Domů > Magazín > Blog

Potřebujeme vás zdravé, babičky (i dědečkové)

Mnoho mladých rodičů nemá k ruce žádnou pomoc. Dnešní babičky a dědečkové mají řadu zdravotních potíží a dost práce sami se sebou, takže na pomoc mladé rodině nemají vůbec sílu. My jsme to tak taky měli a bylo to zpočátku velmi náročné, zvlášť před změnou jídelníčku, kdy jsem byla slabá jak moucha a po narození první dcery si sáhla skutečně na dno. Naše rodiče nezměníme, ale máme v rukách šanci být vitálními seniory a jednou si užívat vnoučata.

Sáhla jsem si na dno sil

Když se mi narodila první dcera, byla jsem totálně vyčerpaná. Než přišla na svět, prodělala jsem tolik nemocí, operací a brala tolik léků, že jsem byla víc nemocná než zdravá. Ale dokázala jsem s tím nějak žít a v tichosti fungovat, většina lidí ani netušila, co mi je. Se svými bolístkami jsem se protloukala životem sama a když jsem nemohla, tak jsem prostě odpadla a nikomu to moc nechybělo, že jsem chvíli mimo. Dokud nepřišel na svět ten malý červíček, který čím dál tím méně spal, nedal se odložit a chtěl buď jíst, nebo se koukat na svět a nenechal mě odpadnout ani na hodinu přes den a jen na pár přerušovaných hodin v noci. Bylo to ještě před změnou jídelníčku a sáhla jsem si se silami pěkně na dno. Když šel manžel po pár dnech od narození dcery do práce, propadala jsem v paniku, co si doma bez něj počnu. Tak mě bolela záda, že jsem ji ani nemohla zvednout z postele či přebalovacího pultu. Brečela jsem bolestí. Chvílemi jsem měla intenzivní pocit, že mi někdo usiluje o život. Vidím to i na fotce z té doby.

Babičky mi moc chyběly

Díky rozvedeným a znovu oženěným/vdaným rodičům sice bylo na první pohled k dispozici 6 teoretických pomocníků, ale v praxi to bylo úplně jinak. Jedna babička zemřela na rakovinu, když byly dcerce 4 měsíce. Druhá se s ní vzápětí léčila a šla na operaci, navíc ještě chodila do práce, měla dům, psa a zahradu. Třetí byla sice zdravá, nejmladší, ale taky pracující a budující chalupu. A obě dvě pozůstalé byly hodinu od nás, což pro ně bylo při práci samozřejmě daleko na to, aby přijely povozit kočárek. Dědečky nezmiňuji vůbec, protože v naší rodině se chlapi k dětem hlásí až v momentě, kdy se s nimi dá hrát fotbal nebo štípat dříví. Takže pomoc od dědečků vůbec nehrozila.
A já tolik potřebovala, aby někdo šel na chvíli ven s kočárkem nebo ji pohlídal, když jsem se chtěla umýt nebo uklidit byt. Bylo to tak náročné! Došlo to tak daleko, že když jsem potkala pyšnou babičku nebo dědečka s kočárkem na procházce, chtělo se mi pokaždé brečet, že něco takového taky nezažíváme. Když mi 5 měsíců po porodu otekly nohy a vypadalo to, že mám zase trombózu a hrozí opět embolie, vzala si máma dva dny volna a přijela mi trochu pomoc. Víc jsem toho ze strany babiček nedostala. Museli jsme všechno zvládnout s Romanem sami. Jako ostatně většina lidí kolem nás. Ale babičky mi už tehdy hrozně chyběly a bylo to mé velké téma, úkol ke zpracování a přijetí.

