Domů > Magazín > Žijeme jinak

Retro: Zboží je svůdné a láká

V prodejnách se kradlo dříve a krade se i dnes. Některé věci se ale změnily. V dobách, kdy jsem pracoval v prodejně s elektronikou si třeba přišel zloděj pro pračku s rudlem. Nebyly ochranky ani kamery. Prodavači a prodavačky měli hmotnou odpovědnost. A inventura byla o nervy.

Ochranka nebyla a kamery jsme znali jenom z televize

Krádeže v obchodech už zlomily vaz nejednomu člověku. Těm za pultem i těm před ním. Vzpomínám si, že na počátku 70. let, kdy jsem za pultem působil, jsme měli oči jako ostříži, protože jsme věděli, že občas něco skončí v taškách či kabelkách zákazníků. Ochranka nebyla a kamery jsme znali jenom z televize. Když jsem dělal vedoucího prodejny, tak jsem byl ještě ostražitější, protože jsem měl tzv. plnou hmotnou odpovědnost.

Invetury, inventurníci a hmotná odpovědnost

Všechno to bylo nastaveno následovně. Při inventuře mohla mít prodejna menší ztrátu, a to bez následků. Výše možné ztráty byla závislá na obratu, tedy množství zboží, které se v daném období prodalo. Bylo to určité promile z obratu, nic velkého, ale i v malé prodejně to za rok několik tisíc dělalo. Hovořím o prodejnách elektro, ve kterých jsem působil. Podobné to ale bylo i v jiných sortimentech.
Inventury byly zpravidla jednou za kalendářní rok, ale jejich termíny se pochopitelně tajily. Prováděli je tzv. inventurníci, kteří byli pracovníky nadřízeného podniku. Při inventuře měli největší obavy vedoucí prodejen a jejich zástupci, kteří měli plnou hmotnou odpovědnost za veškeré případné ztráty. Měli také jediní klíče od prodejny a mohli do ní zajít i mimo pracovní dobu. Prodavačky a prodavači měli také hmotnou odpovědnost, ale jen do výše jednoho měsíčního platu.

Zákazník si pro pračku přišel s rudlem

Vedoucí prodejny a jejich zástupci museli tedy hlídat zákazníky, aby jim nic neukradli, a také nesměli podcenit vlastní kolegy, neboť i mezi nimi se občas nějaký nenechavec našel. Pokud vezmu v potaz vlastní zkušenosti, tak se domnívám, že to s tou ostrahou klidně mohlo být i půl na půl. Například v prodejně, kde jsem se připravoval v řadové pozici na místo vedoucího prodejny, jsem zažil obojí. Osobně jsem např. zadržel zákazníka, který přišel s rudlem, naložil na něj pračku a v klidu odjížděl směrem ke dveřím. Ta prodejna byla relativně velká a měla patro, takže dotyčný zákazník spoléhal na přirozený chaos a málem mu to vyšlo. Požádal jsem ho o předložení prodejního dokladu, který neměl, až těsně u vchodových dveří.

Nečekané ztráty a nálezy při inveturách

Jak jsem byl později informován, proběhla v této prodejně řada inventur při stejném složení vedoucích pracovníků a všechno bylo v pořádku. Bylo to tak v pořádku, že už v období, kdy se inventura dala tušit, si vedoucí a jeho zástupkyně schovávali zboží v místech, kam inventurníci neměli přístup. Dělali to proto, aby ona promile z obratu nepřišla zbytečně „nazmar“ a nepropadla podniku. Když se náhodou stalo, že něco málo chybělo, tak část ukrytého zboží „nečekaně“ našli a ztrátu dorovnali. Vím, nevypadá to hezky, ale tak nějak se s tím počítalo. Inventurníci se smáli, když se zboží „nečekaně objevilo“ a všichni byli rádi, že není manko, na které schované zboží nestačí.

Manko skončilo u soudu

V závěru období, ve kterém jsem v prodejně působil, došlo k určité destabilizaci celého kolektivu. Zpětně jsem se domníval a myslím si to stále, že vinu na tom měly změny v osobním životě vedoucích pracovníků, ale jistě to nevím. Všichni jsme ale tenkrát cítili určité bezvládí. Výsledkem bylo obří manko, které určitě nemohli mít na svědomí zloději z řad zákazníků. V době této inventury jsem už v prodejně dost dlouho nebyl, a tak jsem jen zdálky sledoval, že všechno končí u soudu s nepodmíněným rozsudkem. Paradoxem bylo, že k soudu došlo zejména na základě podnětu řadových zaměstnanců, kteří odmítali platit svůj omezený podíl na manku a zažalovali vedoucího i jeho zástupkyni. Podnik by to asi řešil diskrétněji a zřejmě by udělal splátkový kalendář a dotyčné „jen“ propustil z práce.

