Za tři dny na naší stravě začala babička mluvit a dělat vtipy

25

Když jsme si babičku vezli domů, měla jsem velké plány, jak využiji pomůcky, co mám doma pro děti na učení, jak spolu budeme tvořit, jak ji zapojíme do rodinného života, Markétka se těšila, že jí bude číst. Jenže babička byla víc spící ležák než parťák na hraní nebo aspoň na poslech. První tři dny. Pak to nabralo obrátky. Strava dokáže fakt divy!

Babička byla téměř ležák 

Než přišla k nám, dokázala se s pomocí druhého člověka, který ji přizvedl, posadit na postel, s dopomocí pak stoupnout držíc se chodítka. S chodítkem se šlo přesunout ke stolu nebo do koupelny. Ale to bylo všechno. Většinu času prospala, už jí nebylo možné dostat z domu na dvorek, natož někam na ulici. Bylo to pro ní příliš namáhavé a neměla chuť tu námahu překonat.
Zkoušeli jsme ji od prvního dne nějak zapojit, ale nebylo jak. Když jí holky četly, neslyšela a naslouchátko nechtěla. Když jsem si k ní sedla s nějakou edukační hračkou, dětskými pomůckami nebo dětskými knížkami s obrázky, dívala se na stranu. Zkoušela jsem před ní přinést zajímavé knihy, věci, které by si mohla prohlížet nebo naopak staré věci, které by ji zaujaly (jako třeba klasickou váhu, co mívala na chalupě). Ani to s ní nehnulo. Spíš jsem měla dojem, že ji to vadí. Že by jí to uráželo jako příliš dětinské? Těžko říct. Raději se dívala ven. “Babičku prostě zajímá jen jíst, spát a na záchod,” usoudil Roman. A v tom jsem s ní naprosto zajedno. To jsou i mé hlavní priority, pomyslela jsem si.

Nevíme, co slyší, nevíme, zda nám rozumí

Jak špatně slyší a po mrtvici špatně mluví, tak se s ní nedalo moc dorozumět. Komunikace byla omezená na heslovité dotazy typu: “Babi je ti zima?”, “Babi chceš čaj?” A po jejím prázdném pohledu směrem k hovořícímu jsme opakovali: “Babi zima?”, “Babi čaj?” nebo už jen: “Zima?”, “Čaj?”. Někdy jsme se dočkali odpovědi pokýváním hlavou nebo prostého: “Ne.” Jindy jsme vůbec netušili, zda chce napít nebo je jí zima, a tak jsme intuitivně dělali to, co jsme si mysleli, že by asi zrovna potřebovala. Když semkla rty a otočila hlavu, bylo jasné, že nabízenou věc nechce. Tušili jsme ale, že babička slyší a chápe víc, než kolik to na první pohled vypadá. Proto jsme na ní mluvili a vše jí vysvětlovali. Roman jí na terase ukazoval, co je kolem k vidění a kde bydlí jaký soused. Jak se kdo v okolí jmenuje a co dělá. Já jí nosila bylinky, co rostou kolem domu a dávala přivonět. “To je máta, babi.” “To je saturejka,” halekala jsem jí u ucha, aby mě slyšela. A ona poctivě ke všemu čichala, ale nic neříkala. Ví, co jí říkám? Ví, co to děláme?
Většinu času měla takový mléčný, nepřítomný pohled. Vypadalo to, že se tedy nechá zvednout, nechá nakrmit i od dětí (i když jí zatím většinou sama), umýt atd., když už to musí být, ale víc ať po ní nikdo nechce. Žádný impuls z její strany neproběhl, žádné přání, žádné stížnosti. Neřekla, co by chtěla. A tak babička s námi sedí u stolu, jí sama, dokonce se vrhá na jídlo, ale nemluví. Neděkuje, neodpovídá na dobrou chuť, neprosí o přidání, jen se natahuje po tom, co by chtěla a my jí to podáváme. (Jak jsme překvapení z toho, že s námi jí všechno, co jíme my, jsem už psala zde Babička jí s námi, je jí 93 let a celý život jedla klasiku.). Když měla světlou chvilku a dívala se na nás, tak jsme s ní beze slova seděli u stolu a užívali si to, že je tak trochu duchem s námi. Všichni se na ní pořád usmíváme, protože chceme, aby se cítila hezky. A taky máme radost, že je vzhůru, protože pořád usíná. A ona se postupně sem tam usměje zpět.

