Spravedlnost neexistuje

Další krásné ráno

Je vážně mrazivé ráno. Měsíc jasně svítí a teploměr ukazuje více než mínus devět. V takovém mrazu jsem ještě neběžel. Omotám si kolem pasu triko s dlouhým rukávem a pro sichr si beru ještě tenké pletené rukavice. V čepici a kraťasech vybíhám na ulici. Je tak jasné ráno, že i čelovku jsem zapomněl doma. Vracet už se nebudu.  Celá trasa je osvětlená pouličními lampami a v tuto dobu nejspíš stejně nikoho nepotkám. Zmrzlý sníh křupe pod nohama a já si dávám majzla, abych neuklouznul. Venku je krásně, cítím se komfortně, tak běžím dál. Potkávám nějakou paní zachumlanou do zimní bundy. Přes hlavu má kapuci s kožichem po obvodě. Vypadá jak eskymák. Co si asi myslí, nechme stranou :-)

Je to tady pro nás všechny a nic to nestojí

Po prvním okruhu řežou žiletky do konečku prstů až příliš. Kašlu na hrdinství a nasazuji si pletené rukavice. Protože je mi jinak velmi hezky, dám si ještě jeden okruh. Miluju tu atmosféru. Pokaždé má jiný náboj. Někdy je obloha zalitá červánky, to jak se po obloze honí beránci a do toho svítá, jindy je mlha, že není vidět na krok a dnes je jasné mrazivé ráno. Všechna tahle rána jsou úžasná. Naplňují mě pocitem štěstí. Přeji i vám tohle zažívat. Je to tady pro nás pro všechny a nic to nestojí.

Městští kluci a pan Karas

Dnešní ráno jsem si vzpomněl na pana Karase. Pan Jiří Karas byl muž důchodového věku a byl nám představen jako náš vychovatel ve škole v přírodě. Bylo to někde v Beskydech. Se základní školou, asi třetí třída, možná pátá. Už se nepamatuji přesně. Byli s námi naši učitelé, ale pana Karase jsme do té doby neznali. Byl to dobře stavěný muž s prošedivělými kudrnatými vlasy. Jelikož budíček byl v 7:00, ale pro kluky pan Karas vyhlásil budíček už v 6:30, hned první den si od nás vysloužil několik nelichotivých přezdívek. A tak zatímco holky mohly klidně dál chrápat ve svých vyhřátých postýlkách, my kluci jsme museli vstávat. To jsme ještě netušili jaké překvapení pro nás pan Karas přichystal. Už na nás čekal v umývárně. Vysvlečený do půl těla a plný odhodlání. ,, Tak chlapci, opláchněte se studenou vodou (jiná stejně netekla) do půl těla a za mnou!” “Si snad dělá srandu, dědek!” Šeptem padlo několik nevybíravých slov, jako návdavkem i další přezdívka, ale nic naplat. Městští kluci, otuženi studenou vodou u plechového koryta místní umývárny vyběhli ven následujíc svého nového vychovatele. Vydali jsme se po asfaltce podél potoka směrem k horám. Bylo dost chladno. Funěli jsme do kopce povzbuzováni vychovatelem.  Proklínali jsme ho. Proklínali jsme tohle ráno i celou školu v přírodě. Co tohle jako je? Takhle jsme si to teda nepředstavovali.

Takhle to teď bude každý den

Nakonec jsme se doplahočili na malou mýtinu. Nemohl jsem popadnout dech. Bylo mi zima a chtěl jsem domů. ,,Teď si dáme rozcvičku.”, řekl pan Karas a začal nám předcvičovat. Cože? To se mi snad jenom zdá. Koukali jsme po sobě, ale popadajíc dech jsme cvičili. Jenže panu Karasovi to nestačilo. Dorazil nás hláškou, že takhle to teď bude každý den. No tě pic! S každým ránem bylo vstávání snazší. I ten kopec se zdál být menší. Dokonce jsem si všiml, jak zurčí horský potok a že zpívají ptáci. Ani zima mi nebyla. Ke konci školy v přírodě jsem předběhl pana Karase a čekal na něj na mýtince. Dneska mám výsadu předcvičovat ostatním. Byl jsem totiž nahoře první. Po rozcvičce jsme si zahráli na honěnou a běželi zase zpátky.

Pane Karasi, myslím, že to tenkrát nebylo vůči holkám spravedlivé. Která z nich si dnes vzpomene, jak se jí chrápalo v posteli?

Chladu ZDAR!!! a slunce na talíři ;-)

Martin Rychlý