kupa hnoje jsem:-)
        Před Tebou smekám.. Ještě jsi měla v péči babičku..

        • Katko, určitě děláš jiné věci. Schválně si to piš, co všechno vlastně děláš. On to člověk neocení a ostatní to mnohdy berou jako samozřejmost, ale já jednou za čas napíšu všechno, co s Romanem děláme a pak si to s dětmi přerozdělujeme a to je vždycky činností…zdánlivé drobnosti, ale: někdo musí vybalit nákup a dát do ledničky, někdo musí sednout k počítači a zaplatit kroužky, někdo musí objednat drogerii a kosmetiku,….Buď v klidu, nohy mám neholené určitě od října 😂 A plíny jsem nežehlila taky. Dělali jsme bezplenkovku a plíny šly z pračky do sušičky a hned do oběhu. Co nemusím, to nedělám 😉 Dokonce i boty na ven jsem si koupila cíleně už kolikáté v řadě (nosím je do roztrhání) bez tkaniček jen nazouvací 😂 A když tu byla babička, tak šlo stranou všechno ostatní. Nebyl prostor na uklízení, na nějaké velké učení apod. Ani jsem neměla čas na stránky. Prostě byla priorita babička a to, abych se vyspala. Zbytek šel stranou. Když jsem měla děti malé, byla pro mě priorita najíst se a vyspat, všechno ostatní byl bonus navíc. Samozřejmě dobré jídlo byl jasný bod programu 😉

            • Všechny jsme boží. A nastává náš čas – ženská energie a ženská spritualita dozrávají a začínají se projevovat. Přestaneme soutěži s chlapama o výkon a porovnávat se mezi s sebou, začneme se podporovat, spojíme síly a uzdravíme sebe i Zemi ❤ Tak a jsem za totálního magora 😃

              • Ale nejsi, já to taky tak cítím. Jsem spojená se všema holkama, který se okolo mě ochomýtají a podporujeme se navzájem. Je srandovní, že každý den má některá splín, tak si tu dobrou náladu a energii předáváme jako štafetový kolík. A zbývá dost i na starší sousedky a naše babičky. Nemám teď moc času tady pročítat, ale tohle mě padlo do oka a tak vám to musím napsat. Za chvíli jdu na cvičení jógy. Namasté

  7. Evi,smekám.
    Já bych děti učit nemohla, obzvlášt ne cizí – zavřeli by mě totiž:-)
    Za týden vypadá, že už budu doma i já, tak se taky těším, co práce udělám. Třeba umyju okna, ráno budu v klidu cvičit pozdrav slunci, večer pozdrav měsíci a přes den svojí normální sestavu. Taky se budu chodit procházet do lesa…a prostě celkově si to nucené volno užiju

    • Kattynnko, to nikdy nevíš, já bych ti to byla řekla před pár lety taky, že NIKDY nebudu nikoho učit číst, psát a počítat 😂😂😂 Já??? Jak bych mohla!? Já to vůbec neplánovala, nepovažovala jsem se za dost trpělivou, natož dostatečně erudovanou, abych mohla něco předávat. Až jsem si udělala drahý a náročný dvouletý pedagog. výcvik, tak jsem si naplno uvědomila, že se pletu a že na to koukám z toho klasického pohledu, ve kterém jsme byli vychováni. Dnes to vidím úplně ale úplně jinak. Je to vývoj a já spadla do vody a musela plavat, protože po přestěhování na samotu jsem nechtěla dát starší dceru do místní školy a ty, co by se mi líbily, byly daleko a drahé, já měla kojence….Roman řekl: „prosím tě, naučit jí ty první třídy zvládneš“ a bylo 😉

  8. Evo, máš můj hluboký obdiv za to, co všechno dokážeš zvládnout! Jenom jsem četla a jsem skoro sedřená 😀 Díky za tvoje nasazení, za všechno co pro nás děláš a hlavně za to, že jsi pořád úplně normální, fajnová parťačka, která se nad nás čučkaře nijak nepovyšuje ♥

    • Asi jsem tam měla napsat, že mám momentálně neoholený nohy, neostříhaný nehty a za těma nehtama spoustu hlíny 😂😂😂 Díky Zuzko, ale já zase nestíhám spoustu věcí, co stíhají jiné ženské, a neumím to, co ty druhé. Třeba jsem neušila jedinou roušku. Darovala jsem materiál sousedce, padlo prostěradlo a povlečení, ale šít už fakt nezbylo kdy.

      • Neoholené nohy :(( mám i já Evo. U mě je to ale proto, že se mi vážně nechce a navíc nemusím k doktorovi, ke kterému si nohy holím vždy. Každý děláme to co umíme, to co stíháme, to co chceme, to co musíme…. Když si uvědomí, co vše jsem zvládala, když jsem byla v produktivním věku, nestačím se divit. To co ale zvládáte vy, zvládá málo kdo. Nejdůležitější je souhra s manželem.