Ráda se dívá se do přírody

Když se u nás první ráno probudila a chtěli jsme ji vzít ke stolu na snídani, zůstala s chodítkem, se mnou vpředu a Romanem vzadu, stát před vchodem na terasu a vysoukala ze sebe, že to je tedy výhled. Příroda kolem nás ji fascinovala, a protože bylo krásné léto, brali jsme ji co nejvíc na terasu. Na každé jídlo. A po něm jsme ji nechali odpočívat v křesle nebo v improvizovaném letním lůžku. Když byla vzhůru, dívala se do krajiny. Protože je maličká a neviděla dobře skrz ohrazení, vyrobil ji Roman obratem takové malé pódium, ze kterého mohla koukat do kraje.
Po třech dnech začala mluvit o tom, co vidí: “Kdo to tam pořád špacíruje po tom poli?” (zřejmě stromy nebo stožáry od elektrického vedení). “To je zajímavé, že tady mají lidi v zahradách ty sochy.” (to byly stažené béžové slunečníky, které vypadaly při troše fantazie jako socha madonky v plášti) nebo “A co ti to tamhle roste fialového?” Postupně se rozpovídala. Komentovala sousedovic psy, že jich tam je a jak dovádějí, včeličky na bylinkách jí přišly roztomilé malé chudinky, nebo jí pobavily vedle se pasoucí kozy. A my nevycházeli z údivu a posílali příbuzným nadšené zprávy, co babička za ten který den řekla.
Jsem si jistá, že pobyt venku, sluníčko, vzduch, příroda to vše je léčivé a že jí to vrací do dětství, protože vyrůstala na vesnici. Ty vzpomínky namáhaly její mozek a ona začala říkat vzpomínky nahlas. Viseli jsme ji na rtech a bylo to napínavé jako detektivka, protože babička někdy nemohla vyslovit, co by chtěla, jazyk se jí pletl, bylo vidět, že ji to namáhá a zlobí. Někdy vzdychala po marném pokusu vyjádřit se: “Ach jo, ach jo.” Ale aspoň začala probíhat taková jednostranná komunikace – my jí říkali věci a ona poslouchala, pak ona říkala, co vidí a my poslouchali. Ještě to nebyl dialog, ale byl to velký pokrok. Holky jí pak na zahradě hrály divadlo. Nemohla je slyšet, ale se zájmem se na ně dívala

Po třech dnech to začalo

Jako první překvapení bylo, že hned den u nás začala používat hodinky (alarm na ruce), aby mě zavolala. Do té doby jsme reagovali jen na zvuky, které prozradily, že se štrachá z postele a potřebuje posadit. Když přišla k nám, vůbec už nevěděla, na co je má a já jí je chtěla sundat. Rozčiloval mě ten kus plastu na staré papírové kůži. Ještě že jsem jí je nechala! Třetí den přidala: “Potřebuju s Evičkou na záchod.” To byl skvělý posun, že si řekla. Když jsem jí brala do sprchy, chtěla hodinky z ruky sundat, že by se asi neměly namočit. Super, vnímá, co se děje! Když jsem jí po sprše a fénování brala z koupelny, vzpomněla si, že potřebuje učesat než půjde na terasu. Do té doby nejevila o svůj zevnějšek zájem. To byl velký pokrok. Musela jsem přinést její hřeben z kabely, ve které má všechny své poklady (ještě že jsem jí schovala do skříně a nezlikvidovala ve své rychlosti) a ona si pak pečlivě a velmi zdatně načesala pěšinku, prohlížela se v zrcadla a já si hned vybavila, jak si před každou cestou z domu (i k popelnicím) tupírovala vlasy a stříkala kolem sebe oblaka laku. Když jsem jí stříhala nehty, smály jsme se, že má salón. Nejprve se divila: “Cože? Balón?” A když porozuměla, tak se smála. Na terasu pak vyrazila s chodítkem sama takovým fofrem, že jsem jí málem nestíhala. A to jsme ji tam v předchozích dnech brali ve třech. Jeden ji držel zezadu, aby neupadla, druhý tahal ve předu a řídil nohy, aby se střídaly, třetí držel zavírající se dveře. Nepřekonatelný problém byl schod mezi domem a terasou, najednou se ho nebála překročit. Jen počkala, až ji dojdu a pomůžu ji s tím.
Na terase mávala sousedce a říkala.”To je Věra, ta dělá v zahradnictví,” a my oněměli úžasem. Všechno, co jsme jí říkali v prvních třech dnech, si zřejmě zapamatovala! Pak se zeptala, jak se to tu vlastně jmenuje a na řadu dalších věcí. Na všechny dotazy jsme jí odpovídali, když v tom se zamyslela: “Tak a teď potřebujeme vědět, kolik to tady má obyvatel.” Když jsem jí dávala k pití meltu, ptala se, jak tomu kafi říkám. Když jsem řekla, že je to melta, tak doplnila, že tu pije Miloš (její syn) taky. A dokonce se zeptala, zda mám mléko. (No ještě že jsem zrovna dělala mandlové, to prošlo.) Takže už normálně komunikujeme! Vyměňujeme si věty! Když jsem přinesla kvítek divizny a ptala se jí, zda ví, co to je, nevěděla. Říkám: “To je divizna, babi,” načež babička bez zaváhání řekla: “Na kašel.” Měla jsem takovou radost, že jsem nestihla zareagovat, když pod nos přistrčený kvítek snědla s takovou rychlostí jako se žába vrhá na mouchu. Aha, tak ještě musím dávat velký pozor, co jí ukazuju. Naštěstí jí nepředvádím nic jedovatého.

