Zamyšlení nad nákupy

A možná máte podobnou úchylku jako já –  ve frontě u kasy pozoruji lidi a tipuji, co mají v nákupním košíku. Je neuvěřitelné, jak by se dala dělat diagnostika jen z pouhého pohledu do vozíčku s potravinami :-) Nemusejí mi říkat, co jim je, stačí, když vidím, co kupují.

Zrovna tak to bylo včera, když jsme s holkama nakupovaly v Hypernově. Stojím ve frontě a pozoruji svět. Vidím uhrovitého mladíka s lahví coca coly, dvěma rohlíky a krabičkou laciného salátu. Mám chuť ho vzít za ruku a jít s ním udělat nový nákup. Stejně tak 14ti leté holčiny, kterým přes bokovky lezou špeky. V košíku mají limču, nanuky, čipsy a sušenky. Holky moje, kdybyste věděly….kdyby tak někdo mě ve 14 řekl, co vím dnes. Povzdychnu si a pozoruji tlustou paní s tlustými dětmi, jak vykládá na pás u poklady dva kartony mléka, karton ovocných jogurtů s lentilkami na vrchu, šunku, sýry, hromadu tatranek, žluté ovocné nápoje pro děti, pivo pro tátu, pomerančovou minerálku pro sebe, mleté maso na tácku, párky, pytel brambor a sáček plný housek. Jo a taky 4 rajčata, aby se neřeklo. Nemůže se přes břicho ohnout do košíku a děti ječí, že chtějí tyčinky, co u nich zrovna stojíme. Markétka na to kouká a říká mi: “Tohle my nejíme, že? Tam je cukr a chemie. Asi jim to nikdo neřekl. Měly by jít na kurz”. Radši nic neříkám, ačkoli se dmu pýchou, paní už tak vrhla velmi zlý pohled na tu naši zeleň  a následně mě sjela pohledem od hlavy až po paty. “No je to tak, milá paní”, říkám si v duchu “jsme to, co jíme. Já jíst to, co máte v košíku, vypadám stejně jako vy.” Ale pochopitelně mlčím. Karolínka sedí v košíku jako paša, pozoruje ten cvrkot a okusuje nať z lahůdkové cibule. Já si v duchu gratuluji, že naše děti (aspoň zatím) neloudí sladkosti a scény dělají jen u zeleniny, když už nechci víc mrkve do košíku.

Dál mlčky pozoruji okolí pokladen a ukracuji si čekání. Velmi se přitom bavím pohledem lidí na můj vozík s nákupem. Můj zelenající se košík, z něhož trčí na všechny strany nějaké natě a listy, zpestřuje občas jen toaletní papír, jinak si nemám v obchodě co koupit. A tak na mých 10 kg zeleniny, což je tak obvykle můj sázavský nákup na 4 dny, nevěřícně koukají všichni kolem stojící zákazníci. Někdy ty otázky vidím v jejich očích jak na displeji: ” To jedí jen zeleninu?” “To všechno fakt snědí?” To jako nic jiného nejí?” “A kde má nějaké maso?” Občas se někdo i zeptá a máme si o čem povídat dokud na nás nepřijde řada. Několikrát se mi dokonce stalo, že se lidé ve frontě, po té, co Markétka promluvila, divili, že jsme Češi. Prý tak nevypadáme ani my ani ten nákup :-) I pokladní v Kauflandu tuhle říkala, že takový nákup mívají jen cizinci.

Jsme našimi nákupy nápadní. Pamatují si nás podle toho. V některých obchodech, kam chodíme pravidelně, už mi hlásí, že mrkev mají čerstvou nebo naopak že pořád nemají to, co jsem se ptala posledně. Mladší generace pokladních už se směje, že zase budou muset utírat pás, protože z našeho nákupu padají listy a hlína. Starší generace pokladních se leckdy pozastaví nad tou spoustou zeleniny a říká, že tak by to mělo být a hned přidá, že oni včera měli doma plněné papriky nebo hovězí s dušenou mrkví. Zkrátka náš nákup nenechává pokladní lhostejným, mají potřebu to komentovat. A nás to moc baví.  Markétka má pocit, že všechny pokladní jsou naše kamarádky, protože si s námi povídají.

