Domů > Magazín > Žijeme jinak

Jak vypadá náš den nejen v karanténě

Maminky se mě stále ptají, jak to jde – být doma s dětmi, učit je a zdravě vařit. Chtěly znát náš harmonogram, tak jsem ho v roce 2018 sepsala. A teď jsou doma všechny děti a maminky se ptají, jak to skloubit. Podívala jsem se na tenhle starší článek a zjistila, že kromě věku dětí se u nás nic nezměnilo ani v karanténě. Teda odpadly kroužky, huráá! :-)

Když byly děti úplně maličké

Musím se smát, protože původní koncept článku začíná takto: Kolem jedné ráno nastává první kojení, kolem páté další, v sedm už musí být připravena kaše k snídani, protože starší dcera má hlad, ale mladší zrovna usíná. Kolem deváté řeším svačinku a procházku, hraní s dětmi, prádlo. Kolem jedenácté začínám chystat oběd. Jedenáctá je ale období krize, kdy mladší dcerka potřebuje spát a starší chce maminku. K tomu, abych odpověděla na vaše dotazy nebo přidala na stránky recept se dostávám až v noci, když už obě děti spí a já mám chvíli klid jen pro sebe a pro Jíme Jinak.“

Když to zpětně čtu, jsem unavená jen z toho kojení, dávání vyčůrat a vykakat. Tohle všechno už odpadlo, holkám je 5 a 8 let, nicméně času nazbyt stále není. Pořád je více plánů a nápadů než hodin denně. Ale pravda je, že už to není úmorné pobíhání mezi plotnou, plenkami, kojením a nočníkem. Našla jsem dvě fotky z té doby, myslím, že jsou víc než výmluvné. Všechny utahané maminky malých dětí chci tedy ujistit, že už bude jen lépe!

Ráno

Dnes to u nás chodí úplně jinak. Ve všední dny máme doma školu. V osm začínáme. První k nám chodí sousedovic holčička, to mnohdy naše mladší dcerka ještě spí. Pak se přidají kluci. Za hezkého počasí vybíháme ještě před snídaní ven. Máme své místo, kde pozdravíme sluníčko a podle nálady pak proběhne rozcvička, švihadlo, opičí dráha nebo jen houpačka na stromě. Někdy rovnou nasbíráme bylinky do košíčku. Když není hezky, cvičíme doma orgánovou sestavu, pozdrav slunci, zumbu nebo cokoli, co nám zrovna padne do noty. Už půl roku je to můj báječný muž, kdo vaří ráno miso polévku, která na nás čeká připravená po cvičení. Snídáme kolem deváté. Poslední roky je to jen polévka, ke které dám na stůl hrnec s včerejším obilím. Obilí je studené, děti mají polévku hned akorát ochlazenou na jídlo. Děti si podle potřeby berou, dokud nejsou syté. Tím odpadly dopolední svačiny i vaření kaše, kterou jsme vařili se zeleninou ještě k polévce první tři roky. Mně i manželovi vyhovuje k snídani polévka, obilí si do ní někdy dáme a někdy ne. Podle potřeby. Po snídani můj muž odchází pracovat a já zůstávám s dětmi.

Dopoledne

Po snídani uklidíme s dětmi nádobí a jde se na vzdělávací část dne. Některé aktivity dělám se všemi dětmi najednou, to když mám pro ně připravenou prezentaci nějakého nového materiálu, děláme společně pokus, věnujeme se výtvarné nebo hudební činnosti. Často se věnuji jednomu po druhém, protože jsou různě staří a i ti podobného věku jsou každý dobrý v něčem jiném a něco jiného je zajímá. Starší dcera mi začala v pěti letech číst, takže její o půl roku starší spolužák těžce nestíhal a činnosti spojené s písmenky a čtením ho nebavili. V matematice to ale bylo přesně naopak. A tak jsem s jedním dělala češtinu, s druhým matiku, pak něco společně. Děti se naučily hodně pracovat samostatně. Takže když jsou zabrané do práce a dělají každý na svém úkolu či projektu, vyrážím k plotně a k pračce. Do pračky naházím další várku prádla, tu předchozí dám sušit a na plotně zapnu obilí a luštěninu. Vrátím se k dětem, jestli jim to jde, zda něco nepotřebují. Zkontrolujeme, co je potřeba.

