Změna je život aneb “To bude moje smrt”

Kdo chce, hledá způsoby

Na téma změn existuje mnoho citátů, mezi nejčastěji používaný patří asi všem známý „Změna je život“. Velmi často ho ale slýcháme ve spojitosti s událostí, která nám přichází do života buď nečekaně, nebo ne zcela vítána a je provázen povzdechnutím a pokrčením rameny. Mezi mé oblíbené patří “Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody”. A je to tak, skutečně, tak prosté to je. Budeme-li týdny, měsíce, roky dělat něco stále stejně a ohánět se prohlášeními, jako “Letos to ještě nestojí za nic, ale příští rok už to určitě bude lepší”, aniž bychom pro to cokoliv udělali a jen čekáme, že ono samo se to nějak přeskládá, nedočkáme se nikdy. Vlastně takto můžeme uvíznout navždy a žehrat na osud, jak nespravedlivý k nám byl, a proč zrovna my to máme tak těžké, když někomu jinému život plyne jako po másle. K naší škodě si často neuvědomujeme, že každý nový den otvírá nové příležitosti, jak něco udělat jinak, a nemusí jít o žádná životní zemětřesení. Můžeme začít zdánlivými maličkostmi, třeba snídaní, která nám nastaví den. Vysíláme tím zprávu, že jsme sami pro sebe důležití, stojí nám za to udělat si na sebe ráno pár minut a vyměnit obvyklou mastnou topinku za misku ovocného salátu. Každý den nabízí tolik příležitostí! V okamžiku, kdy se tyto maličkosti začnou propojovat, promění se naše životy k nepoznání.

To bude moje smrt

prohlásila má čtyřiasedmdesátiletá mamka, když už bylo nad slunce jasné, že jediným přijatelným řešením našich osobních i rodinných krizí a vleklých trablů, je prodej dvougeneračního rodinného domu, kde jsme prožili přes 40 let života a můj děda ho pomáhal stavět vlastníma rukama. Ona v něm prožila celý svůj produktivní život a já se svou rodinou také téměř 30 let. Dalo by se říci, že jsme nic jiného neznali a mě čekalo v 50 letech první stěhování. Bylo to sakra těžké, přestože s domem bylo spojeno mnoho negativních zážitků a vlastně se mi tam už dlouho nebydlelo dobře. Mé ego bylo na koni a nabízelo výživná zaklínadla: Ty jsi se snad zbláznila, zbavovat se domu v Praze na tak lukrativním místě! Co ti tady chybí? Co s tebou bude? Je to tvůj jediný majetek! Jsi sobec, který svou matku na sklonku života vykoření z jejího prostředí! Bereš dětem domov! Je třeba říci, že ač o čtvrtstoletí mladší, i já jsem měla obrovskou krizi, která trvala asi 3 týdny, a chtěla prodej domu zastavit. Do toho mamka onemocněla těžkým covidem a byla převezena do nemocnice, což jsem četla jen jako potvrzení vlastní neschopnosti najít jiné řešení. Ale bylo třeba splatit hypotéku, která šplhala i s energiemi ke třiceti tisícům měsíčně s výhledem na dalších 10 let, leasing na mé auto, dluh kamarádovi v řádu vyšších desítek tisíc, desetitisícový kontokorent, který požíral nesmyslné úroky měsíčně, téměř milionový úvěr na podnikání mého muže a další vysoké dluhy spojené s tímtéž. A třešničkou na dortu byl každodenní život mamky, na který jsem se musela dívat a pociťovat bezmoc, že s tím nemohu nic udělat, pokud ona sama nebude chtít. A co jsem viděla? Paní v důchodu, která rezignovala na svůj aktivní život. Paní, která ráno vstane, pustí si v tmavém přízemním bytě televizi jako kulisu na celý den s tím, že jeho velkou část před ní i prosedí v naprosto nevyhovujícím křesle, které jí huntuje záda a k tomu jí sice chuťově dobré, ale surovinově mrtvé jídlo, které rozhodně jejímu zdravotnímu stavu nijak nepomáhá. Paní, která k snídani zďobne hrst pravidelných léků a další pošle za nimi během dne pro nesnesitelné bolesti, tu zad, tu hlavy, tu kloubů. Někdy před polednem, někdy odpoledne pak navštíví sousedku tak silnou, že už nemůže ani chodit a je odkázána na pomoc rodiny i v těch nejběžnějších situacích, aby si spolu daly kafíčko a „probraly“ zbytek ulice. To vše občas zpestřeno cestou do Lidlu pro nákup. Měsíce, roky. Ale naštěstí tu byl zase můj Vesmír, který nám poslal kupce a ten na koupi domu prostě trval, děj se co děj! A tím nás nevědomky všechny zachránil!

A jak to bylo dál?