        • Naďo, to je přesně ono, po dokotorech nechodím, navíc, co jím jinak nemám chlupy-dráty, ale jemné chloupky, takže to není tak „mužné“ jako dřív :-))) A navíc chodím pořád v teplých kalhotách, takže o nic nejde. Taková amazonka ještě nejsem, abych tak chodila i v létě, ale zatím je to „práce navíc“. Šetřím každou minutu, musím být efektivní. Ale myslím si, že vaše generace byla v našem věku ještě produktivnější. Když jste byly maminky malých dětí, neměly jste myčky, sušičky,…. všechno se žehlilo,…. máma nám šila, pletla, protože nebylo co koupit a nebyly peníze, do toho otlkoukala cihly na baráku, co nikdy nedostavěli….Nekupovala svačiny, všechno se dělalo doma (to máme společné :-)…Myslím, že my jsme jen pohodlná generace 😂

          • :-)) taky se přidávám s neoholenýma nohama :-)) naposledy když jsem šla na fyzioterapii. Byla tam sice žena – možná by to pochopila , ale nechtěla jsem riskovat :-)) u amazonky jsem se fakt zasmála :-))

          • Jo jo, amazonky jsme kdysi byly všechny. A je fakt, že nebyly sušičky (tu nemám ani dnes), nebyly myčky (taky nemám), pračky – pliny se vyvařovaly v hrnci – to byly galeje, později jsme měli skákací Tatramatku, šila jsem co se dalo, na domácnost jsem byla skoro sama – manžel pracoval mimo bydliště. Do toho všeho jsem 5 roků dálkově studovala (kdysi jsem nemohla – otec nebyl v KSČ), vychovávala dítě, chodila do práce a peněz bylo málo. Nebyla to dobrá doba.

            • Byly to těžké časy pro ženy a jejich ženství. Teď se nám blýská na lepší časy, vše tomu nahrává, aby se přestal svět hodnotit jen penězi a výkonem, aby rozum doplnilo srdce, ženská intuice a naše alchymistické schopnosti, které bychom měly určitě používat v kuchyni pro léčení našich drahých ❤

    • A co konkrétně? Zdá se mi to jako velmi okrajové téma, ale mám k tomu hodně co říct :-))

  9. Prostě velký obdiv! Pro mě zatím nepochopitelné, jak se to dá zvládnout, ale chce to energii a ta se mi zatím vrací se stravou podle JJ. I před tím jsem byla zvyklá vařit zdravěji, pro syna připravovala jídlo prakticky 5x za den, protože do roka a tři čtvrtě jsem mu dělala jídlo zvlášť. Teď vařím podle JJ 3x denně, k tomu nějaké svačinky a přitom mi přijde, že kuchyň je uklizená rychleji než před tím a to spousta nádobí myji v ruce, abych mohla hned pak použít. Jste velikou motivací! 🙂

    • Myslím, Ivano, že velikou motivací je právě váš komentář. Mnoho maminek, co potkávám venku a na akcích s dětmi, se tváří, že uvařit už dvakrát za den by bylo příliš. Jste pro mě další příklad ženy, která když něco chce pro své dítě, tak to prostě zařídí.

  10. Teda klobouk dolů, jste opravdu šikovná, ale hlavně houževnatá a vytrvalá! A v dobrém smyslu slova tvrdohlavá, dotahujete své sny do konce. To, že jste byla v dětství i později často nemocná Vás zřejmě ohromně zocelilo a nejspíš utvrdilo v tom, co opravdu chcete. Tedy aspoň si to myslím. :-))

  11. Evi, můžu se zeptat, vy bydlíte v Sázavě u Stříbrné Skalice, na Vysočině, ve které? Mohu poprosit o váš e-mail a optat se na podrobnosti ohledně Montesorri výuky a mého dovzdělání, plánuji taky doma mini školku do 5 dětí.
    Moc díky Evča

  12. Nedávno jsem byla na přednášce o odměnách a trestech dětí. Měla ji psycholožka a sama říkala, že známkování je špatné, dnešní školy jsou pro děti demotivující, místo toho, aby se dítě podpořilo v čem je dobré, tak se dá na doučování a driluje to, v čem nevyniká. Pak nemá čas rozbíjet svůj talent. Syn chodí do Montessori školky a jsem ráda, že nám ho před rokem nevzali do státní kvůli pomočování. Doufám, že než pújde do školy se u nás podaří otevřít Montessori škola. (sama bych si na výuku netroufla, nemám na to vlohy, jsem cizinka, takže bych ho asi češtinu nenaučila 🙂 )

    • Tak základní škola poskytuje opravdu jen základ vzdělání, takže bych rozuměla tomu, že pokud tam dítě něco nezvládá, tak se dá na doučování a snaží se v tom zlepšovat. Na gymnáziu nebo později se může soustředit už jen na to, co ho opravdu zajímá a v čem vyniká. Ale ta ZŠ je prostě základ, ne? Vždyť se tam nic tak složitého neučí.