Svačiny chystám  jen když je to potřeba. Vypozorovala jsem na sobě i na dětech, že když děláme něco nového a náročného (pro ně na přemýšlení, pro mě na pochopení toho, jak uvažují a na to, jak jim to vysvětlit), tak dostaneme hlad. Mozek zkrátka potřebuje cukr, aby fungoval. Děti mi začnou zívat a odpadat. V tu chvíli vytahuju svačinu podle sezóny a zdravotního stavu dětí. V zimě něco teplého, v létě ovoce. Někdy mám nějaký dezert, jindy placky a pomazánku z předchozího dne. Většinou mám něco nachystaného a když to dopoledne nespotřebují, padne to odpoledne.

Oběd

Kolem dvanácté toho mají děti dost. Uklidí si pomůcky, uklidí stůl a jdou ven. Většinou jejich první kroky vedou na trampolínu. A já se pustím do vaření oběda. Je to taková moje meditace. Pustím si rádio nebo hudbu a jdu na to.  Většinou vařím pro osm lidí, což mě ohromně motivuje k tomu, abych jídlo neodbyla, jak bych to asi udělala vařit jen pro sebe. Uvařím pokaždé polévku  i  hlavní jídlo, na stůl pak nesu  pět hrnců dobrot. Všechno to dám na stůl a kolem jedné si nabíráme, dokud je co. Každé z dětí má něco raději a něco nejí, takhle si berou, co chtějí a je to. Na oběd přichází i můj muž.  Často místo příboru dostane do ruky foťák a pokyn, že tohle jídlo potřebuju vyfotit. Zabere to překvapivě hodně času, než se podaří zachytit, co je navařeno. Mívá často jídlo studené. Naštěstí mu to nevadí. Jsem to já, kdo musí mít polévku horkou a jídlo dostatečně teplé. Takže nandám jemu na focení, pak teprve všem ostatním. Jak dofotí, tak se sejdeme všichni u stolu a jíme. Ledva Roman dojí, zase prchá za prací, případně v sezóně na pole či zahradu.

Po obědě s dětmi uklízím kuchyň. Mají oblíbené a neoblíbené činnosti, takže při odnášení talířů do myčky už se dohadují, kdo bude mýt ostrůvek a kdo utírat stůl. Mám sice bandu pomocníků, někdy se mi ale zdá, že uklidit kuchyň mi s nimi trvá déle než uvařit oběd. Ony si totiž u toho zpívají, hrají a tančí s koštětem. Když to vypadá, že děti mají dost práce a že nic nerozbijí, dojdu zkontrolovat pračku, poskládám uschlé prádlo a uložím ho do skříně. Do praní prádla a jeho skládání zapojuji i holky. To aby si uvědomily, kolik toho zašpiní a že to čisté prádlo do skříně nenaskáče samo. Takže složím svoje a Romanovo a ony si skládají své. I hodinu…

Po obědě si jdou děti hrát, v zimě jim někdy čtu, občas mi u toho mladší dcerka i usne. Kolem třetí si je berou rodiče domů a naše děti lítají od večera venku s místními dětmi. Až potud jsou si naše dny velmi podobné. Pokud tedy nejedeme na výlet, na výstavu či  nějakou akci pro domškoláky. To se pak bere jídlo s sebou nebo se jí v nějaké restauraci po cestě.

Odpoledne

Zato odpoledne jsou různá. Většinu všedních dnů rozvážíme děti na střídačku s Romanem s dětmi na kroužky. Baví je všechno, takže horko těžko chráníme jedno odpoledne v týdnu, aby bylo zcela bez kroužků. Markétka má v pondělí kroužky hned tři. A je spokojená. My už méně, ale na druhou stranu jsme rádi, že je něco baví. Víme, že v pubertě to může být jinak…Za hezkého počasí, a když se to stíhá, jdeme pěšky přes les. Když je jedna dcera na hodině, tak s druhou nakupuji, dojdu na poštu nebo jdeme na brusle, kolo nebo hřiště. Když se mi uvolní ruce a všichni mají program, beru do ruky telefon a kontroluji email, vyřizují administrativu a telefonáty. Když je dobrý signál a dostanu se na internet, zvládnu z telefonu odpovídat na komentáře a dotazy v právě běžícím kurzu. Občas nevidím díky sluníčku na display, a pak se sama divím, co jsem vám to napsala za překlepy. Z telefonu se mi ovšem špatně odpovídá na emaily, takže je čtu, ale neodepisuji, to si nechávám na večer k počítači. A ony se množí a množí, nestíhám na ně reagovat. Ani na sms. Přátelé už mě znají a neberou si to osobně, vědí, že se ozvu, až bude příležitost.

