Co jsme začaly psát první příspěvky na tomto webu, chodí dotazy ohledně toho, jak vypadá náš den, kdy co vaříme a kolik to zabere času. Osmý rok píšu odpověď. A protože s věkem dětí se to stále mění, začínám stále znovu. Některé věci ale zůstávají stejné – ty podstatné. A proto konečně sedám k počítači, abych vám napsala, jak tedy vypadá náš běžný den.

Když jsou malé děti

Musím se smát, protože původní koncept článku začíná takto: „Kolem jedné ráno nastává první kojení, kolem páté další, v sedm už musí být připravena kaše k snídani, protože starší dcera má hlad, ale mladší zrovna usíná. Kolem deváté řeším svačinku a procházku, hraní s dětmi, prádlo. Kolem jedenácté začínám chystat oběd. Jedenáctá je ale období krize, kdy mladší dcerka potřebuje spát a starší chce maminku. K tomu, abych odpověděla na vaše dotazy nebo přidala na stránky recept se dostávám až v noci, když už obě děti spí a já mám chvíli klid jen pro sebe a pro Jíme Jinak.“

Když to zpětně čtu, jsem unavená jen z toho kojení, dávání vyčůrat a vykakat. Tohle všechno už odpadlo, holkám je 5 a 8 let, nicméně času nazbyt stále není. Pořád je více plánů a nápadů než hodin denně. Ale pravda je, že už to není úmorné pobíhání mezi plotnou, plenkami, kojením a nočníkem. Našla jsem dvě fotky z té doby, myslím, že jsou víc než výmluvné. Všechny utahané maminky malých dětí chci tedy ujistit, že už bude jen lépe!

Ráno

Dnes to u nás chodí úplně jinak. Ve všední dny máme doma školu. V osm začínáme. První k nám chodí sousedovic holčička, to mnohdy naše mladší dcerka ještě spí. Pak se přidají kluci. Za hezkého počasí vybíháme ještě před snídaní ven. Máme své místo, kde pozdravíme sluníčko a podle nálady pak proběhne rozcvička, švihadlo, opičí dráha nebo jen houpačka na stromě. Někdy rovnou nasbíráme bylinky do košíčku. Když není hezky, cvičíme doma orgánovou sestavu, pozdrav slunci, zumbu nebo cokoli, co nám zrovna padne do noty. Už půl roku je to můj báječný muž, kdo vaří ráno miso polévku, která na nás čeká připravená po cvičení. Snídáme kolem deváté. Poslední roky je to jen polévka, ke které dám na stůl hrnec s včerejším obilím. Obilí je studené, děti mají polévku hned akorát ochlazenou na jídlo. Děti si podle potřeby berou, dokud nejsou syté. Tím odpadly dopolední svačiny i vaření kaše, kterou jsme vařili se zeleninou ještě k polévce první tři roky. Mně i manželovi vyhovuje k snídani polévka, obilí si do ní někdy dáme a někdy ne. Podle potřeby. Po snídani můj muž odchází pracovat a já zůstávám s dětmi.

Dopoledne

Po snídani uklidíme s dětmi nádobí a jde se na vzdělávací část dne. Některé aktivity dělám se všemi dětmi najednou, to když mám pro ně připravenou prezentaci nějakého nového materiálu, děláme společně pokus, věnujeme se výtvarné nebo hudební činnosti. Často se věnuji jednomu po druhém, protože jsou různě staří a i ti podobného věku jsou každý dobrý v něčem jiném a něco jiného je zajímá. Starší dcera mi začala v pěti letech číst, takže její o půl roku starší spolužák těžce nestíhal a činnosti spojené s písmenky a čtením ho nebavili. V matematice to ale bylo přesně naopak. A tak jsem s jedním dělala češtinu, s druhým matiku, pak něco společně. Děti se naučily hodně pracovat samostatně. Takže když jsou zabrané do práce a dělají každý na svém úkolu či projektu, vyrážím k plotně a k pračce. Do pračky naházím další várku prádla, tu předchozí dám sušit a na plotně zapnu obilí a luštěninu. Vrátím se k dětem, jestli jim to jde, zda něco nepotřebují. Zkontrolujeme, co je potřeba.

Svačiny chystám  jen když je to potřeba. Vypozorovala jsem na sobě i na dětech, že když děláme něco nového a náročného (pro ně na přemýšlení, pro mě na pochopení toho, jak uvažují a na to, jak jim to vysvětlit), tak dostaneme hlad. Mozek zkrátka potřebuje cukr, aby fungoval. Děti mi začnou zívat a odpadadat. V tu chvíli vytahuju svačinu podle sezóny a zdravotního stavu dětí. V zimě něco teplého, v létě ovoce. Někdy mám nějaký dezert, jindy placky a pomazánku z předchozího dne. Většinou mám něco nachystaného a když to dopoledne nespotřebují, padne to odpoledne.

Oběd

Kolem dvanácté toho mají děti dost. Uklidí si pomůcky, uklidí stůl a jdou ven. Většinou jejich první kroky vedou na trampolínu. A já se pustím do vaření oběda. Je to taková moje meditace. Pustím si rádio nebo hudbu a jdu na to.  Většinou vařím pro osm lidí, což mě ohromně motivuje k tomu, abych jídlo neodbyla, jak bych to asi udělala vařit jen pro sebe. Uvařím pokaždé polévku  i  hlavní jídlo, na stůl pak nesu  pět hrnců dobrot. Všechno to dám na stůl a kolem jedné si nabíráme, dokud je co. Každé z dětí má něco raději a něco nejí, takhle si berou, co chtějí a je to. Na oběd přichází i můj muž.  Často místo příboru dostane do ruky foťák a pokyn, že tohle jídlo potřebuju vyfotit. Zabere to překvapivě hodně , než se podaří zachytit, co je navařeno. Mívá často jídlo studené. Naštěstí mu to nevadí. Jsem to já, kdo musí mít polévku horkou a jídlo dostatečně teplé. Takže nandám jemu na focení, pak teprve všem ostatním. V lepším případě se sejdeme všichni u stolu a jíme. Ledva můj muž dojí, zase prchá za prací.