S pokladními je vůbec legrace. Kolikrát já už zbrzdila provoz u kasy! Ony totiž neznají všechnu tu zeleninu, co jim na pás u pokladny vyložím. Hledají pak v různých seznamech nebo se ptají: “A tohle je prosím vás co?” A já říkám: “To je dýně, ….to je daikon, …to je vodnice, …tohle není zelí, to je kapusta…” apod. Včera jsem vyložila na pás v Makru 20 kg cibule, 10 kg mrkve a dalších asi 20 kg zeleniny, protože na Sázavě je to bída a tady mají aspoň něco i v bio kvalitě. Pokladní na to hledí, markuje, občas váhá co je co a nechá si poradit, občas hledá v manuálu kódy, a pak se zeptá: “A to máte domů nebo někam do hospody?” Říkám, že domů a že to je sotva na dva týdny. Málem padla do mdlob. Když už jsme se daly do řeči, poradila jsem jí, že by neměla pít mléko a jíst mléčné výrobky, že jí to nedělá dobře. “Já se narodila s alergií na mléko!” vyvalila na mě oči, ale vzápětí dodala, “ale už je to prej dobrý.”  “Není to dobrý, nedělá vám to dobře,” říkám a odcházím. Taková by to byla krásná holka, kdyby trochu líp jedla.

Do kolen dostala tuhle Helča pokladní, když táhla k pokladně nacpané dva košíky zeleniny. Byl to nákup na kurz. Když pokladní načetla všech 60 kg zeleniny, zmohla se jen na: “Vy toho teda máte.” Načež jí Helča ve spěchu odvětila: “To je jen na víkend!” Jestli jí tu pusu někdo nezavřel, tak tam stojí s čelistí dokořán ještě dnes :-)

Když se tak nad těmi našimi nákupy zamyslím, uvědomuji si, že jsem jedna z mála maminek, co chodí ráda nakupovat s dětmi. Mohu s nimi procházet kudy chci, žádné loudění a pláč se nekonají. Nekupuji jim pečivo ani sladkosti ani nanuky. Většinou jim nekupuji vůbec nic, co by mohli rovnou sníst. Nejdou si tedy kupovat nic pro sebe. Automaticky staví u zeleniny a snaží se mi nějakou nacpat do košíku a já jen koriguji kolik čeho mohou dát. Zelenina je 99% našeho nákupu a je baví pouhé nakupování. Preferují obchody, kde mají dětské košíčky a ke štěstí jim stačí dávat zboží do vozíku a na pás u pokladny. Markétka je nejvíc nadšená, když může zaplatit a dostane zpátky drobné. Slavnostně je pak ukládá do peněženky a tu mi vrací s tím, že to dobře vyřídila. Ke štěstí nepotřebuje jít z obchodu a něco žvýkat! Stačí ji tam se mnou jít. Karolínku nejvíc baví sedět v košíku a tahat za řetízek, kterým se košíky zapínají k sobě.

Já jsem u pokladny vždycky překvapená, jaké částky platí za to málo zboží lidé před námi, zatímco my si za pár stovek neseme domů zeleniny, že ji ani unést nemůžeme. Když vidím, že dávají jeden dva tisíce za věci, které my vůbec nepotřebujeme, a pak vidím naši hromadu jídla za dvě tři stovky, připadám si velmi šetrná :-)

Je to nesmírná svoboda chodit po obchodě a uvědomovat si, kolik toho nepotřebujeme. Bez cukání koutků a kapající sliny můžu chodit kolem jakéhokoli zboží, nic mě tam neoslovuje. Míjím regál s mléčnými výrobky, se sladkostmi, s pečivem, s nápoji…Jak málo nám stačí k vykouzlení tolika dobrého a hezkého jídla. S každým nákupem mi připadá divnější a divnější, že lidé kupují všechny ta krabičky, lahvičky a pytlíčky s potravinami, které jsou z mého dnešního pohledu už mrtvé a nemají nám moc co nabídnout.

Nejvíc mě na tom asi baví moje nezávislost. Bývaly časy, a není to dávno, kdy bych z obchodu bez nějaké sladkosti a mléčného výrobku neobešla. Dneska mi je většina regálů v obchodě ukradená. Zajímá mě ta zelenina, nákup mám za 5 minut vyřízený a ještě to skoro nic nestojí. Holky mají společenský zážitek a můžeme se vrátit zpět do naší osady do klidu a ticha s pocitem, že dneska jsme něco zažily :-)

A jak to máte s nákupováním vy?