Děti  odpoledne chtějí svačinu, zvlášť když mají sportovní kroužky. V zimě si svačinu nachystám zrovna když vařím oběd nebo pak večer, ale o tom ještě bude řeč.

Po návratu z kroužků se vrhám na zahradu, na pole, na počítač, na domácnost podle akutnosti, podle sil a podle sezóny. Teď zrovna trochu pokulhává péče o dům, protože budujeme permakulturní políčko a zahradu kolem domu. Všichni, kdo mají zahradu, ví, že teď by se daly celé dny trávit na ní a pořád by bylo co dělat. A protože nemáme hotovo ještě mnoho věcí kolem domu, tak ve chvíli, kdy já odcházím chystat večeři, můj muž buduje ploty, bránu, sklep, zábradlí nebo jde na pole budovat ohradník a zkontrolovat škůdce, zda to s dělením se o úrodu nepřehánějí.

Někdy mě zastoupí v rozvážení na kroužky můj muž nebo pro nás dojede do města, když jsem předtím vyrazila pěšky s dětmi a mám nakoupeno 20 kg zeleniny.

Zkrátka střídáme se a doplňujeme jak je potřeba, abychom zvládli to nejnutnější. Babičky na hlídání ani jinou výpomoc nemáme, takže si musíme pomáhat, jak se dá. Naštěstí děti už jsou hodně samostatné a sousedi jsou ochotní, když jsou doma, být po ruce, abychom mohli zajet něco vyřídit nebo si jednou za čas dojít na kafe či večeři jen ve dvou. To jsou pro nás zatím velmi vzácné momenty.

V dny, kdy nejedu s dětmi na kroužky, sedám k počítači a využívám toho, že je prázdný dům a věnuji se Jíme Jinak. V tichém domě se dobře píší články i editují recepty. Ale ledva se do toho ponořím, jsou všichni zpátky a je čas vařit večeři.

Večer

Kolem páté už začnu přemýšlet, na co mám chuť a pátrám, kdo má jak velký hlad. Podle získaných informací a nálady pak kolem šesté sedáme k večeři. To už jsme sami, jen naše rodina, školáci jsou se svými rodinami. Teď za hezkých dnů sedáme venku na snídani, oběd i večeři. Energie na ten den už je z větší části vyčerpaná, my dva jsme pomalejší a po jídle ještě chvíli sedíme a sbíráme síly na poslední  povinnosti.

Večer většinou už odmítám uklízet kuchyň. Nechávám to na nich a běžím k počítači sepsat nově vzniklé recepty na Jíme Jinak, dokud si pamatuju, co jsem do jídla dala. Řeším poradnu v běžícím programu, píšu články. Když přestane pálit slunce, jdu zalít na zahrádku bylinky a čerstvě zasázené rostlinky, protože je horko a sucho. Upocená a špinavá od hlíny naháním děti, které mi zase utekly ven, aby se šly umýt. Přichází každodenní večerní rituál: „Máš umyté zuby?“, „Tak do pyžamka!“  Holčičkám popřejeme dobrou noc, jeden je jde uložit a druhý už pracuje. Naštěstí už jsou dost velké, takže hodinové uspávání je dávnou minulostí. Ohromnou výhodou toho, že starší dobře čte je, že pohádky poslední dva roky čte ona. Mám tedy večer ještě několik hodin času na práci v klidu.

V čisté kuchyni, když děti už spí, dělám přípravu na druhý den. Dám vařit vývar, namočím obilí do jednoho a luštěninu do druhého hrnce. Dám upéct koláč nebo připravím jinou svačinu. Pokud se chystáme na výlet, nachystám si termosky a krabičky a maximum jídla už večer, aby ráno nebyl zbytečný stres.

Když je všechno nachystané a vývar se vaří, vracím se k práci. Připravuji si materiály pro děti do školy na druhý den. Hledám informace na internetu (protože ze školy si toho pamatuji opravdu málo), tisknu různé kartičky, laminuji, lepím. Někdy si dokonce nahlas chystám prezentaci. Třeba když jsem jim chtěla vyprávět strhující příběh o vzniku světa, věnovala jsem tomu dva večery a měla skutečnou trému. A stálo to za to. Chtěly ho třikrát zopakovat a pamatují si ho dodnes, i když je to už tři roky zpátky. Večer taky poklízím, skládám prádlo, zkrátka dělám všechno to, co se přes den nestihlo.

