Chceme být královny, ale chováme se jak služky

A pak, když nám rupnou nervy, tak všem pro změnu klidně hystericky vyčteme, co jsme pro ně udělaly, i přestože se – budu teď trochu drsná – o to třeba nikdo ani neprosil. Protože ono po pravdě, my to s tou péčí a obsluhováním taky někdy dost přeháníme.

Nejsme “jen” ženy

Však se podívejme třeba na to, kolik rukou má muž, žena, dítě? Každý jsme vyfasovali dvě ruce, které můžeme doma používat. A ono jim upřímně ani nic jiného nezbyde, když jejich vyčerpaná žena/máma skončí jednoho dne v nemocnici. Což by bylo sice úplně zbytečné, ale holt těm tvrdohlavějším z nás (jak já vám rozumím!) nestačí facka, to musí být přímo rána mezi oči.
A jestli pořád čtete :-), mám pro vás “test”. Víte, komu by měl správně číšník v restauraci dát první jídlo: ženě, muži nebo dítěti (věk ani společenskou významnost neřešte, vemte v potaz jen pohlaví). Není co řešit, že? Je to žena. A zcela zaslouženě. A teď se podívejme na to, kdo má první jídlo u vás doma? Na to už odpověď sice neznám, ale pevně doufám, že je stejná. A víte proč? Protože si to tak strašně moc zasloužíme. My ženy nejsme jen ženy. My jsme bohyně, léčitelky, víly. A víly mají zpívat a tančit. Jenže my se místo toho jen honíme. Veškerou svou energii věnujeme rodině a pak se divíme, že jsme unavené, že nás bolí hlava, že křičíme na děti, že nemáme chuť na sex.. Však doplňte samy ;-) A já vím, že toho dokážeme zvládnout strašně moc, čímž zase neříkám, že se muži flákají. Ale kdybych to tu měla všechno vyjmenovat, tak je tenhle článek docela dlouhý.

Dovolme si pomoc od ostatních

A klidně si to teď, milé ženy, běžte pěkně sepsat, ať to máte černé na bílém. Článek neuteče a já mám času dost. S tím časem bych to ještě chtěla upřesnit, ať to nevypadá jako provokace. Ale víte, já se už dávno přestala honit. Čím víc jsem se totiž honila, tím méně jsem si to užívala a čím méně jsem si to užívala, tím jsem byla podrážděnější. A upřímně, kdo by chtěl jíst jídlo od protivné mámy? Já ne.
Tak co, máte ten seznam? Docela síla, že? A opravdu by se v tom nenašlo něco, co by zvládl někdo jiný? Byť ne tak dokonale jako my, to je jasné :-), ale každá pomoc se počítá! A navíc tím ty naše malé-velké lásky učíme být součástí toho, co se doma děje, nejen konzumenty pohodlí a péče tzv. “mama hotelu”. Já třeba nezapomenu na to, jak se můj asi dvouletý syn divil cestě, kterou “ušlo” jeho špinavé triko, než se vrátilo čisté a složené zpět do skříně. Moc doporučuju! Ten výraz stojí za to! :-)

Nechtějme zvládnout všechno najednou

A já vím, že život si s námi někdy hraje. Rozhodí nás rekonstrukce, stěhování, těhotenství, změna práce, apod. Ale pořád si myslím, že když se chce, všechno jde, nejlépe (ale ne lépe – má oblíbená hláška ze Čtyř dohod) jak v dané situaci zvládneme. Náročná může být klidně i situace, kdy na Jíme Jinak přecházíme. Je toho najednou moc, že? Spoustu informací, novinek, změn. Ale nikdo neříká, že to vše musíme zvládnout v jeden den. A už vůbec ne naše Evička.
Já třeba jím jinak rok a čtvrt a za tu dobu jsem ještě nepekla kváskový chleba, nezkusila jsem vyrobit amasaké, natto a “milión” dalších věcí. A žiju! O tom to totiž vůbec není. A hlavně je to opravdu dočasný stav. Každý den, týden, měsíc je tak moc znát. Takže pohoda a klídek. Motivace strachem stejně nefunguje. Ať je to jen radost z nového a zdravého jídla! Ať cítíme lásku a vděčnost k sobě, že se máme rády natolik, že si vaříme dobré a zdravé jídlo. Nejen že se odbydeme – byť kompletním talířem – ale pestrost ve všech stránkách tam chybí.

