Myslela jsem, že snad umřu (Irma, 52 let)

Byla jsem za blázna

Z vlastní zkušenosti musím říct, že rozhodně stojí to za to změnit jídelníček. Já jsem ho z vážných zdravotních důvodů změnila už v roce 2008. Neumíte si představit, jak to bylo těžké. Jednak širší rodina mě měla za blázna (blízcí to nekomentovali), o práci ani nehovořím. A pak tehdy nebyla tak široká nabídka alternativních surovin. Na všechno jsem si musela víceméně přijít sama. Doktoři by mě byli uléčili. Honili mě od čerta k ďáblu a stejně na nic nepřišli. Hltala jsem každou knížku, která byla (a že jich moc nebylo, nakopla mě Činská medicína od MUDr. Hoffmana). Neměla jsem s kým si vyměnit informace a jenom moje přesvědčení, že dělám správně, mi pomohlo. Vy, čtenáři, dnes máte úžasné pomocníky – tento blog, a tak už zbývá jenom chtít.

Zpátky do dětství

Eva se mě ptala, jak to celé začalo a vám musím říct, že už ani vlastně nevím, co mi všechno bylo. Jak ta mysl vytěsňuje a jak ji člověk programuje pozitivně…..a navíc přece jen je to 10 let. Takže nazpátek před rok 2008.

Od mala jsem vždycky všechno dělala perfektně. Bylo na mě spolehnutí a moje rodina mi za to samozřejmě chválila. Měla jsem úžasné babičky, ale co neuměly a ani je to nikdo nenaučil, bylo “Vždyť to nemusí být tak dokonalé.” Ony to mohly všechno dělat velmi poctivě, protože na všechno měly dost času a nebyly ve stresu. Já jsem to také neuměla ošulit, ale navíc se vše snažila dělat velmi rychle a sama sebe jsem popoháněla – že jsem si vypěstovala úzkosti, mě ale ani nenapadlo. Já to brala, že takhle to je.

To se se mnou tahlo i celé dospívání. Byla jsem zdravé, vylítané dítě. Občas jsem v zimě měla rýmu a později i angínu, ale nic dramatického. Nebylo žádné ústřední topení, tak jsme byli všichni otužilí. Bydleli jsme na statku, který nám komunisté sebrali, takže už z toho zbyly jen budovy a velká zahrada, která k tomu přiléhala. Pole už nám nepatřila, ale většinu potravin jsme měli svých. Vše bylo domácí – takže strava plná zeleniny, ovoce  – měli jsem krásný sad – který sázel můj děda, když mamka byla malá. A to byste museli vidět tu sedláckou promyšlenost – ovoce na stromech postupně dozrávalo od června – třešně, letní jablka, srpnové hrušky máslovky, pozdní jablka, hrušky sklízené v říjnu, švestky. Do toho rybíz, angrešt, ředkvičky, kedlubny, domácí zelí, naložená domácí zelenina. Na poli se pěstovalo obilí, brambory, burgán. Dvorek plný slepiček, housátka, kachňátka, prasátko, kravička, králíci. Dodnes na mého dědečka s láskou vzpomínám – a je to pro mne mustr, jak na to  – on nikdy nepospíchal, nebyl nervozní. Neznal pospícháme, abychom čekali a čekáme, abychom pospíchali. A hlavně jsme my děcka celý den lítaly po dvoře, na zahradě, po poli. Nikdo nás moc “nevychovával” a my měly svůj svět.

Ty barvy, vůně, když zavřu oči, tak vše vidím – myslím, že když mi bylo hodně těžko, tak tohle všechno mi pomáhalo. Vyrostla jsem tedy na takové normální kuchyni, nikdy jsem nepreferovala maso, ale koláče, buchty, vánočky – to byl můj svět.

Nejdřív angíny, pak záněty, nakonec myomy

V dospělosti  jsem se snažila být dokonalou mámou 2 dětí, do toho učit na plný úvazek a ještě, protože jsem “fakt šikovná”, tak ještě plno jiných aktivit ve škole, které nejsou ani vidět. Tak to tak pomalu šlo, po 30 jsem najednou začala mít každý rok angínu, po 35 už 2x za rok, do toho se přidaly  záněty průdušek, na které jsem ale jako dítě vůbec netrpěla. Pak jsem najednou měla i streptokoka, kterého jsem se nemohla zbavit. Přidaly se i gynek. problémy, začaly se mě dělat myomy, špatný stav děložního čípku. A do toho jsme v r. 2007 začali dělat rámcově vzdělávací programy – před ŠVP, neskutečná blbina, která nás stála mnoho úsilí.

