V kraťasech až na vrchol

„Pořád jsem byl za toho podivínského tatíka, rozumíte mi, za takového, co se zjeví před školou v sandálech uprostřed zimy a dělá stojky na zasněženém nádvoří. Ostatní rodiče pokuřovali, zírali na mě a ušklíbali se. „To je blázen, “ říkávali. „Není normální.“ Ale zdálo se jim normální kouřit jedy a mluvit o ostatních tímhle způsobem“.
Wim Hof

Dobrá nálada vše vynahradí

Parkovali jsme na opačné straně hory Prašivá, neboť na místě, kde jsme měli původně v úmyslu zaparkovat, to bylo nemožné. Po příjezdu do Komorní Lhotky byla všude k vidění spousta aut. U každého svahu jich bylo zaparkováno hned několik a děti i dospělí si užívali svých zimních radovánek na bobech či na saních. No, když to tady vypadá takhle, jak to bude asi vypadat na horním parkovišti, které je výchozím bodem pro túry na všechny okolní kopce? Nahoře nebylo k hnutí. Parkoviště praskalo ve švech, tak jsme se otočili a objeli Prašivou z druhé strany. Tady jsme i s trochou štěstí zaparkovali. Bylo zřejmé, že dnes to jako na Václaváku bude. Ale počasí je nádherné, krásná zasněžená příroda všude kolem a dobrá nálada nám to jistě vynahradí.

Vy teda covida nedostanete

Hned po pár metrech jsme míjeli pár ve středních letech. Oba nás již od začátku bedlivě sledovali a jakmile jsme se přiblížili na dosah, paní si sundala sluneční brýle a povídá: „Musela jsem si sundat brýle, abych se ujistila, že dobře vidím.”  “Ano, paninko, všechno je v pořádku. Nebojte,“ řekl jsem s úsměvem a všichni s výrazem “od ucha k uchu” jsme pokračovali dál. Po chvilce jsme potkali skupinku vracející se z výletu. „Vy teda covida nedostanete,“ povídá ten nejstarší z nich. “Už jsem ho dvakrát potkal a vždycky raději utekl, aby nezmrznul,“ odpověděl jsem a zase jsme byli všichni vysmátí od ucha k uchu. Po dalších pár metrech jsme předbíhali dvě slečny zabrané do svého hovoru. Jakmile jsme je míjeli, rozhovor zcela utichnul. A zase jsme byli od ucha k uchu. Takhle to pokračovalo celou cestu na kopec Prašivá i cestou zpět. Vyslechli jsme si i opětovali hlášek nepočítaně. Kamarádi se s upřímnou vervou rádi zapojovali, takže jsme se nasmáli opravdu hodně. Příjemné na tom také bylo, že za celou tu dobu nepadnul žádný nehezký komentář. Asi to chtělo stojku na hlavě, že Wime? ☺ Vlastně byli všichni moc fajn.

Tak by to mohlo být pořád

Za necelou hodinku jsme dorazili na vrchol našeho cíle, udělali několik památečních fotografií a moc si to užili. I tady se sáňkovalo a boby svištěly z kopce dolů. Ozýval se dětský smích i pláč a všude panovala všeobecná dobrá nálada. A tak by to mohlo být pořád. U jedné z laviček jsme si přisedli k paní, která tu odpočívala a evidentně se kochala parádním výhledem na Lysou horu. Kamarád vytáhl z batohu funglovku esbitku (prý na ní byla docela fajn klubácká sleva ☺), já tu svou už s ošoupanou černou barvou na víčku a zahřáli jsme si bříška svými „misovkami“. Výlet to byl suprovní. Už těším se na jeho volné pokračování. Pravdou je, že posledních asi 10 minut už to pro mě bylo přes lajnu. Auto bylo kousek a na dohled, šli jsme svižným krokem, tak jsem to došel. V autě jsem se pak třásl skoro až domů.

Příště se spolu, milí otužilci, zamyslíme, jestli se otužovat nebo raději ne.

Budu se těšit zase někdy na počtenou a do té doby

Chladu ZDAR!!! a slunce na talíři ☺

Martin Rychlý