Babička je mnohem déle vzhůru a víc pozorná

Tuhle si sedla na chodítko, aby lépe viděla do kraje, a tak jsem jí zezadu držela a masírovala záda. Vůbec se nebála a opřela se o mě. To je taky pokrok, předtím se bála udělat krok, chytala se křečovitě zábradlí, pořád se bála, že spadne. Ještě než přišla k nám, tak skutečně upadla a prodělala nejspíš druhou vlnu mrtvice. Strašně se potloukla a moc se zhoršila v péči o sebe, pohybu i schopnosti se vyjadřovat. A hlavně se bála hýbat. Vydržela tam sedět a koukat 40 minut! Načež řekla, že už by šla do postele. Jaká úleva, když víte, co ten druhý potřebuje!
Když jsem před ní z raznice vytvořila přáníčko, řekla: “Rozkvetlá louka.” Když řeknu, to je Fanda, ten kutil, náš místní Ferda mravenec, tak babička doplní: “Všeho druhu.” (pro mladší ročníky – jde o slogan z pohádky: Ferda mravenec, práce všeho druhu).
Když jsem psala mámě, že babička byla 3,5 hodiny na terase, že tam snídala, odpočívala a obědvala, tak se nestačila divit. Oni už ji nemohli přemluvit na krok z domu.
Holky jsou z babičky taky úplně vedle, protože s ní u našich strávily 10 dní a takhle veselá a čilá prý za celou dobu nebyla ani jednou. Když jsem se jí zkraje ptala, jak se jí u nás líbí, tak odpověděla něco jako že ještě neví. A teď když jsem se zeptala, tak řekla: “No líbí, líbí, je tu krásně.” Hurá! Netrpí snad příliš tím, že není u sebe doma.

Invalidní vozík je velké překvapení

S chodítkem to tady vůbec nejde. Ani po trávě na zahradě, natož po kamenech na cestě před domem. A když vidíme, že babička je ochotná jít na terasu i dál, tak fofrem seženeme invalidní vozík a těšíme se, že ji vyvezeme kolem domu a budeme ji moci ukázat les, louky, vesnici a život tady kolem nás. To jsme ale netušili, jak nepraktický takový vozík je. Po zahradě s ním neujedu sama ani metr. Roman je silnější a babičku na něm dopraví aspoň k houpačce, kde babi usne a on jí tam s počítačem na klíně o sebe zapřenou hodinu a půl hlídá, aby nespadla.
Po obědě chceme babičku vyvézt na procházku, ale je to dřina. Co vám budu povídat, bez Romana by se babička z domu nedostala. Na kamenech se vozík zastaví, případně se naklápí a babička je v ohrožení. Ta věc je tak vratká! Roman je ale silný jako mezek, a tak šutry nešutry, tlačí vozík (20 kg) s úzkými kolečky a babičkou (50 kg) po štěrku tu k lesu, tu z kopce do vsi, tu ji sám vystrká zase na kopec. A babička už se zná s všemi sousedy a se všemi psi, všem mává a usmívá se. Hlava jí při té jízdě naskakuje jako marionetě, po návratu domů spí vždycky jako Šípková Růženka. A my sníme o nějakém terénním vozíku nebo asfaltce až k domu. Neumím si představit, co ti chudáci vozíčkáři, co jsou psychicky v pořádku, chtějí ven, chtějí do lesa, ale mají místo nohou invalidní vozíky. Jak ti se dostanou mimo beton a asfalt?

