Domů > Magazín > Blog

Babička do týdne zvládla procházku a oběd v restauraci

V létě jsme si k nám vzali na do žití moji babičku (93 let, po mrtvici) a tím začala úplně nová etapa našeho života. Během tří dnů se z babičky ležáka stala mluvící babička a do týdne to nabralo přímo nevídané obrátky. Při péči o ní jsem nestíhala psát pokračování započatého příběhu, ale vedla jsem si deníček. A teď, když už její příběh na tomto světě skončil, můžu vám napsat, jak to celé pokračovalo. Vraťme se tedy do léta, když u nás babička byla prvních pár dnů.

Bereme babičku na výlet

Naše nadšení, že babička relativně kominukuje, že je stále více vzhůru a více pohyblivá, nezná mezí. Jak jsem psala posledně, tak kolem nás není cesta, po které by babička mohla chodit s chodítkem. Ani po zahradě to nejde. A tak se odhodláváme k velkému činu – bereme babičku do auta a svážíme ji do městečka na procházku a oběd. Pořád jsem přemýšlela, jak to navléknout, aby byla ochotná jet (dělá se jí v autě špatně), když mi to osud zařídil. Babička začala shánět televizní program. Sice nemáme televizní příjem, ale obrazovku máme a snad to, co babičku zaujme, najdu i na internetu. “Tak dojedeme pro ten program do města, ju, babi?” Babička chtěla zcela konkrétní časopis, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšela a podle názvu mi to přišlo, že spletla dva různé dohromady. Ale když jsme dorazili s vozíčkem k trafice, skutečně ho měli. Babička spokojeně držela časopis a my si užívali, že jsme po 14 dnech z domu venku. Všichni čtyři a ještě i s babičkou! Byl nádherný den a já měla pocit, že už se ani nemůžeme mít lépe. Když by to takhle šlo, vzít celou rodinu i s babičkou občas ven, umím si představit, že to bude trvat i dlouhé měsíce nebo pár let. Teď rozhodně nevypadá, že by se chystala umřít.

Po procházce na oběd a na pivo

Vzali jsme babičku na chodníček, po kterém se dobře pohybuje s chodítkem, které má kolečka. Babička si vykračuje a dokonce si nechá poradit, aby se narovnala. A tak se všichni snažíme narovnat, babička a já včele, holky vzadu připravené s vozíkem, až babička nebude moci, Roman fotí zázračnou chvíli. Ušla daleko jako ještě nikdy od mrtvice. Našla si lavičku a tam spokojeně odpočívala.
Že je jí dobře a že je víc a víc přítomná prozradila její neochota nosit sluneční klobou, který jsem jí dala ve strachu, aby snad z toho slunce neměla úpal. “Vy pořád naděláte s tím kloboukem,” lamentovala babička a sundala ho s jasným výrazem, že tuhle hučku nosit nebude (viz první foto). Babička vždycky hrozně nadělala s vlasama a vizáží. Čím je jí lépe, tím víc to řeší. Dáma v každém věku! No, po 15 minutách si ho nechala nasadit (viz další fotky z procházky). Fakt to pralo.
Objeli jsme s babičkou místní parčík, ukázali jí řeku a klášter. Je tu poprvé, nikdy u nás nebyla, už jsem byla smířená s tím, že nikdy neuvidí kde a jak žijeme. A najedou ji tu mám, žije s námi, jí naše jídlo, je s námi ve městě, sama tomu nemůžu uvěřit.
Když nám všem dostatečně vyhládlo, zajeli jsme s vozíkem do místní restaurace a objednali jídlo. Babička se tvářila velmi přísně. I Roman zaregistroval, že asi není vše v pořádku a já už si lámala hlavu, jak babičku dostaneme skrz hospodu a všechny ty schody a ouzké dveře na toaletu, která je totálně ne-bezbariérová.

“Máte všechno, babičko?” zeptal se Roman. “Ne,” vyrazila zprudka babička. “Nemám občanku!” A začala se smát. Je na tolik při smyslech, že dělá tyhle vtipy! Musím se na to naladit, abych nebyla zaskočená. Roman se zeptal babičky, zda chce pivo a já využila toho, že skoro neslyší a špitla, ať ale objedná nealko a rozdělí se s ní, že jsem ráda, že jsme spravili ty ledviny (o tom zase příště). Babička pozorovala dění kolem, s chutí se napila piva a pak zcela samozřejmě jedla oběd příborem. Když si sáhla k Romanovi do talíře pro citrón na rybu, jen jsme na sebe mrkli a nechali to samosebou být.

