Osmičkový rok

Ach ty vztahy

Letošní rok byl pro mě rok změn. Ani tak ne co do množství, jako do velikosti. Měla jsem práci, která mě moc bavila, ale kolektiv, ve kterém jsem pracovala, začal vykazovat známky hniloby vztahů, rozkládající se energie, negace. Bylo to jako každodenní přehazování hnoje vidlemi. Snažila jsem se situaci zvládnout, přetrpět, vydržet. Tohle se přece děje všude (téměř). Vztahy jsou složité a stačí jeden blbec. Však víte. Jenže zvládnout, přetrpět, vydržet, nic z toho dlouhodobě není možné. Dočasně se umíme vypořádat s mnoha nepříjemnými situacemi, protože víme, že mají svůj konec. Konec mojí situace byl v nedohlednu a já jsem prostě ztrácela energii bojem s větrnými mlýny.

Nabrala jsem 15 kg a zhroutila se

Byla jsem vyčerpaná. Nemohla jsem spát. Slzy mi tekly třeba dva dny a nešlo to zastavit. Pak nastalo období, kdy už ani slzy netekly a byla jsem jako „zaražený prd“. Bylo mi zle, nemohla jsem celý den jíst. Pak jsem se večer před ledničkou zase nemohla udržet. Bylo mi jedno, co jím. Neměla jsem sílu vařit, přestala jsem se držet zásad, podle kterých jsem jedla předtím (Jíme Jinak). Zhubla jsem osm kilogramů, a pak se v těle ze zoufalství cosi obrátilo a začala jsem přibírat. Nutno podotknout, že při váze, kterou mám, bylo přibírání opravdu, opravdu nežádoucí. Nabrala jsem patnáct kilo. Na ten půlrok nejtěžšího stresu a nepohody nikdy nezapomenu. Už bych ho nechtěla.

Dopadlo to tak, jak asi předpokládáte. Zhroutila jsem se. Hlava i tělo mi vysílaly signály, které jsem neposlouchala, protože já jsem bojovnice a tohle je v dnešním světě normální stav, neuteču před tím. Tak pravda je, že neuteču, ale normální to určitě není. Signály těla jsem potlačovala, až už nebylo kde brát. Zhroutila jsem se, skončila jsem u doktora a byla jsem v pracovní neschopnosti. Diagnózy zněly v duchu slov o syndromu vyhoření a panických stavech úzkosti. Ano, i já jsem se dostala na dno. Já!

Cesta k uzdravení

Teď už vím, že se takové věci nedějí jen lidem kolem mě, ale stalo se to i mně. Je potřeba si to přiznat a jednat podle toho. To byl moment, kdy jsem se nohou odrazila ode dna a začala moje cesta vzhůru. Cesta k uzdravení. Být k sobě poctivý, vnímat svoje omezení a signály těla, myslet na to, co jím a pečovat o sebe tím, že budu trávit čas venku v lese nebo kdekoli, kde mi je dobře, budu se věnovat sobě a tomu, co mě baví. To byl začátek uzdravování. A funguje to.

Z práce jsem odešla. Snažila jsem se s vedením společnosti domluvit na změnách, ale nepodařilo se to, tak jsem dala výpověď. Nejsme v situaci, kdy bych si mohla dovolit zůstat doma, nemít práci, ale přesto byla podpora mého muže úžasná. Nestresovala jsem se tím, jestli a jakou práci seženu. Teď se uzdravuji a na tu fázi se soustředím.

Kvalita mého života se začala samozřejmě promítat i do rodinné situace. Pohodu a to tzv. teplo domova si začali užívat všichni členové naší rodiny. Náramně si pochvalují tu změnu, která byla jednoznačně k lepšímu. Zní to jako pohádka? Není.

Cesta uzdravení je dlouhá a vyžaduje čas. Nic není ideální a ideálno ani nehledám. Mám novou práci a jsem spokojená. Nastavila jsem si priority, dál myslím i na sebe a dělám to, co mě baví. Třeba psaní článků pro čtenáře, jako jste vy. Obyčejní, ale tak jedineční. Děkuji vám.

Na konci je osmička

Moje paní bylinkářka říká, že osmičkový rok je plný změn. Mění se vztahy (upevňují se nebo končí), mění se cíle a potřeby lidí (začínají nebo končí školu, mění práci, narodí se miminko) a mnoha lidem se mění to, co od života chtějí. Já jsem svou změnu udělala. A co vy?