Babička dělá vtipy

Krom toho, že babička čím dál tím víc spolupracuje při mytí, sama se staví na nohy, když ji zvedáme a když se vzbudí, tak už sedí připravená na posteli, tak s námi taky začíná laškovat. Nejdřív jen jednoduše. Když se jí ptám, zda něco chce, řekne ne, a pak se potom se smíchem natáhne. Třetí den u nás vstávala hodně brzy a já neměla ještě hotovou snídani. Roman jí vedl na terasu a babička se usadila ke stolu se slovy: “Tak a teď se posilníme.” Na to jí Roman říká, že to teprve chystám. “To je teda binec,” řekla babička přísně a zasmála se. Roman řekl, že to manželce vyřídí a smáli se ještě víc. Takových situací přibývá. Třeba, když sedí na terase a usne u nedopitého čaje, tak po probuzení prohlásí: “No není to moc teplé.” A zase se směje, když jí říkám, že ho pije už hodinu a že jí ho přihřeju.
Babička má zubní protézu na horní a spodní zuby. A do toho má ještě pár svých zubů. A každou cestu na záchod (hlavně co dvě hodiny v noci) si začne ty zuby nandavat a vyndavat, čistit a zase nandavat a končí to tím, že se snaží vyndat ty svoje vlastní zuby. A zlobí se, že to nejde. Je nadlidský výkon jí vysvětlit, kdy si má zuby vyndat, kdy nandat a že ty svoje opravdu nevyndá.

Po jednom takovém excesu jsem sedla v kuchyni a namalovala jí obrázek se všemi těmi zuby a napsala hesla, udělala šipky. Vysvětluju jí to, ukazuju na obrázek a mám pochyby, zda to neříkám moc rychle a obrázek není příliš zmatený. “Je ti to jasný, babi?” ptám se a ona se zasměje: “Je to jasný jak facka.” Můj obrázek Roman nahradil 3 různými obrázky pro tři různé situace: zuby ze skleničky do pusy, zuby do skleničky, svoje zuby nechat v puse. A já je úspěšně používám ve dne v noci. Vždycky jen ukážu ten aktuální a babička už ví a říká: “Svoje tam necháme.” Super! Budeme si muset nadělat obrázky na další situace, až se nám jednou babička zhorší, abychom měli nástroje na domluvení.
Holky si užívají, že se s babičkou dá trochu mluvit a nadšeně přibíhají: “Mami, babička dělá vtipy!” a líčí mi různé situace, kdy babička zabodovala.

Kouzlo tří dnů dobrého jídla

Babička nám sílí a moudří před očima. Chvíli nám to připadá jako zázrak, ale pak začneme vzpomínat na všechny naše kurzy a lidi, co nám po třech dnech hlásí změnu stavu. Psychického i fyzického. Všichni jsou vždycky překvapení a zdráhají se uvěřit, že by to bylo tím jídlem. Ale jídlo má prostě ohromný vliv. Za tři dny už máte v břiše docela jinou mikroflóru, změní se vaše krev a tím se začne měnit úplně všechno. Už proto všem vždycky říkám: “Vydržte tři dny, dejte tomu šanci aspoň tři dny. Vyčistí se vám chuťové buňky, začne se měnit krev, uvidíte sami.” A tady mám další důkaz.
A vlastně se není čemu divit, že je babička o tolik silnější. Když jsem si tak prošla zpětně, co babička za ty tři dny snědla a vypila, je to vlastně jasné. Všechno čerstvé, doma uvařené, nic ohřívaného. Každá polévka a omáčka jsou z našeho silného vývaru s řasou. (O tom, jak je léčivý, mluvíme s MUDr. Strnadelovou v tomto videu.) Do jídla jsem za ty tři dny dala už tolik řas, tolik zeleniny, vystřídala tolik semínek, obilí a luštěnin, že to mnozí nevystřídají ani za půl roku. Denně má miso pastu, denně kvašenou zeleninu, denně pije banchu a vodu. Nedávám jí žádnou šťávu do vody, jak měla předtím denně. Její organismus určitě doplňuje minerály a další látky, jak to jen jde. Babička si přidává a jí s chutí, no radost pohledět. Zdá se mi, že i trochu nabrala.

