Nemůžu uvěřit, že to šlo tak snadno (Petra, 34 let)

Kyprá postava a ňadra dmoucí

Sport byl odmalička součástí mého života. A i když jsem se nikdy vrcholovým sportovcem nestala, trávila jsem jím poměrně hodně času. Přestože jsem se hýbala vždycky hodně, troufám si říct, že mnohem víc, než většina běžné populace, postava atletky mě jaksi minula (pokud tedy nepočítám vrhače). Má kyprá postava s ňadry dmoucími byla vždycky to, co mě léta trápilo.

Byla období, kdy jsem se snažila svoji postavu omlouvat dědičností, případně jsem se odvolávala na fyzikální zákony. Například podle pana Archiméda jsem vlastně neutopitelná. Nebo že koule má menší odpor vzduchu jak deska. :-). Ale bylo mi jasné, že nevýhody převažují nad výhodami. Jinak bych už dávno byla minimálně mistr světa :-).

Jak to, že vypadáš takhle?

I když věřím, že jsem nejednomu cyklistovi, zvláště těm ješitnějším kouskům, způsobila drobnou ztrátu sebevědomí, když je najednou přejela “prdelatá” ženská. Bylo vidět, že někteří to těžce dávají a ti otrlejší se mě i narovinu ptali, jak to, že vypadám takhle, když tolik sportuju. Upřímně, taky jsem toužila to vědět :-).

Hubnu od puberty

Mé první hubnoucí pokusy se datují někdy do období puberty, kdy se zrovna sešly dva faktory. Tím byla jednak změna postavy z dívčí na ženskou a taky zranění kolene, které mě donutilo se pár týdnů nehýbat. Takže jsem během krátké doby řádně “nakynula”, jak tehdy ne zcela vhodně poznamenal náš trenér plavání.

Dvoufázové tréninky a záchvatovité přejídání

A tak jsem se pustila do svého prvního hubnutí podle zaručené rady “nežrat a cvičit”. Pohybu jsem měla dost, denně dvoufázové tréninky v plavání, ale bod č. 1 se mi díky mé “silně vyvinuté slabé vůli” nedařil plnit déle než jeden den. Střídala jsem dny, kdy jsem jedla naprosté minimum a dny, kdy jsem vše dojídala. 

Na střední jsem měla 85 kg

Po skončení střední školy mi váha ukazovala nějakých 85 kg při mé “nížce” 166 cm. To už jsem věděla, že můj život se bude ubírat jiným směrem, než je kariéra sportovce. Šla jsem na vysokou, tam má hmotnost oscilovala mezi těmi 80 – 85 kily. Nějaké pokusy vyzkoušet různé diety tam byly, ale nikdy moc nedopadly. 

Hubnula jsem, ale cítila se slabá

Když jsem nastoupila do práce a opět se mohla pyšnit svými 85 kily, tak mi byl nabídnut kurz od STOBu. Jednou týdně jsme se scházely, vážily se a chlubily, kdo pozřel míň kilojoulů. Byla jsem se svým příjmem kolem 6000 kj suverénně nejhorší. Ale hodně jsem se hýbala, tak váha šla dolů na nějakých 80 kilo, později i 75 kg. Jenomže jsem se cítila strašně slabá. Na kole se mi klepaly nohy a já místy myslela, že si lehnu někde do škarpy a tam potupně zhynu.

Objevily se bolesti břicha

V tu dobu jsem začínala i běhat a začaly se objevovat trávicí problémy. Obzvláště po závodech, kdy jsem ze sebe vydala všechno. Vůbec jsem netušila, proč je mi tak blbě, když se před závodem najím naprosto předpisově – kaše s ovocem a jogurtem :-) Fakt nikdo nevěděl, jak mi pomoct od těch úporných bolestí břicha…

Paleo a Low carb

Pak přišla Paleo strava, nebo Low carb. Moje spása. Jupí. Budu jíst, kolik chci, jen tam nesmí být sacharidy. Žádné. A fakt to fungovalo. Má váha mi poklesla na 66 kg! Ano, psychicky jsem se cílila mnohem líp, ale trávicí potíže při běhu už nepřicházely jen po závodě, nýbrž skoro při každém tréninku. Fakt jsem si ten běh neužívala. Trénovala jsem tehdy na 30 km závod v terénu a před každým výběhem byla nervózní z toho, jak moc blbě mi bude tentokrát a jestli stihnu doběhnout domů nebo ne. Kdo nezažil nepochopí. Všichni, koho jsem se ptala, mě uklidňovali, že se to srovná, že to trvá, než tělo najede na energii z tuků a musím vydržet. Klesající váha mě motivovala to nevzdat.

Z extrému do extrému a zpátky k normálu

Pak mi ale začaly chybět sacharidy. Úplně jsem bažila po rýži, ovsu, ječmeni, slintala nad luštěninami, až jsem se dostala do druhého extrému a tím bylo čisté veganství. Naši si museli myslet, že jsem blázen. Jeden týden odmítám jakékoliv přílohy, spořádám půl prasete za týden a další týden hlásám, že já rozhodně mrtvoly jíst nebudu. :-):-):-) Děsná absurdita.