Znám také z té doby řadu příhod od kolegů vedoucích, kteří sami zadrželi a prohledali někoho z vlastních pracovníků, aby ho usvědčili a podle rozsahu odhadovaných škod buď předali tehdejší SNB nebo ho prostě jen vyhodili. To se řešilo dohodou.

Jak se krade dnes

O dnešní situaci takové konkrétní povědomí nemám, ale tuším, že se krade ještě víc. Svědčí o tom informace, kterými nás krmí zejména televize, ale i internet a další sdělovací prostředky. Má to svoji zvrácenou logiku. Hraje se více o prestiž než v časech minulých, lidé se chtějí ukázat, že na to mají a také nesmíme zapomínat na lidi, kteří jsou chronicky bez prostředků a krást v obchodech se jim prostě zdá normální. V této souvislosti mě „pobavil“ jeden zloděj, s kterým byl krátký rozhovor v televizi a který se specializoval na krádeže v barech, hospodách apod. Ohrazoval se tím, že by měli být popohnáni k zodpovědnosti i ti, kteří si svůj majetek dostatečně nechrání. I když to vypadá, jako obrácené na hlavu, tak při bližším zamyšlení na tom možná něco je.

S ochrankou bych nikam nešel

Také jsem četl, že při zastižení potenciálního zloděje z řad zákazníků je ochranka často vycvičená tak, že zákazníka odvede mimo veřejné prostory a v zákulisí ho i neoprávněně prohledá nebo dokonce napadne. Já mám na to jednoduchý recept, který vychází z následující úvahy. Za prvé vím, že jsem nic neukradl a za druhé nemám tudíž chuť se nechat lustrovat. Do zákulisí bych ale nikdy dobrovolně nešel.

Svůj recept jsem už párkrát vyzkoušel. Probíhá to následovně, já odcházím a pípám. V mžiku je ochranka u mě a chce vidět tašku a vůbec všechno. Reaguji tím, že jim nic neukážu, ať zavolají policii a současně je upozorním, že pokud se prokáže, že jsem nic neukradl, tak je zažaluji, protože spěchám na důležitou schůzku, kde by moje nepřítomnost mi mohla způsobit finanční újmu. A co myslíte? Pokaždé mě okamžitě pustili. Skutečným zlodějům to ale nedoporučuji.

Občas mi to ale nevyjde. Mám zkušenost z Petrohradu z velkého nákupního střediska, kde měli samé knihy. Sháněl jsem šachovou literaturu a něco jsem koupil při krátkém volnu, které nám dala průvodkyně. U dveří mě zastavili a chtěli vidět batoh a nákupní doklad. „Pokorně“ jsem jim to ukázal, protože do odjezdu autobusu zbývalo pár minut a přítelkyně, kterou mé vybírání přestalo bavit, už šla napřed. Myslím, že jsem udělal dobře. Ještě by si mě tam nechali….

 

Zdroje obrázků: ceskatelevize.cz (filmové fotografie), vary.idnes.cz (poslední dva) 

PS: Cítíš se v plavkách sebevědomě?

Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!

PhDr. Alois Dvořák, 1951, vystudoval FŽ UK v Praze, pracoval jako tiskový mluvčí několika ministrů obchodu a cestovního ruchu ČR, publikoval řadu článků v ústředním a odborném tisku na téma maloobchod a cestovní ruch, od začátku 80. let do poloviny 90. let spolupracoval s Československým rozhlasem, zejména jako odborný host pořadu Kolotoč., ale i autor komentářů, poznámek a glos. V roce 1996 založil reklamní agenturu, kterou provozoval až do svého odchodu do důchodu.

1 člověk už poděkoval za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Retro články jsou zajímavé a srovnávají dobu minulou a současnou. Hodně se změnilo a nejvíce chování prodavačů. Dříve byl zákazník obsluhován s úctou a ochotou. Dnes mám pocit,že obtěžuji,když se na něco zeptám. Nejhorší je to u kas v hypermarketech..to neumí pokladní ani pozdravit..Ale tohle je zase na jiné téma:-):-):-)

Ukázat další komentáře