      • Právě proto, že se tam nic tak složitého neučí, není potřeba profíka na matematiku nebo češtinu, přírodopis nebo zeměpis. Základy si dítě tak jako tak vezme v rodině. Podle mě je devět let na základní škole k získání všeobecného rozhledu a naučení se číst, psát a počítat prostě ztráta času a dětství. Navíc, když se dítě učí ve svém tempu a podle svých schopností, nevznikne potřeba něco „doučovat“, protože se to prostě dříve nebo později naučí, ale v čase, který je pro dítě vhodný. Nevznikne tak zbytečně pocit neschopnosti a drilu něčeho, co mě nebaví, což pak vede k odporu k učení se novým věcem. Chápu, že tenhle můj názor budou sdílet jen ti, co si tímto už prošli 🙂

        • Tak těch 9 let ZŠ podle mne funguje hlavně proto, aby o děti bylo postaráno, resp. aby byly pod dohledem a rodiče mohli chodit do práce 🙂

          • U nás 90 % radosti ze školy tvoří to, že se tam děti můžou učit a potkávat s plnou třídou kamarádů.
            A to je přesně to, co jim při domácím vyučování nemůžeme dát…

            • U nás děti z vesnice se tedy nemůžou dočkat, až dorazí domů, aby si mohly pohrát s našimi a dalšími dětmi, protože ve škole musí většinu času sedět a být zticha, o přestávkách nesmějí běhat a hlučit, to se tak najedí a odskočí si. Naštěstí se i školy mění, ale ta tradiční to má většinou takto a tam prostor pro hraní a kamarádění není. Já osobně jsem z celé školy měla jen jedinou kamarádku, ve třídě bylo dalších 30 dětí, které jsem neměla ráda, bála se jich, přišli mi jako z jiné planety a já jim. Jen díky té jediné Zuzce jsem byla schopná to tam nějak přežít a celé dětství jsem si nepřála nic jiného než bydlet někde blíž u ní a mít víc času se užít, protože bydlela ne jiném sídlišti, měla jindy kroužky a tak jsme měli jen ty utržené minuty mezi hodinami a cestu do jídelny. Opravdové kamarádky jsem měla tam, co jsem bydlela, s těmi jsme lítaly venku a hrály hry. Naše děti si při domácím vyučování vlastně hrají s kamarády celé dny, nejdeme klasickou frontální výuku: „Ticho, sednout,dávejte pozor a pište si poznámky,“ Hrajeme si na rodinu, rozdáme peníze a pak počítáme, kolik vydělala rodina dohromady = tedy učíme prcky sčítat. Jdeme na nákup a část peněz utratíme v pokojíčku za hračky = tedy učíme odčítat. Spoustu věcí z matiky a češtiny se děti naučí formou společné hry nebo hry venku. Ale to člověk neposoudí, dokud to nezažije. Já sama jsem si to neuměla nikdy představit, dokud jsem se v tom neocitla.

              • My jsme se v tom právě ocitli a naše děti křičí, že to je hrozný, že je ta škola bez kamarádů nebaví. Obvolali jsme jejich spolužáky a mají to úplně stejně:-) Možná to je i tím, že ve škole mají třeba 15 kamarádů.

                Domácí hra na školu je bavila chvíli, ale teď už se strašně těší na návrat do normální školy.

                • To sousedovic děti, z nichž jedno teď chodí i k nám „do školy“, říkají: „To super tyhle korona prázdniny.“ Ale je fakt, že místní škola a zdejší „soudružky“ nemají zrovna dobrou pověst 😉

    • Lentilko, to je právě jeden z mnoha střípků v celé mozaice – odměny a tresty a naše pomýlená výchova, která na tom stála. Výsledek sleduji celé roky u našich přátel, které mají děti už v pubertě. Kdysi se těšily do školy a všechno je zajímalo. Dnes dělají věci jen na známku, před písemkou, škola je „vopruz“, najít u nich motivaci pro cokoli je velmi těžké. Jako by byly předčasně vyhaslé, málokteré to děcko něco skutečně baví. Chápu, že se na učení necítíte, ale pokud jste své dítě naučila chodit na záchod, jíst, zavazovat si boty, oblékat se atd., pak jste dost dobrá učitelka. Na češtinu se dá někdo najmout. Naučit se číst a psát, naučit se pravidla, na to člověk nemusí být denně ve škole. Na to stačí hodinka jednou za čas. Jakmile dítě čte, už se učí gramatiku a sloh automaticky. Montessori a podobné školy naštěstí přibývají, takže jistě něco vyberete 🙂

  13. Děkuji za pohlazení po duši. Neumím se tak vyjadřovat, jako kolegyně zde, ale opravdu krásně čtení, klobouk dolů Evi a držím palce, ať jsou Vaše i ty půjčené děti tak šťastné, jako jsou zřejmě (určitě) teď. 🙂

    • Veroniko, díky za krásný komentář, to je zase pohlazení pro moji duši, když cítím, že mi někdo rozumí 🙂 Děti jsou šťastné, ani o tom nevědí. Od rána do večera si zpívají, až si někdy říkám, jak je to nespravedlivé, že vlastně nemohou docenit, jak se mají dobře, protože neznají běžný model jinak než z vyprávění.