Než si jdu lehnout, sliji vývar a mrknu na hvězdy. Tady mimo město krásně svítí a já jsem většinou večer utahaná, ale naprosto šťastná. Cítím se tu mnohem více v kontaktu s přírodou, s dětmi i sama se sebou než dříve ve městě.

Priority jsou jasné

Zkombinovat roli matky, kuchařky, pradlenky, učitelky, milenky, redaktorky a zahradnice je někdy kumšt. Ale skládá se to tak nějak samo. Docela přirozeně se naše aktivity mění podle ročního období, stejně jako náš jídelníček. Děláme, co je potřeba, a tolik, kolik zvládneme. Zapojujeme děti, co to jde. Některé věci nestíháme, priority jsou jasné. Já třeba nežehlím. Není kdy. Nestíhám sledovat Facebook. Nekoukáme každý večer na televizi. Nemáme ji vůbec zavedenou, protože na ní nemáme čas. Když si chceme odpočinout u hezkého filmu, tak si ho vybereme a pustíme v čase, který nám vyhovuje. Máme pro ten účel bezvadnou obrazovku. Nejlepší kino si tedy děláme doma stejně jako Klubačka Jana se svou větší rodinou a staršími dětmi (Sedíme na zemi, nemáme televizi a Vánoce slavíme po svém)

Víkendy jsou v létě plné výletů, práce na poli a na zahradě a kolem domu, v zimě je to víc o návštěvách a kultuře. Máme notnou dávku svobody, která je pro nás velmi důležitá. A cena, kterou za ni platíme, je to, že máme pořád plné ruce práce. Zatím nás to baví. Nenudíme se. Jsme relativně mladí (pokud se 40 let dá považovat za mládí) a při síle. Vlastně mám pořád víc energie než před dvaceti lety. Však tenhle můj příběh dobře znáte. Začalo to změnou jídelníčku ;-)

Óda na mého muže

Tohle všechno bych samozřejmě absolutně nezvládala, kdyby tu nebyl můj báječný muž, Roman, který má priority stejné jako já a který mi v tomto všem pomáhá, seč jen může. Nemít jeho morální i fyzickou podporu, vypadal by náš život úplně jinak, než jak jste si právě přečetli. Kdybych měla napsat, co všechno můj muž dělá a umí, byl by to celý další článek, hotová óda. Tím vás však nebudu zatěžovat, už tak jsem se rozepsala až až a to jsem se snažila popsat naše dny stručně. Neodpustím si však jednu nadějnou větu pro mladé manželky zoufalé ze svých manželů, kteří pro nějakou jinou stravu a všechno to alternativno nemají zatím vůbec pochopení. Když jsme spolu začali před 12 lety chodit, měla jsem za to, že si beru párkožravého ajťáka a budeme spolu žít navěky ve městě v bytě.

Je to lepší a lepší

Někdy toho mám samozřejmě dost a jediné co chci, je spát nebo lehnout na gauč. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučila (nebo lépe řečeno stále ještě se ji učím) až s dětmi. Odpočívat. A taky se čím dál více daří to, co tolik let takřka nebylo – večery ve dvou. Když jsme unavení, jdeme spát. Když nejsme unavení, spát nejdeme, ale pustíme si hezký film nebo si povídáme. S přibývajícím věkem dětí se dostávají aktivity a odpočinek víc a více do rovnováhy. Takže se vracím k tomu, co jsem měla rozepsáno před lety v konceptu – je to stále lepší a lepší.

PS: Článek byl napsán v roce 2017. Dnes už je holkám skoro 11 a 8 let a jsou to velké pomocnice. Kdo sleduje FB Jíme Jinak, tak vidí podle fotek jídel a mých komentářů, co už všechno zastanou. Takže po dalších třech letech musím konstatovat, že je to lepší a lepší! Nicméně času nazbyt stále není. Ani v karanténě a bez kroužků :-)

 

PS: Z práce do práce, život letí a vy nic nestíháte?