Byla jsem zoufalá

V březnu 2008 mě na poradě začaly pálit uši, měla jsem je celé červené, do týdne se mi udělala fleky na krku a v dekoltu. Přestávala jsem spát a můj doktor po rozboru z krve moc moudrý nebyl – vše rozházené,  ale nic úplně dramatického – ne aby mi poradil, jste ve strašném stresu, už ho ani nevidíte, musíte s tím něco udělat, píchnul mi kortikoidy a já se do rána osypala po celém těle, nemohla jsem ani chodit, měla jsem pupínky i na chodidlech – ale maturity nepočkaly! Co by si tam beze mne počali, no nepostradatelná. Oběhla jsem spoustu mudrů, zprávy si poctivě kopírovala a po určité době to byl velmi tlustý fascikl – posílali mě od čerta k ďáblu, co jeden našel jako příčinu, druhý vyloučil. Já už byla zoufalá, jak se mám léčit, když nevím, co mi je.  Měla jsem nateklou hlavu, oční víčka úplně rudá, rozpraskaná a skoro jsem neviděla. To samé dekolt. Po těle jsem měla pupínky, které strašně svědily. Z rukou mi crčela krev, když jsem zapisovala do třídnice, jak jsem ohnula prsty. A hlavně jsem byla úplně zoufalá. Jednak z toho jak je mi mizerně, a potom z toho mého vzhledu.

Začaly mi padat šíleně vlasy. Já, která byla vždycky upravená, nalíčená, jsem vypadala hrozně v obličeji a ještě do toho ty vlasy. Na temeni mi na levé straně vypadalo úplně kolečko, vždycky jsem si tam dávala natáčku a najednou tam nebylo, co natočit. Myslím, že to, že jsem upadala až do takových apatických stavů, právě tohle způsobilo.

Cesta k uzdravení byla trnitá

Pořád jsem se ale bránila dostat se do nemocnice. Přestalo mi chutnat i jídlo a já vypozorovala, že po určitých jídlech je mi hůře a po některých lépe. A když si udělám větší rozestup mezi jídly, tak je mi i líp. Takhle to trvalo až do června. Samozřejmě jsme s mužem hledali pomoc, ale když do té doby nikdo v mém okolí nic takového neměl, tak nám trvalo nějakou dobu než jsme se ve všem zorientovali. Můj muž (analytik) začal zapisovat po čem je mi líp a po čem hůře, kdy se dokážu vyspat…. Snažil se mě povzbuzovat a dneska, když nad tím přemýšlím, tak mi vlastně “táhnul”. Dostaly se mi do ruky afirmace od Luisy Hay a vím, že jsem si doma doslova oblepila sektrorku a různá místa s tím, “že si dovoluji uzdravit, nešlo mi ani říct uzdravuji se, ale nejprve jsem si to musela dovolit.

Dostala jsem se k léčitelce, která (už ani nevím jakým přístrojem) naměřila: astma, radikulitidu, systémový lupus, disbakterie, anemie, povolené nervstvo, špatné vylučování, děložní čípek. Začala mě léčit, ale bylo to strašně chaotické, já z toho byla úplně paf a ona mě taky dost vystrašila. Měla jsem pocit, že snad umřu. Dneska vím, že ta detoxikace byla dost nepromyšlená a hlavně rychlá. Tělo nestíhalo.

Později jsem zkolabovala z nevyspání a když mě nechali spát v nemocnici na chodbě, vystresovaná ubrečená, tak jsem fakt přemýšlela, jestli má cenu žít, když toho mám tolik naloženo. Velkou oporou mi byl můj muž a na revers mi vzal domů. Tak jsem zjistila, že opravdu mi nikdo asi nepomůže a já se přes čínskou medicínu se začala léčit sama. 

Už jsem se bála k někomu jít, tenkrát jsem náhodou pustila televizi a tam byl MUDr. Hoffmann, koupila jsem si knížku Na frekvenci čínské medicíny, dala si jáhlový půst a začala o jídle přemýšlet úplně jinak.  Nikdy jsem vyloženě nějaké fujtajbly nejedli, ale bylo to takový tlachání. Vracela jsem se k zapomenutým plodinám – jáhly jsem znala z Káji Maříka. Neskutečně mě pomohla knížka Hanky Zemanové Biokuchařka a BioAbecedář. Troufám si říct, že to byla taková moje bible. Knihu, ve které bylo tolikrát listováno, znám skoro nazpaměť. Doporučovala jsem jí všude – muž si ze mě dělal srandu, že bych z toho měla mít od ní nějakou provizi. Mají ji opravdu všechny moje kamarádky, jsem docela výřečná a ta moje agitace byla opravdová. No kdo by odolal. Holky četly, ale asi ne tak náruživě jako já, ne. Protože, když jsme se bavily o změnách, které se na to vše nabalovaly, tak toho si nevšimnuly…tohle přeskočily.  
V té nemocnici mi zjistili, že mám všechno rozházený. V tu dobu umírala kamarádka mojí tchýně v nemocnici – uléčili ji tam, když už tělo nemohlo, tak jí tekla voda z nohou. No a já rozvibrovaná spala na chodbě, protože na interně měli plno. Tak mě můj muž vzal domů a já si dala měsíční půst o jáhlach a pampelišce, do toho byly prázdniny a já četla všechno, co se mi dostalo pod ruku, a pak se dostala k paní, která dělala detoxikaci od Jonáše. A měnila jsem myšlení a cvičila, ale byla přede mnou ještě dlouhá cesta.