      • Evi, tenhle komentář mě fakt rozesmál, jak je pravdivý. Polovina mladší populace vůbec netuší, jak se má dobře. Stěžují si, že jim nebylo dopřáno to či ono, doma si stěžují na učitele, kteří si nemají kde stěžovat na nevychované žáčky. Rodiče očekávají, že jim „škola“ děti vychová, ake běda, když má učitel nějaké požadavky. A je z toho začarovaný kruh. Pokud rodiče převezmou plnou zodpovědnost za výchovu svých drobečků – bez ohledu na to, jestli se rozhodnou pro domácí nebo státní výuku – může se do naší společnosti vrátit slušné chování a předejít obrovským výdajům. Není lepší obětovat deset let života dětem, než práci, ze které přineseme peníze, které nakonec vydáme za „léčení“ dětí, které jsou „nemocné“ jen z nedostatku pozorností a lásky?

        • Amen, chtělo by se mi dodat po přečtení toho závěru o investování času do dětí. Málokdo si uvědomuje, že fakt ty děti jsou budoucnost. I ta naše. A když se tak dívám (a poslouchám) na mlaďochy kolem sebe, tak se občas děsím, že by tito měli být našimi státníky, lékaři, úředníky apod.

  14. Ušla jste kus cesty, která se vám vyplatila.A jsem ráda, že již zahradničíte, to mě u vás chybělo.Jste super!

    • Díky, Dano. Zahradničíme už delší dobu, jen nebyl čas o tom napsat. Jsem taky ráda, že to konečně jde trochu ve velkém, protože do nedávna na to přes péči o maličké dcerky nezbýval čas. Ale rychle to utíká a už nám pomáhají.

  15. Evi, MOC DEKUJI za tenhle uzasny clanek… Neni to tak dlouho, co jsem se Vas ptala na Vasi skolicku a timhle clankem jste me naprosto odzbrojila 🙂 Tolik bych si prala pro svoji holcicku takovouhle SUPR skolicku 🙂 Skoda, ze nebydlime bliz, hned bych Vas zacala pronasledovat! 😀 Doted jsem si myslela, ze toho zvladam docela dost, ale ted vidim, ze jsem si to tedy opravdu JEN myslela 🙂 Kontakt s prirodou je pro me velmi dulezity. Myslim, ze je zakladem byti a vnitrniho stesti. Je krasne vedet, ze je to pro nekoho stejne dulezite.. Se skudci a jejich delenim se o urodu jste me vazne pobavila 😀 Preji Vam hodne sil do dalsiho skolickovani a byti vubec.. odvadite uzasnou praci!! (clanek k pocte Vaseho muze by myslim moc zajimal nejen me.. nekdy je fajn vedet, jak by to treba jednou mohlo byt i u nas.. 😉 i kdyz je to zatim jedno velke nepredstavitelne sci-fi 😀 ..ale i ja realista verim, ze se to TREBA jednou zmeni 😉 )

    • Milá Jani, však váš komentář také zásadně přispěl k tomu, že jsem léta rozepsaný článek dopsala. Pravdou ovšem je, že tehdy v něm nemohla být ani taková óda na mého muže (ač byl úžasný, když jsem si ho brala, nebyl zdaleka tak úžasný jako je teď, rozhodně neuměl postavit dům a založit pole, postarat se o děti atd.), ani život v přírodě či domácí vzdělávání. Byl by to býval příběh novopečené maminky, která žije v městském bytě a snaží se svoji prvorozenou malou holčičku vychovávat a živit zdravě, a řeší jak spojit mateřství, manželství, práci, domácnost a svoje sny v něco žitelného 🙂 Podívat se tehdy do budoucnosti a vidět nás dnes, myslela bych, že koukám na život někoho jiného. A najednou je to naše realita. Jak čtu vaše komentáře, vidím, že jste ohromně činorodá a věřím, že si i tam u vás dokážete vytvořit svůj svět, svůj ráj, svoji školičku nebo partu rodičů s podobnými názory přesně podle vašich potřeb. Ne TŘEBA, ale URČITĚ 🙂