Po obědě s dětmi uklízím kuchyni. Mají oblíbené a neoblíbené činnosti, takže při odnášení talířů do myčky už se dohadují, kdo bude mýt ostrůvek a kdo utírat stůl. Mám sice bandu pomocníků, někdy se mi ale zdá, že uklidit kuchyň mi s nimi trvá déle než uvařit oběd. Ony si totiž u toho zpívají, hrají a tančí s koštětem. Když to vypadá, že děti mají dost práce a že nic nerozbijí, dojdu zkontrolovat pračku, poskládám uschlé prádlo a uložím ho do skříně. Do praní prádla a jeho skládání  zapojuji i holky. To aby si uvědomily, kolik toho zašpiní a že to čisté prádlo do skříně nenaskáče samo.

Po obědě si jdou děti hrát, v zimě jim někdy čtu, občas mi u toho mladší dcerka i usne. Kolem třetí si je berou rodiče domů, ale místní děti s těmi našimi lítají až do večera venku. Až potud jsou si naše dny velmi podobné.  Pokud tedy nejedeme na výlet, na výstavu či  nějakou akci pro domškoláky. To se pak bere jídlo s sebou nebo se jí v nějaké restauraci po cestě.

Odpoledne

Zato odpoledne jsou různá. Některé dny odjíždím s dětmi na kroužky. Za hezkého počasí, a když se to stíhá, jdeme pěšky přes les. Když je jedna dcera na hodině, tak s druhou nakupuji, dojdu na poštu nebo jdeme na brusle, kolo nebo hřiště.  Když se mi uvolní ruce a všichni mají program, beru do ruky telefon a kontroluji email, vyřizují administrativu a telefonáty. Když je dobrý signál a dostanu se na internet, zvládnu z telefonu odpovídat na komentáře a dotazy v právě běžícím kurzu. Občas nevidím díky sluníčku na display, a pak se sama divím, co jsem vám to napsala za překlepy. Z telefonu se mi ovšem špatně odpovídá na emaily, takže je čtu, ale neodepisuji, to si nechávám na večer k počítači. A ony se množí a množí, nestíhám na ně reagovat. Ani na sms. Přátelé už mě znají a neberou si to osobně, vědí, že se ozvu, až bude příležitost.

Děti  odpoledne chtějí svačinu, zvlášť když mají sportovní kroužky. V zimě si svačinu nachystám zrovna když vařím oběd nebo pak večer, ale o tom ještě bude řeč.

Po návratu z kroužků se vrhám na zahradu, na pole, na počítač, na domácnost podle akutnosti, podle sil a podle sezóny. Teď zrovna trochu pokulhává péče o dům, protože budujeme permakulturní políčko a zahradu kolem domu. Všichni, kdo mají zahradu, ví, že teď by se daly celé dny trávit na ní a pořád by bylo co dělat. A protože nemáme hotovo ještě mnoho věcí kolem domu, tak ve chvíli, kdy já odcházím chystat večeři, můj muž buduje ploty, bránu, sklep, zábradlí nebo jde na pole budovat ohradník a zkontrolovat škůdce, zda to s dělením se o úrodu nepřehánějí.

Někdy mě zastoupí v rozvážení na kroužky můj muž nebo pro nás dojede do města, když jsem předtím vyrazila pěšky s dětmi a mám nakoupeno 20 kg zeleniny.

Zkrátka střídáme se a doplňujeme jak je potřeba, abychom zvládli to nejnutnější. Babičky na hlídání ani jinou výpomoc nemáme, takže si musíme pomáhat, jak se dá. Naštěstí děti už jsou hodně samostatné a sousedi jsou ochotní, když jsou doma, být po ruce, abychom mohli zajet něco vyřídit nebo si jednou za čas dojít na kafe či večeři jen ve dvou. To jsou pro nás zatím velmi vzácné momenty.

V dny, kdy nejedu s dětmi na kroužky, sedám k počítači a využívám toho, že je prázdný dům a věnuji se Jíme Jinak. V tichém domě se dobře píší články i editují recepty. Ale ledva se do toho ponořím, jsou všichni zpátky a je čas vařit večeři.

Večer

Kolem páté už začnu přemýšlet, na co mám chuť a pátrám, kdo má jak velký hlad. Podle získaných informací a nálady pak kolem šesté sedáme k večeři. To už jsme sami, jen naše rodina, školáci jsou se svými rodinami. Teď za hezkých dnů sedáme venku na snídani, oběd i večeři. Energie na ten den už je z větší části vyčerpaná, my dva jsme pomalejší a po jídle ještě chvíli sedíme a sbíráme síly na poslední  povinnosti. Večer většinou už odmítám uklízet kuchyň. Nechávám to na nich a běžím k počítači sepsat nově vzniklé recepty na Jíme Jinak, dokud si pamatuju, co jsem do jídla dala. Řeším poradnu v běžícím programu, píšu články. Když přestane pálit slunce, jdu zalít na zahrádku bylinky a čerstvě zasázené rostlinky, protože je horko a sucho. Upocená a špinavá od hlíny naháním děti, které mi zase utekly ven, aby se šly umýt. Přichází každodenní večerní rituál: „Máš umyté zuby?“, „Tak do pyžamka!“  Holčičkám popřejeme dobrou noc, jeden je jde uložit a druhý už pracuje. Naštěstí už jsou dost velké, takže hodinové uspávání je dávnou minulostí. Ohromnou výhodou toho, že starší dobře čte je, že pohádky poslední dva roky čte ona.  Mám tedy večer ještě několik hodin času na práci v klidu.

V čisté kuchyni, když děti už spí, dělám přípravu na druhý den. Dám vařit vývar, namočím obilí do jednoho a luštěninu do druhého hrnce. Dám upéct koláč nebo připravím jinou svačinu. Pokud se chystáme na výlet, nachystám si termosky a krabičky a maximum jídla už večer, aby ráno nebyl zbytečný stres.