Vyléčila mě láska mého muže

Dneska si myslím, že potenciální nemoci máme všichni, jde jen o to, jak se k tomu postavíme, čemu dáme prostor a jaké strachy živíme. Je hodně berliček – jóga, jídlo, meditace … a je jen na nás , jak si to poskládáme a co komu vyhovuje. Platí, že ve zdravém těle je zdravý ducha a naopak. Moc mi pomohla kraniosakrální terapie. Když jsem si srovnala čakry, šla mi i meditace, u které jsem dřív nevydržela. Hodně si doma povídáme, ještě dnes odkrýváme místa v duši, o kterých jsme ani nevěděli. Postupně jsme vše čistili. Strachy, které nás svazovaly, jsme odhalovali. Mnoho jsme spolu s mužem plakali. Zjistili jsme, že já se vlastně snažila dávat radost i rodičům a prarodičům v té blbé době, a ničily mě ty jejich strachy z komunistů.

Já si opravdu myslím, že mě vyléčila láska mého muže, který když viděl, že už už nemůžu, mi v pravé chvíli dokázal podržet a povzbudit mě. Při propadu na dno mi pouštěl naše písničky, při kterých nám kdysi bylo dobře a já takhle vždycky chytla dech a měla sílu jít zase trochu dál.

Asi je to hodně zmatené. Jak to píšu, je mi u toho na brečení, když jsem si připomněla, co všechno jsem dokázala, je to ale upřímné. Myslím, že kdybych tohle všechno nepodstoupila a nebyla na sebe v začátcích přísná, tak by ty předpovědi zdravotního stavu vyšly. Dodnes si pamatuju, jak mi ostatní říkali: “A to takhle budeš jíst pořád?” nebo “Kdy už se pořádně najíš? Pro jednou ti neubyde.”

Jíme dobře celá rodina

Nyní jíme, já tomu říkám dobře, celá rodina. I moji rodiče. Úsměvné je, že moje 73letá maminka říká sousedkám, že už se do žádných novot nebude pouštět (tím myslí čirokové, aj. mouky), že jí stačí špaldová a pohanková mouka a ječný slad, když peče. Dá se to zvládnout. Já třeba s dcerou, která bydlí ve stejném městě, uvaříme každá jinou obilovinu nebo luštěninu ve velkém množství a pak měníme.
Mám vnoučka 13 měsíců (pořád kojen a v tomto stylu jí od 8 měsíce příkrmy. Ještě neměl cukr, mouku, maso,… a na této stravě krásně prospívá (kromě 1 rýmy nebyl nemocný, nemá ani pupínek na tělíčku a je to neskutečně pohodové dítě. Když jsem byly s dcerou v restauraci a on měl své jídlo a k tomu si v jedné ručičce držel brokolici a ve druhé mrkvičku, tak ho chodili všichni okukovat. Když dítě nepřivykne na sladkou umělou chuť , tak opravdu to není problém.Takže jestli ještě někdo váháte, tak opravdu to stojí za to. Jsem ráda, že jsem babička, která vnoučkovi k 1. narozeninám upekla zdravý dobrý dortík.
Dcera, i když takhle vaří několik let, tak přece jen s tím malým říká, mami já mám pocit, že mu udělám snídani, uvařím svačinu, oběd a hned jdu na večeři, ale to že je zdravý, mi za to stojí. Je to první dítko, používá látkové plenky. Samozřejmě se taky snažíme pomáhat, ale hlavně jim to nekazíme. Je vidět, že se naučila si práci lépe zorganizovat, promyslet a v pohodě zvládá i částečně pracovat.

