Stěhování do Canicalu (8. díl)

Ráno a dopoledne

Protože dnes se stěhujeme, tak já balím a Roman dělá snídani. Netuším, co tam všechno dal, ale bylo to moc dobré. Já jsem si přisadila jen doplněním lichořeřišnice, kterou jsem tentokrát ubránila sama před sebou a donesla ji nesnědenou až domů ze včerejšího výletu.
Bohatě a velmi dobře jsme posnídali a vyrazili se rozloučit s Machicem. Máme čas, protože v dalším apartmánu nás ubytují až ve dvě hodiny. Udělalo se krásně, tak bereme plavky, uděláme si plážový den. V Machicu je ta vzácná uměle vytvořená písečná pláž s marockým žlutým pískem. Vracet se sem už asi nebudeme, máme to tu prochozené, tak si ji jdeme užít. Na poprvé jsme koupání moc nedali. Nevím, jsem si zvykla na tu chladnou vodu nebo je dnes teplejší, ale vydržela jsem notnou chvíli plavat a dokonce jsem se po usušení a znovuzahřátí do vody vrátila. Fakt je, že dnes je tu mnohem více lidí než minule viz foto. V každém případě si zas jako již po tolikáté říkám, jak je naše tělo neskutečné v tom, že se umí přizpůsobit na chlad, na teplo, na různé životní podmínky. Při  plavání začínám chápat, že místní děti si ve vodě libují, jsou prostě zvyklé, otužilé a jsou to stejné kachny jako já kdysi v dětství, když mě nemohli dostat z vody. Je ale potřeba přiznat, že na našem městském koupališti, v pískovně nebo u babičky na chalupě v rybníku byla voda snad dvakrát tak teplá, takže to nebyla až taková výzva. Já se měla narodit v Karibiku běží mi hlavou, když běžím z vody pro ručník a honem sundat mokré plavky. Tahle pláž je čisťoučká a nejsou tu ani vajgly. Mají tu takovou praktickou vychytávku pro kuřáky – u vstupu do pláže je deska s plastovými kornoutky, který si kuřáci vezmou s sebou a vajgly do ní odkládají. Cestou z pláže u cedule vysypou obsah a kornoutek vrátí. Zřejmě to funguje dobře.

Oběd

Kolem poledne už to slušně peče, takže zamíříme do stínu do ověřené restaurace. Beztak všechny v okolí už máme nastudované a víme, že to tam pro nás není. Jenže po vydatné snídani nemáme úplně hlad, tak si dáváme polévku a jen se kocháme pohledem na moře.
Na nábřeží si vyfotíme sochu s datem objevení Madiery a při cestě zpátky do apartmánu zahlédneme otevřená vrata do pevnůstky. Myslela jsem si, že je to součást dětského hřiště, které se pod ní nachází, nebo nějaké muzeum. Na opravdovou vojenskou pevnost mi přišla maličká. Ale mýlila jsem se, není to ani muzeum, ani napodobenina, ani hřiště. Je to fakt historická pevnost. Vyšli jsme po schodech nahoru, že se zeptáme, zda se tu můžeme rozhlédnout. Byl tam pán, který zaléval trávník a vůbec si nás nevšiml. Díváme se z pevnosti, která tu chránila kdysi pobřeží, vyfotíme si to tam a zase nepostřehnuti odcházíme.

