Domů > Magazín > Žijeme jinak

Retro: Všichni vědí co, nikdo neví jak

Pamatujete se na film Bony a klid? Nebo dokonce pamatujete tu dobu, kdy se pro dobrou čokoládu nebo kafe muselo do Tuzexu? A když do Tuzexu přišly džíny, stála fronta až na náměstí. Všichni věděli, že zboží je u nás málo. Dokonce chyběly i hygienické potřeby jako toaletní papír nebo dámské vložky. Ale nikdo to neuměl vyřešit.

Sehnat zboží bylo o nervy

Ještě když jsem pracoval jako vedoucí prodejny, tak jsem pořád čekal, kdy se nabídka zboží zlepší. A kdyby jste se mě tenkrát zeptali, zda v to zlepšení věřím, tak bych nejspíš přikývl. Byl jsem bloud. Někteří lidé před pultem i za ním ale občas ztráceli nervy. Tak jako třeba moje známá, která začala stavět a potřebovala koupit veškerou elektro instalaci. Když zjistila, že to dohromady prostě nedáme, tak jí ruply nervy a začala na mě křičet, co teda má jako dělat. Křičelo se i jinde a nejen na prodavače, ale občas taky na ty nahoře. Ti u toho ale nebyli, aby nešťastníka zachránili, nebo potrestali, a tak bylo jasné, že si s tím musel každý poradit po svém.

Jak odstranit ze společnosti korupci

Když jsem potom přišel na fakultu, tak se mi praxe „hodila“, resp. měl jsem dojem, že se mi hodí. Hned v prvním semestru jsme měli zpracovat seminární práci na téma: Jak odstranit ze společnosti korupci. Já nic nepsal a z hlavy jsem si připravil příklady z obchodu. Pointa měla být v tom, že jsem tvrdil, že pokud bude dost zboží na trhu, jeden z velkých důvodů korupce u nás odpadne. Nebudu to rozpitvávat, ale jedna půvabná studentka, jejíž otec byl akademik, ihned po mém vystoupení navrhla, aby mě ze školy okamžitě vyhodili. Důvod? “Kolega tady přiznává, že vlastně byl součástí této korupce.” Zachránil mě paradoxně přednášející, shodou okolností nejvyšší stranický představitel fakulty…

Kdybychom chtěli, zaplavíme trh

Ano, nejvyšší straničtí představitelé na všech úrovních to dobře věděli, ale bylo jasné, že neví, co s tím. Hned na začátku 80. let jsem od kolegy na ministerstvu pochytil bonmot, který jsem dal do titulku. Federální premiér L.Štrougal (1970-1988) ve své vzpomínkové knize Ještě pár odpovědí (2011) sice tvrdí, že kdyby chtěli, tak vnitřní trh zaplavili dovozy. S odstupem lze ale říci, že se do toho moc nehrnuli, a to ani tehdy, když na trhu chybělo velmi citlivé zboží jako např. toaletní papír nebo dámské hygienické vložky. Možná i proto, že vysocí představitelé strany a vlády měli své obchody, ti o něco nižší měli zase své kontakty.

Tuzexy a Eso

Taky tu byly Tuzexy, prodejny zahraničního obchodu, v nichž se dalo nakupovat za valuty nebo za poukázky, tzv. bony. Ty se daly vyvekslovat, jak nám dodnes dokumentuje film Víta Olmera – Bony a klid.
Nespokojenost ale sílila, takže se otevřely, jako jeden z příkladů snahy, prodejny ESO. První z nich tu byla v roce 1983. V těchto prodejnách se nabízelo za československé peníze zboží většinou ze zahraničí a veskrze potravinářské. Byly v Praze, v krajských a v některých okresních městech a měly své příznivce i odpůrce. Já jako milovník kvalitního jídla jsem ve Spálené ulici v Praze prodejnu ESO navštěvoval. Jednou jsem stál ve frontě na „lepší“ uzeniny a přede mnou stál známý houslový virtuos Václav Hudeček s manželkou. Velmi mile se bavili s každým, kdo o to projevil zájem. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se zastyděl, že člověk, který nás propaguje po celém světě, tu musí stát ve frontě, aby si koupil něco, co by mělo být běžné.

Není všechno uvnitř, jak se obal tváří

Do roku 1990 se prodejny ESO měly výrazně rozšířit po celé republice. Ze známých důvodů už k tomu nedošlo, a tak aniž bych chtěl někomu dělat reklamu, rád teď chodím nakupovat do farmářských prodejen. Jsem sice důchodce, držím se při zemi, ale ty potraviny, které tam nakoupím, mi většinou hodně chutnají. Co si pamatuju, tak bych to o zboží, které jsem zakoupil v prodejnách ESO, pokaždé tvrdit nemohl. Co bych ale tvrdit mohl je, že kdo měl rád jídlo, tak tam mohl nakupovat jen podle obalu. Ten ovšem nemusel být přiměřený obsahu. A to, bohužel, platí dodnes!

 

Zdroj fotografií: tuzexovepoukazky.7x.cz a poradte.cz

PS: Cítíš se v plavkách sebevědomě?

Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!

PhDr. Alois Dvořák, 1951, vystudoval FŽ UK v Praze, pracoval jako tiskový mluvčí několika ministrů obchodu a cestovního ruchu ČR, publikoval řadu článků v ústředním a odborném tisku na téma maloobchod a cestovní ruch, od začátku 80. let do poloviny 90. let spolupracoval s Československým rozhlasem, zejména jako odborný host pořadu Kolotoč., ale i autor komentářů, poznámek a glos. V roce 1996 založil reklamní agenturu, kterou provozoval až do svého odchodu do důchodu.

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Můžu potvrdit, že komunistická doba byla příšerná. Vím moc dobře o čem mluvím. A k těm párkům. Víte co je masokostní moučka? Je to bílkovinné krmivo, produkt zpracování živočišného odpadu v kafilériích, kterým krmili až do r. 2003 (ve velkém za komunistů) hospodářská zvířata, z kterých pak vyráběli tyto párky, které jsme všichni jedli.

To je příšerná doba, když si představím tu studentku, jak se ozvala, že tady kolega je součástí té korupce… Prodejnu Tuzexu pamatuju jako něco, kam jsme my nikdy nešli nakupovat. Asi jsme neměli dost bonů, aby to stálo za to. První džíny jsem oblíkla až v osmičce a byly to plísňáče, nebyly to ty hezké z Tuzexu, po kterých jsem toužila. “Chtěla jsi džíny? Chtěla. Máš džíny? Máš.” a bylo po diskusi :-) Ani vlastně nevím, kde je tehdy máma sehnala. A ESO? Jako dnes vidím, jak jsme s kamarádkou zíraly do výlohy nové prodejny, která se objevila u nás na náměstí v podloubí, a záviděly jsme těm, co si tam mohli jít něco koupit. V našem věku to tehdy byly hlavně čokolády a gumové bonbóny, po kterých jsme marně toužily :-)

Ukázat další komentáře