Mnoho mladých rodičů nemá k ruce žádnou pomoc. Dnešní babičky a dědečkové mají řadu zdravotních potíží a dost práce sami se sebou, takže na pomoc mladé rodině nemají vůbec sílu. My jsme to tak taky měli a bylo to zpočátku velmi náročné, zvlášť před změnou jídelníčku, kdy jsem byla slabá jak moucha a po narození první dcery si sáhla skutečně na dno. Naše rodiče nezměníme, ale máme v rukách šanci být vitálními seniory a jednou si užívat vnoučata.

Sáhla jsem si na dno sil

Když se mi narodila první dcera, byla jsem totálně vyčerpaná. Než přišla na svět, prodělala jsem tolik nemocí, operací a brala tolik léků, že jsem byla víc nemocná než zdravá. Ale dokázala jsem s tím nějak žít a v tichosti fungovat, většina lidí ani netušila, co mi je. Se svými bolístkami jsem se protloukala životem sama a když jsem nemohla, tak jsem prostě odpadla a nikomu to moc nechybělo, že jsem chvíli mimo. Dokud nepřišel na svět ten malý červíček, který čím dál tím méně spal, nedal se odložit a chtěl buď jíst, nebo se koukat na svět a nenechal mě odpadnout ani na hodinu přes den a jen na pár přerušovaných hodin v noci. Bylo to ještě před změnou jídelníčku a sáhla jsem si se silami pěkně na dno. Když šel manžel po pár dnech od narození dcery do práce, propadala jsem v paniku, co si doma bez něj počnu. Tak mě bolela záda, že jsem ji ani nemohla zvednout z postele či přebalovacího pultu. Brečela jsem bolestí. Chvílemi jsem měla intenzivní pocit, že mi někdo usiluje o život. Vidím to i na fotce z té doby.

Babičky mi moc chyběly

Díky rozvedeným a znovu oženěným/vdaným rodičům sice bylo na první pohled k dispozici 6 teoretických pomocníků, ale v praxi to bylo úplně jinak. Jedna babička zemřela na rakovinu, když byly dcerce 4 měsíce. Druhá se s ní vzápětí léčila a šla na operaci, navíc ještě chodila do práce, měla dům, psa a zahradu. Třetí byla sice zdravá, nejmladší, ale taky pracující a budující chalupu. A obě dvě pozůstalé byly hodinu od nás, což pro ně bylo při práci samozřejmě daleko na to, aby přijely povozit kočárek. Dědečky nezmiňuji vůbec, protože v naší rodině se chlapi k dětem hlásí až v momentě, kdy se s nimi dá hrát fotbal nebo štípat dříví. Takže pomoc od dědečků vůbec nehrozila.
A já tolik potřebovala, aby někdo šel na chvíli ven s kočárkem nebo ji pohlídal, když jsem se chtěla umýt nebo uklidit byt. Bylo to tak náročné! Došlo to tak daleko, že když jsem potkala pyšnou babičku nebo dědečka s kočárkem na procházce, chtělo se mi pokaždé brečet, že něco takového taky nezažíváme. Když mi 5 měsíců po porodu otekly nohy a vypadalo to, že mám zase trombózu a hrozí opět embolie, vzala si máma dva dny volna a přijela mi trochu pomoc. Víc jsem toho ze strany babiček nedostala. Museli jsme všechno zvládnout s Romanem sami. Jako ostatně většina lidí kolem nás. Ale babičky mi už tehdy hrozně chyběly a bylo to mé velké téma, úkol ke zpracování a přijetí.

