Za tři dny na naší stravě začala babička mluvit a dělat vtipy

Babička byla téměř ležák 

Než přišla k nám, dokázala se s pomocí druhého člověka, který ji přizvedl, posadit na postel, s dopomocí pak stoupnout držíc se chodítka. S chodítkem se šlo přesunout ke stolu nebo do koupelny. Ale to bylo všechno. Většinu času prospala, už jí nebylo možné dostat z domu na dvorek, natož někam na ulici. Bylo to pro ní příliš namáhavé a neměla chuť tu námahu překonat.
Zkoušeli jsme ji od prvního dne nějak zapojit, ale nebylo jak. Když jí holky četly, neslyšela a naslouchátko nechtěla. Když jsem si k ní sedla s nějakou edukační hračkou, dětskými pomůckami nebo dětskými knížkami s obrázky, dívala se na stranu. Zkoušela jsem před ní přinést zajímavé knihy, věci, které by si mohla prohlížet nebo naopak staré věci, které by ji zaujaly (jako třeba klasickou váhu, co mívala na chalupě). Ani to s ní nehnulo. Spíš jsem měla dojem, že ji to vadí. Že by jí to uráželo jako příliš dětinské? Těžko říct. Raději se dívala ven. “Babičku prostě zajímá jen jíst, spát a na záchod,” usoudil Roman. A v tom jsem s ní naprosto zajedno. To jsou i mé hlavní priority, pomyslela jsem si.

Nevíme, co slyší, nevíme, zda nám rozumí

Jak špatně slyší a po mrtvici špatně mluví, tak se s ní nedalo moc dorozumět. Komunikace byla omezená na heslovité dotazy typu: “Babi je ti zima?”, “Babi chceš čaj?” A po jejím prázdném pohledu směrem k hovořícímu jsme opakovali: “Babi zima?”, “Babi čaj?” nebo už jen: “Zima?”, “Čaj?”. Někdy jsme se dočkali odpovědi pokýváním hlavou nebo prostého: “Ne.” Jindy jsme vůbec netušili, zda chce napít nebo je jí zima, a tak jsme intuitivně dělali to, co jsme si mysleli, že by asi zrovna potřebovala. Když semkla rty a otočila hlavu, bylo jasné, že nabízenou věc nechce. Tušili jsme ale, že babička slyší a chápe víc, než kolik to na první pohled vypadá. Proto jsme na ní mluvili a vše jí vysvětlovali. Roman jí na terase ukazoval, co je kolem k vidění a kde bydlí jaký soused. Jak se kdo v okolí jmenuje a co dělá. Já jí nosila bylinky, co rostou kolem domu a dávala přivonět. “To je máta, babi.” “To je saturejka,” halekala jsem jí u ucha, aby mě slyšela. A ona poctivě ke všemu čichala, ale nic neříkala. Ví, co jí říkám? Ví, co to děláme?
Většinu času měla takový mléčný, nepřítomný pohled. Vypadalo to, že se tedy nechá zvednout, nechá nakrmit i od dětí (i když jí zatím většinou sama), umýt atd., když už to musí být, ale víc ať po ní nikdo nechce. Žádný impuls z její strany neproběhl, žádné přání, žádné stížnosti. Neřekla, co by chtěla. A tak babička s námi sedí u stolu, jí sama, dokonce se vrhá na jídlo, ale nemluví. Neděkuje, neodpovídá na dobrou chuť, neprosí o přidání, jen se natahuje po tom, co by chtěla a my jí to podáváme. (Jak jsme překvapení z toho, že s námi jí všechno, co jíme my, jsem už psala zde Babička jí s námi, je jí 93 let a celý život jedla klasiku.). Když měla světlou chvilku a dívala se na nás, tak jsme s ní beze slova seděli u stolu a užívali si to, že je tak trochu duchem s námi. Všichni se na ní pořád usmíváme, protože chceme, aby se cítila hezky. A taky máme radost, že je vzhůru, protože pořád usíná. A ona se postupně sem tam usměje zpět.

