Můj život s Crohnem (Jana, 57 let)

Začalo to bolestmi a průjmem

Jmenuji se Jana, je mi 57 let, žiju a cítím se skvěle. Ale vždycky to tak nevypadalo.
Krátce po svatbě, během mého prvního těhotenství, mi začalo být zle. Střídalo se nechutenství, bolesti břicha a průjmy bez zjevné příčiny. Občas jsem byla hospitalizovaná, ale pro těhotenství nebylo možno provést rentgen a v r. 1981 to byla nejdostupnější diagnostika.
Po porodu jsem dostala vysoké horečky, zánět do prsu a bolesti břicha takřka neustávaly. Navíc jsem teď docela dobře nahmatala v levém podbřišku bolestivý útvar o velikosti pěsti. Jaké štěstí, že mi to neprasklo během porodu a následném tlaku doktora na břicho, když „pomáhal“ porodu placenty…

Operace střeva a dieta

Takže měsíc po porodu, v únoru 1982, jsem prodělala břišní operaci, kdy mi bylo vyoperováno a znovu vymodelováno zanícené napojení tenkého a tlustého střeva (klička ilea) a zjištěno rozsáhlé poškození střevní sliznice – Crohnova choroba.
Dostala jsem letáček s doporučenou stravou – bezezbytkovou: tvrdší rohlík, máslo, šunka, libové maso, brambory … Zelenina jen tepelně upravená, měkké ovoce, banány (cha,cha ), žádné slupky, ořechy, semínka, ovesné vločky a nic podobného. A já už jsem v té době měla právě v největší oblibě ty ovesné vločky s jogurtem. Tenkrát nabyla téměř žádná alternativní nabídka a při nákupu ovesných vloček si lidi mysleli, že máme doma králíky. Co mi zbývalo, informace veškeré žádné.

Občas jsem byla týden v nemocnici

Dvakrát mi po jakémkoliv jídle nebylo nic a po třetí jsem skončila na pohotovosti. Nesnesitelné křeče se střídaly se zvracením a pocitem, jako bych měla v břiše žhavý řetěz. Pak přišlo druhé těhotenství a jako zázrakem to bylo nádherné období klidu a hlavně mé střevní pohody. Zřejmě se tělo léčilo samo současně s rostoucím človíčkem. Narodil se nám k rok a půl staré holčičce zdravý kluk a všechno bylo zalité sluncem. Občas se mi udělalo zle, ale na takové „drobnosti“ jsem si zvykla. Asi po čtyřech letech této remise se mi začaly vracet ty nepříjemné záchvaty a čas od času jsem pobývala týden v nemocnici. Jinak se nic nedělo, ani jsem nebrala žádné léky. Sedm let po operaci mě poslal můj gastroenterolog do lázní, to bylo asi tak vše.

Stres a jídlo hrají největší roli

Viděla jsem, že kromě stresu, má na mně největší vliv to, co mám na talíři. Tak jsem začala metodou pokus – omyl redukovat svůj talíř. Rok jsem nejedla maso, na rok jsem vypustila mléčné výrobky. Nějak jsem se obhajovala před zbytkem rodiny, proč jím jinak, než oni. Pak jsem se částečně zase vracela ke společnému jídlu. Cítila jsem se všelijak, ale pořád to nějak šlo. Proběhla sametová revoluce a začaly i k nám prosakovat všechny možné alternativní trendy, ať už se to týkalo stravy, nebo duchovna. A potravinové doplňky. Zkusila jsem snad všechno, ale pořád jsem byla jako na houpačce.

Další operace

Můj gastroenterolog umřel a nový mi začal předepisovat Imuran. Tak jsem užívala poctivě třikrát denně tabletky na potlačení imunity a přitom se snažila pít bylinkové čaje a jíst vitamíny na zvýšení imunity, což mi nedávalo žádný smysl. Klidné období skončilo a po kolotoči záchvatů mi na sonografu zjistili stenózy na tenkém střevě. Průsvit tak 2 mm a hrozbu neprůchodnosti střeva.

V únoru 2006 jsem podstoupila druhou břišní operaci, kdy mi zase odřezali a znovu vymodelovali zanícené napojení tenkého a tlustého střeva a odoperovali dvě stenózy, které byly naštěstí blízko sebe. Děti studovaly vysokou a já jsem si na té nemocniční posteli říkala, že bych chtěla jít na jejich promoci a že se nedám pořád dokola řezat…

Začala jsem to dělat po svém

Rok a půl po operaci a po synově promoci jsem se odstěhovala od manžela a začala žít podle svého se vším všudy. Už mi nikdo nekoukal do talíře, jako že – fuj, co to máš za blivajz. Zase jsem přestala jíst maso, ale tentokrát bych se označila jako vegetariánka a bylo mi docela prima. Syn chystal svatbu a jen tak mezi řečí utrousil, že jsem trochu přibrala. To mi uvízlo v hlavě a jako další počin jsem úplně vysadila pečivo. Během čtyř týdnů mi zmizely čtyři kila a cítila jsem se neobyčejně lehce. Postupně jsem úplně vyloučila mléčné výrobky a přes lékařův nesouhlas jsem vysadila asi po 22 letech i ten Imuran. Pan doktor odešel před třemi lety do důchodu a nová paní doktorka po zralé úvaze souhlasila s vysazením léků při zachování půlročních kontrol a krevních testů.

Zázrak?!

Pravidelně si míchám kurkumu s pepřem, skořicí a medem. Je to úžasná protizánětlivá směs. Labužnicky si dopřávám od jara do podzimu pondělní půsty. Moje zažívání má  průměrně 36 až 45 hodin klídek a to je teprve balzám na duši! A světe div se, žádné záchvaty, krásné výsledky krevních testů, žádný zánět, čistá kolonoskopie. Zázrak!?
Žádný zázrak. Prostě jsem si sama na sobě prožila a vyzkoušela, jak moje tělo ničí výrobky potravinářského průmyslu! Téměř všechno jídlo si připravuji sama. Do restaurací nechodím, leda tak na kafe.

Měla jsem velikou radost, když mě snacha upozornila na stránky Jíme Jinak a zjistila jsem, že je to ono a že v tom nejsem sama! Jím kvanta zeleniny, pohanky, jáhel, červené čočky, lokální sezónní ovoce. Miluju veškeré ořechy, semínka, někdy si je pro radost namáčím, jindy sním jen tak a Crohn nic nenamítá, asi tvrdě spí. Nebo, že by mě bez rozloučení opustil?

 PS: A ještě k tomu mám čtyři nádherná vnoučátka. A to stojí za to žít!