Žalování české kuchyně

Karel ČAPEK – Žalování české kuchyně.

Ano, tyto řádky jsou nevlastenecké, a snad dokonce velezrádné, a zraní nás na místě nejcitlivějším. I v boxu jsou zakázány rány do žaludku; nuže, mířím na něj přímo pěstí, a dokonce s tvrdou bandáží. Žaluji totiž na českou kuchyni.

Chvalte si ji s pošetilou samolibostí, vrazte do ní ještě jednou tolik vajíček a vepřového a másla a čeho chcete: je neosvícená, těžkopádná a bezmyšlenkovitá. A centová. A středověká. Dnes není výjimečný den; považte, že mi ve velmi vážené restauraci předhodili toto menu: hovězí polévka s játry; hovězí maso s koprovou omáčkou; uzené maso s knedlíkem a “zélim”; navrch flíčky se šunkou. Odpusťte, to není kuchyně, to je krmení Diomédových koní, kteří jak známo žrali maso. Ti, kdo to snědli, vstávali od jídla jaksi zavalití, lesklí a ovlhlí, a až do večera nebyli schopni žádného idealismu. A tuhle řezničinu ve víceméně fádních variacích bych našel ve všech českých hospodách od Václavského náměstí až po Dolní Václavice a ještě dál; je to právě takzvaná vydatná česká strava.

Rádi mluvíme o kultuře, propagandě, mezinárodním významu, úrovni a jiných hloupostech. Nu dobrá: cizinec, který se podívá do Prahy, nepůjde nejprve do Technologického muzea nebo do slavnostního zasedání České akademie, nýbrž do hospody; nemyslete si, že – vstane-li vůbec – vstane od našeho stolu pln citů uznalosti a obdivu. “Toujours les cnedliqui, toujours les cnedliqui,” bědoval mi jeden Francouz, rva si poslední zbytky vlasů, a dva mladí angličtí manželé se mi ostýchavě přiznali, že si raději vaří doma na lihu vajíčka. Je to trochu silný svéráz; nevaříme sice pro cizince, nýbrž pro sebe, ale to snad nevylučuje, abychom i my dostali oběd ve formě poněkud evropské.

Ano, Evropa: to je to slovo, které jsem právě hledal. Ani mě nenapadá doporučovat kuchyni francouzskou nebo anglickou nebo italskou; míním jenom jistou mezinárodní úroveň a vybranost, kterou snad požehnaný český žaludek také snese. Myslím, dejme tomu, na talířek zeleniny a hrst ovoce, což se (aspoň v Evropě) samozřejmě předloží hosti i v té nejprimitivnější hospůdce. Nemluvím o langustách, o sauce Henry IV. nebo smažených panenských prsech, jedí-li se snad někde; mluvím o misce svěžího salátu, který jistě není nic drahého a může přijít pokaždé na stůl. Rád jsem se vždycky díval na obědvajícího dělníka v takové pařížské krčmě, jak chutě si sám strojí salát, míse olej, ocet a hořčici s vážností laboranta; nebo na šupáka v neapolské trattorii, s jakou elegancí loupe svůj poslední pomeranč. O Čechách se říká, že jsou celé ovocným sadem a zelinářskou zahradou; patrně je to stejný omyl jako s tou holubičí povahou. Chceš-li jíst ovoce, musíš si koupit na rohu kilo třešní, abys házel pecky po zemi; buď z toho dostaneš průjem, nebo si někdo na tvých peckách zlomí nohu, ale na stůl ti hrst třešní nedají. Je v tom přinejmenším jistý nedostatek vkusu, nebo nedostatek poetického smyslu pro kouzlo stolničení a odpočinku, nebo zkrátka nižší životní úroveň.

U nás jsme zůstali, pokud se jídla týče, ve stadiu mladšího bronzového věku, asi tak v homérské době, kdy “kvetoucí tuk stékal po vousech hrdin”. Vousy i hrdinství pominuly, jenom ten tuk stéká dál. Jsem stejně vzdálen vegetariánství jako pacifismu, abstinence, eugeniky, volné myši a jiných kulturních pověr; ale to výlučné masožravectví našich hospod, ten nedostatek invence, ta vepřová a hovězí masívnost mne skličují. Po takovém obědě mne přepadá melancholie přežraného hroznýše; mám vidiny, blouzním o misce brunátně zeleného špenátu, o kadeřavé světlosti salátových hlaviček, o jemných silicích šťavnatých plodů, o plynoucí vodě, oblacích na nebi, vánku vonném a svěžím, tak jako sní vězeň o svobodě. Nezjednáte-li nápravu, budete všichni tuční, špekovití, těžcí, napití jako houba, politicky nesnášeliví, bezbožní, bez radosti, oškliví a hrubí; mimoto smrtelní, naduřelí a beztvaří, a zejména nudní. Braňte se, pobijte nejprve všechny hostinské a snězte je na cibulce, á la Madeira, dušené ve vlastním tuku a k tomu ještě s knedlíkem a “zélim”; ale pak, po odstranění těchto úhlavních nepřátel šťastného, kyprého a svobodného stolu, zahajte lepší, osvícený věk; pro obětního beránka nezapomeňte na plody země, a zejména ne na plody ducha, jenž volí, třídí a zjemňuje a tvoří rozmanitost; neboť ještě spíš vám předloží v české hospodě řízek ananasu než nějaký plod vlastního ducha.

Lidové noviny 27. 7. 1923