Potřebujeme vás zdravé, babičky (i dědečkové)

Sáhla jsem si na dno sil

Když se mi narodila první dcera, byla jsem totálně vyčerpaná. Než přišla na svět, prodělala jsem tolik nemocí, operací a brala tolik léků, že jsem byla víc nemocná než zdravá. Ale dokázala jsem s tím nějak žít a v tichosti fungovat, většina lidí ani netušila, co mi je. Se svými bolístkami jsem se protloukala životem sama a když jsem nemohla, tak jsem prostě odpadla a nikomu to moc nechybělo, že jsem chvíli mimo. Dokud nepřišel na svět ten malý červíček, který čím dál tím méně spal, nedal se odložit a chtěl buď jíst, nebo se koukat na svět a nenechal mě odpadnout ani na hodinu přes den a jen na pár přerušovaných hodin v noci. Bylo to ještě před změnou jídelníčku a sáhla jsem si se silami pěkně na dno. Když šel manžel po pár dnech od narození dcery do práce, propadala jsem v paniku, co si doma bez něj počnu. Tak mě bolela záda, že jsem ji ani nemohla zvednout z postele či přebalovacího pultu. Brečela jsem bolestí. Chvílemi jsem měla intenzivní pocit, že mi někdo usiluje o život. Vidím to i na fotce z té doby.

Babičky mi moc chyběly

Díky rozvedeným a znovu oženěným/vdaným rodičům sice bylo na první pohled k dispozici 6 teoretických pomocníků, ale v praxi to bylo úplně jinak. Jedna babička zemřela na rakovinu, když byly dcerce 4 měsíce. Druhá se s ní vzápětí léčila a šla na operaci, navíc ještě chodila do práce, měla dům, psa a zahradu. Třetí byla sice zdravá, nejmladší, ale taky pracující a budující chalupu. A obě dvě pozůstalé byly hodinu od nás, což pro ně bylo při práci samozřejmě daleko na to, aby přijely povozit kočárek. Dědečky nezmiňuji vůbec, protože v naší rodině se chlapi k dětem hlásí až v momentě, kdy se s nimi dá hrát fotbal nebo štípat dříví. Takže pomoc od dědečků vůbec nehrozila.
A já tolik potřebovala, aby někdo šel na chvíli ven s kočárkem nebo ji pohlídal, když jsem se chtěla umýt nebo uklidit byt. Bylo to tak náročné! Došlo to tak daleko, že když jsem potkala pyšnou babičku nebo dědečka s kočárkem na procházce, chtělo se mi pokaždé brečet, že něco takového taky nezažíváme. Když mi 5 měsíců po porodu otekly nohy a vypadalo to, že mám zase trombózu a hrozí opět embolie, vzala si máma dva dny volna a přijela mi trochu pomoc. Víc jsem toho ze strany babiček nedostala. Museli jsme všechno zvládnout s Romanem sami. Jako ostatně většina lidí kolem nás. Ale babičky mi už tehdy hrozně chyběly a bylo to mé velké téma, úkol ke zpracování a přijetí.

