Domů > Magazín > Blog

Zkuste to říct svému lékaři, já to zkusila na hematologii

Mám vrozený sklon ke zvýšenému srážení krve, trombofilii. Jsem nosička leidenské mutace, ve 23 letech jsem prodělala plicní embolii, roky brala Varfarin. Během prvního těhotenství a šestinedělí jsem si musela píchat denně injekci na ředění krve. Díky změně jídelníčku jsem druhé těhotenství i šestinedělí zvládla zcela bez injekcí. Co na to moje doktorka?

Jsem nosička leidenské mutace

Mám vrozený sklon ke zvýšenému srážení krve, trombofilii. Jsem nosička leidenské mutace, jak se  ukázalo v momentě, kdy mě ve 23 letech skolila plicní embolie. Mě, nekuřačku, abstinenta, věčně se snažíc o zdravý životní styl včetně stravy a sportu, tou dobou ještě velmi štíhlá! Všichni moji ošetřující lékaři se divili, ale všichni hned věděli, která bije. Antikoncepce.  Dnes už vím, že za to nemohla jen ta proklatá hormonální antikoncepce, jak se dnes už obecně ví, a že to bylo jen a jen pro moje dobro. Přesto jí od té doby neberu a nikdy bych ji už do úst nevložila. To je ale jiný příběh. Dnes se s vámi chci podělit o to, jak se na naše “zázračná uzdravení” dívají lékaři.

Nechtěla jsem si zase píchat injekce 

Abyste pochopili souvislosti, uvedu vás rychle do obrazu. Kvůli odhalené vrozené trombofilii jsem byla léta sledována na hematologii a pár let brala Varfarin, než jsem dozrála k tomu, že to půjde i bez něj. Ale v těhotenství jsem podlehla nátlaku, že dítě zabiju, když se mi udělá sraženina v placentě, že sama nejspíš umřu apod. Takže během prvního těhotenství a šestinedělí jsem si musela píchat denně injekci na ředění krve. Pominu to, jak strašná otrava je vrážet si do těla jehlu, jak mě strašně svědila alergická reakce, kterou jsem měla na všechny injekce, které jsem postupně vystřídala. To by bylo na dlouho a není to důležité. Vyzdvihnu jinou důležitou věc – že jsem po změně jídelníčku chtěla druhé těhotenství prožít bez injekcí.

Děvenko, to je genetika!

Ptala jsem se tehdy svojí hematoložky, jak se tomu vyhnout a ona mi řekla: “Děvenko, to je genetika, s tím nic nenaděláte.” Jenže to už jsem nějakou dobu jedla jinak, uzdravilo se mi všechno možné i nemožné, a tak jsem ji přesvědčovala, že to musí jít i bez léků. Její jediná rada tehdy byla hodně pít a že když budu mít dobré výsledky můžeme to trochu posunout, ale stejně ne dále než do 20. týdne. Že se tomu nevyhnu, protože v těhotenství se krev sráží přirozeně všem matkám, protože to je ochrana proti vykrvácení při porodu. Takže se tomu prostě nevyhnu.
Vzali mi krev, lékařka napsala první várku injekcí a že si mám zavolat o výsledky, jestli už mám začít s pícháním nebo je ještě čas. Málem jsem to obrečela, tak strašně jsem si nechtěla píchat injekce a miminku kazit čisté prostředí nějakou chemií, o svých ledvinách a játrech nemluvě. Jenže co se nestalo. Výsledky jsem měla dobré a bez injekcí jsem zvládla nakonec celé těhotenství, porod i šestinedělí.

Mám se o to podělit s lékařkou?

Neběžela jsem pak mávat svým tělem paní doktorce před nosem, protože jsem byla ráda, že věci jsou jak jsou. A navíc mám s lékaři své zkušenosti. Přes třicet let jsem v péči lékařů, znám důvěrně prostředí nemocnic a ordinací. Tušila jsem, jak bych asi dopadla, kdybych za ní jela. A mě se s miminkem do Motola prostě ani nechtělo. Ale pořád jsem měla před očima ty nešťastné těhulky v čekárně, které čekal stejný osud jako mě v prvním těhotenství.
Jenže vaše komentáře a diskuse nad tím, že lékaři by to měli vědět, mě dovedli k tomu, že jsem nakonec skoro po roce zvedla telefon a svojí doktorce zavolala. Abych měla čisté svědomí, že jsem to zkusila. Mojí motivací nebylo machrovat, ale informovat lékařku o tom, že jsem byla v druhém těhotenství bez injekcí, že jsem dost zásadně změnila životní styl, že by to třeba mohla být pro ni zajímavá informace. Doktorka totiž netušila, že ani přes její doporučení si píchat injekce (čistě preventivně) 4 týdny před porodem a 6 týdnů po něm, jsem tak neučinila, a přesto všechno proběhlo v pořádku. Porod, kojení. Všechno bez komplikací. Kdyby to mělo maminkám pomoci byť od jediného měsíce na injekcích, byla by to pro ně velká úleva. Takže hurá na to! Rozhovor probíhal asi takto:

Rozhovor s hematoložkou

“Dobrý den, paní doktorko, já jsem vaše pacientka s Leidenskou mutací. V prvním těhotenství jsem si musela píchat injekce na ředění krve a ve druhém jsem se tomu chtěla vyhnout. Vy jste mi říkala, že to nejde, že to je genetická záležitost,” nedopověděla jsem a slovo si vzala paní doktorka, že to se musí, že to je nebezpečné pro matku i plod atd. Opakovala mi vše,  co už mi říkala tehdy, když jsem se chtěla injekcím vyhnout. Počkala jsem až domluví a pokračovala: “No, ale proto vám právě volám, protože já jsem si nakonec píchat nemusela, výsledky krve byly v pořádku,” a paní doktorka si opět vzala slovo a říká: “Ano, to se stává, každé těhotenství je jiné, někdy se to stane, že si maminka až do 20.týdne píchat nemusí,” vysvětlovala mi přátelsky, jak je tělo proměnlivé.
Došlo mi, že mě moc nevnímá, tak jsem to zkusila od lesa: “No já jsem, paní doktorko, docela razantně změnila životní styl a krom dobrých výsledků krve jsem se zbavila hned několika velkých zdravotních problémů, které se přes třicet let nedařilo vyléčit. Tak mě napadlo, že by třeba i pro jiné maminky mohlo být zajímavé se dozvědět víc, aby si nemusely píchat injekce v průběhu těhotenství. Proto vám volám, jestli by to pro vás bylo užitečné.”
Lékařka změnila tón a zněla dost naštvaně, když říkala: “Takže máte nějakou zázračnou dietu?” Tušila jsem, že si nepřeje být poučována, a tak jsem velmi opatrně říkala: “Kdepak, to vůbec není z mojí hlavy, nechala jsem si poradit od jiných maminek, které takhle zvládly Leidenskou mutaci, a pak to dohledala i v knihách.” Ani jsem nedopověděla a moje hematoložka začala prskat jako kocour něco o výzkumech a co já jako od ní chci, aby říkala pacientkám, tak jsem si vzala slovo já a říkám: “Paní doktorko, já jsem vás nechtěla rozzlobit.” Trochu se zarazila a říká: “Já se nezlobím, ale takovéhle hlouposti mi tu volá denně někdo.” Že by nás bylo víc??? Pomyslela jsem si v duchu radostně a trochu škodolibě. Nahlas jsem řekla: “Já bych vám ani nevolala, ale já jsem se o svou zkušenost podělila na blogu a ozvalo se několik dalších maminek se stejnou zkušeností, tak jsem si myslela, že by vás to mohlo zajímat.” “Já jim samozřejmě radím i ohledně životosprávy! ” hartusila na mě doktorka. Ano, to si pamatuji, když jsem se chtěla injekcím vyhnout, říkala mi, že je důležité nepít alkohol, kouřit a že musím vypít dostatek tekutin. V prvním těhotenství jsem na ní dala a hodně pila, ale k ničemu to nebylo. Jen jsem ve dne v noci lítala na malou. Ve druhém těhotenství jsem dala na přírodní medicínu a pila velmi střídmě, byť těhotná, a přijímala hodně tekutin přes jídlo, což mělo jen samé výhody. Neběhala jsem na malou jako koroptvička, neměla jsem ani jeden zánět močového měchýře, ani křeče v nohách a neotékaly mi. Takhle nějak běžely moje myšlenky, zatímco lékařka trochu vychladla. Už neprskala jako kočka, spíš tiše doutnala jako uhasínající ohýnek, když na mě velmi zrychleně chrlila: “No to bych musela mít laboratorně podložené, na to se musí dělat dvojitá slepá studie, “ a pak spoustu dalších vědecko-lékařských pojmů, které nedokážu zopakovat. Měla jsem před sebou zrovna Čínskou studii, tak jsem se zmínila, že i tam lékař došel po letech testů na tisících lidí ke stejným závěrům. “No tak mi to pošlete,” vyštěkla naštvaně, že jí s tím otravuji. Já na to, že přemýšlím, jak jí to poslat, je to tlustá drahá kniha. Ona že ji kniha nezajímá, že to si může psát každý co chce, že chce ty konkrétní studie a že když teda mám v ruce tu knihu, která je na tom postavena, tak že to tam musí být uvedeno a tak dál a tak dál. Potvrdila jsem jí, že to tam je vskutku uvedeno. Její poslední věta byla: “Tak mi to pošlete, “ nevím, jestli ještě slyšela, jak říkám: “Dobře, pošlu, na shledanou.”