Když je všechno nachystané a vývar se vaří, vracím se k práci.  Připravuji si materiály pro děti do školy na druhý den. Hledám informace na internetu (protože ze školy si toho pamatuji opravdu málo), tisknu různé kartičky, laminuji, lepím. Někdy si dokonce nahlas chystám prezentaci. Třeba když jsem jim chtěla vyprávět strhující příběh o vzniku světa, věnovala jsem tomu dva večery a měla skutečnou trému. A stálo to za to. Chtěly ho třikrát zopakovat a pamatují si ho dodnes, i když je to už tři roky zpátky. Večer taky poklízím, skládám prádlo, zkrátka dělám všechno to, co se přes den nestihlo.

Než si jdu lehnout, sliji vývar a mrknu na hvězdy. Tady mimo město krásně svítí a já jsem větnou večer utahaná, ale naprosto šťastná. Cítím se tu mnohem více v kontaktu s přírodou, s dětmi i sama se sebou než dříve ve městě.

Priority jsou jasné

Zkombinovat roli matky, kuchařky, pradlenky, učitelky, milenky, redaktorky a zahradnice je někdy kumšt. Ale skládá se to tak nějak samo. Docela přirozeně se naše aktivity mění podle ročního období, stejně jako náš jídelníček. Děláme, co je potřeba a tolik, kolik zvládneme. Zapojujeme děti, co to jde. Některé věci nestíháme, priority jsou jasné. Já třeba nežehlím. Není kdy. Nestíhám sledovat Facebook. Nekoukáme každý večer na televizi. Nemáme ji vůbec zavedenou, protože na ní nemáme čas. Když si chceme odpočinout u hezkého filmu, tak si ho vybereme a pustíme v čase, který nám vyhovuje. Máme pro ten účel bezvadnou obrazovku. Nejlepší kino si tedy děláme doma.

Víkendy jsou teď v létě plné výletů, práce na poli a na zahradě a kolem domu, v zimě je to víc o návštěvách a kultuře.

Máme notnou dávku svobody, která je pro nás velmi důležitá. A cena, kterou za ni platíme, je to, že máme pořád plné ruce práce. Zatím nás to baví. Nenudíme se. Jsme relativně mladí (pokud se 40 let dá považovat za mládí) a při síle. Vlastně mám pořád víc energie než před dvaceti lety. Však tenhle můj příběh dobře znáte. Začalo to změnou jídelníčku.

Óda na mého muže

Tohle všechno bych samozřejmě absolutně nezvládala, kdyby tu nebyl můj báječný muž, který má priority stejné jako já a který mi v tomto všem pomáhá, seč jen může. Nemít jeho morální i fyzickou podporu, vypadal by náš život úplně jinak, než jak jste si právě přečetli. Kdybych měla napsat, co všechno můj muž dělá a umí, byl by to celý další článek, hotová óda. Tím vás však nebudu zatěžovat, už tak jsem se rozepsala až až a to jsem se snažila popsat naše dny stručně. Neodpustím si však jednu nadějnou větu pro mladé manželky zoufalé ze svých manželů, kteří pro nějakou jinou stravu a všechno to alternativno nemají zatím vůbec pochopení. Když jsme spolu začali před 12 lety chodit, měla jsem za to, že si beru párkožravého ajťáka a budeme spolu žít navěky ve městě v bytě.

Je to lepší a lepší

Někdy toho mám samozřejmě dost a jediné co chci, je spát nebo lehnout na gauč. To je jedna z věcí, kterou jsem se naučila (nebo lépe řečeno stále ještě se ji učím) až s dětmi. Odpočívat. A taky se čím dál více daří to, co tolik let takřka nebylo – večery ve dvou. Když jsme unavení, jdeme spát. Když nejsme unavení, spát nejdeme, ale pustíme si hezký film nebo si povídáme. S přibývajícím věkem dětí se dostávají aktivity a odpočinek víc a více do rovnováhy.  Takže se vracím k tomu, co jsem měla rozepsáno před lety v konceptu – je to stále lepší a lepší.

 

Jsem nadšená, jak mi jídlo chutná a nemám chuť na sladké

Dagmar: Dobrý den Evi, jsem nadšená, jak mi jídlo...

Děkuji za podrobné recepty, inspiraci a motivaci

Jája: Dobrý večer, jsem začátečník a tak dost nestíhám.....

Obleču šaty, které jsem X let neoblékla

Ilona L.: Mám jednu naprosto luxusní zprávu! Moje 69letá...

Moc se mi líbí nové stránky

Jana: Nové stránky jsou úžasné! Skvěle se v nich teď...

Očista byla super!

Janakralicek: Očista byla super, diplom jsem si udělila, byla...

Všichni ostatní si všimli, že jsem zhubla

Vera: Mám teď za sebou týdenní pobyt s našimi studenty,...

Manžel si ani nevšiml, že jíme jinak

Alena.brunova: Před pár dny mne manžel načapal u monitoru, odkud...

9 kilo dole, odběr krve super, bez pilulek

Mirka: Vaše stránky jsem okukovala delší dobu,ale až v únoru...

Díky za obrovskou inspiraci

Touto cestou chci Evě a Heleně poděkovat za záslužnou...

Moc mě to baví!

Libenk: Děkuji za výborný recept 🙂 Dnes upečeno a...

Zánět močového měchýře je pryč bez ATB

Mona: Abych se taky pochlubila úspěchy, tak musím říct,...

Objev stránek

Dobrý den, vaše stránky jsem objevila někdy v tomhle...

Hlavním motivem pro mě bylo sdíleni a inspirace

Pavlína: Dámy, dobrý den. Pro mě je to dnes...

Články jsou tak nabité tipy, že jde z toho hlava kolem 🙂

Martina: Díky moc za celý “seriál” Cestujeme se zdravou stravou,...

Měníte mi život k lepšímu

Pája: Ahoj, moc díky, v 50 mi měníte život...

Sladkosti už mi nechutnají

Jendula.cerna: Chci moc poděkovat za skvěle připravený kurz a...