Vyzkoušela jsem si i syrovou stravu

Možná by stálo za to ještě zmínit, že na jaře roku 2012 jsem se dala na vitariánskou cestu. Také já dělám jarní očistu a ta moje se zvrtla v konzumaci syrové stravy. Bylo úžasné si takhle projít jarem, létem,  ALE na  podzim…už jsem pociťovala na rozdíl od předcházejícího období trochu únavu a v zimě jsem začala opět vařit, protože tělo nemohlo. Byla jsem nervozní, začala jsem hubnout, dostala jsem se na 48 kg při výšce 160 cm, špatně jsem spala a byla mi pořád zima.  Později jsem vše pochopila. I když jsem se snažila zařazovat zahřívající koření, kořenovou zeleninu, prostě to nešlo. I ta brokolice, kterou tak miluji, mně přestala syrová chutnat. Domnívám se, že  tuto stravu může opravdu konzumovat minimum lidí, kteří mají silný vnitřní oheň, mně nepomohly ani cviky z jógy, a to nejsem žádný začátečník (cvičím 21 let – samozřejmě duchovní část jógy přišla mnohem později). Takže jsem se pokorně vrátila k vařenému jídlu a 2 měsíce se dávala do kupy. Tož to jen taková moje malá zkušenost .

Mám neskutečně mnoho energie

Nejsem unavená, jsem šťastná a vitální. Cvičím jógu a opravdu došlo i k duchovní proměně. Už ani nedokážu pochopit jak někteří lidé zběsile jedou, jedou a pořád nestíhají, aby hromadili krámy a jiné věci, které za pár let vyhodí. Jsem ráda, že jsem na to přišla včas a dokážu si užít přírody a vztahů se svými blízkými.

Takhle se pomalu změnil jídelníček i mým kamarádkám (vždycky dávám ochutnávky a pořádám doma akce typu vánoční cukroví, po kterém se nepřibere, velikonoční mazance, jarní klíčení, apod.) a i si přitáhla lidi, se kterými si mám co říct. 

Dnešní strava

Vím, jak je stravování dnešní generace strašné. Sama jsem viděla stravování středoškolské mládeže, děs a běs, o každou přestávku buď pytlík s brambůrkami anebo párek v rohlíku, proložené sekanou. O zdravotních problémech ani nehovořím, astma nebo alergie v celé třídě, propálený jícen, gynekologické výtoky u dívek, záněty ledvin…Kolikrát místo hodiny administrativy jsme měli hodinu zdravé výživy.

Neberu léky, nechodím k lékařům

V květnu mi bylo 52 let a považuji za normální, že neberu žádné léky a nenavštěvuji žádné mudry, nic mě nebolí a to samé můj muž, který se doma stravuje tak, jak já uvařím, ale v práci jí klasicky. Musím ale prozradit, že si dost vybírá, protože výhoda této stravy je, že je člověku po ní dobře a během času pozná, co mu dělá nebo neudělá dobře.

Všechno se vším souvisí

Za ty léta si všechno sedlo, víme, kde nakupovat. Mám ráda firmu ProBio a její produkty, mandle a spol. od firmy Lifefood. V domácnosti používám Ecover, ocet a sodu. Kosmetiku mám od Hádka. Dnes se dá nakupovat i na e shopech. Nakupuji u lokálních farmářů, snažím se je podporovat, vím jak těžké je něco vypěstovat, sami se snažíme na zahrádce se střídavými úspěchy a neúspěchy leccos vypěstovat. Je nám dobře. A čím méně peněz člověk vydělá, tím méně peněz potřebuje. Nechci, aby to znělo jako fráze, ale když vidím, jak se lidé honí a to, co fakt úmorně vydělají, pak utratí za to, co na ně chrlí reklama, že nutně potřebují, tak je mi jich líto. Píši o tom proto, protože všechno se vším souvisí. Myslím, že mi rozumíte.

Sama jsem se přesvědčila, že i když jíte úplně vzorově, tak stres a nepohoda, tuto snahu zavádí úplně jinam. A o tom to je. Začít proměnou na fyzické úrovni, jídlem počínaje, trochou pohybu a tělo se pak samo začne bránit stresu, který se na vás valí ze zaměstnání a okolí. Přidá se i psychika a přes tu hlavu se pak dějí další změny na fyzické úrovni. Začnete číst jiné knihy, nabalí se na vás noví lidé vaší krevní skupiny a je vám dobře. A pak jídlo vůbec neřešíte, to že vaříte je součástí denního programu jako, když si čistíte zuby. Známí, když hekají, že by taky takhle chtěli žít, ale že se to nedá stihnout (nemám tohle slovo ráda), tak jim říkám, dejte si to do denního programu jako hygienu a jiné nezbytné věci. Je škoda, kam nás zavedl moderní způsob života, nepoznáme podstatné od “blbostí” a že jich je….

Chce to životem tančit, užívat si ho a nebrat ho tak vážně. Mít radost, když vnoučkovi vyleze zoubek a krásně se na vás usměje, když svítí sluníčko… Takže  “Ráda vstávám v rána smavá, šťastná, zdravá, usměvavá.”

To jsem ani netušila, že se takhle rozepíši.

Krásný den přeje Irma

PS: Na fotce dole vidíte, jaké mi po změně jídelníčku narostly pěkné vlasy.