Ráda se dívá se do přírody

Když se u nás první ráno probudila a chtěli jsme ji vzít ke stolu na snídani, zůstala s chodítkem, se mnou vpředu a Romanem vzadu, stát před vchodem na terasu a vysoukala ze sebe, že to je tedy výhled. Příroda kolem nás ji fascinovala, a protože bylo krásné léto, brali jsme ji co nejvíc na terasu. Na každé jídlo. A po něm jsme ji nechali odpočívat v křesle nebo v improvizovaném letním lůžku. Když byla vzhůru, dívala se do krajiny. Protože je maličká a neviděla dobře skrz ohrazení, vyrobil ji Roman obratem takové malé pódium, ze kterého mohla koukat do kraje.
Po třech dnech začala mluvit o tom, co vidí: “Kdo to tam pořád špacíruje po tom poli?” (zřejmě stromy nebo stožáry od elektrického vedení). “To je zajímavé, že tady mají lidi v zahradách ty sochy.” (to byly stažené béžové slunečníky, které vypadaly při troše fantazie jako socha madonky v plášti) nebo “A co ti to tamhle roste fialového?” Postupně se rozpovídala. Komentovala sousedovic psy, že jich tam je a jak dovádějí, včeličky na bylinkách jí přišly roztomilé malé chudinky, nebo jí pobavily vedle se pasoucí kozy. A my nevycházeli z údivu a posílali příbuzným nadšené zprávy, co babička za ten který den řekla.
Jsem si jistá, že pobyt venku, sluníčko, vzduch, příroda to vše je léčivé a že jí to vrací do dětství, protože vyrůstala na vesnici. Ty vzpomínky namáhaly její mozek a ona začala říkat vzpomínky nahlas. Viseli jsme ji na rtech a bylo to napínavé jako detektivka, protože babička někdy nemohla vyslovit, co by chtěla, jazyk se jí pletl, bylo vidět, že ji to namáhá a zlobí. Někdy vzdychala po marném pokusu vyjádřit se: “Ach jo, ach jo.” Ale aspoň začala probíhat taková jednostranná komunikace – my jí říkali věci a ona poslouchala, pak ona říkala, co vidí a my poslouchali. Ještě to nebyl dialog, ale byl to velký pokrok. Holky jí pak na zahradě hrály divadlo. Nemohla je slyšet, ale se zájmem se na ně dívala

Po třech dnech to začalo

Jako první překvapení bylo, že hned den u nás začala používat hodinky (alarm na ruce), aby mě zavolala. Do té doby jsme reagovali jen na zvuky, které prozradily, že se štrachá z postele a potřebuje posadit. Když přišla k nám, vůbec už nevěděla, na co je má a já jí je chtěla sundat. Rozčiloval mě ten kus plastu na staré papírové kůži. Ještě že jsem jí je nechala! Třetí den přidala: “Potřebuju s Evičkou na záchod.” To byl skvělý posun, že si řekla. Když jsem jí brala do sprchy, chtěla hodinky z ruky sundat, že by se asi neměly namočit. Super, vnímá, co se děje! Když jsem jí po sprše a fénování brala z koupelny, vzpomněla si, že potřebuje učesat než půjde na terasu. Do té doby nejevila o svůj zevnějšek zájem. To byl velký pokrok. Musela jsem přinést její hřeben z kabely, ve které má všechny své poklady (ještě že jsem jí schovala do skříně a nezlikvidovala ve své rychlosti) a ona si pak pečlivě a velmi zdatně načesala pěšinku, prohlížela se v zrcadla a já si hned vybavila, jak si před každou cestou z domu (i k popelnicím) tupírovala vlasy a stříkala kolem sebe oblaka laku. Když jsem jí stříhala nehty, smály jsme se, že má salón. Nejprve se divila: “Cože? Balón?” A když porozuměla, tak se smála. Na terasu pak vyrazila s chodítkem sama takovým fofrem, že jsem jí málem nestíhala. A to jsme ji tam v předchozích dnech brali ve třech. Jeden ji držel zezadu, aby neupadla, druhý tahal ve předu a řídil nohy, aby se střídaly, třetí držel zavírající se dveře. Nepřekonatelný problém byl schod mezi domem a terasou, najednou se ho nebála překročit. Jen počkala, až ji dojdu a pomůžu ji s tím.
Na terase mávala sousedce a říkala.”To je Věra, ta dělá v zahradnictví,” a my oněměli úžasem. Všechno, co jsme jí říkali v prvních třech dnech, si zřejmě zapamatovala! Pak se zeptala, jak se to tu vlastně jmenuje a na řadu dalších věcí. Na všechny dotazy jsme jí odpovídali, když v tom se zamyslela: “Tak a teď potřebujeme vědět, kolik to tady má obyvatel.” Když jsem jí dávala k pití meltu, ptala se, jak tomu kafi říkám. Když jsem řekla, že je to melta, tak doplnila, že tu pije Miloš (její syn) taky. A dokonce se zeptala, zda mám mléko. (No ještě že jsem zrovna dělala mandlové, to prošlo.) Takže už normálně komunikujeme! Vyměňujeme si věty! Když jsem přinesla kvítek divizny a ptala se jí, zda ví, co to je, nevěděla. Říkám: “To je divizna, babi,” načež babička bez zaváhání řekla: “Na kašel.” Měla jsem takovou radost, že jsem nestihla zareagovat, když pod nos přistrčený kvítek snědla s takovou rychlostí jako se žába vrhá na mouchu. Aha, tak ještě musím dávat velký pozor, co jí ukazuju. Naštěstí jí nepředvádím nic jedovatého.