Nicméně tuto kapitolu jsem ukončila v těhotenství, kdy jsem nemohla pozřít jakoukoliv luštěninu, ze sóji se mi zvedal žaludek jen, co jsem na tofu/tempeh jen pomyslela. Z veganské stravy mi zůstal akorát tak rohlík s marmeládou. Tak jsem začala jíst zase “normálně”.

Po narození holek se staral o jídlo můj muž. On maso vlastně nejí, tak vařil hodně jednoduše a moc dobře. Hlavně já měla priority úplně jinde. Po ukončení kojení se mi váha začínala šplhat na 75 kg. Opět velká nespokojenost. Tenhle příběh už znáte, o ten jsem se podělila minule (S Jíme Jinak hřeším celý týden).

Jíme Jinak jsem zkusila jen ze zvědavosti

Když jsem narazila na Jíme Jinak, tak jsem ty stránky brala s rezervou. Takových zázračných příběhů jsem četla i u Low Carb, i u veganů. Každý si hájí to svoje. Ale zkusila jsem to, víceméně ze zvědavosti. Najednou se začaly dít drobné, ale pro mě podstatné změny.

Za prvé, váha klesala. Teď mám 61 kg, což mě ani ve snu nenapadlo. Navíc podle váhy InBody, která měří i složení těla, ta kila dole jsou tuk, nikoliv svaly. A to jím snad nejméně bílkovin, co jsem kdy jedla. Nutno podotknout, že při sebevětší snaze jsem se nikdy pod 66 kg nedostala ani při všech těch dietách, takže stále nemůžu uvěřit tomu, že teď to šlo a takhle snadno.

Za druhé – cítím se sytá. Ale fakt příjemně. Řekla bych spíš, že jsem jídlem konečně uspokojená a nemám po něm dalších potřeb se dojídat. Ano, má slinivka se po obědě ještě začne hlásit o svoji dávku sladkého, ale zatím ji uspokojuju meltou se lžičkou sladu. ;-).

No a poslední věc, běhá se mi úžasně a lehce. Pravda, můj “valašský drtivý styl” byl vždycky už z dálky nepřehlédnutelný, ale teď už si nepřipadám tak hrozně těžkopádně. A navíc, jako bonus, najednou polevily mé zažívací potíže. Teda, pokud ten den neudělám nějakou blbost v jídle (například si dám na svačinu tu “skvělou” kombinaci kaši s ovocem), případně den předtím kardinální blbost (splácání všeho možného) a snažím se to běháním napravit. To bych si pak opravdu nakopala, jaké mám křeče v břiše. :-) Běh si teď každopádně užívám. Sice pravdou je, že už mu nedávám tolik jako dřív, ale za to běhám s větší radostí.

Pokračuju dál

Takže jsem Ti, Evi, moc chtěla poděkovat za oba programy, kterými jsem v této době zvládla projít a to jak za Jarní očistu, tak i Hubneme do plavek, do kterého jsem se přihlásila proto, že jsem si, spíš než ty plavky, chtěla v létě vzít na sebe na běhání konečně nějaké kraťásky. Vždycky jsem se totiž v létě, na rozdíl od ostatních, pařila ve 3/4 gatích, jelikož má stehniska se mi v kraťasech při běhu odírala o sebe a to pak, věru, není vůbec příjemná věc… Po absolvování obou kurzů, se svými nynějšími 61 kg, musím trochu sebestředně poznamenat, že se to povedlo. :-) A já se můžu konečně těšit na parné běhací dny. :-)

PS: Děti krásně jedí

Ještě na závěr bonus maminkám, jejichž děti jejich stravě zrovna neholdují. Zkuste popřemýšlet, jestli to náhodou nemáte v hlavě tak, jako já. Mé tříleté děti ze dne na den začaly krásně papkat moje jídla. Před tím se v tom spíš vrtaly se slovy: “To nechci, to nemám “(r)áda”, apod…” Stačilo změnit přístup. Moje maminka měla vždy na moje kulinářské výtvory rádoby vtipné poznámky, jak se tohle určitě nedá žrát. Můj muž se občas taky přidal a já tomu věřila. Nemám jim to za zlé a není se čemu divit. Dřív jsem opravdu byla schopná pozřít jídla, která se opravdu nedala žrát – beztvará hmota bez chuti a zápachu, jejímž jediným kritériem byla uvedená kalorická hodnota limitně blížící se nule. :-) Předkládala jsem tedy dětem talíře jídla s tím, že tohle jíst fakt nebudou, vždyť je to hnusný a nejedl by to nikdo. A to i přesto, že mně to moc chutnalo. Jednou mi to docvaklo a já si řekla proč? Tak jsem jim začala jídlo předkládat s nastavením, že je to pro ně to nejlepší jídlo, jaké může být. Čerstvé a uvařené s láskou. A víte co? Málokdy teď na talíři něco zbyde. To už musí být… Třeba, když to přeženou (mojí vinou) se svačinou a fakt nemají hlad. 

Jak Petra začínala si můžete přečíst v článku S Jíme Jinak hřeším celý týden