Seriál: Jak na jaro

materiály
  • Stáhněte si jej a upravte jídelníček.
  • Vyhněte se nemocem a jarní únavě.
  • Jídelníček ke stažení!

Neuvěřitelných 54 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Evi taky by mě informace o domácí výuce zajímali… Mám téměř 3 letou holčičku a představa školky mě děsí…

    • A co konkrétně? Zdá se mi to jako velmi okrajové téma, ale mám k tomu hodně co říct :-))

  2. Prostě velký obdiv! Pro mě zatím nepochopitelné, jak se to dá zvládnout, ale chce to energii a ta se mi zatím vrací se stravou podle JJ. I před tím jsem byla zvyklá vařit zdravěji, pro syna připravovala jídlo prakticky 5x za den, protože do roka a tři čtvrtě jsem mu dělala jídlo zvlášť. Teď vařím podle JJ 3x denně, k tomu nějaké svačinky a přitom mi přijde, že kuchyň je uklizená rychleji než před tím a to spousta nádobí myji v ruce, abych mohla hned pak použít. Jste velikou motivací! 🙂

    • Myslím, Ivano, že velikou motivací je právě váš komentář. Mnoho maminek, co potkávám venku a na akcích s dětmi, se tváří, že uvařit už dvakrát za den by bylo příliš. Jste pro mě další příklad ženy, která když něco chce pro své dítě, tak to prostě zařídí.

  3. Teda klobouk dolů, jste opravdu šikovná, ale hlavně houževnatá a vytrvalá! A v dobrém smyslu slova tvrdohlavá, dotahujete své sny do konce. To, že jste byla v dětství i později často nemocná Vás zřejmě ohromně zocelilo a nejspíš utvrdilo v tom, co opravdu chcete. Tedy aspoň si to myslím. :-))

  4. Evi, můžu se zeptat, vy bydlíte v Sázavě u Stříbrné Skalice, na Vysočině, ve které? Mohu poprosit o váš e-mail a optat se na podrobnosti ohledně Montesorri výuky a mého dovzdělání, plánuji taky doma mini školku do 5 dětí.
    Moc díky Evča

  5. Nedávno jsem byla na přednášce o odměnách a trestech dětí. Měla ji psycholožka a sama říkala, že známkování je špatné, dnešní školy jsou pro děti demotivující, místo toho, aby se dítě podpořilo v čem je dobré, tak se dá na doučování a driluje to, v čem nevyniká. Pak nemá čas rozbíjet svůj talent. Syn chodí do Montessori školky a jsem ráda, že nám ho před rokem nevzali do státní kvůli pomočování. Doufám, že než pújde do školy se u nás podaří otevřít Montessori škola. (sama bych si na výuku netroufla, nemám na to vlohy, jsem cizinka, takže bych ho asi češtinu nenaučila 🙂 )

    • Tak základní škola poskytuje opravdu jen základ vzdělání, takže bych rozuměla tomu, že pokud tam dítě něco nezvládá, tak se dá na doučování a snaží se v tom zlepšovat. Na gymnáziu nebo později se může soustředit už jen na to, co ho opravdu zajímá a v čem vyniká. Ale ta ZŠ je prostě základ, ne? Vždyť se tam nic tak složitého neučí.

      • Právě proto, že se tam nic tak složitého neučí, není potřeba profíka na matematiku nebo češtinu, přírodopis nebo zeměpis. Základy si dítě tak jako tak vezme v rodině. Podle mě je devět let na základní škole k získání všeobecného rozhledu a naučení se číst, psát a počítat prostě ztráta času a dětství. Navíc, když se dítě učí ve svém tempu a podle svých schopností, nevznikne potřeba něco „doučovat“, protože se to prostě dříve nebo později naučí, ale v čase, který je pro dítě vhodný. Nevznikne tak zbytečně pocit neschopnosti a drilu něčeho, co mě nebaví, což pak vede k odporu k učení se novým věcem. Chápu, že tenhle můj názor budou sdílet jen ti, co si tímto už prošli 🙂

    • Lentilko, to je právě jeden z mnoha střípků v celé mozaice – odměny a tresty a naše pomýlená výchova, která na tom stála. Výsledek sleduji celé roky u našich přátel, které mají děti už v pubertě. Kdysi se těšily do školy a všechno je zajímalo. Dnes dělají věci jen na známku, před písemkou, škola je „vopruz“, najít u nich motivaci pro cokoli je velmi těžké. Jako by byly předčasně vyhaslé, málokteré to děcko něco skutečně baví. Chápu, že se na učení necítíte, ale pokud jste své dítě naučila chodit na záchod, jíst, zavazovat si boty, oblékat se atd., pak jste dost dobrá učitelka. Na češtinu se dá někdo najmout. Naučit se číst a psát, naučit se pravidla, na to člověk nemusí být denně ve škole. Na to stačí hodinka jednou za čas. Jakmile dítě čte, už se učí gramatiku a sloh automaticky. Montessori a podobné školy naštěstí přibývají, takže jistě něco vyberete 🙂

  6. Děkuji za pohlazení po duši. Neumím se tak vyjadřovat, jako kolegyně zde, ale opravdu krásně čtení, klobouk dolů Evi a držím palce, ať jsou Vaše i ty půjčené děti tak šťastné, jako jsou zřejmě (určitě) teď. 🙂

    • Veroniko, díky za krásný komentář, to je zase pohlazení pro moji duši, když cítím, že mi někdo rozumí 🙂 Děti jsou šťastné, ani o tom nevědí. Od rána do večera si zpívají, až si někdy říkám, jak je to nespravedlivé, že vlastně nemohou docenit, jak se mají dobře, protože neznají běžný model jinak než z vyprávění.