Bludný kruh sebeobětování

Ještě se však na chvilku musím vrátit k mému oblíbenému stolování, protože mi to nedá. Přijde mi, že u nás v Čechách je tak silně zakořeněné, že první jí muž, děti a pak někde v rohu kuchyňské linky, protože ještě peče poslední palačinky, uždibuje ve stoje ty potrhané odložené kousky, unavená a hladová máma. A tak si prostě říkám, že jak v tom (sebe)obětování už jelo tolik generací před námi, je konečně na čase z toho bludného kruhu vystoupit. Třeba už jen tím, že si nalijeme ranní miso polívku jako první. Tím ale neříkám, že když žena nemá polévku první, že se obětuje. Tak černobílé to není (zvlášť když má radši teplejší a děti si naopak stěžují na horkost). Přijde mi to ale jako fajn příklad, na čem to ukázat.

Najděme si čas samy pro sebe

U nás přes to třeba nejede vlak. A přijdu si u toho prostě jako královna. Žádný první dětem, jak radí babičky, že mají děti hlad. To já přece taky a beze mě (a mého muže samozřejmě) by tu hlavně prdelky nebyly. A nemusím psát, jak je miluju na Mars a zpět, že jo. Ale máma je jen jedna. Na mámě to doma všechno “stojí a padá”, tak proč si to neudělat pěkné – namísto utápění se v sebelítosti a výčitkách, jak to moje honění se nikdo neocení.
Mám taky za to, že (nejen) děti si vždy radši vyberou mámu, která o sebe pečuje. Jinými slovy, ten čas pro sebe si prostě najde, i kdyby pouhých pár minut denně (aspoň pro začátek), práci přerozdělí, atd., i když mají k večeři zase kaši. Takovou chtějí spíš než mámu, která sice jede na 200%, všude vypiglováno, navařeno, napečeno, ale v jejím těle to nejspíš brzy exploduje.

Špinavá podlaha neuteče

A pravda, taky jsem občas jak tryskomyš, co dělá deset věcí najednou, ale já to nedělám proto, že to pak dám “všem sežrat”, ale protože chci. Pustím si k tomu “ty svý bláznivý písničky”, jak si ze mě utahuje syn a nic mě nezastaví (takhle to mám hlavně v aktivní fázi, pak už to se mnou prý docela jde :-)). A když mi náhodou zpomalit nejde, od toho mám děti. A jsem jim za to nesmírně vděčná. Nedělá mi problém odložit kbelík s vodou a jít tancovat. Mám za to, že dětskou pozornost máme nejvíc v momentě, kdy nám ji chtějí dát samy. A tak se prostě řídím tím, že špinavá podlaha neuteče, ale dětství mých dětí ano. Ale stejně tak nepočká můj spánek, zdraví atd. A jak jinak to ty děti učit, než vlastním příkladem.

Buďme královnami i doma

Takže jestli jste se v tom našly, na co ještě, milé dámy, čekáte? Nádech, výdech, úsměv, klidně se namalujte, hezky oblékněte, učešte (a nee culík se nepočítá, ten nosíte furt) a jde se na to! A moc se přimlouvám za to pěkné oblečení, protože to tak hezky podtrhne ten pocit výjimečnosti a důležitosti. A když budete i třetí den vyfešákované jak na ples národní opery, slibuji, že se vás rodina konečně přestane ptát, jestli někam jdete, protože budou vědět, že máma je přece krásná i doma!
A ono mezi námi, když máte malé děti a nemáte hlídání jako my, tak moc příležitostí k “vytáhnutí” krásných šatů není, spíš tedy žádné, než nějaké. A připomínky, co když si je ušpiníte, beru (já osobně jsem, jak bych to řekla slušně.. prase?). Ale teď to můžu aspoň svést na malé děti :-)). ALE, pořád mi to přijde jako ještě snesitelná daň za to, že jste si na jeden den dovolila být královnou i doma. A protože jste to dočetly až sem, mám pro vás další tip – šaty  kupuju zásadně v zimě, jsou o dost levnější :-))