Návštěva nevěří svým očím

Osmý den, co je babička u nás, se za ní přijeli podívat dcera s manželem a syn. Díky babičce se k nám teď stahuje celá rodina, dokonce i ti, kdo tu ještě nebyli jako třeba strejda. Mám z toho velikou radost, strejda je, zdá se, velmi podobně nakloněn zdravé stravě, bylinkám, homeopatikám apod. Je to velká úleva, protože nejen že respektuje, jak babičku živíme a léčíme, ale je z toho přímo nadšený. Když se babička rozjela s chodítkem směrem do koupelny, volali překvapeně jeden na druhého, ať se jdou ostatní honem podívat, jak rychle se babička pohybuje a že se zvedla bez pomoci. Všem se viditelně ulevilo, když viděli, že babička u nás netrpí. Báli se, jak zvládne přesun někam, kde nikdy nebyla, jak to s ní zvládneme my. Přímo žasli, když ji viděli prvně jíst na vlastní oči s obrovskou chutí naše jídlo.

 Do té doby to znali jen z mého telefonického vyprávění. A babička kontrovala tím, že prohlásila: “Oni se mě tu snaží převést na tu jejich stravu,” usmála se a bagrovala dál. Aha, pomyslela jsem si, tak ona si uvědomuje, že jí jinak, ale když se jí ptám, co by chtěla a zda by chtěla maso, tak nic neříká.  Že by to přijala? Podle všeho jí velmi chutná. “Kdybych to neviděla, tak bych tomu nevěřila,” říkala mi máma a opakovala to při každé další návštěvě znovu a znovu při telefonátech. Dokonce jsou z jejích pokroků tak nadšení, že zcela respektují, že ji dáváme naši stravu (prostě se nedá nevidět, co to s ní dělá) a jídlo, které si vozí pro sebe (ano, někteří dědečkové u nás prostě nebudou jíst ani po těch letech, protože by se otrávili) si jsou ochotní sníst mimo babiččin dosah nebo až usne. (A to není jen tak, protože babička, když tu má dětí, tak drží vzhůru v kuse celé hodiny!) Aby jí to nelákalo, aby nebyla zmatená, aby jedla to naše. Takhle bych si to bývala přála i s dětmi.

Nahoru dolů

Když je hezké počasí, bereme babičku na malé procházky po terase nebo ji Roman vyveze navzdory šílenému terénu po vsi. Je to můj hrdina, silák! A pak že musejí chlapi jíst maso, aby něco vydrželi, pche! Vystrká jí na kopec (babička 50 kg, vozík 20 kg, terén šílený, já s tím nehnu), ani nevzdechne.
Každou procházku nebo takový výlet do městečka babičku vyčerpá a dlouhé hodiny pak spí. (To pak honem běžím něco naložit, napsat recept na Jíme Jinak, uvařit apod.) Dílem za to může námaha, kterou musí vynaložit (je pro ní fuška už jen drncání na vozíku v terénu kolem domu), dílem čerstvý vzduch (a že je u nás na kopečku pěkně větrno). Sice pořád ještě frajeří s kloboukem, ale když si ho odmítne vzít a začne foukat, nechá se bez odporu zabalit do deky (viz foto dole v galerii). Nakonec vzala na milost svůj baret (viz foto níže). Je fakt, že zabalená v dece vypadá jako stařenka, kdežto v baretu jako dáma v letech. Divím se, že to v tohle věku (a na vesnici uprostřed polí a lesů) tolik řeší, když já to neřeším vůbec. To je holt naše babička. Co by tomu řekli lidi, bylo pro ni vždy důležité. V dětství mi to lezlo na nervy, teď se jen směju.
Jakmile se změní počasí a přijde letní liják nebo naopak velká vedra, tak babička odpadá a veškerá aktivita se ztrácí. Je to s ní nahoru a dolů, podle babičky už tuším, jaké bude zítra počasí. Ačkoliv v domě je i při největších vedrech velmi příjemně, tak na babičce v praxi vidím, co to je bio zátěž a jak působí změna tlaku. Některé dny vypadá, že už se neprobere, že to jde špatným směrem. Téměř každý večer vypadá jako její poslední. Zvlášť když nemá zubní protézy a usíná s otevřenou pusou. Už jsem jí několikrát šeptala do ucha, že může beze strachu odejít, že s tím všichni počítáme, že jsme na to připraveni. Každé ráno jdu dolů s tím, že nevím, zda ji tam najdu bez dechu nebo s úsměvem sedět na posteli připravená vyrazit se mnou do koupelny na záchod a ranní hygienu.