      • Evi, tenhle komentář mě fakt rozesmál, jak je pravdivý. Polovina mladší populace vůbec netuší, jak se má dobře. Stěžují si, že jim nebylo dopřáno to či ono, doma si stěžují na učitele, kteří si nemají kde stěžovat na nevychované žáčky. Rodiče očekávají, že jim „škola“ děti vychová, ake běda, když má učitel nějaké požadavky. A je z toho začarovaný kruh. Pokud rodiče převezmou plnou zodpovědnost za výchovu svých drobečků – bez ohledu na to, jestli se rozhodnou pro domácí nebo státní výuku – může se do naší společnosti vrátit slušné chování a předejít obrovským výdajům. Není lepší obětovat deset let života dětem, než práci, ze které přineseme peníze, které nakonec vydáme za „léčení“ dětí, které jsou „nemocné“ jen z nedostatku pozorností a lásky?

        • Amen, chtělo by se mi dodat po přečtení toho závěru o investování času do dětí. Málokdo si uvědomuje, že fakt ty děti jsou budoucnost. I ta naše. A když se tak dívám (a poslouchám) na mlaďochy kolem sebe, tak se občas děsím, že by tito měli být našimi státníky, lékaři, úředníky apod.

  7. Ušla jste kus cesty, která se vám vyplatila.A jsem ráda, že již zahradničíte, to mě u vás chybělo.Jste super!

    • Díky, Dano. Zahradničíme už delší dobu, jen nebyl čas o tom napsat. Jsem taky ráda, že to konečně jde trochu ve velkém, protože do nedávna na to přes péči o maličké dcerky nezbýval čas. Ale rychle to utíká a už nám pomáhají.

  8. Evi, MOC DEKUJI za tenhle uzasny clanek… Neni to tak dlouho, co jsem se Vas ptala na Vasi skolicku a timhle clankem jste me naprosto odzbrojila 🙂 Tolik bych si prala pro svoji holcicku takovouhle SUPR skolicku 🙂 Skoda, ze nebydlime bliz, hned bych Vas zacala pronasledovat! 😀 Doted jsem si myslela, ze toho zvladam docela dost, ale ted vidim, ze jsem si to tedy opravdu JEN myslela 🙂 Kontakt s prirodou je pro me velmi dulezity. Myslim, ze je zakladem byti a vnitrniho stesti. Je krasne vedet, ze je to pro nekoho stejne dulezite.. Se skudci a jejich delenim se o urodu jste me vazne pobavila 😀 Preji Vam hodne sil do dalsiho skolickovani a byti vubec.. odvadite uzasnou praci!! (clanek k pocte Vaseho muze by myslim moc zajimal nejen me.. nekdy je fajn vedet, jak by to treba jednou mohlo byt i u nas.. 😉 i kdyz je to zatim jedno velke nepredstavitelne sci-fi 😀 ..ale i ja realista verim, ze se to TREBA jednou zmeni 😉 )

    • Milá Jani, však váš komentář také zásadně přispěl k tomu, že jsem léta rozepsaný článek dopsala. Pravdou ovšem je, že tehdy v něm nemohla být ani taková óda na mého muže (ač byl úžasný, když jsem si ho brala, nebyl zdaleka tak úžasný jako je teď, rozhodně neuměl postavit dům a založit pole, postarat se o děti atd.), ani život v přírodě či domácí vzdělávání. Byl by to býval příběh novopečené maminky, která žije v městském bytě a snaží se svoji prvorozenou malou holčičku vychovávat a živit zdravě, a řeší jak spojit mateřství, manželství, práci, domácnost a svoje sny v něco žitelného 🙂 Podívat se tehdy do budoucnosti a vidět nás dnes, myslela bych, že koukám na život někoho jiného. A najednou je to naše realita. Jak čtu vaše komentáře, vidím, že jste ohromně činorodá a věřím, že si i tam u vás dokážete vytvořit svůj svět, svůj ráj, svoji školičku nebo partu rodičů s podobnými názory přesně podle vašich potřeb. Ne TŘEBA, ale URČITĚ 🙂

      • Ju Evi, tak to me MOC zahralo u srdicka 🙂 Dekuji za Vas krasny komentar 🙂 Jsem rada, ze je tenhle clanek na svete – myslim, ze je obrovsky motivujici a inspirujici… Ja se od nej nemuzu odtrhnout 🙂 Ulozila jsem si ho a pokousim se doma konecne take zavest nejaky ten rezim 🙂 ..protoze vetou: „Příběh novopečené maminky, která žije v městském bytě a snaží se svoji prvorozenou malou holčičku vychovávat a živit zdravě, a řeší jak spojit mateřství, manželství, práci, domácnost a svoje sny v něco žitelného“ jste me (tedy az na ten mestsky byt – to je ale jen tim, ze tady moc byty nejsou) naprosto odhalila! 🙂 Neuveritelne, jak to vsechno sedi… 🙂 Dekuji za Vase mila slova, ani nevite, jak bych si prala najit tady podobne smyslejici rodice. Stale vice ale bohuzel vidim, jak tezky je to ukol. Tim spis tady, kde je mentalita lidi naprosto odlisna. Je to tu hodne uvolnene. Ve vsech smerech. Do skoly se chodi, kde je to nejbliz, stejne tak k doktoru ci kamkoli jinam.. a do pusy se da, co je zrovna po ruce nebo se koupi po ceste v krame. Ale o to vic se tu zase lide smeji, coz je samozrejme moc prijemne 🙂 Me tu maji za blazna 🙂 Ale nevzdavam to 🙂 Treba jednou narazim na nekoho, kdo si nebude klepat na celo, jak moc a zbytecne vsechno resim 😀 😉 Mejte se krasne a jeste jednou MOC DEKUJI!! 🙂

        • Tak to je legrace, Jani, že máme podobný začátek příběhu 🙂 Asi to tak nějak mají všechny maminky a věřím, že podobně jsme taky narazily ve společnosti všechny. Já věřím, že tam u vás je celkově lepší nálada ve společnosti a že budou i více otevření novým věcem. V ČR jsou všichni chytří jak rádio a když je někdo jiný v čemkoliv, je to exot a hned je tak nějak morálně odsouzený 🙂 Určitě, když pošlete do světa přání, se najde další rodina, jiná maminka, spřízněné duše. Nebo je to prostě budete muset naučit Vy, někdo prostě musí začít :-))) Já taky děkuji!