Stěhování do Canicalu

Bereme taxi a jedeme o kousek dál na východ do městečka Canical. Je součástí okresu Machico, takže jedeme jen pár minut a za chvíli už parkujeme v uličce s obchůdky, která v podstatě ústí pobřežím. Majitel má zpoždění a já velké cukání jít prohlédnout obchůdky a dokoupit zeleninu. Jeden je přímo proti vchodu! Roman mě krotí, že tu každou chvíli bude, že mu nemůžeme zmizet. Přijíždí auto a v něm dva muži, jeden starší štíhlý, druhý mladší než my a velmi silný. Roman se honem dívá do nabídku na ikonku a ukazuje mi ji: “Myslíš, že je to on?” “Nooo, tak před deseti lety a dvaceti kily,” uvažuju a dívám se střídavě na obrázek a na vystupující muže. Ukáže se, že je to skutečně majitel bytu. Chce si nasadit roušku, ale má jen malinký respirátor. Nedaří se mu to ani natáhnout od uší přes nos. “My to nepotřebujeme, kvůli nám si to brát nemusíš” říkám mu, aby se s tím netrápil. Ale on se nevzdává: “Nechci, aby mě někdo viděl, že to nemám,” a nějak se mu podaří narvat si gumičky za uši, které teď trčí legračně do stran a na špičce nosu má respirátor. “To máš asi dětský,” snažím se to odlehčit a musím se držet, abych se nezačala smát. Vypadá jako pejsek s bílým čumáčkem. Že by měl tak velkou hlavu? Je mi ho líto, musí to bolet. Mě teda uši bolí i při kratičkém nandání respirátoru.
V bytě nám ukazují, co kde je. Mladší umí anglicky, starší vůbec. Vypadá jako mafián, je to podivná dvojice. Proč jsou tu vůbec dva? Možná starší je majitel a mladší mu to obsazuje, kdo ví. Ale byt je úúúžasný! Jsme prý první, kdo tu je ubytovaný, všechno je nové, kdyby něco nefungovalo, stačí zavolat, mladší bydlí kousek odtud. Nemůžu se dočkat, až zmizí. Jakmile se za nimi zavřou dveře, vrhám se na kuchyň. Nadšená jsem i z obýváčku (všechno je to tu takové rozkošně maličké), koupelny i ložnice. Na posteli je normální peřina, žádná divná deka nebo obří prostěradlo zastrčené v nohách postele. Jásám a vracím se kochat do kuchyně. Otevírám skříňku po skříňce, šuplík po šuplíku, raduju se jako dítě z nové hračky. “Jsou tu hrnce! Několik! Úplně nové!” vykřikuju z kuchyně a Roman zkouší heslo na wifi. “A vařečka! A ponorný mixér! A ostrý nůž!” Když proběhla inventura kuchyně, chtěla jsem běžet nakoupit a něco uvařit. Jsem však přehlasována, že na to je moc krásně a že se jde na pláž. Vzdávám se svých kuchařských choutek, vybírám, které plavky budu mít premiéru a jdeme ven. Prosadila jsem alespoň naše kafe na terásce. Nemůžu se ubránit dojmu, že tu smrdí asfalt. Cestou na pláž zjišťujeme, že skutečně přímo před naším domem je položená nová vrstva asfaltu. “Tady je fakt nové úplně všechno,” směju se a jsem naprosto nadšená. Raduju se z takových detailů jako je třeba lampička se solárním nabíjením, která je na terase. Dám ji pěkně na sluníčko, aby nám večer svítila. Víno a ovoce v košíčku v kuchyni taky potěší, i když alkohol nepiju a pomeranče nekupuju. Je to zkrátka milé a rozhodně velmi příjemné uvítání. Nebe a dudy oproti prvnímu apartmánu. Tady bych si uměla představit bydlet. 

Koupačka s místní mládeží

Pláž je skutečně coby kamenem dohodil. Je to ta tmavá, s velkými kameny. Aby se na ně dalo lehnout, jsou tu z prkýnek udělaná bíle natřená lehátka, na která si dáte ručník. Lehátek je tu asi 10 nebo možná 15 a všechna jsou obsazena. Část lidí se mačka na betonovém plácku mezi auty. Už už jsme si chtěli dát ručník ke zdi pláže, ale někdo si tam odskočil na velkou, všude odpadky, tak se nám tam nějak nezalíbilo a šli jsme po břehu dál. Po cestě potkáváme koupaliště. Je tu bazén s mořskou vodou, lehátka, slunečníky, občerstvení, záchody a dva vstupy do moře. Za 3 eura tu můžeme být celý den. Dnes už je relativně pozdě, nejsme na celý den vybavení, máme jen plavky, vodu a knížku, tak možná zítra. Dneska se chceme jen smočit po cestě a prozkoumat okolí.
Potkáváme partičku mladých s ručníky. To je tutovka, určitě znají dobrá místa. Přidáme se nenápadně za ně a dojdeme k místečku, kde je zátoka, skaliska a vybetonovaný plácek. Do vody tu skáčou kluci salta z útesu, mládež sedí na schodech nebo na betonku. Není to žádná luxusní plážička, jaké známe z katalogu, žádné záchody nebo zázemí, ale co už. Dáme si taky ručník na beton a chystáme se do vody. Je průzračně čistá a pěkně studená. Ale přijde mi teplejší než ráno. Asi bych si zvykla i na ten Atlantik. Skočím tam šipku, protože jinak bych tam nevzlela. Ve vodě pochytám vršek a spodek plavek, který nebyl na skok do vody naladěn a odstěhoval se na úplně jiné části těla než kam jsem je původně umístila. Krásně si zaplavu a pak se vyškrábu po schůdkách zpět. Sedám si zpátky na betonek, převlékám se do suchých plavek, jedna paní mě pozoruje, až se Roman musí smát. Mám totiž vymakaný systém převlékání za ty roky. Šňůrkové bikiny se krásně dají navléknout jedny přes druhé a pak prostě u těch mokrých rozvážu šňůrky a vytáhnu je ven. Zůstanu oblečena v horní suché vrstvě. Vypadá to trochu trik striptérů, kteří se jedním hmatem převléknou z dlouhých kalhot do spodního prádla (aspoň tak nějak si to představuju). Převlečená do suchého vytahuju knížku, že si budu číst, ale nedá mi to a pozoruju výskající mládež, jak se navzájem hází do vody. Valná většina holek (ale jak se divám tak i většina přítomných dospělých žen) má spodní díl plavek takového střihu, že 99% zadnice je vidět. Taková jako tanga s tenoučkým proužkem schovaným mezi půlkami a skoro v pase je pak proužek látky, na kterém to drží. Zepředu to vypadá celkem normálně, jako kalhotky s vyšším pasem. Zezadu to vypadá jako že je slečna nahá, dokud oči nedojedou do pasu, kde přeci jen nějaká látka je. Nechci komentovat dívčí zadky, co bych dala za některé z nich, zejména ty nejmladší holky mají fakt pěkné pevné zadky. Zadek byl vždycky můj mindrák a fascinovaly mě zadečky pevné a hezky tvarované. Některé slečny však mají zadek jak já tři a taky mají tyhle titěrné plavečky. Jsem staromódní, když mi přijde, že je to trochu moc? V tom se ozve Roman: “To je fakt zvláštní, jak jim kouká celej zadek,” asi mi čte myšlenky. V tom se uhodím do čela: “Víš, co mi teď došlo? Jak mi v té prodejně s drahými plavkami žádné neseděly, on to byl asi tenhle střih, já pořád chtěla větší kalhotky, pořád mi to nějak nepasovalo, asi se to mělo zaříznout mezi půlky a vytáhnout do pasu.” Cítila jsem úlevu, že nejsem až tak beztvará, že je jen v módě něco, co jsem si asi špatně nasadila. Když jsem lezla z vody po schůdcích ven a jeden takový velký nahý zadek se nade mnou zrovna dostával taky na břeh, pomyslela jsem si, že bych se ale v takových plavkách necítila, že i takhle mám pocit, že toho ze mě kouká až dost, takže je fajn, že jsem zůstala u bikinové klasiky. Však mi taky není šestnáct jako těmhle děvčatům.  Bude mi 44, to je realita. Opouštím myšlenku na staré mindráky, které jsem dávno pustila k vodě a začítám se do knihy. Do reality mě probrala až vlna, kterou vytvořil mladík skákající ze skály s pokrčenýma nohama přitaženýma k tělu.