Stáří ala wellness pobyt

Určitě krom jídla hraje roli i to prostředí, příroda, to že je celý den s námi, že jsou tu děti a že musí cítit naši chuť o ní pečovat. Všechno dohromady to musí být takový léčivý elixír. Až si říkám, že babička to má vlastně super, že už nemá žádné povinnosti, žádné starosti, že může jen jíst, spát a sedět venku podle potřeby. To by se mi líbilo už teď! Jsem myšlenkou na takové stáří nadšená a přemýšlím nahlas:”Babička má u nás takový welness pobyt,” ale Roman tak nadšený není. Prý než aby mu někdo musel umývat zadek, nasazovat zuby a ven se dostal jen s něčí pomocí, to si radši sedne pod strom a umře, jako to dělají indiáni. “Takže až mi na stará kolena odejdeš do lesa, tak tě nemám jít hledat, co?” Smějeme se a jdeme honem něco dělat, dokud babička spí.

Užíváme si každou chvilku

Při usínání ji hladívám ve vlasech. A zrovna když jsem si čtvrtý večer říkala, jak je zajímavé, že ve stáru člověk přestane používat naučené slušné chování (babička neprosí, neděkuje), mě začala taky hladit. A dneska začala reagovat na “dobru chuť” a odpověděla. Dělá nám zkrátka velikou radost, dělá pokroky a my si užíváme každou maličkost, která se jí povede. A chválíme ji za každou věc, o kterou se pokusí zvládnout ji sama. Je nám jasné, že to může jít zase rychle dolů, že v tomhle věku a po mrtvici není nic jisté. Tak si užíváme každou chvíli, kdy je tu skutečně vědomě s námi, byť je v duchu určitě někde úplně jinde, když se dívá do dáli a vzpomíná. Kéž by si mohla s námi užít pěkné léto a v dobré psychické a fyzické kondici odejít v klidu, smířená, v kruhu rodiny.

Syn zahodil instantní polévku, aby si dal moji

Dagbri: Mám dobré zprávy. Když starší syn ochutnal tuto...

Děkuji za to, co děláte a šíříte

Inka: Pěkný předvánoční čas. Dnes jsem narazila Evi na...

Pochutnali jsme si a v bříšku máme jak v pokojíčku

Martya: No to jsme si pochutnali. Jak říkala moje...

Nezmizela mi jen přebytečná kila, ale i návaly, chuť na sladké a zlepšila se má paměť

kamlibe: Po dvou týdnech vaření z vašeho jídelníčku se dostavila...

Cukroví bylo šup šup hotové

Magdalena: Tohle univerzální těsto je super svou variabilitou. Použila...

Manžel, velký masožravec, vidí, že mu omezení masa prospívá

Stramis: Já vařím podle JJ od listopadu, teď mám...

Je úžasné, jak jde váha sama dolů!

Jajabre: Zdravím všechny. Zítra to bude 14 dní. Koupila...

Hlavním motivem pro mě bylo sdíleni a inspirace

Pavlína: Dámy, dobrý den. Pro mě je to dnes...

Obleču šaty, které jsem X let neoblékla

Ilona L.: Mám jednu naprosto luxusní zprávu! Moje 69letá...

Dcera se mnou začala snídat polévku!

Kajkule: Všechna jídla jsou moc dobrá! Moc vás chválím, pěkně...

Z vašich článků jde cítit tolik pozitivní energie! Čtu je každý den.

Dagstr: Z Vašich článků a rozhovorů jde tolik pozitivní energie....

Z jídel jsem nadšená, jedí to i moji chlapi

Maca.s.: Z jídel jsem úplně nadšená, už jsem dělala...

Splaskla jsem v obličeji a mám lepší náladu

Stipl2: Po týdnu mám 2,5 kg dole a vidím,...

Váš kurz mě znovu nakopnul

Iva: Milá Evo a Helčo, psala jsem osobní mail...

Překvapilo mě, jak je jídlo rychle hotové

Pavlína: Velice příjemně mě překvapilo, jak je jídlo rychle...

Své porce musím bránit před rodinou:-)

Adad: Dobrý den, děkuji za krásný a hlavně srozumitelný...