  9. Dobrý den Evo,
    děkuji za Váš upřímný článek, který potvrzuje moji domněnku, že učíte doma. Klobouk dolů, máte můj velký obdiv. Jste úžasná, úžasní všichni – mažel i holky. Nejen z Vašeho článku, ale i z přiložených fotek je krásně cítit, že tu jste jeden pro druhého tělem i duší.
    Moc Vám ve Vašem počínání držím pěsti, ať se daří i nadále!!!!

    Dana ;o)

    • Dano, moc díky za milý komentář. Vlastně není co obdivovat, spíš já z pozice člověka žijícího doma s rodinou dnes obdivuju a nechápu, jak to zvládají mé kamarádky, když tuto možnost nemají. Jsem vděčná, že to máme tak, jak to je a denně si uvědomuji, jak jiný byl náš život před změnou jídelníčku a narozením dětí, kdy tyto všechny velké změny odstartovaly. A mezi námi – úžasná jste Vy, Dano, sleduji Vaše komentáře a rozhodně si zasloužíte poklonu. Vlastně jsme úžasné všechny, co se tu potkáváme a snažíme se žít tak, aby nám bylo dobře 🙂

  10. Hezký článek. Zajímavé, že Vám rodiče svěřili výuku potomků, i když nemáte pedagotické vzdělání, dokonce snad ani vysokou školu. Píšete, že máte Montessori kurz, ale řada rodičů lpí na formálním pedagogickém vzdělání. Já si tedy nemyslím, že by pro první stupeň bylo nutné mít VŠ, ale ve školách to tak je a bez pedagogického vzdělání, alespoň bez pedagogického minima není možné učit. Jak děti snášejí malý školní kolektiv? Přijde mi, že lepší jsou o něco větší kolektivy, aspoň 15 dětí, jinak mám pocit, že děti mají méně kamarádů, resp. nemohou si tolik vybrat někoho, s kým si rozumí. Sice to lze řešit kroužky nebo kamarády ze sousedství, ale i tak.

    • Emachovcova, k tomu bych mohla rict jedine.. Znam spoustu ucitelu s tim NEJ pedagogickym vzdelanim, kteri ve vysledku nestali za nic. Myslim, ze to neni o tom, jake ma kdo vzdelani, ale o vysledcich a vnitrnim pocitu z vyuky a myslim, ze deti jsou vzdy jasnym dukazem.. (a uprimne Montessori kurz bych rozhodne nepodcenovala – sama jsem vystudovala vyskokou skolu pedagogickou a mozna byste se divila, jak nekdy probihala priprava budoucich „pedagogu“).

      • Já to vidím také tak. Vzdělání je príma, ale pro život potřebujeme lidi se srdcem, kteří jsou schopni něco předat, zapálit v dětech jiskřičku, aby zahořely pro to, co je pro ně důležité. Rodiče si musí dobře rozmyslet, co vlastně od školy chtějí, co je pro ně podstatné, co chtějí dětem předat a jak je do života připravit. A pak najít způsob, kterým jim to předají. Ve stejné škole může být úžasná paní učitelka se srdcem na dlani, stejně jako babizna, která je bude shazovat a od češtiny, matiky, dějepisu či jiného předmětu je na celý život odradí. Já si dnes ani nemyslím, že by tyto předměty a jejich dokonalá znalost byly to, co děti pro život skutečně potřebují.

    • Díky. S rodiči je to velmi prosté. Jedna maminka sama pracovala v místní škole, víc asi není třeba dodávat. Po pár měsících prohlásila, že její dítě nikdy do takové školy nedá. Druhá maminka má na základní školu takové vzpomínky, že když je začala obcházet a hledala pro své dítě školu, měla z toho málem trauma. Rozhodla se, že své dítě podobných zkušeností ušetří a raději je bude učit doma sama, protože je na mateřské s druhým dítětem. Když se dozvěděla o nás, spojily jsme síly. Ve skutečnosti jsem žádné cizí děti učit nechtěla, přišlo mi to jako příliš velká odpovědnost. Ale holčička byla stejně od dvou let u nás často na návštěvě a na hlídání, takže začít jí k nám dávat místo do školky/školy bylo víc než přirozené. Holky vyrůstají téměř jako sestry. Za děti v individuálním vzdělávání si ručí rodiče samy, komu svěří jejich vzdělávání už se neřeší, musejí jen projít přezkoušením. Že nemám pedagogické vzdělávání není pravda, prošla jsem tvrdým dvouletým zahraničním výcvikem, protože jsem si jako učitelka vůbec nevěřila. Bylo to užitečné, ale vůbec ne nezbytné. Spíš mě to utvrdilo v tom, že běžný systém vzdělávání není pro naši rodinu vyhovující. Moje spolužačky a spolužáci byli všechno učitelé, majitelé škol a školek. Oni si museli VŠ vzdělání dodělat, pokud ho neměli, a přála bych vám slyšet, co je tam ještě dnes učí. Školní kolektiv nebo oblíbené slovo socializace je téma na další článek 🙂 Stačí se ale zamyslet, kolik jsme měli ve škole kamarádů, kolik jsme jich měli v místě bydliště. Já konkrétně měla v každé škole vždy jednu jedinou kamarádku, ostatní jsem neměla ráda nebo jsem se jich bála, dělaly různé party, ubližovaly si, já byla vždycky jiná a nerozuměla jsem si s nimi. Velká výhoda mých dětí je, že si svoje spolužáky vybraly 🙂