      • Ju Evi, tak to me MOC zahralo u srdicka 🙂 Dekuji za Vas krasny komentar 🙂 Jsem rada, ze je tenhle clanek na svete – myslim, ze je obrovsky motivujici a inspirujici… Ja se od nej nemuzu odtrhnout 🙂 Ulozila jsem si ho a pokousim se doma konecne take zavest nejaky ten rezim 🙂 ..protoze vetou: „Příběh novopečené maminky, která žije v městském bytě a snaží se svoji prvorozenou malou holčičku vychovávat a živit zdravě, a řeší jak spojit mateřství, manželství, práci, domácnost a svoje sny v něco žitelného“ jste me (tedy az na ten mestsky byt – to je ale jen tim, ze tady moc byty nejsou) naprosto odhalila! 🙂 Neuveritelne, jak to vsechno sedi… 🙂 Dekuji za Vase mila slova, ani nevite, jak bych si prala najit tady podobne smyslejici rodice. Stale vice ale bohuzel vidim, jak tezky je to ukol. Tim spis tady, kde je mentalita lidi naprosto odlisna. Je to tu hodne uvolnene. Ve vsech smerech. Do skoly se chodi, kde je to nejbliz, stejne tak k doktoru ci kamkoli jinam.. a do pusy se da, co je zrovna po ruce nebo se koupi po ceste v krame. Ale o to vic se tu zase lide smeji, coz je samozrejme moc prijemne 🙂 Me tu maji za blazna 🙂 Ale nevzdavam to 🙂 Treba jednou narazim na nekoho, kdo si nebude klepat na celo, jak moc a zbytecne vsechno resim 😀 😉 Mejte se krasne a jeste jednou MOC DEKUJI!! 🙂

        • Tak to je legrace, Jani, že máme podobný začátek příběhu 🙂 Asi to tak nějak mají všechny maminky a věřím, že podobně jsme taky narazily ve společnosti všechny. Já věřím, že tam u vás je celkově lepší nálada ve společnosti a že budou i více otevření novým věcem. V ČR jsou všichni chytří jak rádio a když je někdo jiný v čemkoliv, je to exot a hned je tak nějak morálně odsouzený 🙂 Určitě, když pošlete do světa přání, se najde další rodina, jiná maminka, spřízněné duše. Nebo je to prostě budete muset naučit Vy, někdo prostě musí začít :-))) Já taky děkuji!

  16. Dobrý den Evo,
    děkuji za Váš upřímný článek, který potvrzuje moji domněnku, že učíte doma. Klobouk dolů, máte můj velký obdiv. Jste úžasná, úžasní všichni – mažel i holky. Nejen z Vašeho článku, ale i z přiložených fotek je krásně cítit, že tu jste jeden pro druhého tělem i duší.
    Moc Vám ve Vašem počínání držím pěsti, ať se daří i nadále!!!!

    Dana ;o)

    • Dano, moc díky za milý komentář. Vlastně není co obdivovat, spíš já z pozice člověka žijícího doma s rodinou dnes obdivuju a nechápu, jak to zvládají mé kamarádky, když tuto možnost nemají. Jsem vděčná, že to máme tak, jak to je a denně si uvědomuji, jak jiný byl náš život před změnou jídelníčku a narozením dětí, kdy tyto všechny velké změny odstartovaly. A mezi námi – úžasná jste Vy, Dano, sleduji Vaše komentáře a rozhodně si zasloužíte poklonu. Vlastně jsme úžasné všechny, co se tu potkáváme a snažíme se žít tak, aby nám bylo dobře 🙂

  17. Hezký článek. Zajímavé, že Vám rodiče svěřili výuku potomků, i když nemáte pedagotické vzdělání, dokonce snad ani vysokou školu. Píšete, že máte Montessori kurz, ale řada rodičů lpí na formálním pedagogickém vzdělání. Já si tedy nemyslím, že by pro první stupeň bylo nutné mít VŠ, ale ve školách to tak je a bez pedagogického vzdělání, alespoň bez pedagogického minima není možné učit. Jak děti snášejí malý školní kolektiv? Přijde mi, že lepší jsou o něco větší kolektivy, aspoň 15 dětí, jinak mám pocit, že děti mají méně kamarádů, resp. nemohou si tolik vybrat někoho, s kým si rozumí. Sice to lze řešit kroužky nebo kamarády ze sousedství, ale i tak.

    • Emachovcova, k tomu bych mohla rict jedine.. Znam spoustu ucitelu s tim NEJ pedagogickym vzdelanim, kteri ve vysledku nestali za nic. Myslim, ze to neni o tom, jake ma kdo vzdelani, ale o vysledcich a vnitrnim pocitu z vyuky a myslim, ze deti jsou vzdy jasnym dukazem.. (a uprimne Montessori kurz bych rozhodne nepodcenovala – sama jsem vystudovala vyskokou skolu pedagogickou a mozna byste se divila, jak nekdy probihala priprava budoucich „pedagogu“).

      • Já to vidím také tak. Vzdělání je príma, ale pro život potřebujeme lidi se srdcem, kteří jsou schopni něco předat, zapálit v dětech jiskřičku, aby zahořely pro to, co je pro ně důležité. Rodiče si musí dobře rozmyslet, co vlastně od školy chtějí, co je pro ně podstatné, co chtějí dětem předat a jak je do života připravit. A pak najít způsob, kterým jim to předají. Ve stejné škole může být úžasná paní učitelka se srdcem na dlani, stejně jako babizna, která je bude shazovat a od češtiny, matiky, dějepisu či jiného předmětu je na celý život odradí. Já si dnes ani nemyslím, že by tyto předměty a jejich dokonalá znalost byly to, co děti pro život skutečně potřebují.