Babičky mají být zdravé

Když jsem změnila jídelníček, šlo všechno mnohem lépe. Pro mě to byl hotový zázrak, co se se mnou odehrávalo. (Konečně dobře ve vlastní kůži) Budila jsem se vyspalá a sama od sebe. Zvládla jsem domácnost, mimino, vařit 3-4x denně, vedla jsem kurzy vaření a  časem jsme rozjeli stránky Jíme Jinak a přivedli na svět další dceru. Od té doby v duchu píšu agitační článek na téma zdravých babiček :-) Článek jsem nikdy nenapsala, protože mi bylo jasné, že ty babičky, které by to nejvíc potřebovaly číst, na naše stránky nechodí. Ale přišlo mi v té době děsně nespravedlivé, že když babičky člověk potřebuje (po letech, kdy je jako dospělí podporuje finančně, psychicky a jinak), tak jsou nemocné a vyčerpané nebo už po smrti. Rvalo srdce, když jsem viděla, co jedí a v jakém stavu jsou ony i dědečkové. Léky na tlak, léky na cholesterol, léky na srdce, operace srdce, záněty, klouby, nádory,…A přitom to bylo tak evidentní! Stačilo se podívat, jak žijí, co pijí a jedí. Nikdo to samozřejmě neviděl, protože “s jídlem to nemá nic společného”. Co vám budu povídat, doma není nikdo prorokem. Ani moje proměna (zdravotní, fyzická, psychická viz foto před a po změně jídelníčku) je neinspirovala a už vůbec nechtěli naši rodiče s něčím poradit. Jsou v rukou lékařů, zobou léky, podstupují šílené operace. Nás naopak ohledně stravy děsili a strašili, jak už jsem kdysi napsala (Jak okolí ne/zvládalo, že naše dcera jí jinak) a jak můžete slyšet na vlastní uši v kurzu Jak na babičky přímo z jejich úst. Své nadšení z životní proměny jsem si tedy nechala pro sebe, stejně jako všechny nevyžádané rady. Od té doby mi ale pořád běží v hlavě, že babičky by měly být zdravé, aby si mohly vnuky užít, případně v začátcích pomoci dcerám a snachám. Vždyť přeci toto všechno už mají za sebou, mají zkušenosti, jsou moudřejší než my, trpělivější. Nebo jsem si to tak aspoň dřív myslela.
Dnes už taky vidím spoustu věcí jinak. Třeba americké babičky nejsou hlídací. Cestují, užívají si života, s dětmi pomáhají chůvy. Aspoň tak to vídáme u našich známých. Tam od babiček nikdo pomoc nečeká.

Každý svého štěstí strůjce

Na děti jsme tedy byli s Romanem od začátku sami a babičky vídali jen na společenských návštěvách, kdy jsme se kromě péče o děti starali ještě o jejich pohodu a občerstvení. No aspoň jsme nebyli na babičkách závislí a nikomu nemuseli být za nic vděční (vděčíme jim samozřejmě za život, což je nejvíc!). Někdy to bylo náročné, někdy veselé a někdy smutné, že s námi babičky a dědečkové nesdílí radosti a starosti, které s holčičkami zažíváme. Měli jsme ale děti až po třicítce a životní zkušenosti nás naučily brát věci takové, jaké jsou, a nesnažit se změnit druhé, pracovat na sobě a nechat ostatní žít.
A to se vyplatilo. Babičky si po pár letech troufly vzít děti na pár dní k sobě, vloni už to byl týden a letos už dva. Jedna babička si dokonce před 4 lety vyžádala kurz našeho vaření pro sebe, svoji dceru a švagrovou, aby si je k sobě mohla vzít a věděla, co jim má vařit, pak si vzala volno v práci a vzala holky na chalupu. Teď je po holkách přímo poptávka, protože s lecčím pomohou a u babičky už vaří Markétka (10 let) pro obě všechno sama a babička si dá občas s chutí s nimi.

Těším se, až budu babičkou

Celých těch 10 let, co jsem máma, se těším, až budu babička. Prvně mi tato myšlenka prolétla hlavou, když jsem poprvé koupala svojí prvorozenou dcerou. Najednou jsem měla vizi, že jí pomáhám při porodu a jak to bude krásné. Sama jsem se tomu musela smát. Před pár hodinami jsem se stala matkou a už se těším, až budu babičkou? Ale podobné myšlenky mě neopouští ani po letech. V různých situacích si představuji, jak bych na to reagovala v seniorském věku jako babička, ne jako matka. Věřím, že je to velký rozdíl. Matematicky vzato, když to holky vezmou jako my, tak první vnouče budeme držet v ruce v 64 letech u první a v 70 letech u druhé dcery. Z toho plyne jednoznačná potřeba být fit, abychom si to mohli užívat plní sil. Naštěstí máme skvělé příklady hodné následování, jako je Bob Carr, kterému je 70 pryč a na procházce mu sotva stačíme s dechem.

Jací budeme senioři?

Agitační článek na téma babičky tedy nakonec stejně píšu. Už ale nehodlám motivovat babičky a dědečky se špatnou životosprávou, které spíš než aby nám pomáhaly, samy potřebují pomoc. Chtěla jsem svým zamyšlením motivovat vás všechny ostatní, co na Jíme Jinak chodíte a se zdravým životním stylem laškujete. Jestli si chceme jednou stáří a vnoučata užívat, je potřeba začít na tom pracovat už teď. 

PS: V pondělí 13.2. startujeme Jarní očistu!