Čím je jí lépe, tím víc remcá

Po týdnu se počasí zase ustálí a babička má další a další požadavky. Chce časopisy, chce brýle. A tak jedeme opět do městečka a zase na oběd a na pivo. V naší rodině se do restaurací nikdy nechodilo, snad jen u příležitosti svatby, tak čekám, zda nebudou řeči, že jsme zase v hospodě, ale babička se tentokrát tváří od začátku spokojeně a Roman jí nabízí, zda si nechce dát vepřo-knedlo-zelo nebo řízek s bramborem, protože tuhle říkala něco jako že se jí zdálo o mase. Nechtěla, dala si rýži, fazolky a rybu. A pivo. To si dokonce nechala dolít a divila se, že není černé (protože nealko se dělá jen polotmavé, babi).
Dialog je zatím velmi jednoduchý a jsem ráda, že vím, zda chce jíst, spát nebo na záchod. Pro jistotu jsem na ní začala znakovat jako s holkama, když byli malé a teprve se učily mluvit. To abychom měli pomůcku, až to půjde s babičkou z kopce. Když mi nerozuměla, začala jsem otázku “Chceš jíst?” doplňovat pohybem neviditelné lžíce k otevřené puse. Nechápavě na mě zírala, tak se přidala Markétka, která tyhle znaky používala jako batole a opakovala otázku: “Chceš jídlo, babi?” Babičce to došlo a uraženě po nás gesto zopakovala. “Nemám hlad,” řekla skoro uraženě. No, znakovat asi zatím nebudeme.


Jak se jí dělá lépe, tak si různě ztěžuje. Třeba na teplotu – má ráda vše horké. Čaj, kafe, polévku i hlavní jídlo. Já tomu naprosto rozumím a dělám nemožné, aby měla vždy vše vroucí. Jenže babička než dopije nebo dojí, kolikrát usne. Už mám v pohotovosti termosky, pití ji přihřívám, dávám jí vše do malých hrnečků a jídlo do malých keramických misek, aby to nechladlo, ale někdy to nevyjde a babička prohlásí: “Chtělo by to přihřát.” Jindy nad jídlem prohlásí: “Chtělo by to přisolit.” apod. Neberu si to osobně, vlastně mám radost, že mluví smysluplně. Vím, že si neuvědomuje, jak kolem ní skáčeme a že u toho usíná. Nebo uvědomuje? To se asi nedozvím.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Klub

Super príbeh Evka, ja som mala doma v trojizbovom byte moju babičku (99), ktorá žila sama v dedinke asi 12 km od nás. Bola tiež samostatná, len raz si zlomila ruku vo dvoje a tak sme si ju po týždni striedali s ujom. Mám štyri deti a v tom trojizbáku to bola sila. Ja pracujem na týždňovky, tak keď som končila, hneď som brala babičku na ortopédiu a potom domov na týždeň. Bola to fuška a trochu som aj bola nahnevaná na rodinu, že nám nepomáhajú. Takto sme to zvládali cca 3 mesiace, potom sme ju dali do domu sociálnych služieb, tam sme zase chodili len my s ujom každý deň, oslávila tam 100 rokov a potom v spánku odišla (januar 2020), ako si to priala. Tiež sme ju brávali na nanuka do parku. Pripomenula si mi, že aj ona si potrpela na výzor. Občas si vyčítam, že sme mohli urobiť viac a nechať si ju doma, ale na 56 metroch štvorcových s troma dospievajúcimi chlapmi a 10 ročnou Aničkou neviem…..mimochodom babička spávala v jej postielke a Anka medzi nami. Spätne som ale rada, že sme pri nej boli až do konca. Myslím, že ona nám dala viac ako my jej. Veľká vďaka patrí môjmu manželovi, ktorý bol iniciátor tohto príbehu. S pozdravom Erička

Klub
Ferdasek
30. 11. 2019

Tyjo pekne to je, ale treba moje mamka takhle na “doziti” ma u sebe babi uz pet let! Babi je 92. A moje mamka z toho uz chradne taky. Par mesicu je “sranda” … muze to byt poucne, muze to cloveka posunout, nabit… ale dlouhodoba pece proste ubiji.

Ukázat další komentáře

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také