Babičky mají být zdravé

Když jsem změnila jídelníček, šlo všechno mnohem lépe. Pro mě to byl hotový zázrak, co se se mnou odehrávalo. (Konečně dobře ve vlastní kůži) Budila jsem se vyspalá a sama od sebe. Zvládla jsem domácnost, mimino, vařit 3-4x denně, vedla jsem kurzy vaření a  časem jsme rozjeli stránky Jíme Jinak a přivedli na svět další dceru. Od té doby v duchu píšu agitační článek na téma zdravých babiček 🙂 Článek jsem nikdy nenapsala, protože mi bylo jasné, že ty babičky, které by to nejvíc potřebovaly číst, na naše stránky nechodí. Ale přišlo mi v té době děsně nespravedlivé, že když babičky člověk potřebuje (po letech, kdy je jako dospělí podporuje finančně, psychicky a jinak), tak jsou nemocné a vyčerpané nebo už po smrti. Rvalo srdce, když jsem viděla, co jedí a v jakém stavu jsou ony i dědečkové. Léky na tlak, léky na cholesterol, léky na srdce, operace srdce, záněty, klouby, nádory,…A přitom to bylo tak evidentní! Stačilo se podívat, jak žijí, co pijí a jedí. Nikdo to samozřejmě neviděl, protože “s jídlem to nemá nic společného”. Co vám budu povídat, doma není nikdo prorokem. Ani moje proměna (zdravotní, fyzická, psychická viz foto před a po změně jídelníčku) je neinspirovala a už vůbec nechtěli naši rodiče s něčím poradit. Jsou v rukou lékařů, zobou léky, podstupují šílené operace. Nás naopak ohledně stravy děsili a strašili, jak už jsem kdysi napsala (Jak okolí ne/zvládalo, že naše dcera jí jinak) a jak můžete slyšet na vlastní uši v kurzu Jak na babičky přímo z jejich úst. Své nadšení z životní proměny jsem si tedy nechala pro sebe, stejně jako všechny nevyžádané rady. Od té doby mi ale pořád běží v hlavě, že babičky by měly být zdravé, aby si mohly vnuky užít, případně v začátcích pomoci dcerám a snachám. Vždyť přeci toto všechno už mají za sebou, mají zkušenosti, jsou moudřejší než my, trpělivější. Nebo jsem si to tak aspoň dřív myslela.
Dnes už taky vidím spoustu věcí jinak. Třeba americké babičky nejsou hlídací. Cestují, užívají si života, s dětmi pomáhají chůvy. Aspoň tak to vídáme u našich známých. Tam od babiček nikdo pomoc nečeká.

Každý svého štěstí strůjce

Na děti jsme tedy byli s Romanem od začátku sami a babičky vídali jen na společenských návštěvách, kdy jsme se kromě péče o děti starali ještě o jejich pohodu a občerstvení. No aspoň jsme nebyli na babičkách závislí a nikomu nemuseli být za nic vděční (vděčíme jim samozřejmě za život, což je nejvíc!). Někdy to bylo náročné, někdy veselé a někdy smutné, že s námi babičky a dědečkové nesdílí radosti a starosti, které s holčičkami zažíváme. Měli jsme ale děti až po třicítce a životní zkušenosti nás naučily brát věci takové, jaké jsou, a nesnažit se změnit druhé, pracovat na sobě a nechat ostatní žít.
A to se vyplatilo. Babičky si po pár letech troufly vzít děti na pár dní k sobě, vloni už to byl týden a letos už dva. Jedna babička si dokonce před 4 lety vyžádala kurz našeho vaření pro sebe, svoji dceru a švagrovou, aby si je k sobě mohla vzít a věděla, co jim má vařit, pak si vzala volno v práci a vzala holky na chalupu. Teď je po holkách přímo poptávka, protože s lecčím pomohou a u babičky už vaří Markétka (10 let) pro obě všechno sama a babička si dá občas s chutí s nimi.

Těším se, až budu babičkou

Celých těch 10 let, co jsem máma, se těším, až budu babička. Prvně mi tato myšlenka prolétla hlavou, když jsem poprvé koupala svojí prvorozenou dcerou. Najednou jsem měla vizi, že jí pomáhám při porodu a jak to bude krásné. Sama jsem se tomu musela smát. Před pár hodinami jsem se stala matkou a už se těším, až budu babičkou? Ale podobné myšlenky mě neopouští ani po letech. V různých situacích si představuji, jak bych na to reagovala v seniorském věku jako babička, ne jako matka. Věřím, že je to velký rozdíl. Matematicky vzato, když to holky vezmou jako my, tak první vnouče budeme držet v ruce v 64 letech u první a v 70 letech u druhé dcery. Z toho plyne jednoznačná potřeba být fit, abychom si to mohli užívat plní sil. Naštěstí máme skvělé příklady hodné následování, jako je Bob Carr, kterému je 70 pryč a na procházce mu sotva stačíme s dechem.