Pokud zažíváte stres, únavu, necítíte se dobře nebo máte pár kil navíc, pojďte s tím zatočit. Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček, postavu i psychiku. Už za pár týdnů uvidíte výsledky - ověřeno na lidech! 😊

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

5 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Krása! Presne moje myšlienky… že rodičov nezmením, ale ja sama mám povinnosť sa postarať o seba, aby som bola vitálna čo najdlhšie pre moje dieťa a jej deti. Lebo moja únava po pôrode ešte aj po 2rokoch je stále tu. Hoci je mi neporovnateľne lepšie. Moji rodičia veru toľko nevládzu. Mamina veľa liekov a chronických x diagnóz, moje upozorňovanie na stravu im liezlo na nervy a ja som si nedokázala celé mesiace odpustiť komentáre a riziká takého stravovania, hoci ja sama tiež nie som úplne ideálna v stravovaní. Vždy som si povedala, že to nie moja vec a musím byť už ticho, ale bojím sa o nich. Väčšina ľudí chce mať predsa svojich rodičov navždy pri sebe…. Pred koncom roka sa ocinko ocitol v nemocnici s podozrením na mrtvicu a prehádzal sa im pohľad aj na tú stravu. Otec bol vždy veľmi aktívny a doteraz v 68-ke bez akýchkolvek liekov. Ale pozorovala som posledný rok na ňom zmeny, upozorňovala na ne (som zdravotná sestra). Veľmi sa aj na dôchodku naháňal… a k tomu skutočne nezdravá strava. Ale majú záhradu, vlastné ovocie a stále si myslia, že veľa čerstvého ovocia a zeleniny vyrovná bravčové mäso a tony bieleho pečiva,cukru a litre trvanliveho mlieka…
Keď bol ocino v nemocnici, nosila som mamine v termoske pár dní polievku na raňajky a potom chvíľu aj ocinovi po prepustení. Teraz ich varí mamina každé ráno. Povedala som im, čo je vhodné a čo nie. Ale je mi jasné, že nebudú chcieť prejsť na MB, že je dôležité aspoň výrazne obmedziť mliečne výrobky. Vytlačila letáčik JJ na chladničku. Trvanlivé mlieko nahradiť kvalitným, zaradiť celozrnné cestoviny a kváskový chlieb, ryby a hydinu miesto bravcoveho a údeniny a spracované mäso max 1x do mesiaca. Urobila som im pickles na každý deň a nech to striedajú s kyslou kapustou… odporúčala som ovocie po tepelnej úprave a nech už nekupujú kilá citrusov a banánov (bez úspechu:-)) a nech si dávajú žeruchu a iné klíčky na to mäso:-). No aj tak je to pre nich šok. Ale snažia sa. A ja som čoraz viac na JJ strave a začínam sa z toho a tešiť a moju závislosť na cukre zaháňam čoraz viac sladkými dobrotami z JJ a knižiek od Dášky Lužnej. Zapisujem si vyslédky, ktoré pozorujem do diára. Je to super motivácia. Prajem všetko dobré.

Pekný článok. Naša som ho až teraz a nedá mi nereagovať. Jim jinak ešte len pár mesiacov, stále sa dozvedám niečo nové a učím sa variť zdravšie.
cítim sa dobre a to vďaka vám!
Mám 62 rokov a 3 vnúčatá. Bývajú v iných mestách ako ja, ale keby som mohla, bola by som s nimi každý deň. Teraz majú len viac ako 2 roky, ale už sa teším ako u nás pobudnú dlhšie, alebo ako ich budeme s manželom brávať na výlety do hôr a plávať.
Stravu som zmenila a cítim sa fantasticky, cvičím každý deň a snažím sa čo najviac chodiť pešo.
Nevesta má problémy s nadváhou, ale vyjadrila sa,
že takúto stravu neuznáva :-))
Sme ľudia rôzni a každí z nás si musí nájsť svoju cestu.

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

144
70

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

22

Masové náhražky dobývají svět. Nabízí je už i KFC a Subway

Víte, co mají společného společnosti Burger King, Del Taco, Tim Hortons a Little Caesars? Tyto všechny fast foodové řetězce nabízí ve svém sortimentu jídla...
27

8+ tipů, jak využít jogurtovač (fermentor) Kuvings

Kuvings jogurtovač není jen k výrobě jogurtů, ale spousty dalších fermentovaných dobrot. Přinášíme vám tipy, jak a k čemu ho lze využít.
9
1

Dopis od Mikuláše aneb nechvalme, ale oceňujme

Petřiny rady v tomto článku stojí za zváženou nejen na Mikuláše, nýbrž po celý rok. Dopisy, jaké radí napsat, píšeme našim holkám už několik let a máme s t...
20

Vánoční sleva na Dobroslad 30%

Dobroslad jste si oblíbili a používáte jej do vaření a pečení. Pokud se vám díky vánočnímu pečení zásoby ztenčily, máme pro vás skvělou zprávu. Dobroslad m...

Heal summit (10.-17.3. 2020)

Vypněte zprávy a nalaďte se s odborníky z Heal Summit na to, že svoje zdraví a svůj osud máte ve svých rukou.