Kámoš

Ano, pořád jím “ty kytičky”

Po snídani jdu odklidit ten sníh. Není ho moc, ale i tak se kvalitně zahřeju. Při pohledu na poštovní schránku si připomenu, že bych se měl už konečně stavit u souseda pro potvrzení o příjmech. Nějakou dobu jsem u něho pracoval a termín podání daňového přiznání se blíží. Tak jo. Klepu na dveře. Otevřít mi přijde Eva, Davidova manželka. „Ahoj Evi, jdu si pro potvrzení na ty daně. David ho má pro mě nachystané.” “Dobře, David už jde. Marťo, nechceš jít na chvíli dál? “, zeptala se Evča. Zouvám si boty a jdu na kus řeči. David vaří oběd, kuřecí maso se zelím a nevím s čím ještě a taky čaj pro mě. Eva má na sobě župan, i když už je 11 hodin. Je ráda v županu. „Dejve, máš to potvrzení?” “Jo, koukni na to, tady to máš“. Potom diskutujeme o všem možném, a jak už jsem si za ty dva roky, co jím jinak zvykl, i dnes se řeč stočila obvyklým směrem. „To jako pořád ještě jíš ty kytičky?“, zeptala se Eva. „Jo, pořád,“, povídám a dál jsme rozebírali můj jídelníček.

Ten tlusťoch je tvůj kámoš?

„Hele, Evi, půjč mi mobil, něco ti ukážu“. Nalistoval jsem na webu můj článek Vstupenka do nového života. Dlouho bylo ticho. Pak se na mě podívala, znovu do mobilu, znovu na mě, až nakonec pronesla: „Ty jo, takhle běháš ráno v kraťasech, jo? A chodíš do ledové vody? Kdo tě fotil?” “Jeden kámoš. Byli jsme ten den na hřiby….” “Počkej, v zimě na hřiby?” “Jasně. Sice jsme zrovna nic nenašli, ale občas se nám poštěstí hlíva ústřičná, jidášovo ucho nebo třeba opěnka měnlivá. No a když jsme s tím byli brzy hotovi a domů se nám nechtělo, navrhl jsem, že bychom se mohli jít vykoupat na přehradu. Tak mě tam blejsknul.“ Na to si od sporáku odskočil David, aby si prohlédnul fotografie. „ Jo a to je ten kámoš, jo?“ zeptal se. „Děláš si srandu, Dejve? To jsem přece já.” “Tohle jsi ty, ale já myslím tohodle.” “Dejve, to jsem taky já. Já před Jíme jinak, víš?” “Ha ha, jsem tě vůbec nepoznal. Já myslel, že ten tlusťoch je ten kámoš, co tě fotil.“ Tak to vidíte. Jen pro úplnost musím říct, že bydlíme od sebe asi 30 metrů. Ne, to jsem přehnal, nebude to ani 20. Myslím, že po dnešku začne věřit na zázraky i David. ☺

Na zázraky věřím už dávno. V příštím povídání vám povím, jak se jeden takový zázrak stal a jak už to u zázraků bývá, potěšil mě. Doufám, že potěší i vás, ale to se budeme muset přesunout na malinko jiné hřiště. Epizoda se bude jmenovat „Fandím svému klubu“.

Do té doby se mějte tak, jak si zasloužíte, protože jak tvrdí Daniel Goleman: „ Za všechno, co se nám děje, si můžeme sami.“ Věřím, že budete na sebe laskaví a proto

Chladu ZDAR!!! a slunce na talíři ☺

Martin Rychlý