Pokud před sebou stále jen hrnete všechny ty povinnosti, které život přináší, je čas se zastavit. 🛑 Je tohle život, který chcete? O tomto jste snili? Asi ne. V přírodě začíná nový biologický rok, nový začátek a i my to letos můžeme udělat jinak. Právě tomu se v Jarní Očistě také věnujeme a máme dokonce připravený silný závěrečný aktivační rituál, aby se vaše záměry mohly uskutečit. Zdaleka v očistě nejde jen o vyvážený jídelníček. Pojďte si ujasnit touhy, naberte zas energii a pojďte se cítit ve svém těle lépe. Začněte s námi 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček, postavu i psychiku.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

11 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

alena.brunova
6. 4. 2020

Evi, jste prostě frajerka na třetí! Též smekám a obdivuji. Forever! Podle fotek domškoly si říkám, že byste mohla s klidem dělat vedle blogu o jídle i blog o vzdělávání dětí a Montessori výuce… Hned jak zavřeli školy, vzpomínala jsem na vás, že jste určitě totálně v pohodě. :) Děkuji za tento aktualizovaný článek… Naše tři děcka jsou všechna z prvotřídní Montessori (školy-školky-jeslí), ale v koronakrizi doma trpíme. Rozhodně si samostatnost a proaktivitu domů nepřenášejí. Jako by se už moc nakazily “pražákovštinou” a byť jsme na chalupách, ven z baráku je vyháním násilím (ale pravda, pak zpátky takytak). Světlé okamžiky vidím leda ve stravě pod vlivem JJ: z nákupu si přivezu dvě krabice čerstvé zeleniny a pět pytlíků oříšků (a pár tabulek hořké čokolády, no, dobrá) a obstojně stíhám podstrkávat dětem a mužovi na talíře “pšenice stokrát jinak” od babi/dědy pestrobarevné hromádky. … Strašně se mi líbil koronavtípek: “Žít! Měli se naučit žít, ne šít…” Mám ještě šanci? Prosím…? :-)

Maruška
29. 3. 2020

Ahoj Evi, inspirativní jako vždy :) Děkuji. Když mi první paní učitelka mého syna v pololetí druhé třídy, kdy začal mít velké problémy stíhat školní povinnosti, navrhovala, jestli ho nechci učit doma, měla jsem pocit, že se zbláznila. Řízením osudu jsem se teď, jako mnozí jiní rodiče, do této pozice dostala. A jak si to užívám, jak mě to baví a vidím, že i syna to baví ( dobře, je přeci jen o 2 roky starší), a jak mu to prospívá! Vlastně v tom vidím jenom pozitiva. A intuitivně také ráno začínáme pobytem v přírodě!! Musím přiznat, že mě teď na chvíli zamrzelo, že jsem se tou myšlenkou předtím nezabývala alespoň o trochu déle. Možná by byla spousta věcí jinak. Ale to už je teď pasé!! Vůbec se nedivím, že byť unavená, cítíš se večer šťastná a naplněná. Mívám to teď podobně.. Ať se i nadále daří nám všem!!

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

32
79

Vánoce, televize a tak

Je neskutečný rozdíl sledovat předvánoční čas očima těch, kdo uvažují jinak, nebo jsou třeba s námi přímo ve vánočním kurzu, a očima ostatních lidí. Díky p...
22
20

Svatojánská noc – bylinky, ohně a oslava života

Svatojánská noc z 23. na 24. června je magická. Chodí se na bylinky, které během svatojánské noci nabývají kouzelných sil, pálí se ohně, noc je zasvěcená l...
20
11

Čas sušení bylinek a koření

Je tu čas, kdy sbíráme a sušíme vše, co příroda nabízí. Toto období je magické, blíží se svatojánská noc a bylinky nabírají na léčivé síle. Využijte přílež...
Blog
klub
8
13

Ženské pubické ochlupení aneb co schováváme v klíně

Ženské pubické ochlupení, to je velmi citlivé téma, o kterém se příliš nemluví. Přitom právě v dnešní době čelí velkým tlakům z vnějšího světa. Má nějakou ...
5
8

Neomezený rozvoj talentů

Včera se mě čtrnáctiletá dcera zeptala: “Proč už nepíšeš pro JJ?”. Odpověděla jsem: “Myslím, že jsem už všechno řekla, že už nemám co říc...
10
15

Stěhování – dobuďte Vídeň

Když jsem pro Jíme Jinak fotila naše sezení na zemi a psala o tom, že děti nemají psací stoly a židle v pokojíčcích, uvedla jsem také, že je to dobré pro s...