Minulý týden to byl přesně rok, kdy jsme náš dům naposledy prošli a rozloučili se s ním. A že to bylo rozloučení velkolepé! Uspořádali jsme nejen pro něj, jako poděkování za těch 42 let, ale i pro sebe, za to, jak jsme to všechno nakonec zvládli, a pro celou ulici, samozřejmě, operní koncert. Pozvali jsme dvě operní pěvkyně a klavíristku, které rozezněly dům italskými a ruskými áriemi, a také peckami z amerických muzikálů. Joj, to bylo! Mamka si vyhlídla byt v naprosto úžasném komunitním bydlení nejen pro seniory nedaleko Prahy, kde užívá jednak soukromí vlastního bytu, ale i možnosti prostor společných, jako je například společenská místnost s krbem, venkovní bazén, obrovská zahrada s rybníkem a kapry, tělocvična, udírna a krásné venkovní posezení s otevřeným ohništěm. Všichni, kdo se přijedou podívat, jí byt závidí, neboť cesta z něj vede francouzským oknem na prosluněnou terasu, obklopenou kvetoucími růžemi a každé ráno ji budí zurčení přilehlé fontánky. Kdybyste ji byli znali před rokem, letos byste ji nepoznali. Zhubla mnoho kilogramů, má nové vlasy, začala se zase líčit, stará vytahaná trička vyměnila za šaty, televizi už si ráno nepouští, že ji něco bolí jsem neslyšela ani nepamatuji. S novou partičkou jezdí každý měsíc do divadla (a my s nimi) a alespoň na jeden výlet, zkusila keramiku a malbu na plátno, zpívala s Vojtou Nedvědem, co přijel s vánočním koncertem a tančila s bývalým baletním mistrem z Národního divadla. Předevčírem udili kapry, ty co plavou před domem v rybníce, a mám informace, že rajčátka už jsou připravená k sadbě do vlastního záhonku – moje máma, v životě nedržela v ruce nic zelenýho! A to všechno se svým novým klukem, ale to se nesmí říkat…
A my? Našli jsme si krásný podnájem se dvěma terasami, ve vilce o ulici dál, co jsem bydlela v dětství, takže nostalgie. Vzali nás s celým tím naším zvěřincem, což se dnes dost těžko hledá. Máme prima sousedy, kam chodíme ráno na kafíčko a uvidíme, co bude dál. Můj život se proměnil o 180 stupňů, umožnila jsem si vystoupit z celoživotního křeččího závodu, chvíli nepracovat a jen tak být, třídit myšlenku a spřádat plány na dny nadcházející. Dcera Kamča konečně mohla přestat chodit do školy, protože na ni mám čas a za měsíc vyrážíme na několikatýdenní cestu po Bosně a Hercegovině. Budeme poznávat, jíst, meditovat, milovat a blogovat. A kdo ví, možná tam na pár měsíců spočineme a najdeme si tam práci, protože Balkán, tam to ještě žije a krev je horká!

Můj muž

se hledá a my mu fandíme. A ať už to dopadne jakkoliv, určitě to bude několikanásobně lepší, než posledních deset let, protože zjistí, že nic není na pořád a i ty největší problémy mají většinou více, než jedno řešení. Postaví se do vlastní síly a narovná se. Zjistí, že nemusí žít cizí životy, ani všem vyhovět a dokonce, že neúspěch neexistuje, protože je to jen lekce, kterou je třeba dokončit, aby mohlo přijít něco nového, mnohem lepšího.

Změna je život

Změna je hybatelem všeho. Beze změny není život, je všudypřítomná, je nevyhnutelná. Probíhá neustále, na všech úrovních našeho bytí, ať si to přejeme, či ne. Buď to pochopíme, přijmeme jako nedílnou součást svého života a tak si budeme moci „své“ změny řídit sami, nebo do nich budeme okolnostmi donuceni. Může se však stát, že to, co se bude dít pak, se nám nebude ani trochu líbit.

Nikdy není pozdě na změnu

Závěrem bych chtěla říct, že nikdy není pozdě udělat změnu, i kdyby to mělo být na jeden jediný den. Před dvěma měsíci mi mamka přišla říct, že mi děkuje, že jsme nevyměkli a že by neřekla, co všechno se za ten jeden rok může udát. Myslím, že jeden z vedlejších efektů akce kulový blesk je, že jsme dostaly možnost narovnat náš celoživotně pochroumaný vztah a kdyby nic jiného, tak tohle za to stálo. A vrací mě to zpět na začátek, abych mohla dodat, že to všechno šlo udělat úplně jinak a mnohem dřív, kdybychom naslouchali životu a signálům, které k nám během všech těch let přicházely. Mohli jsme si svou změnu kdykoliv vybrat a udělat podle svého. Ale protože jsme neposlouchali, prostě nás okolnosti donutily a líbilo se nám to pramálo, to mi věřte. Ale dnes mohu s klidným svědomím říci, že bych to udělala znovu, a že ničeho nelituji. Do našich životů se vrátila svoboda a zodpovědnost za vlastní životy. A to je speciálně dnes, troufám si tvrdit, nejvíc.

A co dnes změníte vy?

Krásné jarní dny!