Loučení

Hurá na přehradu

Po snídani mě přemohla únava a nevím ani jak, usnul jsem v obýváku na gauči. ,,Tati. Haló, taťko.“ Rozmrzele otevírám oči, abych zjistil, kdo že mě to budí a proč. „Tati, zavezl bys nás do Ostravy?” “Koho nás? A kdy jako?” “Dneska je poslední den na odevzdání přihlášky na střední a Áďa se nemá jak dostat. Tak že by jsme ji vyzvedli…..Tatiiii.“ No, vlastně proč ne? Vždyť dceřina kamarádka bydlí kousek od přehrady a to se přímo nabízí spojit příjemné s užitečným :-). Balím si svůj batůžek a můžeme vyrazit. Obě holky si odevzdaly své přihlášky, Áďu jsme vysadili před domem a já to vzal na přehradu. „Kam to jedem?“, zeptala se Katka. ,,Podívat se, jestli se dá na přehradě vykoupat.” “Aha.“ Z facebookové skupiny vím, kde se místní otužilci scházejí. Zaparkujeme a vydáváme se „Ke schůdkům“.

Bazén je připraven

Slunce svítí, je nádherně teplo a hladina je pokrytá tajícím ledem. To je úplně super. Po schodech se dá krásně vlézt do vody. Led tu je vysekaný – bazén je připraven. Je tu i stůl a lavička i odpadkový koš. No prostě luxus. Sundám si bundu i tričko a do půl těla se jdu proběhnout kousek kolem vody. Všude je plno lidí, užívají si krásného dne. I ,,U schůdků“ zůstala skupinka, která si tu počkala na mé představení. Plavky už mám na sobě z domu, takže žádný problém. Katka ví, že chodím v zimě do vody, viděla mě i na fotkách. Ale v reálu je to přece jenom něco jiného. Když se podíváte chladu do tváře, když ochutnáte prstíčkem jeho sílu a když ucítíte jeho dech z blízka, teprve pak poznáte, co je to respekt. ,,Do toho chceš jít?“, bylo znát obavy v Katčiných slovech. ,,Jen klid, Káťo.“ Vždyť více ledu ještě neznamená více chladu. Jdu na to! Voda je mimořádně čistá, zřetelně vidím na dno. Každý kamínek. Scházím po betonových schodech a klidně vstupuji do chřtánu té bestie.

Sbohem, zimo

Celá hladina je pokrytá silným ledem a ve vysekaném otvoru plavou hračky z ledu. Postupuji do vody. Není to vůbec tak zlé, jak by se mohlo zdát. Celý se zanořím a chlad mě obejme ve své přívětivé náruči. Je mi příjemně a dělám blbinky na Katku. Úplně jsem zapomněl na obecenstvo, které se shromáždilo na břehu. Po cestě šla nějaká mamka se dvěma dětmi, které s otevřenými pusami sledovaly tohle představení. Zamával jsem na ně, ale neodpověděly. Jenom po sobě koukaly a nejspíš vybízely mamku, ať se taky podívá, kdo to na ně mává. Ani se mi nechce z vody. Je to poslední koupání v ledu. Zima se už rozloučila, jaro je v plném proudu a od pondělí už sem nemůžu. Přehrada je v jiném okrese! Nakonec vylezu z vody na břeh. Na sluníčku je mi parádně. Risknul jsem to bez zahřátí pohybem. Obvykle do pěti minut přichází zimotřas, pokud se nezahřeju. Ale dnes ne. Zimotřas nepřišel. Bylo to krásné rozloučení se zimou a koupáním v zamrzlé vodě. Díky za to, Kačko. ;-)

Příště vám povím o tom, jak jsem hřešil a jak jsem se z toho dostal. Povídka se bude jmenovat ,,Komu není rady“.

Chladu ZDAR !!!

              a

slunce na talíři ☺

Martin Rychlý