Plot (Martin, 45 let)

Nejtěžší to bylo doma

Ano, jistě. My všichni, kteří jsme se odlišili nebo se o to pokoušíme, jsme se setkali s nepochopením i odsouzením. Znáte ty pohledy, úsměvy pod “fousy”. To jsou ty příjemnější projevy našeho okolí na naši jinakost.

Když jsem se já rozhodl odlišit a přijal principy Jíme Jinak, nebylo to jiné. Nejtěžší to bylo přímo doma. Manželka nám všem roky vařila každý den velmi chutná jídla. A najednou jsem je odmítl. Ihned se dostavily rozpaky a neporozumění. Nebylo a není to jednoduché.

Začal jsem vařit sám

Pokoušel jsem se tedy vařit sám. A jelikož jsem do té doby zvládl uvařit tak vaječinu a čaj, tak ani mé první pokusy nestály za moc.

Byly 3 tři dny před vánoci 2018, všude spousta “dobrot” a já se pokoušel dělat své první instantní kaše. Nechutnaly mi. Ani nijak hezky nevypadaly. Ale konvenční jídlo už jsem nechtěl, žena kategoricky odmítla vařit jinak a já neuměl vůbec vařit. Natož podle Jíme Jinak. Tehdy ještě nebyl kurz Jak začít , Podzimní detox” právě skončil a v receptech bylo až příliš mě neznámých slov. Zkrátka, španělská vesnice.

Nezbylo než začít číst, hledat, zkoušet a učit se. A tak jsem se začal pokoušet o svou první miso polévku, kompletní talíř a třeba i něco “na zub”. Dozvěděl jsem se, jak chutná první palec nahoru ve FB skupině i jak dokáže negativní komentář zacloumat sebevědomím a především odhodláním pokračovat. Komentář: “Fuj!!!” se pevně vryje do paměti, takže si dodnes jasně pamatuji okolnosti, za kterých jsem tohle hodnocení získal :-)

Styděl jsem se, že jsem jiný

Rovněž jsem se za to styděl. Jak asi zapadnu v novém zaměstnání, v cizím městě, když jsem “jiný”? Když jsem šel s kolegy na první společný oběd do místního bufetu, hned ve dveřích mě přivítal pach přepáleného oleje a obrovská tabule s názvy jídel menu běžného bufetu. Slibovaná dvě bezmasá jídla opravdu nebyla zrovna to pravé. Co si asi vyberu? Nejschůdnější mi přišla čočka s klobásou a chlebem. Když jsem se dlouhou frontou propracoval konečně na řadu, požádal jsem obsluhu, jestli by mi mohla dát místo klobásy kopeček rýže a místo chleba zeleninovou oblohu.

Lunch story

Obsluha, což byla taková košatá kuchařka v létech, jen naklonila hlavu na stranu a upřeně se na mě dívala. Fronta se zastavila a já cítil, jak mi začínají hořet tváře. Raději jsem se ani neohlížel, abych neviděl ty překvapené tváře, smějící se oči atp. Po téhle dramatické pauze košatá paní úplně klidným hlasem řekla: “Prosím! Můžete mi to zopakovat?” Zopakoval jsem tedy svůj výběr obědového menu. Košatá paní zvedla obočí, nadechla se jakoby chtěla něco říct, ale otočila se a okénkem do kuchyně zařvala: “Jednou čočka! A pán si přeje místo klobásy žufan rýže.” “Cože?” “Pán si přeje místo klobásy žufan rýže!” “To jako fakt?” “Áááno! A zeleninovou oblohu.” Takže to musel slyšet nejenom ten poslední ve frontě, ale i všichni ve vedlejší místnosti u stolů nad svými obědy. Mno, tak to bychom měli :-)

Tím ale mé “lunch story” ještě neskončilo. Konečně byl můj talíř připraven. Košatá paní mi jej podala přes pult, říkaje: “Ale vypadá to docela dobře”. Zmohl jsem se pouze na chabý náznak úsměvu a už jsem se posunul dál pultem až k pokladně. Za pokladnou seděla taky košatá paní v letech, ale jiná. A hned na mě spustila: ,”Prosím vás, co mi to děláte? Jak to mám teď namarkovat?” “Já klidně zaplatím plnou cenu,” řekl jsem, jen ať už mám tohleto za sebou.  “Tak to teda ne, panáčku. Takhle by to nešlo!” A tak počítala jednotlivé položky na talíři, fronta musela ještě chvíli vydržet a já též. Měl jsem to asi o 10 Kč levnější než s klobásou. Brzy jsem se dopátral veganského bistra, ale tam už nebyla taková sranda :-)

Tak to nedám

Styděl jsem se i za facebook, když jsem zjistil, že mé příspěvky ve veřejné skupině vidí a mohou komentovat “přátelé”, kteří se tak postupně dozvídali o tom, co jsem jim ještě nebyl připraven sdělit. A to dokonce tak, že jsem napsal Romanovi o radu, jak by se to dalo ošetřit. Nešlo to :-) Eva dokonce natočila video na tohle téma s výzvou ať jsme na svou jinakost hrdí. Tak to nedám….

Kdo je tady vlastně jiný

Dnes už je všechno jinak. Leccos dokážu uvařit i upéct. Jsem spokojený a nestydím se. Beru to s nadhledem. Jím jinak, ale kdo tady je vlastně “jiný”?

Díky svému povolání bývám týden mimo domov a pak se zase vracím na týden domů za rodinou. Potkávám tak spoustu lidí, spolupracovníků, kolegů, spolubydlících. Navzájem si “koukáme do talíře” a nutně se tak vždy rozproudí vášnivá debata, především tedy nad mým talířem. Těší mě množství otázek, projevený zájem a uznání, kterého se mi teď dostává.

Už nejsem morous s 30 kg nadváhy

Ti, kdo mě potkají opět po létech, aniž by tušili, že patřím k Jíme Jinak, už na první pohled poznají, že je jednoduše “něco jinak”. A to je fajn. Dávno je pryč ten stresem zbořený morous s nadváhou takřka 30 kilo.

Už si to dokonce připustili i první posměváčkové. “Dávám ti měsíc. Maximálně dva!” :-) Ovšem měsíců mezitím uplynulo 16 a mnozí z posměváčků dnes listují stránkami Jíme Jinak, někdo se zastaví pro kvásek, jiný si třeba řekne o radu. Je příjemné sledovat, jak se věci mění k lepšímu a že to jde.

Přelez jsem plot

A proč vám to všechno vlastně píšu? Protože jsem to zvládnul a chci se s váma o to podělit. Přelezl jsem plot. Kalhoty i rukávy mám roztržené o ostnatý drát, ale stojím na té správné straně. A protože vy můžete taky!

Martin Rychlý

P.S. A jak to vlastně poznáte, že jste to zvládli? Snadno. Přijde to samo časem. Třeba za rok.