Co vlastně dělá tvoje dcera, když nechodí do školy?

Chceme pro děti to nejlepší?

Snad každý rodič, kterého znám, má nějaké představy o tom, kým je jeho dítě, lépe řečeno kým by se mělo stát, aby bylo v životě šťastné, aby uspělo, aby něco dokázalo, aby to někam dotáhlo. Velice často si rodiče kompenzují na svém dítěti to, co sami nemohli, když oni byli dětmi, nebo čeho se jim nepodařilo přes sebevětší píli dosáhnout a zůstalo to viset kdesi v prostoru nesplněných přání. Nebo naopak ve svém oboru uspěli a myslí si, že jejich synové a dcery jsou automatickými pokračovateli jejich vlastních úspěchů, mají k tomu přeci vlohy, když jsou jejich! To pak můžeme slýchat – „Podívejte, to je můj kluk, to se nezapře, tomu to jde samo!“ Dítko je ale mnohdy úplně jiného názoru a ve své pozici, na kterou ve valné většině případů nemá vliv, uvízne na mnoho let a není se schopno – z principu věci – svému rodiči vymezit. Někdy to jde dokonce tak daleko, že děti onemocní.

Není snadné uvěřit

Už od útlého dětství jsme formováni vyššími autoritami zvenku, které nám říkají, jaké jsou správné významy slov. Co to znamená být úspěšný. Co to znamená žít naplněný život. Co to znamená být pracovitý a užitečný. A když si dostatečně zažijeme správné významy těchto slov, někdo jiný, opět zvenku, nám řekne, jaké k tomu vedou cesty. A to pak uvěříme obecným pravdám jako „Bez maturity nikdy neseženeš dobrou práci“. „Jedině vysoká škola otevírá dveře k dobře placeným postům“. „Abys mohl vydělávat hodně peněz, musíš hodně pracovat“.  A mnoho a mnoho dalších, každý máme ve svém archivu bezpočet pravd, které jsme jako děti a mladí slýchávali od svých rodičů, učitelů, od společnosti. A ve své době měly některé z nich i své opodstatnění. Změnit školu v průběhu studia bylo v podstatě nemožné a kdo jednou opustil střední školu, pravděpodobně byl odsouzen už jen k učebnímu oboru. Což samozřejmě nemuselo být nutně špatně, ale to už je zase jiné téma. A tak pod vlivem historických zaklínadel a vlastních strachů, abychom náhodou něco nezanedbali, nutíme své děti setrvávat na místech, která nejen, že pro ně nejsou prospěšná, ale mnohdy jsou i více než škodlivá, a to v době, kdy by měly žít bezstarostné životy a objevovat skutečný svět. A vezmeme-li v úvahu, že minimálně polovina informací, které je během povinné školní docházky třeba do dětí podle osnov nasoukat, je pro reálný život nepoužitelná, pak si nutně kladu otázku: „Proč bych to, sakra, svému dítěti dělala?“

Nedělá nic

„A co tedy vlastně dělá tvoje dcera, když není ve škole?“ je nejčastější otázka, kterou od svého okolí dostávám. Odpověď je, že nedělá nic. Tedy nic z toho, co by většina lidí očekávala od dítěte v šesté třídě, že bude ve své pracovní době dělat. Pro mnoho lidí je to naprosto nepřijatelný stav, ztráta kontroly nad vlastním dítětem, svíravý strach, co z toho dítěte bude, když nedodržuje, co si osnovy žádají. Vlastně toho nedodržuje mnohem více. Nenaplňuje všeobecné představy o tom, co by dítě v 6. třídě mělo dělat, jíst, učit se… Strach, že neobstojí v dnešním světě, že bude terčem šikany, že se zhroutí, až bude muset čelit “realitě”! Je toho tolik, co by se mělo! Nevím, co jednou bude. Ale kdo to dnes ví? Kdo může s jistotu říci, co bude za rok, za pět let, za deset? Svět prochází skokovou transformací na všech úrovních a co platilo před rokem, dnes už neplatí. Učíme se žít a pracovat se situacemi, o kterých se nám nedávno ještě ani nezdálo. A mým přáním je, aby mé děti obstály v tomto nově se rodícím světě. Dávám tedy důvěru své dceři a mým jediným úkolem je stát při ní na této její cestě.