25 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Evi, je to úžasné, pracuji v domově pro seniory a tak jsem byla moc zvědavá, jak vaše strava zapůsobí. Já když vidím co dostávají u nás k jídlu, tak je to katastrofa. Ta nejlevnější klasika – snídaně pečivo a sýr, párek s chlebem a podobné, svačiny každý den jogurt a ovoce, obědy česká jídla – takřka vždy maso s něčím a když jsou luštěniny tak s uzeným či vajíčkem, na večeře tlačenky, pečená kuřecí křídla s chlebem a podobně. Zelenina kromě segedínu a vepřového se špenátem se tam nevaří snad vůbec. Vlastně ještě smažený květák 🙂 Vždycky si říkám, není divu, že se ti lidé často rychle zhorší když tam přijdou. Nejen psychická zátěž z nového prostředí, ale ještě ta tragická strava. Pravda ale zase je, že mnoho z nich by i lepší stravu odmítalo, protože chtějí jíst to na co byli zvyklí celý život. No není to jednoduché. Tak moc držím palce s babičkou a jsem zvědavá na další pokroky 🙂

    • Tak to jste od fochu, Dášo. No já jsem ze stravy v nemocnici taky vedle. Je k nevíře, že zatím nikomu nedošlo, že k regeneraci třeba po autonehodě, po operaci apod. je fakt potřeba něco jiného. No, druhá strana je bohužel ten fakt, co píšete vy. Že by asi řada lidí nadávala, že je tam krmí jako králíky :-))) Kdyby byly dvě vaianty na výběr, byl by to ideál. Zatím asi nedostižný.

      • Já jsem měla možnost vidět v průběhu času dva pokusy o “dvě varianty na výběr” v nemocnici, byť tedy ta druhá varianta nebyla dokonalá – byla bezmasá, ale vejce ano mléko ano, on bohužel tradiční kuchař neumí vůbec jídlo postavené na zelenině, luštěninu, zdravě vychutit a pomáhá si tím mléčným a vaječným. Ale proti nemocniční klasice to byl výrazný krok dál. Oba pokusy skončily na naprostém nezájmu nemocných – např. dva lidi z nemocnice, zbytek chtěl klasiku – to se v této podobě naprosto nedá udržet. Myslím, že tady téměř každý má zkušenost, jak neochotně dělají změny ve stravě lidé zdraví, jedině pokud jsou neochotní si svoje jídlo sami připravit, pak se snadněji nechají usadit k hotovému nového typu. Nemocní jsou mnohem méně ochotní, bohužel. Já bych určitou cestu a velký smysl viděla u zhoubných nemocí, ale dnes tato léčba probíhá téměř vždy ambulantně, lidi v nemocnici neleží, tak nelze říct, kolik by bylo ochotno k experimentu zcela odlišné stravy. Jestli by to byla alespoň méně než polovina…? Zřejmě ale ne…

        • Bohužel je to tak, obávám se, že by to tak dopadlo i u těch nádorových onemocnění. Však to tady řada lidí píše podle zkušeností z rodiny. Jsou ochotní podstoupit kdejaký zákrok, ozařování, chemoterapii,..ale změnit stravu většinou ne…

  2. Máte všichni můj velký obdiv i děti, ty dostávají krásný vzor od vás dospělých, nemám slov, kterými bych to vyjádřila. Strava, strava, strava, zdravé prostředí rodinné i venkovní, čerstvá prána v jídle i ve vzduchu, to dělá přímo zázraky. Jaký důkaz je ještě třeba? Evi byla byste správný člověk jako ministr zdravotnictví – v rámci ozdravění národa a finančních úspor – byste se zaměřila na změnu stravy v nemocnicích, v MŚ a ZŠ, apod. a pacienti by od lékařů dostávali recepty na zdravá jídla a ne na léky. 🙂

    • Inko, to jsem se od srdce zasmála :-)) Já jsem tak apolitický člověk, to by nešlo. Ale tuhle mě překvapila paní doktorka, co k ní chodím babičce pro léky, že mě poprosila o letáčky, že už z těch lidí nemůže, když vidí, jak jsou nemocní a co jedí a jak nic nevědí…Tak zdá se, že tudy vede cesta. Spíš než shora pěkně zdola, nejlépe od rodiny a tam, kde si od rodiny nenechají poradit (jako třeba u nás, že :-)) kovářova kobyla…samá rakovina, tlaky, cukrovky, nadváha,..ale jídlem to není), tak tam právě funguje ta autorita v bílém plášti. Takže víc takových 😉 Jinak moc děkujeme, ano, je to pro nás všechny velká škola a holky vidí věci, které by se ve škole nanučily. A tím, že jsou s námi doma (učím je doma), tak to vidí v plném rozsahu v přímém přenosu.