      • Evičko, máte pravdu. Sama mám pedagogické vzdělání před xx lety, dcera dodělala školu pře 5 lety a rozdíl poznat nebyl. Někdy jsme z toho byly značně zhrozené a dcera i znechucená. Říkala vzdyť člověk se učí nápodobou, a to co tam předvádějí, tedy napodobovat nechci a nebudu. Dokonce pár pedagogů bylo stejných a oni svůj přístup nezměnili. Na každodenní situace není mustr a encyklopedické znalosti si dnes, kdo hledá najde. Samozřejmě nelze paušalizovat, ale jako v každém oboru záleží na člověku. Z mých letitých zkušeností jsem poznala, že můžete mluvit co chcete, ale důležité je, jak se člověk chová, co z něho vyzařuje, jaké má hodnoty. Děti mají šestý smysl a toto sají jako houba. Potřebují vidět člověka, který je zapálený pro věc (trochu divadelnictví není na škodu) a který je vtáhne do děje a ne, že to tam někdo odrecituje a basta. Bývá i hůře. Jsem ale člověk, který se dívá na všechno z té lepší stránky věci, tak věřím, že přibude mladých pedagogů, kteří to dělají opravdu s láskou a děti se do školy těší. Jinak jste užásná bytůstka, která dokázala, to co ji v životě potkalo, přetransformovat do takovéto podoby. Klobouk dolů. Kdybyste si chtěla založit univerzitu 3. věku, tak se hlásím. Krásný pršící den

      • Děvčata, nevíte o nějaké základní škole s montessori výukou někde na vesnici v Moravskoslezském nebo Zlínském kraji?

        • Přímo ve Zlíně jsou dvě provozovny Montessori školy, které založila a je v nich jednatelkou moje spolužačka z výcviku. Miluje děti a má přesně ten přístup, co bych chtěla, kdybych děti do školy dávala. Její děti tam také chodí. Tak se na to podívejte, zda by vám to sedlo. Určitě jich tam budete mít víc, já znám jen tuto.

  11. Hezký článek. Již delší dobu přemýšlím, jak si uspořádat den, abych všechno stíhala. Je pravda, že mám děti menší- necelé 4 roky a 19 měsíců,ale syn je 4 dny ve školce, kam ho vozí manžel, takže mám doma jenom dceru. Pořád mám výčitky svědomí, že se jim věnuji málo,že stojím u plotny. Při vaření se snažím si s nimi alespoň povídat, 3 jídla denně už bych dala, ale bojuji se svačinami, mám neskutečně žravé a někdy i vybíravé děti. Syn je schopný sníst v 6 ráno ke snídani misku polévky, 2 krajíce chlebu a kus koláče… Teď se snažím ho naučit snídat kaši, protože dcera má období taky akdyž jí chléb, tak ho chce a odmítá kaši.Koláče peču 2x týdně. Jediné co, jsem odbourala, je večerní vaření do noci, snažím se mít sklizeno v kuchyni do osmé, max. do deváté, abych si mohla ještě něco přečíst před spaním.Zeleninu k snídani si čistím a krájím do kelímků při večeři, vývar dělám těsně po večeři. Hodně mi pomáhá můj muž. Jo a odpočívat chodím občas do práce na noční… 🙂

  12. Krásný a inspirativní článek. Děkuji moc za sepsání. Četla jsem ho nahlas mladšímu synovi a toho zajímali jen fotky s jídlem :-), ale už se těším až ho ještě večer přečtu tomu staršímu. Markétka se mu líbila v jednom z minulých videí, tak bude mít určitě radost :-).
    Poslední 2 věty si budu často opakovat, snad mi pomohou, když se dostaví nějaká ta krize kvůli pocitu, že nic nestíhám. Také se učím odpočívat a musím říct, že je to pro ostatní šok. Ono říct na rovinu, že se vám prostě teď nic dělat nechce a že si chcete jít lehnout, je dost těžký. Narážím také na to, že když už se nevěnuji dětem, tak si manžel myslí, že se budu věnovat jemu. To je pro něj představa společného odpočinku. Bohužel ale jen pro něj. Já bych byla prostě ráda i jen sama se sebou. A poslední dobu to tak cítím dost často, bohužel jsem zatím nepřišla na to, jak to udělat….

  13. Máte to nádherné, děti si musí labužírovat 🙂 trošku mi je smutno, že tohle nemůžou mít i moje děti, ač se snažím, seč mi síly stačí 🙁 i tak mi připadá, že toho stíháte strašně moc! Velmi se mi líbí to propojení výuky s praxí, s vařením, procházkami v přírodě…to je prostě ÚŽASNÉ a smekám….

    • Bílá holubice, díky, ale vůbec nesmutněte. Každý děláme, co umíme, co nám situace zrovna dovolí, je to vývoj a nebylo to hned, budujeme si domov, školu i klid celou dobu, co jsme změnili jídelníček. Před pár lety bych si to neuměla vůbec představit. Třeba u vás bude taky všechno jinak za pár let 🙂 Nikdy není pozdě vzít děti ze školy, když na to přijde. Kamarádi vzali syna v osmé třídě a jsou naprosto spokojení. Devítku si dodělal z domova a teď se konečně věnuje tomu, na co dřív neměl kvůli škole čas 🙂 Já jsem to tak zkusmo počítala, kolik hodin se čemu věnujeme a vyšlo mi asi 36 hodin. Tak nevím, pořád mám pocit, že něco nestíhám, co bych chtěla, píšu se seznámky, škrtám hotové úkoly, ale z druhé strany zase přibývají nové :-))

      • 🙂 je fakt, že poměr efektivita vzdělávání ve škole kontra čas tam strávený mi přijde dost nevyvážený :), ale dělat ještě přípravu do školy, to si nedokážu představit, má kreativita v tomto směru je opravdu v plenkách, strávila bych denně několik hodin nad tím, jak to těm dětem předat 🙂 snažíme se aspoň na výletech apod pomalu informovat o věcech kolem nás, někdy to má úspěch, jindy vůbec…dcerku jsme zapsali do osvědčené waldorfské, tak snad budu účastna i tak dost, co mi provoz dovolí 🙂
        Ale myslím, že jste to vzala za správný konec, děti nepotřebují umět 3 světové jazyky v první třídě a k tomu pětkrát týdně na balet, potřebují lásku, zájem, průvodce….a dobrou kuchařku! :)))))