Akce ve školce

Třeba jako před vánočními svátky, kdy projevila zájem vrátit se po šesti letech do své školky, kam chodila moc ráda, a pomáhat dětem tvořit výrobky na nadcházející školní vánoční trh. Sama oslovila paní ředitelku, která byla velmi překvapená, že má zájem o návrat na školkovou půdu a její nabídku na tvoření s dětmi s radostí přijala. Umožnila jí, aby si sama zvolila a připravila, co bude s dětmi tvořit a dala k dispozici samostatné stanoviště. Úspěch byl náramný a děti s její pomocí vyrobily mnoho krásných andělů. Spokojenost byla oboustranná. Děti měly radost, že s nimi tvořil někdo, kdo jim byl věkově blízko a ona měla radost, jak to krásně fungovalo, od prvotní myšlenky až po úspěšnou realizaci. A určitě to nebylo naposledy.

Práce se seniory v komunitním bydlení

Minimálně dva dny v týdnu Kamča tráví ve svém současném druhém domově, a tím je komunitní bydlení pro seniory kousek za Prahou, kam se před rokem odstěhovala její babička. Miluje to tam. Jezdí tam, aby mohla pobýt nejen se svojí babičkou, ale i se zbytkem party, kterou tvoří obyvatelé statku v důchodovém věku. Pokaždé se tam těší, protože s nimi může hrát deskové hry, které mě moc neberou, ale tam přibývají stále nové a nové! V létě patří mezi nejoblíbenější činnosti vodní pólo ve venkovním bazénu a petanque. Obyvatelé statku si na ní dělají časový pořadník a běda, jak se to zvrtne! Ve čtyři míčové hry v bazénu, v pět sraz na hřišti a od sedmi lekce tance v místní tělocvičně, které Kamča dostává od téměř devadesátileté paní I. Ta v ní našla novou parťačku pro svůj milovaný tanec, za kterým však už bohužel nemůže dojíždět do Prahy vzhledem k věku a zdravotnímu stavu. Pravidelně jezdí na výlety, do divadla v Praze a pracovat s terapeutickými koňmi. Rozhovory před odjezdem mají vždy stejné schéma, zhruba takto:

“Bereš si s sebou nějaké učení?”
“Mami, prosím tě, zbláznila ses? A kdy bych na to asi vzala čas?!”
“Tak čtyři dny mi přijde dost dlouhá doba..”
“No to vůbec, víš kolik toho mám v plánu?”
“Tak nic, no.”

Je šťastná

A já s ní. A co vidím? Vidím mladou dámu, která ví, kým je a kam směřuje. Umí se v lásce vymezit a nenechá sebou manipulovat. Ale nebylo to tak vždy. Prošlapaly jsme společně cestu, na které se učila ona i my, rodiče, každý za sebe. Do školy nechtěla už od začátku, chtěla se učit doma, ale my dospělí jsme na to nebyli připraveni. A tak si vybrala komunitní školu postavenou na principech Montessori a svobodného vzdělávání. Zpočátku, když bylo studentů jen 12 a systém zodpovědnosti a pravomocí fungoval ku prospěchu všech zúčastněných, chodila do školy ráda. Později, jak šly roky a studentů přibývalo, až jich bylo na konci páté třídy 55, jejich pravomoci postupně přecházely do rukou dospělých a principy, kvůli kterým si školu vybrala, se začaly vytrácet. Byl čas se rozloučit. V pololetí páté třídy požádala paní ředitelku a svou kmenovou paní učitelku o sestavení individuálního vzdělávacího plánu, který jí byl schválen a umožňoval samostudium doma s prezenční docházkou jednou týdně.
Do šesté třídy už nenastoupila. Ještě týden před začátkem školního roku jsme nevěděli, co bude dál. Na to jsou naše děti zřejmě experti, počkat až do poslední chvíle, co se bude dít. A dělo se (Cesta našich dětí ke svobodě). To, co jiným trvá týdny a měsíce, jsme my doslova sfoukli za necelé dva týdny. Jakoby zázrakem (ty vlastně neexistují) jsme na doporučení našli jak vstřícnou pedagogicko-psychologickou poradnu, tak kmenovou školu na menším městě, která podporuje studenty i rodiče ve vlastní cestě za štěstím, za což nepřestaneme být asi nikdy vděčni.

Nikdy není pozdě

Chci říci, že nikdy není pozdě se do toho pustit, otevřít se novým možnostem. A proto jsme se s Kamčou rozhodly, že letos podpoříme všechny váhající děti a jejich rodiče (mimochodem za první půlrok domškoláctví jsme převedly na druhý břeh hned 2 takové rodiny), kteří o to budou stát. Připravujeme besedy a kdokoliv si to bude přát, jsme mu k dispozici, tak se třeba někde potkáme!