Dříve jsem váhu nemusela řešit, pak přišel přechod, změna zaměstnání, stres a váha rostla. Zkoušela jsem různé diety, ale vytoužený efekt to nepřineslo. Naštěstí jsem narazila na stránky Jíme Jinak a začaly se dít věci. Během půl roku byla nadváha pryč a já jsem plná energie, kterou můžu věnovat svým úžasným vnoučatům. A pak, že starého psa novým kouskům nenaučíš! Když jsem to zvládla já, zvládnou to i další.

Diety a pilulky mě obraly o peníze i iluze

Měla jsem to štěstí, že do svých 40 let jsem nemusela řešit váhu. Při výšce 160 cm jsem mívala 54-55 kg. Pak jsem změnila práci, pohybu bylo méně, spíše vůbec a celodenní sezení u počítače si vybralo svou daň. Přišly bolesti krční páteře a kila šla pomalu ale jistě nahoru. Začala jsem zkoušet různé „osvědčené“ diety, chodila do fitka. Chvíli to fungovalo, shodila jsem nějaké kilo, ale ne na dlouho. Tyto diety se nedají držet stále, vyzkoušela jsem i zaručené zázračné pilulky, které mně obraly jen o peníze a iluzi. Kila se vracela, spíše jich bylo ještě víc. Přidal se přechod, stres v práci a doma starost o nemocné rodiče. V noci jsem nemohla spát a ráno jsem musela vstávat ve 4 hodiny a dojíždět do práce. Vyzkoušela jsem další dietu – Dukanovu, dnes známou jako keto dieta. Opět byla váha jako na houpačce, já masožravec jsem toužila dát si konečně jen chleba s máslem nebo nudle. 

Přestala jsem řešit, jak vypadám

Protože se zhoršila i situace s nemocným otcem upoutaném na lůžku, 4x denně na vysokých dávkách inzulínu, rozhodla jsem se odejít do důchodu o 2,5 roku dříve. Nastal mi kolotoč s péči o otce ležáka, dvě domácnosti a vaření pro 4 lidi. Stres jsem zaháněla sladkým, začala jsem na něm být úplně závislá. Tajně jsem ujídala čokoládu, oplatky, bonbóny…cokoli, co mi na chvíli zlepšilo náladu a dodalo energii. V té době mě váha přestala zajímat. Když jsem se nevešla do kalhot, koupila jsem si větší. Špeky zakrylo volné triko a jak vypadám, mi bylo jedno. Žiju na malé vesnici, kvůli péči o rodiče se stejně nikam nedostanu a se psem v lese budu strašit jen veverky. Manžel je tolerantní a nikdy mi nic neřekl, že by mu to vadilo.

Nechtěla jsem být babička – kulička

Když o loňských Vánocích váha ukázala 77,5 kg, byla jsem v šoku a pochopila, že takhle to dál nejde, že bych za chvíli měla 100 kilo. Není to jen o tom mít štíhlou postavu, ale hlavně o zdraví. Je mi 62 a nechci si taky píchat inzulín, trpět bolestí kolen a pořád se zadýchávat. Vždyť mám krásnou vnučku a 2 vnuky, chci si je tady ještě dlouho užít a oni, aby se za mě nemuseli stydět, že mají babičku – kuličku.

Jíme Jinak mě oslovilo okamžitě

Začala jsem brouzdat po internetu a naštěstí narazila na stránky Jíme Jinak. Okamžitě mě oslovily. Možná je to tím, že jsou laskavé, nic nezakazující (nenávidím zákazy), jen doporučující a vše srozumitelně vysvětlující. Řekla jsem si, že od ledna to vyzkouším a abych necouvla, hned jsem si zaplatila členský poplatek a vstoupila do Klubu Jíme Jinak. Začala jsem číst články, sledovat videa a zkoušet nové suroviny a jídla. Oblíbila jsem si k snídani miso polévky, vyzkoušela různé, pro mě neznámé, obiloviny a luštěniny, naučila se nakládat zeleninu, klíčit semínka, péci kváskový chleba atd. Protože jsem se předtím stravovala podle keto diety, neuměla jsem si představit, že bych nejedla maso vůbec. Povolila jsem si maso 1x týdně a užít si to, později jsem interval prodlužovala a teď si dám ve výjimečných případech rybu nebo kuřecí, ale hlavně to neberu jako prohřešek.

Moje velká výhra

Přestala jsem mít tu nepřekonatelnou chuť na sladké, to je výhra. A světe div se. Za půl roku jsem shodila 11 kg a za další dva měsíce další kilo. Mám 65-66 kg a cítím se skvěle. Mám více energie, abych všechno zvládla. Teď vařím pro 3 masožravce klasická jídla (ty už nepředělám) a pro sebe podle Jíme Jinak. Všechno jde, když se chce, někdy to záleží na organizaci práce. Já si obiloviny a luštěniny většinou vařím na 2 dny. Z nich pak vymýšlím rychlá jídla, uvařím jen zeleninku, omáčky, někdy knedlíčky. Zkouším nové recepty a moc mě to baví. Ovoce, které mám moc ráda, si dopřávám na svačinu mezi obědem a večeří. Jediné, co mi stále dělá problémy, je jíst v klidu, pomalu a kousat. Snad se to také naučím. Je to pro mě výzva. Zatím se ještě přistihnu, že odcházím s posledním nedojedeným soustem v puse od stolu, abych nic nezmeškala. 

A pak, že starého psa novým kouskům nenaučíš! Když jsem to zvládla já, zvládnou to i další. Všechno je v hlavě a já všem držím palce.

Evičce a Romanovi moc děkuji za tyto krásné stránky, ochotu lidem pomáhat a odpovídat na zvídavé otázky.

Laďka.

 

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článek„Pizza“ pomazánka
Další článekKřen selský nejen proti nachlazení