Co dodat

Tušila jsem to. Znám lékaře. Nezlobím se na ní. Znám to prostředí, ten stres, shon, administrativu a nevyléčitelné i umírající pacienty. Není čas a kapacita hledat něco jiného. Riskovat, něco zkoušet. Houstne Ti krev? Píchej si injekce. Tečka. Na víc není čas. Nic na zajetém způsobu medikace pacientů nemění fakt, že má lékařka na drátě živý důkaz, že to jde i bez léků. Má moje výsledky v počítači, každý měsíc mi brala krev. Ví, kolik injekcí mi nepředepsala….
Zřejmě je nás víc, když s tím denně někdo otravuje. Ale kdo má čas to zkoumat, že? Leda že by nějaká farmaceutická firma zaplatila dvojitý slepý výzkum, a pak přišla se skvělou zprávu, kterou by  na placené konferenci někde v luxusním hotelu nějakého zajímavého letoviska přednesla pozvaným lékařům. Vidím to v barvách: šéf nějaké renomované farmaceutické firmy stojí na pódiu, světla blikají, hudba graduje a on do mikrofonu hlásá: “Je nová doba, nic není jako dřív. Zjistili jsme, a naše studie to potvrdily, že na léčbu trombofilní mutace není potřeba aplikovat orální ani injekční medikamenty. Zásadní je změnit jídelníček!”

No jo, já vím, že je to utopie. Že vlastně není zájem o zdravé pacienty. Vždyť mě jedna injekce (v roce 2009) vyšla na stovku, tak si spočítejte kolik stojí celé těhotenství a šestinedělí. Docela dobrý byznys, že? Něco farmacii, něco pojišťovně. Myslím si, že moje lékařka je v tom systému válcována zcela nevinně a že to se mnou myslí dobře. Ani ji nepodezírám, že má při své práci čas jezdit na tyhle kongresy. Ale čistě ze zvědavosti, nebo aspoň proto, aby se pak mohla s kolegy zasmát naivitě pacientů v lékařském pokoji, se mě mohla aspoň zeptat, co teda jsem vlastně jedla, ne?

PS: Co shodit 5 kg za 14 dnů? 😍

Sezóna plavek začne brzy. Máme chutný jídelníček, skvělé recepty, videa, jemné cvičení - a samozřejmě živou podporu a motivaci. Už za 2 týdny uvidíte výsledky. Mrkněte na výzvu Hubneme do plavek a naskočte!

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

18 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

No ono Leidenská mutace je porucha v genetickém kódu v každé buňce těla, to se stravou nepřetlačí. Gratuluji, že jste neměla komplikace. Ale stravou genetickou informaci nepřepíšete. Stejně jako nevyléčíte třeba Downův syndrom, tam je v buňkách dokonce o celý chromozom navíc. Ano, stravou se dá ovlivnit hrozně moc, zdravotníci by nemuseli být tak uhnaní, kdyby to lidé pochopili. Ale DNA to nepřepíše (samozřejmě existují epigenetické změny DNA, ale ani ty nepřepíšou mutaci základního kódu).

Hezký večer, připojuji se do řady nositelů Leidenské mutace (zjištěna po trombóze a plicní embolii). Rok jsem jedla léky na ředění krve, chodím na hematologii na kontroly (naštěstí v mých 50 mi už nehrozí těhotenství a naštěstí jsem v době, kdy jsem těhotná byla, o žádné mutaci nevěděla). Když jsem před 2,5 rokem přešla na JJ a zvědavě pak šla na kontrolu, byla jsem strašně mile překvapena z těch výsledků. Krev naprosto v pořádku (ťukám to tu na dřevo ;-) ). Co mě překvapilo nemile byl přistup sestry a doktorky. Vůbec je nezajímalo, jaktože mám s ročním odstupem o 15 kilo méně a už vůbec se nepodivily nad těmi výsledky. Doktorka se jenom zeptala, jestli chci napsat nějaké prášky a že když ne, tak je to všechno a můžu jít. Mou radost z téch výsledků mi tím sice nezkazila, ale proč tam ta paní je, to nějak nechápu.

Ukázat další komentáře