        • :-))) Lásku, zájem, průvodce a dobrou kuchařku – to se mi moc líbí, o to se přesně snažím. A jak to čtu, tak si hlavně myslím, že to děláte stejně jako já – učení dětí neznamená posadit je na zadek a začít přednášet 🙂 Na výletech se toho rozhodně naučí víc než doma u stolu nebo ve škole v lavici. A něco nového se naučí stejně jen tehdy, když je daná věc zajímá, takže nemá cenu do nich čtyři či více hodin denně něco hučet, když nebudou na příjmu, stejně je to mine. A pozor, znám rodiny, které učí doma a jejich děti skutečně umí tři jazyky a do toho zvládají sportovní či hudební vzdělávání na špičkové úrovni, protože jsou to v těch oblastech talentované děti a místo, aby ve škole znuděně poslouchaly slabikování spolužáků, mohou se věnovat intenzivně tomu, v čem jsou nadané a co je baví. Myslím, že jste to taky vzala za správný konec, když s dětmi mluvíte a chcete být účastna 🙂

  14. Dobrý den, nádherný článek, který jsem si s chutí přečetla. Už dlouho mi totiž vrtalo hlavou, jak to vše stíháte:-) Teď vidím, že návodem je strava JJ a disciplína a pravidelnost a pak se dá zvládnout moře věcí. Moc děkuji, úžasně mě to nakoplo, jak se zase můžu zlepšit a posunout dále. Kdybychom bydleli na Sázavě, moc bych stála o to, aby naše děti chodily do školy k Vám:-) Bydlíme na vesnici kousek od Kladna a moje děti chodí do Montessori školy v Kladně, takže jsme také moc spokojeni. Jen tak jídelna tam nestojí za nic, proto tam nechodí a obědvají doma. Mějte se krásně. Jitka

    • Díky Jitko, to víte, že nestíhám všechno, co bych chtěla 🙂 Ale fakt je, že právě ta jídla dávají docela řád a režim se pak lépe udržuje. Vybočit se dá vždycky 🙂 Já měla taky zálusk na Montessori školu, když jsme ještě bydleli ve městě. Ale jak jsme šli daleko od lidí a druhá byla miminko, nějak jsem si neuměla přestavit denně vstávat po prokojené noci a někam jet a tahat mimčo s sebou… Nakonec mě muž přesvědčil, že číst a psát dokážu naučit dceru sama a bylo to 🙂 Já Montessori pedagogiku dva roky studovala a moooc mi to dalo, takže dcerka určitě dostane super základ, pokud tam má príma učitelky. A strava doma je úplně ideální, nakonec je to možná lepší než dobrá jídelna! 🙂

  15. Děti mají na výuku krásné pomůcky…, že jsem tak zvědavá, učíte je podle nějakého konceptu nebo konceptů? Asi tam máte hodně z prvků montessori (nevím, jak se píše přesně).., co se mi líbí moc, je, že trávíte hodně času venku a zahrnujete praktickou výchovu, vaření, úklid…to je úžasný…

    • Abych si zvedla seběvědomí, které mi po klasickém státním vzdělávání chybělo, šla jsem si vystudovat Montessori pedagogiku a moc mě to nadchlo. Vzala jsem si z toho hodně a pomůcky jsou právě inspirované touto metodou. Ale největší škola je život sám, právě to vaření, úklid, příroda,…to je víc než tisíc hodin teorie, jak by se to mělo dělat, odsezených ve škole 🙂

  16. Moooc pěkný článek a krásné fotky 🙂 Berete ještě do té vaší školičky? Že bych se od září přihlásila:-)))))

    • Jestli už se nepočůráváte a umíte se sama najíst, tak by to šlo :-))) Díky za zprávu, Světýlko 🙂

      • Super, to už umím:-))) A doba, když už to zas umět přestanu je doufám daleko:-O. Ještě mi prozraďte, když tak chystáte to jídlo večer na další den…vydržíte si nezobnout? Ochutnat? S tím já mám obrovský problém- hlavně když peču koláč, tam hrozinka, tam mandlička,olíznu vařečku, když ono je to tááák dobré, ale jíst už se nemá:-( Děkuji 🙂

        • Tak té odpovědi jsem se nahlas zasmála! Taky doufám, že nám to ještě dlouho vydrží a plenky nebudou potřeba :-)) Ochutnávání večer mi (většinou) problém nedělá, protože připravuji věci, na které nemám ani chuť (vývar, namočit obilí, luštěninu). Když dělám dezert nebo tak něco, tak to někdy olíznu, někdy ne, někdy si kus dám, někdy vůbec. Naštěstí většina věcí je po doělání vařící, takže je vypnu nebo někam naliju a jdu zase k počítači 🙂 Dřív jsme denně mlsali večer, takže nějaké naše zdravé dobroty a jejich občasné mlsnutí mě neděsí :-)))

          • Děkuji, to jste mě uklidnila…už jsem uvažovala,že si po 18hod večer přelepím pusu páskou a odlepím až na čištění zubů před spaním :-)))))

            • Páni, řeším přesně to samé. Chodím klasicky do práce, takže většina příprav mi zbývá na večer – a skoro vždycky po sedmé. To už se jíst nemá, ale já neodolám a zobnu zeleninu, kterou si krájím na druhý den, nebo ulizuju, když připravuju koláč. Zdálo se mi, že neujídám moc, ale zřejmě to roli hraje a asi velkou, protože poslední dobou – i při jinak celkem vzorovém jídelníčku – nabírám a nabírám (váhu – samozřejmě). Už z toho začínám být nešťastná – mám teď víc, než jsem měla kdy v životě, včetně doby před JJ.

              • Ivo a nejste těhotná? 🙂 No, jíst na noc se prostě nemá 🙂 Trochu zeleniny někdy večer nikoho nezabije, ale každovečerní uždibování holt zatěžuje trávení a co se nestráví, to se uloží. Nebuďte nešťastná a změňte to 🙂 Když na to nebudete chtít být sama, dejte si s námi Hubnutí do plavek.

            • No tak jestli přelepená pusa páskou pomůže, tak nemám námitek :-))) Já bych ji ale klidně strhla, když to na mě přijde :-)))

  17. Zobrazit všech 54 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekOčkujeme jinak (Jitka, 38 let)
Další článekRetro: Konec i začátek