    • Díky. S rodiči je to velmi prosté. Jedna maminka sama pracovala v místní škole, víc asi není třeba dodávat. Po pár měsících prohlásila, že její dítě nikdy do takové školy nedá. Druhá maminka má na základní školu takové vzpomínky, že když je začala obcházet a hledala pro své dítě školu, měla z toho málem trauma. Rozhodla se, že své dítě podobných zkušeností ušetří a raději je bude učit doma sama, protože je na mateřské s druhým dítětem. Když se dozvěděla o nás, spojily jsme síly. Ve skutečnosti jsem žádné cizí děti učit nechtěla, přišlo mi to jako příliš velká odpovědnost. Ale holčička byla stejně od dvou let u nás často na návštěvě a na hlídání, takže začít jí k nám dávat místo do školky/školy bylo víc než přirozené. Holky vyrůstají téměř jako sestry. Za děti v individuálním vzdělávání si ručí rodiče samy, komu svěří jejich vzdělávání už se neřeší, musejí jen projít přezkoušením. Že nemám pedagogické vzdělávání není pravda, prošla jsem tvrdým dvouletým zahraničním výcvikem, protože jsem si jako učitelka vůbec nevěřila. Bylo to užitečné, ale vůbec ne nezbytné. Spíš mě to utvrdilo v tom, že běžný systém vzdělávání není pro naši rodinu vyhovující. Moje spolužačky a spolužáci byli všechno učitelé, majitelé škol a školek. Oni si museli VŠ vzdělání dodělat, pokud ho neměli, a přála bych vám slyšet, co je tam ještě dnes učí. Školní kolektiv nebo oblíbené slovo socializace je téma na další článek 🙂 Stačí se ale zamyslet, kolik jsme měli ve škole kamarádů, kolik jsme jich měli v místě bydliště. Já konkrétně měla v každé škole vždy jednu jedinou kamarádku, ostatní jsem neměla ráda nebo jsem se jich bála, dělaly různé party, ubližovaly si, já byla vždycky jiná a nerozuměla jsem si s nimi. Velká výhoda mých dětí je, že si svoje spolužáky vybraly 🙂

      • Evičko, máte pravdu. Sama mám pedagogické vzdělání před xx lety, dcera dodělala školu pře 5 lety a rozdíl poznat nebyl. Někdy jsme z toho byly značně zhrozené a dcera i znechucená. Říkala vzdyť člověk se učí nápodobou, a to co tam předvádějí, tedy napodobovat nechci a nebudu. Dokonce pár pedagogů bylo stejných a oni svůj přístup nezměnili. Na každodenní situace není mustr a encyklopedické znalosti si dnes, kdo hledá najde. Samozřejmě nelze paušalizovat, ale jako v každém oboru záleží na člověku. Z mých letitých zkušeností jsem poznala, že můžete mluvit co chcete, ale důležité je, jak se člověk chová, co z něho vyzařuje, jaké má hodnoty. Děti mají šestý smysl a toto sají jako houba. Potřebují vidět člověka, který je zapálený pro věc (trochu divadelnictví není na škodu) a který je vtáhne do děje a ne, že to tam někdo odrecituje a basta. Bývá i hůře. Jsem ale člověk, který se dívá na všechno z té lepší stránky věci, tak věřím, že přibude mladých pedagogů, kteří to dělají opravdu s láskou a děti se do školy těší. Jinak jste užásná bytůstka, která dokázala, to co ji v životě potkalo, přetransformovat do takovéto podoby. Klobouk dolů. Kdybyste si chtěla založit univerzitu 3. věku, tak se hlásím. Krásný pršící den

        • Přímo ve Zlíně jsou dvě provozovny Montessori školy, které založila a je v nich jednatelkou moje spolužačka z výcviku. Miluje děti a má přesně ten přístup, co bych chtěla, kdybych děti do školy dávala. Její děti tam také chodí. Tak se na to podívejte, zda by vám to sedlo. Určitě jich tam budete mít víc, já znám jen tuto.