Jací budeme senioři?

Agitační článek na téma babičky tedy nakonec stejně píšu. Už ale nehodlám motivovat babičky a dědečky se špatnou životosprávou, které spíš než aby nám pomáhaly, samy potřebují pomoc. Chtěla jsem svým zamyšlením motivovat vás všechny ostatní, co na Jíme Jinak chodíte a se zdravým životním stylem laškujete. Jestli si chceme jednou stáří a vnoučata užívat, je potřeba začít na tom pracovat už teď. 

Je mi mnohem líp ve vlastním těle

Hanka: Dobrý den, děkuji za kurz. Zhubla v pase...

Tomu bych nevěřila: Po 3 dnech na JJ stravě mi splasklo břicho!

cihal: Zdravím vás. Začala jsem dle videa polévkami k...

Vaše chutná jídla obohatila náš stereotypní jídelníček

MoniVr: Dobrý den, mám za sebou polovinu kurzu a...

Ještě, že tento web existuje!

Lenka: Děkuji Vám. Za rady i za celý tento...

Óda na jara a jarní očistu (Marek)

Postit se dá i s radostí a humorem, jak...

Nákupní seznamy u receptů jsou velká pomoc

Jorebka: Mám dolů 2.5 kg. Super pocit. Děkuji za...

Děkuji za perfektní kurz a cenné rady

Kateřina: Ahoj, zdravím všechny účastníky kurzu ? Děkuji celému...

Hubnutí jde samo

Iva1: Dobrý den, pořád se bavím a pořád hubnu,...

Je to fakt supééér! Tři týdny, tři kila. (Hana, 50 let)

Milá Evi, jsem ve Vašem klubu JJ a v kurzu...

Těším se na každé nové jídlo

Tlamiisek: Když jde o hubnutí, mám většinou krizi hned...

Klesl mi cholesterol, glykemie i další hodnoty v krvi

Jana P.: Dobrý den, chtěla jsem vám poděkovat, za...

Zhubla jsem 5 kg za 3 týdny a 9 cm v pase

Lenka: vaše recepty okukuju již dlouho, až letos jsem vyzkoušela...

Jíme Jinak působí na všech úrovních

Michjana: Náš mladší syn (15) si minulý týden přerovnal...

JJ mi změnila pohled na jídlo a dodalo sebevědomí si dělat věci po svém

Venisy: Skupina Jíme Jinak mi před šesti lety změnila...

Nezmizela mi jen přebytečná kila, ale i návaly, chuť na sladké a zlepšila se má paměť

kamlibe: Po dvou týdnech vaření z vašeho jídelníčku se dostavila...

Bez zmenšování porcí mám 1,6 kg dole!

Anička: Musím pochlubit, že i bez zmenšování porcí a se...

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

8 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Krásný článek. Já měla to štěstí, že po porodu jsem tu pomoc od rodiny dostala. Porodila jsem dvojčata a vyčerpání bylo obrovské. Asi jako píše Eva. Nebýt té pomoci v prvním měsíci, bylo by to velmi těžké. Později už bylo pomoci méně a také jsem si musela víceméně pomoci sama. Např nikdy jsem nezažila, že by si prarodiče vzali vnuky na dovolenou. A teď když by oni už chtěli, tak o to naši pubertální synové už nestojí. Čas prostě nejde vrátit zpět. Proto jsem si z toho vzala ponaučení, že mám v budoucnu jako babička svým dětem co vracet a že chci a potřebuji být zdravá a plná energie. Mám také dispozice k nemocem po rodičích, ale zatím (musím zaklepat na dřevo) se stále držím a jsem zdravá. Díky bohu.