Chvalme se a mějme se rády

Možná někomu z vás nesedlo, že píšu, jak píšu. V tom případě nechápu, že stále čtete ;-)) Ale já po pravdě neumím moc mazat med kolem pusy frázemi, jak bude líp. A samozřejmě že bude, ale musíme na sebe být hodnější, nesrovnávat se s druhými, netrestat se za jednu chybu milionkrát dokola (jednou stačilo ne?). A hlavně si začít to, že jsme krásné úžasné bohyně, taky užívat. Pohladit se, obejmout, zatančit, zazpívat, vnímat své tělo, emoce, usmívat se na sebe, říct klidně všem NE, když to tak cítíme a nezapomenout si poděkovat a pochválit se. Tak krásně, jak se pochválíme samy, to stejně nikdo nikdy neudělá ;-)) Ono je krásné být matkou a manželkou, ale v první řadě jsme hlavně ženami. Ženami, které mají své vlastní potřeby stejně jako další členové rodiny. Máme i své zájmy, koníčky a malé-velké radosti, které bohužel tak často odkládáme na neurčito. A věřte mi, že když už se za sebe jednou postavíme, oni si zvyknou. A to velmi rychle.

Ranní čas na sebe

Já mám třeba každé ráno takové svoje “kolečko”, přes které nejede vlak. Začíná to úsměvem v zrcadle (ono to jinak ani nejde, když se v něm po ránu vidím), pokračuje cumláním oleje, kartáčováním celého těla a končí cvičením se závěrečnou relaxací – zní to možná bůhvíjak vznešeně, ale prostě jen ležím a na nic neodpovídám :-)) Tohle kolečko zvládnu za 20 minut, když pospíchám ráno do školky, ale umím ho natáhnout klidně na hodinu. Ale proč o tom mluvím. Jednou se mi podařilo vstát dřív, což se mi běžně nestává. Nejsem zrovna skřivan, spíš noční sova. Tak jsem toho využila a užila si ho bez dětí. A protože jsem už byla krásně zrelaxovaná a naladěná na celý den a neměla jsem stále hlad, pustila jsem se do úklidu. A tak jsem si tak stírala, do toho falešně zpívala, že jsem si skoro ani nevšimla, že do kuchyně vběhl skoro šokovaný syn, že mě nevidí na podložce, ale se smetákem v ruce, což mi vzápětí potvrdil otázkou: “Co se děje, má teď přijít nějaká návštěva?” A mně došlo, jak je boží, že moje dítě bere za samozřejmost, že se máma ráno nejdřív věnuje sobě a když náhodou uklízí, je to něco “podezřelého”.

Královna nebo služka? Volba je na nás.

Já si vůbec velmi brzy celou rodinu naučila na to, že když něco nechci dělat, tak to nedělám. Někdy je to třeba na hranici, kdy to nemám komu delegovat. Tak jasně, že to zvládnu, ale o to dřív pak potřebuji dát děti spát, abych si ten čas a “zápřah” mohla večer vynahradit. Což dělám i právě teď. Protože právě psaní je jedním z mých dobíječů energie. A já vám moc děkuji za přečtení. A protože už jsem toho řekla až až, mám pro nás ženy už jen poslední otázku, která se tu, nade mnou “vznáší” celou dobu, co píšu, a tak ji vyslovím i nahlas: chceme (nejen) své muže a děti učit, že jsme hodné lásky, obdivu a uznání jako královny? Nebo je nám bližší představa podřadné služky, na jejíž pocitech nikomu nezáleží? Ta volba je na nás. A já nám moc držím palce, ať se rozhodneme správně.

S láskou

Naďa

P.S.: Kdybyste náhodou začal někdo po dočtení litovat mého muže, tak on fakt není žádný chudák :-)) Jednak moc dobře ví, koho si vzal. A pak samozřejmě i on má čas sám na sebe. Má spoustu zájmů, aktivit a dalších věcí, v kterých ho maximálně podporuji. Tak je nám v tom dobře a učíme to (snad) i naše děti :-)