Babička je mnohem déle vzhůru a víc pozorná

Tuhle si sedla na chodítko, aby lépe viděla do kraje, a tak jsem jí zezadu držela a masírovala záda. Vůbec se nebála a opřela se o mě. To je taky pokrok, předtím se bála udělat krok, chytala se křečovitě zábradlí, pořád se bála, že spadne. Ještě než přišla k nám, tak skutečně upadla a prodělala nejspíš druhou vlnu mrtvice. Strašně se potloukla a moc se zhoršila v péči o sebe, pohybu i schopnosti se vyjadřovat. A hlavně se bála hýbat. Vydržela tam sedět a koukat 40 minut! Načež řekla, že už by šla do postele. Jaká úleva, když víte, co ten druhý potřebuje!
Když jsem před ní z raznice vytvořila přáníčko, řekla: “Rozkvetlá louka.” Když řeknu, to je Fanda, ten kutil, náš místní Ferda mravenec, tak babička doplní: “Všeho druhu.” (pro mladší ročníky – jde o slogan z pohádky: Ferda mravenec, práce všeho druhu).
Když jsem psala mámě, že babička byla 3,5 hodiny na terase, že tam snídala, odpočívala a obědvala, tak se nestačila divit. Oni už ji nemohli přemluvit na krok z domu.
Holky jsou z babičky taky úplně vedle, protože s ní u našich strávily 10 dní a takhle veselá a čilá prý za celou dobu nebyla ani jednou. Když jsem se jí zkraje ptala, jak se jí u nás líbí, tak odpověděla něco jako že ještě neví. A teď když jsem se zeptala, tak řekla: “No líbí, líbí, je tu krásně.” Hurá! Netrpí snad příliš tím, že není u sebe doma.

Invalidní vozík je velké překvapení

S chodítkem to tady vůbec nejde. Ani po trávě na zahradě, natož po kamenech na cestě před domem. A když vidíme, že babička je ochotná jít na terasu i dál, tak fofrem seženeme invalidní vozík a těšíme se, že ji vyvezeme kolem domu a budeme ji moci ukázat les, louky, vesnici a život tady kolem nás. To jsme ale netušili, jak nepraktický takový vozík je. Po zahradě s ním neujedu sama ani metr. Roman je silnější a babičku na něm dopraví aspoň k houpačce, kde babi usne a on jí tam s počítačem na klíně o sebe zapřenou hodinu a půl hlídá, aby nespadla.
Po obědě chceme babičku vyvézt na procházku, ale je to dřina. Co vám budu povídat, bez Romana by se babička z domu nedostala. Na kamenech se vozík zastaví, případně se naklápí a babička je v ohrožení. Ta věc je tak vratká! Roman je ale silný jako mezek, a tak šutry nešutry, tlačí vozík (20 kg) s úzkými kolečky a babičkou (50 kg) po štěrku tu k lesu, tu z kopce do vsi, tu ji sám vystrká zase na kopec. A babička už se zná s všemi sousedy a se všemi psi, všem mává a usmívá se. Hlava jí při té jízdě naskakuje jako marionetě, po návratu domů spí vždycky jako Šípková Růženka. A my sníme o nějakém terénním vozíku nebo asfaltce až k domu. Neumím si představit, co ti chudáci vozíčkáři, co jsou psychicky v pořádku, chtějí ven, chtějí do lesa, ale mají místo nohou invalidní vozíky. Jak ti se dostanou mimo beton a asfalt?

Babička dělá vtipy

Krom toho, že babička čím dál tím víc spolupracuje při mytí, sama se staví na nohy, když ji zvedáme a když se vzbudí, tak už sedí připravená na posteli, tak s námi taky začíná laškovat. Nejdřív jen jednoduše. Když se jí ptám, zda něco chce, řekne ne, a pak se potom se smíchem natáhne. Třetí den u nás vstávala hodně brzy a já neměla ještě hotovou snídani. Roman jí vedl na terasu a babička se usadila ke stolu se slovy: “Tak a teď se posilníme.” Na to jí Roman říká, že to teprve chystám. “To je teda binec,” řekla babička přísně a zasmála se. Roman řekl, že to manželce vyřídí a smáli se ještě víc. Takových situací přibývá. Třeba, když sedí na terase a usne u nedopitého čaje, tak po probuzení prohlásí: “No není to moc teplé.” A zase se směje, když jí říkám, že ho pije už hodinu a že jí ho přihřeju.
Babička má zubní protézu na horní a spodní zuby. A do toho má ještě pár svých zubů. A každou cestu na záchod (hlavně co dvě hodiny v noci) si začne ty zuby nandavat a vyndavat, čistit a zase nandavat a končí to tím, že se snaží vyndat ty svoje vlastní zuby. A zlobí se, že to nejde. Je nadlidský výkon jí vysvětlit, kdy si má zuby vyndat, kdy nandat a že ty svoje opravdu nevyndá.