  18. Hezký článek. Již delší dobu přemýšlím, jak si uspořádat den, abych všechno stíhala. Je pravda, že mám děti menší- necelé 4 roky a 19 měsíců,ale syn je 4 dny ve školce, kam ho vozí manžel, takže mám doma jenom dceru. Pořád mám výčitky svědomí, že se jim věnuji málo,že stojím u plotny. Při vaření se snažím si s nimi alespoň povídat, 3 jídla denně už bych dala, ale bojuji se svačinami, mám neskutečně žravé a někdy i vybíravé děti. Syn je schopný sníst v 6 ráno ke snídani misku polévky, 2 krajíce chlebu a kus koláče… Teď se snažím ho naučit snídat kaši, protože dcera má období taky akdyž jí chléb, tak ho chce a odmítá kaši.Koláče peču 2x týdně. Jediné co, jsem odbourala, je večerní vaření do noci, snažím se mít sklizeno v kuchyni do osmé, max. do deváté, abych si mohla ještě něco přečíst před spaním.Zeleninu k snídani si čistím a krájím do kelímků při večeři, vývar dělám těsně po večeři. Hodně mi pomáhá můj muž. Jo a odpočívat chodím občas do práce na noční… 🙂

  19. Krásný a inspirativní článek. Děkuji moc za sepsání. Četla jsem ho nahlas mladšímu synovi a toho zajímali jen fotky s jídlem :-), ale už se těším až ho ještě večer přečtu tomu staršímu. Markétka se mu líbila v jednom z minulých videí, tak bude mít určitě radost :-).
    Poslední 2 věty si budu často opakovat, snad mi pomohou, když se dostaví nějaká ta krize kvůli pocitu, že nic nestíhám. Také se učím odpočívat a musím říct, že je to pro ostatní šok. Ono říct na rovinu, že se vám prostě teď nic dělat nechce a že si chcete jít lehnout, je dost těžký. Narážím také na to, že když už se nevěnuji dětem, tak si manžel myslí, že se budu věnovat jemu. To je pro něj představa společného odpočinku. Bohužel ale jen pro něj. Já bych byla prostě ráda i jen sama se sebou. A poslední dobu to tak cítím dost často, bohužel jsem zatím nepřišla na to, jak to udělat….

  20. Máte to nádherné, děti si musí labužírovat 🙂 trošku mi je smutno, že tohle nemůžou mít i moje děti, ač se snažím, seč mi síly stačí 🙁 i tak mi připadá, že toho stíháte strašně moc! Velmi se mi líbí to propojení výuky s praxí, s vařením, procházkami v přírodě…to je prostě ÚŽASNÉ a smekám….

    • Bílá holubice, díky, ale vůbec nesmutněte. Každý děláme, co umíme, co nám situace zrovna dovolí, je to vývoj a nebylo to hned, budujeme si domov, školu i klid celou dobu, co jsme změnili jídelníček. Před pár lety bych si to neuměla vůbec představit. Třeba u vás bude taky všechno jinak za pár let 🙂 Nikdy není pozdě vzít děti ze školy, když na to přijde. Kamarádi vzali syna v osmé třídě a jsou naprosto spokojení. Devítku si dodělal z domova a teď se konečně věnuje tomu, na co dřív neměl kvůli škole čas 🙂 Já jsem to tak zkusmo počítala, kolik hodin se čemu věnujeme a vyšlo mi asi 36 hodin. Tak nevím, pořád mám pocit, že něco nestíhám, co bych chtěla, píšu se seznámky, škrtám hotové úkoly, ale z druhé strany zase přibývají nové :-))

      • 🙂 je fakt, že poměr efektivita vzdělávání ve škole kontra čas tam strávený mi přijde dost nevyvážený :), ale dělat ještě přípravu do školy, to si nedokážu představit, má kreativita v tomto směru je opravdu v plenkách, strávila bych denně několik hodin nad tím, jak to těm dětem předat 🙂 snažíme se aspoň na výletech apod pomalu informovat o věcech kolem nás, někdy to má úspěch, jindy vůbec…dcerku jsme zapsali do osvědčené waldorfské, tak snad budu účastna i tak dost, co mi provoz dovolí 🙂
        Ale myslím, že jste to vzala za správný konec, děti nepotřebují umět 3 světové jazyky v první třídě a k tomu pětkrát týdně na balet, potřebují lásku, zájem, průvodce….a dobrou kuchařku! :)))))

        • :-))) Lásku, zájem, průvodce a dobrou kuchařku – to se mi moc líbí, o to se přesně snažím. A jak to čtu, tak si hlavně myslím, že to děláte stejně jako já – učení dětí neznamená posadit je na zadek a začít přednášet 🙂 Na výletech se toho rozhodně naučí víc než doma u stolu nebo ve škole v lavici. A něco nového se naučí stejně jen tehdy, když je daná věc zajímá, takže nemá cenu do nich čtyři či více hodin denně něco hučet, když nebudou na příjmu, stejně je to mine. A pozor, znám rodiny, které učí doma a jejich děti skutečně umí tři jazyky a do toho zvládají sportovní či hudební vzdělávání na špičkové úrovni, protože jsou to v těch oblastech talentované děti a místo, aby ve škole znuděně poslouchaly slabikování spolužáků, mohou se věnovat intenzivně tomu, v čem jsou nadané a co je baví. Myslím, že jste to taky vzala za správný konec, když s dětmi mluvíte a chcete být účastna 🙂