      • Bylo by to ministerstvo řízené zdravým selským rozumem a citem, né politicky a businessem, to se se zdravím neslučuje. Jsem se zasnila. 🙂 Ať se Vám daří.

        • Jooo, tak takovou iniciativu bych brala 🙂 To já si tak někdy sním, že kdybych byla studovala medicínu, jak jsem kdysi chtěla, a byla teď doktorka, že bych všem říkala, bez rozdílu výsledků a nálezů, že jsou naprosto zdraví, všechno mají v pořádku a už jen zbývá trošku doladit to a tohle. Jaké by asi měli pacienti výsledky? Všichni by se uzdravovali přesvědčením, že jim lékař potvrdil, že jsou v pořádku…ooooo 🙂 Díky a aTˇse vám taky daří!

  3. Evi, děkujeme za další díl seriálu o babičce. Moc hezky se to čte a držím vám všem palce! Verča

  4. Dekujeme za sdileni a preji, at se vam i babicce dobre vede.
    Jaky bancha pijete – zeleny nebo prazeny? dekuji 😉

    • Pražený ze zdravé výživy, Lucko, zelený není na denní pití, zvlášť teď na podzim.

  5. Evi, moc hezky se to čte a smekám nad tím co všechno jste už dokázali. Babička je šťastný člověk v láskyplné péči 🙂 To je dnes vzácné … bohužel 🙁 . Držím palce a těším se na pokračování.

  6. Moc krásně napsáno, i slžička ukápla. Moc hezky se to čte, takové pozitivní zprávy. Pořád vidím tu moji babičku, jak to měla ona.

    • Díky Ufouno, moc hezky se na to kouká, je radost vidět pokrok. No, řada babiček a dědečků, bohužel, nemohla dožít v domácí péči. Ještě na to nejsme jako společnost ani zařízení, ani připravení. Snad se to postupně změní a my už neskončíme na těch LDNkách.

  7. Je to úžasné a babičce i vám opravdu moc fandím. Asi je to tak jak píšete – sešly se všechny možné ideální podmínky, včetně toho uzdravujícího jídla, a pak se dějí veliké zázraky. Je tak krásné to číst, k tomuto článku se budu často vracet 🙂

    • No a já už pomalu píšu pokračování, Martino, takže si šetřete kapacitu pro další díl 🙂

      • Evo, ráda si přečtu další díl! A moc děkuji za sdílení, mě to zase trklo, co že je vlastně v životě důležité. Nejen, že vy jste úžasní, že se o babičku staráte, ale že jste příkladem pro nás ostatní! Ať se vám, i babičce daří!

        • Moc děkujeme, Petro, to je fajn, že si můžeme takhle navzájem pomáhat a inspirovat se. Každá návštěva u nás teď říká něco jako vy – že si při pohledu na babičku uvědomují, co je fakt důležité a jak jsou rádi, že jsou zdraví a mohou bez pomoci na záchod apod.

  8. Evi, nadherne sa citaju spravy o babicke. Mozog je neuveritelne plasticky (termin ‘plasticita mozgu’) a vdaka tymto clankom vidno, ze JJ strava spolu s kvalitnym zazemim mozgu v rychlej regeneracii pomahaju. Vela z toho, co pisete, je mi zname, len na nie najlepsej strave a trvalo to mesiace.
    Neviem, kam toto dat, no zaroven s JJ citam, ze bol natoceny film https://gamechangersmovie.com/.
    https://noizz.aktuality.sk/tv-film/vegansky-dokument-od-jamesa-camerona/40v9650.
    Premiera bude za par dni.

    • Tak ráda bych věděla, co si babička myslí, co se jí v hlavě odehrává…No hlavně, že se aspoň můžeme domluvit na těch základních věcech a že si řekne, že chce ne záchod. To nám značně usnadní situaci 😉 Ten film vypadá slibně, otázka je, zda na něj někdo půjde :-)) No, my určitě budeme diváci dříve nebo později, jak situace s babičkou dovolí. Díky za tip.

  9. Zobrazit všech 25 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekŠpičková polévka ze špiček
Další článekČočkovo-kamutová sekaná