Po jednom takovém excesu jsem sedla v kuchyni a namalovala jí obrázek se všemi těmi zuby a napsala hesla, udělala šipky. Vysvětluju jí to, ukazuju na obrázek a mám pochyby, zda to neříkám moc rychle a obrázek není příliš zmatený. “Je ti to jasný, babi?” ptám se a ona se zasměje: “Je to jasný jak facka.” Můj obrázek Roman nahradil 3 různými obrázky pro tři různé situace: zuby ze skleničky do pusy, zuby do skleničky, svoje zuby nechat v puse. A já je úspěšně používám ve dne v noci. Vždycky jen ukážu ten aktuální a babička už ví a říká: “Svoje tam necháme.” Super! Budeme si muset nadělat obrázky na další situace, až se nám jednou babička zhorší, abychom měli nástroje na domluvení.
Holky si užívají, že se s babičkou dá trochu mluvit a nadšeně přibíhají: “Mami, babička dělá vtipy!” a líčí mi různé situace, kdy babička zabodovala.

Kouzlo tří dnů dobrého jídla

Babička nám sílí a moudří před očima. Chvíli nám to připadá jako zázrak, ale pak začneme vzpomínat na všechny naše kurzy a lidi, co nám po třech dnech hlásí změnu stavu. Psychického i fyzického. Všichni jsou vždycky překvapení a zdráhají se uvěřit, že by to bylo tím jídlem. Ale jídlo má prostě ohromný vliv. Za tři dny už máte v břiše docela jinou mikroflóru, změní se vaše krev a tím se začne měnit úplně všechno. Už proto všem vždycky říkám: “Vydržte tři dny, dejte tomu šanci aspoň tři dny. Vyčistí se vám chuťové buňky, začne se měnit krev, uvidíte sami.” A tady mám další důkaz.
A vlastně se není čemu divit, že je babička o tolik silnější. Když jsem si tak prošla zpětně, co babička za ty tři dny snědla a vypila, je to vlastně jasné. Všechno čerstvé, doma uvařené, nic ohřívaného. Každá polévka a omáčka jsou z našeho silného vývaru s řasou. (O tom, jak je léčivý, mluvíme s MUDr. Strnadelovou v tomto videu.) Do jídla jsem za ty tři dny dala už tolik řas, tolik zeleniny, vystřídala tolik semínek, obilí a luštěnin, že to mnozí nevystřídají ani za půl roku. Denně má miso pastu, denně kvašenou zeleninu, denně pije banchu a vodu. Nedávám jí žádnou šťávu do vody, jak měla předtím denně. Její organismus určitě doplňuje minerály a další látky, jak to jen jde. Babička si přidává a jí s chutí, no radost pohledět. Zdá se mi, že i trochu nabrala.

Stáří ala wellness pobyt

Určitě krom jídla hraje roli i to prostředí, příroda, to že je celý den s námi, že jsou tu děti a že musí cítit naši chuť o ní pečovat. Všechno dohromady to musí být takový léčivý elixír. Až si říkám, že babička to má vlastně super, že už nemá žádné povinnosti, žádné starosti, že může jen jíst, spát a sedět venku podle potřeby. To by se mi líbilo už teď! Jsem myšlenkou na takové stáří nadšená a přemýšlím nahlas:”Babička má u nás takový welness pobyt,” ale Roman tak nadšený není. Prý než aby mu někdo musel umývat zadek, nasazovat zuby a ven se dostal jen s něčí pomocí, to si radši sedne pod strom a umře, jako to dělají indiáni. “Takže až mi na stará kolena odejdeš do lesa, tak tě nemám jít hledat, co?” Smějeme se a jdeme honem něco dělat, dokud babička spí.

Užíváme si každou chvilku

Při usínání ji hladívám ve vlasech. A zrovna když jsem si čtvrtý večer říkala, jak je zajímavé, že ve stáru člověk přestane používat naučené slušné chování (babička neprosí, neděkuje), mě začala taky hladit. A dneska začala reagovat na “dobru chuť” a odpověděla. Dělá nám zkrátka velikou radost, dělá pokroky a my si užíváme každou maličkost, která se jí povede. A chválíme ji za každou věc, o kterou se pokusí zvládnout ji sama. Je nám jasné, že to může jít zase rychle dolů, že v tomhle věku a po mrtvici není nic jisté. Tak si užíváme každou chvíli, kdy je tu skutečně vědomě s námi, byť je v duchu určitě někde úplně jinde, když se dívá do dáli a vzpomíná. Kéž by si mohla s námi užít pěkné léto a v dobré psychické a fyzické kondici odejít v klidu, smířená, v kruhu rodiny.