  21. Dobrý den, nádherný článek, který jsem si s chutí přečetla. Už dlouho mi totiž vrtalo hlavou, jak to vše stíháte:-) Teď vidím, že návodem je strava JJ a disciplína a pravidelnost a pak se dá zvládnout moře věcí. Moc děkuji, úžasně mě to nakoplo, jak se zase můžu zlepšit a posunout dále. Kdybychom bydleli na Sázavě, moc bych stála o to, aby naše děti chodily do školy k Vám:-) Bydlíme na vesnici kousek od Kladna a moje děti chodí do Montessori školy v Kladně, takže jsme také moc spokojeni. Jen tak jídelna tam nestojí za nic, proto tam nechodí a obědvají doma. Mějte se krásně. Jitka

    • Díky Jitko, to víte, že nestíhám všechno, co bych chtěla 🙂 Ale fakt je, že právě ta jídla dávají docela řád a režim se pak lépe udržuje. Vybočit se dá vždycky 🙂 Já měla taky zálusk na Montessori školu, když jsme ještě bydleli ve městě. Ale jak jsme šli daleko od lidí a druhá byla miminko, nějak jsem si neuměla přestavit denně vstávat po prokojené noci a někam jet a tahat mimčo s sebou… Nakonec mě muž přesvědčil, že číst a psát dokážu naučit dceru sama a bylo to 🙂 Já Montessori pedagogiku dva roky studovala a moooc mi to dalo, takže dcerka určitě dostane super základ, pokud tam má príma učitelky. A strava doma je úplně ideální, nakonec je to možná lepší než dobrá jídelna! 🙂

  22. Děti mají na výuku krásné pomůcky…, že jsem tak zvědavá, učíte je podle nějakého konceptu nebo konceptů? Asi tam máte hodně z prvků montessori (nevím, jak se píše přesně).., co se mi líbí moc, je, že trávíte hodně času venku a zahrnujete praktickou výchovu, vaření, úklid…to je úžasný…

    • Abych si zvedla seběvědomí, které mi po klasickém státním vzdělávání chybělo, šla jsem si vystudovat Montessori pedagogiku a moc mě to nadchlo. Vzala jsem si z toho hodně a pomůcky jsou právě inspirované touto metodou. Ale největší škola je život sám, právě to vaření, úklid, příroda,…to je víc než tisíc hodin teorie, jak by se to mělo dělat, odsezených ve škole 🙂

    • Jestli už se nepočůráváte a umíte se sama najíst, tak by to šlo :-))) Díky za zprávu, Světýlko 🙂

      • Super, to už umím:-))) A doba, když už to zas umět přestanu je doufám daleko:-O. Ještě mi prozraďte, když tak chystáte to jídlo večer na další den…vydržíte si nezobnout? Ochutnat? S tím já mám obrovský problém- hlavně když peču koláč, tam hrozinka, tam mandlička,olíznu vařečku, když ono je to tááák dobré, ale jíst už se nemá:-( Děkuji 🙂

        • Tak té odpovědi jsem se nahlas zasmála! Taky doufám, že nám to ještě dlouho vydrží a plenky nebudou potřeba :-)) Ochutnávání večer mi (většinou) problém nedělá, protože připravuji věci, na které nemám ani chuť (vývar, namočit obilí, luštěninu). Když dělám dezert nebo tak něco, tak to někdy olíznu, někdy ne, někdy si kus dám, někdy vůbec. Naštěstí většina věcí je po doělání vařící, takže je vypnu nebo někam naliju a jdu zase k počítači 🙂 Dřív jsme denně mlsali večer, takže nějaké naše zdravé dobroty a jejich občasné mlsnutí mě neděsí :-)))

          • Děkuji, to jste mě uklidnila…už jsem uvažovala,že si po 18hod večer přelepím pusu páskou a odlepím až na čištění zubů před spaním :-)))))

            • Páni, řeším přesně to samé. Chodím klasicky do práce, takže většina příprav mi zbývá na večer – a skoro vždycky po sedmé. To už se jíst nemá, ale já neodolám a zobnu zeleninu, kterou si krájím na druhý den, nebo ulizuju, když připravuju koláč. Zdálo se mi, že neujídám moc, ale zřejmě to roli hraje a asi velkou, protože poslední dobou – i při jinak celkem vzorovém jídelníčku – nabírám a nabírám (váhu – samozřejmě). Už z toho začínám být nešťastná – mám teď víc, než jsem měla kdy v životě, včetně doby před JJ.

              • Ivo a nejste těhotná? 🙂 No, jíst na noc se prostě nemá 🙂 Trochu zeleniny někdy večer nikoho nezabije, ale každovečerní uždibování holt zatěžuje trávení a co se nestráví, to se uloží. Nebuďte nešťastná a změňte to 🙂 Když na to nebudete chtít být sama, dejte si s námi Hubnutí do plavek.

            • No tak jestli přelepená pusa páskou pomůže, tak nemám námitek :-))) Já bych ji ale klidně strhla, když to na mě přijde :-)))

  23. Zobrazit všech 96 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekFialka a maceška v kuchyni
Další článekJarní miso polévka s pak Choi