    • Jo jo, děti na dovolenou nám taky nikdo nechce vzít. Paradoxně teď tchán, když jsme ho prosili, aby děti jen doprovodil za strýcem v letadle, protože my máme doma tu babičku a nemůžeme, se nechtěl nechat ani slyšet, že prý kdyby tam marodily, co by si počal. Tak mu říkáme, že jde jen o to, aby neletěly samy a že nemocné nikdy nebyly….všechno marné. Budiž nám to poučením, přesně jak to píšeš. Ať jsme zdravé, v pohodě a funkční i užitečné. Ťukám s tebou na dřevo, ať nám to vydrží a posílám též poděkování tam nahoru.

  2. “Jen pozorovat, být vklidu a učit se z toho”.. se taky víc teď učím. Není to lehký, když jde o vlastní rodiče nebo jinou širší rodinu. Ale když povídám s kamarádkama, u nich jsou to už i partneři, kteří se sebou nechtějí nic dělat přes vážné zdravotní problémy a to je, myslím, ještě horší. Vede mě to k vděčnosti, že mám partnera, s kterým jdeme “spolu”. Děkuji za vás tady a za vzájemnou podporu!!

    • To je perfektní, Petro, že vidíte, že máte doma super chlapa. To je pro mě taky nejvíc. Celý svět může být proti mě (a taky že ze začátku byli :-), ale když on je se mnou, nic není problém. Tak ho pozdravujte 😉

  3. Za sebe můžu říct, že nemám žádné zdravotní problémy (a důsledně klepu na dřevo), které by mě nutily jíst jinak. To, co mě vede ke zdravému/jinému stravování a péči o sebe celkově, je především přání cítit se dobře a být jednou zdravou seniorkou, která si důchod užívá aktivně, s blízkými, na cestách… ne v čekárně u lékařů. Chtěla bych být v rámci možností zdravá, bez chronických bolestí a nemocí, s vlastními zuby… :o) A jsem přesvědčená o tom, že za většinu potíží nemůže ta ze všeho obviňovaná paní Genetika, ale lidé sami sobě škodí tím, že žijí tak, jako by neexistoval zítřek – především ve vztahu k sobě, ale i k Zemi, k ostatním… Jsou jistě případy onemocnění, které člověk neovlivní, ale proč tomu jít naproti? Je potřeba o sebe dbát s tou nejlepší péčí. Naštěstí mám do důchodu daleko a teda ještě hodně času na to, abych se o sebe dobře starala a byla jednou platnou babičkou svým vnoučatům (na která se také těším) a silnou a pozitivní společnicí především sobě samé. Každý svého stáří strůjcem… Bohužel kolem sebe také vidím, že starší generace na tohle často nevěří a raději snáší důsledky, než by řešila příčiny. Snad budeme my jiní…

    • Kateřino, vidím to úplně stejně. Jak ten chybějící pohled do budoucna s ohledem na zdraví nás i planety, tak tu genetiku (mé genetické nemoci zmizely po změně jídelníčku). Každý svého stáří strůjcem je skvělé heslo, vyhlašuji to jako motto Jíme Jinak 🙂

  4. Krásně napsaný. Poslední dobou na toto téma přemýšlím dost často (popravdě – nikdy jsem nepřestala!). Snažím se to brát tak jak je a nikoho neměnit a už vůbec nikoho do ničeho nenutit. Smutno mi z toho je ale stále. Pravdou je, že bychom se z toho mohli poučit a začít na sobě pracovat. Mohlo by se to pro nás stát inspirací…
    Rozhodně vím, že chci být aktivní maminkou a jednou i babičkou, která bude mít sílu řešit i něco jiného než jen sebe a svůj špatný zdravotní stav.

    • Nás to taky netěší, když nám rodiče líčí, co všechno podstoupili od poslední návštěvy, co všechno berou za léky atd. Nejvíc nás brali věty: “Nastupuju tam v pondělí, tak doufám, že s tím v té Praze konečně něco udělají.” Absolutní spoleh na to, že někdo jiný to vyřeší, nás rozčiloval. Ale jdeme do sebe, už nás to nechává klidnými, jen to pozorujeme a učíme s z toho :-)) Ať si tady můžeme za 40 let pořád ještě z vesela dopisovat a potkávat se na cestách po světě 😉

  5. Zobrazit všech 8 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekOvocná kostka s meruňkami a broskvemi
Další článekJak používat chia a lněná semínka