Fandím svému klubu

Náš domácí klub

V dobách, kdy svět ještě nebyl převrácený naruby covidem, jsem velmi rád navštěvoval havířovský zimní stadion. V nejmladším městě v republice, v Havířově, se toho příliš nenajde. Pyšní tu můžeme být na vyhlášený oddíl vzpěračů, vzpomeňme na zašlou slávu Oty Zaremby, sportovce roku 1980 a olympijského vítěze z Moskvy téhož roku. Ota byl nakonec donucen pro zlou existenční situaci svou zlatou placku zpeněžit a tak nejpopulárnějším sportovním klubem Havířova můžeme hrdě označit hokejový klub AZ Havířov. Pokud by vás zajímalo, co vlastně znamená zkratka „AZ“ v názvu klubu, může vám být nápovědou odpověď prezidenta klubu pana Mrowiece na tutéž otázku jednoho z fanoušků konkurenčního klubu. AZ je kus historie. To je jistě pravda. Místní ale dobře vědí, že AZ je odvozeno od názvu bývalého dolu pojmenovaného podle prezidenta Antonína Zápotockého. Tento důl dříve sponzoroval havířovský hokej. Po znovuzrození klubu v roce 2010, kdy extraligový hokej v Havířově zanikl, se nově vzniknuvší klub přihlásil k označení AZ Havířov 2010. A tak pokud jsem zrovna doma a hraje se, rád zajdu na zimák a svými hlasivkami ženu kluky za vítězstvím.

Jágr za 30

Na pokladně se pán domáhá třiceti korun navíc, než obvykle. Nechápu, o co mu jako jde. „Pane, dneska přijelo Kladno.” “A co má být?” “I Jarda Jágr slíbil, že přijede.” “Jo, tak to jo.” Vytahuji z peněženky ještě 30 Kč na Jágra. Usazuji se na svém fleku a vyčkávám až nastoupí hráči obou celků k rozbruslení. Ty jo, Jágr. Fakt přijel. A Plekanec. Hořava a další zvučná jména hokejového světa. Hned píšu kámošovi. “Jiří, kde k čertu jsi? Hrajem s Kladnem! I Jarda se nám tu prohání po ledě.” Nikdo jiný si nedovolí přijít na rozbruslení bez helmy. Jarda jo. Prošedivělé fousy a dlouhá kštice mu vlají jako ve větru. Tak to je senzace. Tohle už možná nikdy nezažijem. Jiří, musíš dorazit stůj co stůj. Za pár minut Jirka přichází a zápas může začít. Jako jeden ze „skoro skalních“ fanoušků jsem vybaven slušivou šálou v klubových barvách a zápas si patřičně užívám. Protože černá, modrá a bílá, to je naše síla! Sedíme vedle kotle a spolu s ním oddaně zpívám oslavné chorály na náš klub. Příjezd takového klubu, jako je Kladno, se všemi jeho hokejovými hvězdami, je pro nás opravdovým svátkem. Naši mladí hráči jim nedávají ani metr prostoru zadarmo. Mladý Honza Bambula, věkem ještě junior, dělá Jágrovi kličku a nechává ho kdesi za sebou. Žasnu a jásám. No tak to je senzace. Honza i já máme zážitek na celý život.

Naše malé velké vítězství

Hledištěm prochází mladá děvčata, co roznáší pivo. Je tomu pár dnů, co jsem Jirkovi půjčil  knihu Colina Campbella Čínská studie. Je drahá, ale oči mi otevřela dokořán. Jak se zdá, Jirkovi taky. Přišel sem hlavně kvůli Jardovi a mně, protože ho jinak hokej moc nebere. „Víš Marťo, to s těma buňkama je fantastické.“, povídá Jiří. ,,Jo, taky mě to překvapilo.“ Přesto, že ještě neměl knihu celou přečtenou, bylo zřejmé, že ho chytla a že nad ní přemýšlí. ,,Podívej Jiří, zrovna tenhle borec Čínskou studii stopro nečetl.“ To si jeden fanoušek nesl v jedné ruce pivo a v druhé velkou mastnou klobásu s chlebem, hořčicí a kečupem. Když se tak rozhlížím kolem sebe, zdá se mi, že lidi vůbec nějak málo čtou. Jiří se na mě podíval, já na něj a myslím, že to bylo úplně jasné. Nedávno jsem byl u Jiřího na návštěvě. Zrovna vařil dršťkovou polévku z hlívy podle Jíme Jinak a potom upekl Hraběnčiny řezy. Už jste je zkoušeli? Pokud ne, honem to napravte. Je to dobrota. A tu dršťkovku Jirka taky určitě nevařil poprvé. Na to bych si vsadil. AZ tenkrát zápas prohrál 0:2, ale my s Jiřím jsme vyhráli každý 1:0.  😉

Věříte na zázraky? Já ano. Jeden takový malý zázrak vám představím v příští epizodě našeho povídání z cyklu život tropí zázraky s názvem ,,Loučení“. Ještě před rokem bych tomu nevěřil, že bych byl schopen vlézt do ledové vody. Dnes už to vím. Je to zázrak?

Chladu ZDAR!!! a slunce na talíři ☺

Martin Rychlý