Večeře a večer

Na betonku se není kam schovat, do vody se nám už potřetí nechce, žaludek se hlásí o slovo. Navrhuju nákup a vaření, ta kuchyň mě moooc láká. Ale nechám se přemluvit, že jsme se tu ještě nerozhlédli, že by to trvalo, že se najíme, pak nakoupíme a zítra můžeme vařit. Má pršet, tak bude příležitost. Cestou od vody pozorujeme partičku, která v písku hraje beach volejbal. Jsou jak čerti černí. Od slunce i od černého písku. Holky v tričku a spodním díle plavek budí dojem že dole nic nemají. To jsou ty tanga plavky, vypadá to legračně.
Majitel bytu nám doporučil restauraci, kterou bychom taky asi zvolili. Nabídka je opět všude stejná – ty tři stejné polévky, co všude, mezi předkrmy krevety, mušle a další mořské plody, hlavní jídlo ryby a maso, hranolky a saláty. Tahle vypadá skutečně nejlépe, tak zasedáme k pozdnímu obědu nebo brzké večeři. Roman chce vyzkoušet mušle, mě to neláká. Skončím zase u ryby. Rýže a salát to jistý. Už se těším, až si v té krásné kuchyňce uvařím něco svého.
Večer váhám, zda vyprat totálně ušmudlané džíny, svetr a mikinu, které nosím denně. Má pršet, takže je riziko, že to neuschne a jiné teplejší oblečení tu nemám. Už už snáším oblečení k pračce, ale představa, že to bude ještě dva dny mokré mě děsí. Tak neriskuju a radši budu za Popelku. Dám si sprchu a intenzivně se mažu všemi olejíčky, séry a bambuckým máslem, které jsem s sebou vzala s cílem je vypotřebovat a domů jet bez nich. Už se usilovně mažu 5. den a zatím nějak neubývají. Ale nožky už mám pravda vláčné. Zda je to vrstvou bambuckého másla nebo tím, že se nevysušují vodou a pískem, to si nejsem tak úplně jistá.
S mastnýma rukama sedám k počítači, stahuju fotky z mobilu a říkám si, že to nebyl nijak zvláštní den. Ani turisticky ani na zážitky, že to asi nebude ani zajímavé čtení. Ale tak to prostě bylo, bylo to fajn a tak to jdu sepsat, dokud si pamatuju, co jsme dnes zažili. Pak upadám do krásné postýlky, zachumlám se do peřinky a nevím o světě. Jsem samá zdrobnělinka, asi to dělají ty olejíčky :-)