Naše cesta s Jíme Jinak (Jitka, 33 let)

Pokroky, za které jsem vděčná

Členem Klubu Jíme Jinak jsem od února 2020, kdy jsem začala Jarní očistou. V té době bylo mladší dcerce půl roku, hodně spinkala a tak bylo i dost času se očistě věnovat. V Podzimním detoxu tolik času už nebylo, ve srovnání s jarem jsem teď nedokázala hodně věcí dodržet a dost jsem hřešila, ale víte co? Vůbec mě to netrápí, protože když vidím, jaké úžasné pokroky jsem od toho února udělala, tak jsem úplně v klidu.
Tady jsou některé z nich:

• Máme doma 4 plné police obilovin, luštěnin, agarů, řas, čajů, misa, tahini a dalších zdravých dochucovadel.
• Zeleninový vývar, miso polévka, kompletní talíř – to už je skoro každodenní záležitost.
• Udělala jsem si vlastní kvásek a už jsem párkrát pekla chléb.
• Zavařuji ovoce, suším houby, suším jablka, nakládám zeleninu – co se tohoto týče, začala jsem úplně jinak přemýšlet – jak vše ze zahrady zpracuji, jak vše zužitkovat. Za každou naší zeleninu nebo ovoce jsem velice vděčná a za to bych vám chtěla moc a moc poděkovat!
• Vím, jak na nás jídlo působí, a znám souvislosti mezi jídlem a nemocemi. Vím proč nemoci vznikají a jak si v podstatě jednoduše pomoci.
• Jídlo chutná i manželovi a podporuje mě v tom.
• Starší dcera už také pár věcí jí, máme to domluvené tak, že jednou vybírám jídlo já a druhý den ona.
• Mladší dcerka byla na půl kojená a na půl dostávala umělé mléko, díky Jarní očistě se mi naplno rozjelo kojení a tak jsme začali s příkrmy podle Jíme Jinak a postupně úplně vyřadili umělé mléko. A bylo to i z důvodu toho, že měla ekzém – hodně na tvářích a končetinách. Tvářičky má nyní krásně čisté, už má jen na nožičce malinký flíček.
• Nejíme úplně přesně podle Jíme Jinak. Rádi si dáme i maso nebo sýr. Myslím si, že je to o tom najít hranici, kdy je pro nás konvenční strava v pohodě a co už nám nedělá dobře. A když je nějaká ta rýma, tak vím, co dělat.
• Před pár dny jsem s úžasem zjistila, že mi nekřupají kolena, když si kleknu (to bylo už od dětství) a že mi není zima od nohou a nepotřebuji mít pořád teplo na záda – to je naprosto ÚŽASNÉ!!!!!!!!!

Zbytečné jarní drama

Na jaře jsme měli i hrozné období, kdy moje mamka nahlásila dětské doktorce, že mladší dcerka hrozně zhubla a má o ní veliký strach (v té době jí bylo 8,5 měsíce). Nevím úplně přesně, co bylo doktorce a zbytku rodiny řečeno, ale nastalo velké drama. Doktorka byla ze začátku vyděšená, ale když jsem jí řekla svojí verzi, ukázala jídelníček, co dcerce vařím a když viděla, jak je dcerka spokojená, tak se uklidnila, pro jistotu nás poslala na vyšetření – odběry krve a neurologii (protože dcerka byla v pohybu pomalejší a nedělala správně to, co by měla podle „tabulek“) a také jsme chodili na opětovné převažování. Vyšetření ukázala, že je dcerka naprosto zdravá a krevní obraz, jak říkala doktorka, byl naprosto ukázkový. Na neurologii se ukázalo, že dcerka má nízké svalové napětí, což měla už od narození a tím pádem se prokázalo, že jsem jí nezastavila ve vývinu.

Naučila jsem se být na sebe hrdá

Ale proč o tom píšu. Na nějakou dobu mě to úplně rozhodilo, pochybovala jsem, styděla jsem se mluvit o tom, co dcerce dávám za jídlo. Když jsem se s někým bavila o jídle, ale i jiných věcech a oni měli jiný názor než já, tak jsem si říkala, že je se mnou asi něco špatně. A zároveň jsem na nich obdivovala to, jak si umí vše obhájit a jsou si jistí tím, co dělají.
Ale všechno zlé je pro něco dobré – najednou se to ve mně zlomilo, řekla jsem si: „Jitko, co blbneš, vždyť je to přece úžasné, co děláš. Opravdu každé jídlo vaříš, dcerce to chutná a máš být na co hrdá.“
V tom mi moc pomohla kamarádka, která mě celou dobu držela a od začátku věděla, že to bude dobré. Protože ve mě věřila. A tak jsem si ujasnila, co chci a co ne. Teď je mi úplně jedno co si o mně ostatní myslí nebo jak mě a mou rodinu hodnotí. Nikomu nepotřebuji nic vysvětlovat nebo se obhajovat. Všichni děláme to nejlepší, co umíme a v co věříme. Teď mluvím o mém jídle s hrdostí a radostí.

Jeden z nejkrásnějších roků

Rok 2020 byl velice zajímavý, jiný než všechny ostatní. I přes koronu a kolečko u doktorů to pro mě byl jeden z nejkrásnějších roků v životě, protože jsme všichni zdraví, máme se rádi, s manželem se milujeme a máme úžasné dcery, starší dcera se moc hezky chová k té mladší a mladší dcerka objevuje svět a je to něco úžasného. Jsem za to moc vděčná!

Každá zkušenost nám něco dává

V souvislosti s tím mě napadla ještě jedna věc. Nejsem sebelítostivý člověk ani člověk, co by v sobě držel zášť, protože vím, že by to ve finále ublížilo jen mně. Tato i jiné zkušenosti v životě vždy mají nějaký význam a dá se na tom najít něco pozitivního. A já jsem se díky tomu naučila několik věcí :

• Když někdo jiný cítí strach a obavy, tak jsou to jeho pocity, ne moje. Když má někdo „špatnou“ náladu, tak je to jeho pocit a já za to nemohu.
• Žiji tady a teď. Minulost neřeším a budoucnosti se nebojím. Nenechávám se ovládat strachem, protože vždy věřím v to dobré.
• Je pro mě naprosto přirozené manželovi a dcerkám říct, že je miluju, že jsem ráda, že jsou na světě a jsem za ně moc vděčná.
• Cítím bezpodmínečnou lásku a když holky „zlobí“, tak je miluju ještě víc, protože v tu chvíli si o lásku přímo říkají.
• Když si hraji s menší dcerkou, v tu chvíli jsem s ní na 100%.
• Starší dceři naprosto důvěřuji a podporuji ji ve všem. Hodně se bavíme o emocích, o tom, že když nám není někdy dobře, tak je to v pořádku a co se s tím dá dělat. I když to není vždy růžové a vše se úplně nedaří, tak holky v nás mají maják, který tady pro ně vždy je a bude.

Vaše Jitka