Babičky mají být zdravé

Když jsem změnila jídelníček, šlo všechno mnohem lépe. Pro mě to byl hotový zázrak, co se se mnou odehrávalo. (Konečně dobře ve vlastní kůži) Budila jsem se vyspalá a sama od sebe. Zvládla jsem domácnost, mimino, vařit 3-4x denně, vedla jsem kurzy vaření a  časem jsme rozjeli stránky Jíme Jinak a přivedli na svět další dceru. Od té doby v duchu píšu agitační článek na téma zdravých babiček :-) Článek jsem nikdy nenapsala, protože mi bylo jasné, že ty babičky, které by to nejvíc potřebovaly číst, na naše stránky nechodí. Ale přišlo mi v té době děsně nespravedlivé, že když babičky člověk potřebuje (po letech, kdy je jako dospělí podporuje finančně, psychicky a jinak), tak jsou nemocné a vyčerpané nebo už po smrti. Rvalo srdce, když jsem viděla, co jedí a v jakém stavu jsou ony i dědečkové. Léky na tlak, léky na cholesterol, léky na srdce, operace srdce, záněty, klouby, nádory,…A přitom to bylo tak evidentní! Stačilo se podívat, jak žijí, co pijí a jedí. Nikdo to samozřejmě neviděl, protože “s jídlem to nemá nic společného”. Co vám budu povídat, doma není nikdo prorokem. Ani moje proměna (zdravotní, fyzická, psychická viz foto před a po změně jídelníčku) je neinspirovala a už vůbec nechtěli naši rodiče s něčím poradit. Jsou v rukou lékařů, zobou léky, podstupují šílené operace. Nás naopak ohledně stravy děsili a strašili, jak už jsem kdysi napsala (Jak okolí ne/zvládalo, že naše dcera jí jinak) a jak můžete slyšet na vlastní uši v kurzu Jak na babičky přímo z jejich úst. Své nadšení z životní proměny jsem si tedy nechala pro sebe, stejně jako všechny nevyžádané rady. Od té doby mi ale pořád běží v hlavě, že babičky by měly být zdravé, aby si mohly vnuky užít, případně v začátcích pomoci dcerám a snachám. Vždyť přeci toto všechno už mají za sebou, mají zkušenosti, jsou moudřejší než my, trpělivější. Nebo jsem si to tak aspoň dřív myslela.
Dnes už taky vidím spoustu věcí jinak. Třeba americké babičky nejsou hlídací. Cestují, užívají si života, s dětmi pomáhají chůvy. Aspoň tak to vídáme u našich známých. Tam od babiček nikdo pomoc nečeká.

Každý svého štěstí strůjce

Na děti jsme tedy byli s Romanem od začátku sami a babičky vídali jen na společenských návštěvách, kdy jsme se kromě péče o děti starali ještě o jejich pohodu a občerstvení. No aspoň jsme nebyli na babičkách závislí a nikomu nemuseli být za nic vděční (vděčíme jim samozřejmě za život, což je nejvíc!). Někdy to bylo náročné, někdy veselé a někdy smutné, že s námi babičky a dědečkové nesdílí radosti a starosti, které s holčičkami zažíváme. Měli jsme ale děti až po třicítce a životní zkušenosti nás naučily brát věci takové, jaké jsou, a nesnažit se změnit druhé, pracovat na sobě a nechat ostatní žít.
A to se vyplatilo. Babičky si po pár letech troufly vzít děti na pár dní k sobě, vloni už to byl týden a letos už dva. Jedna babička si dokonce před 4 lety vyžádala kurz našeho vaření pro sebe, svoji dceru a švagrovou, aby si je k sobě mohla vzít a věděla, co jim má vařit, pak si vzala volno v práci a vzala holky na chalupu. Teď je po holkách přímo poptávka, protože s lecčím pomohou a u babičky už vaří Markétka (10 let) pro obě všechno sama a babička si dá občas s chutí s nimi.

Těším se, až budu babičkou

Celých těch 10 let, co jsem máma, se těším, až budu babička. Prvně mi tato myšlenka prolétla hlavou, když jsem poprvé koupala svojí prvorozenou dcerou. Najednou jsem měla vizi, že jí pomáhám při porodu a jak to bude krásné. Sama jsem se tomu musela smát. Před pár hodinami jsem se stala matkou a už se těším, až budu babičkou? Ale podobné myšlenky mě neopouští ani po letech. V různých situacích si představuji, jak bych na to reagovala v seniorském věku jako babička, ne jako matka. Věřím, že je to velký rozdíl. Matematicky vzato, když to holky vezmou jako my, tak první vnouče budeme držet v ruce v 64 letech u první a v 70 letech u druhé dcery. Z toho plyne jednoznačná potřeba být fit, abychom si to mohli užívat plní sil. Naštěstí máme skvělé příklady hodné následování, jako je Bob Carr, kterému je 70 pryč a na procházce mu sotva stačíme s dechem.

Jací budeme senioři?

Agitační článek na téma babičky tedy nakonec stejně píšu. Už ale nehodlám motivovat babičky a dědečky se špatnou životosprávou, které spíš než aby nám pomáhaly, samy potřebují pomoc. Chtěla jsem svým zamyšlením motivovat vás všechny ostatní, co na Jíme Jinak chodíte a se zdravým životním stylem laškujete. Jestli si chceme jednou stáří a vnoučata užívat, je potřeba začít na tom pracovat už teď.