Bezdomovci aneb útěk z hotelu (4.díl)

Probuzení

Spala jsem jak zabitá. Zatažené závěsy udělaly dokonalou tmu. Ze snu mě probral zvuk kamení sypajícího se z náklaďáku, cirkulárka (nebo něco, co vydává podobně strašidelné zvuky) a sbíječka. Už zase? Převalím se na bok, že se podívám, v kolik tentokrát začali ti naši každodenní rušitelé venkovské idylky pracovat. Ale když otevřu jedno oko na budík (druhé mě udržuje ve snu, protože ještě nehodlám vstávat), tak zjistím, že nejsem doma ale v hotelu! “To si dělají srandu!” posadím se na posteli a protírám si oči. “Kolik je?” Budík jsem totiž doma zapomněla a mobil na noc vypínám a odnáším daleko od sebe. Bylo skoro půl osmé. “Tak to nepůjde,” shodli jsme se velmi rychle, že půjdeme do recepce domluvit výměnu pokoje. “Ale nejdřív se nasnídáme,” rozhodl Roman a já se šla obléknout do jednoho ze svých plážových oblečků. Mezitím jsem uvařila v konvici vodu. “Chceš se shitakee nebo s kimči?” nabízela jsem dvě možné verze polévky. Vyhrála kimči. Vypili jsme si polévku a šli se podívat do hotelové jídelny, čím bychom se tak mohli ještě dorazit. Měla bych někde sehnat vločky nebo nějakou kaši. No ale dáme nejdřív šanci hotelové kuchyni, polévka zahřála ale nezasytila. Roman si nahrává zvuky, které se do našeho pokoje dostávají zvenku, aby měl názornou ukázku pro recepčního, kdyby snad náhodou neměl představu a nechápal, co nám vadí a proč jsme neposnídali na balkóně.

Snídaně

Probráni a zahřáti vodovou miso polévkou vyrážíme z pokoje. Na chodbě potkáváme rodinku v protisměru. Dva páry dospělých očí na nás hodí významný pohled a zatáhne se jim obočí. “Roušky!” dochází mi a vracíme se dlouhou chodbou zpátky na pokoj. “Na tohle si asi nezvyknu,” přemýšlím nahlas, když hledám po kapsách a v baťohu nějaké ty ochranné prostředky. “Tak u snídaně to snad zase sundáme,” uvažuje Roman a jdeme zpátky k výtahu. Nemůžu se zbavit vzpomínky na nemocnici. Ty dlouhé chodby, všude dezinfekce, i ve vzduchu je cítit, vážní lidé v zeleném, roušky na tvářích anesteziologů a pak nic, protože zabrala narkóza…Ani ty koberce a barevné zdi to mému mozku neumí proměnit na vysněnou dovolenou. Jestli nám není líp doma? Proč vlastně člověk jede někam tak daleko. Kvůli moři? Nebo proto, aby se pak zase těšil domů a byl vděčný za svoje prostředí? To bude ono. Pálí nás dobré bydlo a tak si za spoustu peněz kupujeme vděčnost za to, co máme doma.

S podobnými úvahami vcházím do jídelny. Všude se pohybují lidé v letním oblečení a v rouškách. Hučí to tu jako v úlu. Je tu fakt hluk. Spousta plných bufetových stolů vypadá na první pohled velmi dobře. Bereme si talířky a obcházíme jeden po druhém. Salámy, šunky, slanina, sýry, rajčata, okurky, salátové listy, ovesné vločky, kakaové kuličky, jogurty, marmelády, med, máslo, několik druhů chleba, vajíčka, párky, míchaná vejce…. Hmmm, dívám se zleva doprava a zpátky, nic mě neláká. Ale mám hlad a nemám nic jiného. Když bychom i našli nějakou kavárnu v tom městečku, co tam tak asi budou mít k snídani? Přemýšlím, že by to třeba venku bylo lepší. Kdepak, kdybychom něco našli a kdyby měli otevřeno, budou mít ty svoje omelety, v lepším případě salát a nejspíš jen sladké a slané pečivo s kávou. Míjím pultík se sladkostmi, po ránu mě to fakt nebere. A tady konečně něco! Pečená cuketa a rajčata, jdu do nich. Rýže nikde, fazole v rajčatové omáčce nemám odvahu si dát – luštěniny po ránu to není nic pro mě. Roman se jich chopí a naloží si pořádnou porci. Co já k té zelenině? Znovu obejdu všechny stoly. Nakonec se vrátím k pečivu a vybírám chléb se semínky (já vím, jak je to s tmavým pečivem, ale ten bílý vypadal fakt divně). Nazdobím si talíř salátem a docela spokojená jdu za Romanem sednout si ke stolečku venku na terase u bazénu. Je tam volněji, je to na vzduchu, tady uvnitř je to jako v mraveništi. Roman spokojeně baští, ale mě to moc nejede. Syrová zelenina s pečenou zeleninou v téhle formě je zvláštně neuspokojivá. Nemá to chuť (snad to ani neosolili?), je to takové hladové. Chvíli přikusuji chleba a pak to vzdám. Nasazuju roušku a jdu pro trochu másla a kousek sýra. Sundám roušku, vylepším si vědomě naložené jídlo a pustím se do něj. Na zítřek se musím lépe připravit. Koupím dneska někde vločky, večer je namočím, ráno zaleju z konvice a vezmu s sebou k té zelenině.
Během snídaně odjíždí a přijíždí náklaďák s pískem, dělníci usilovně pracují a hudba z repráku nemá šanci to přehlušit. Když si lidé nandají jídlo, sundají si u stolu roušku a jedí. Když si jdou pro pití nebo přidat, zase ji nandají a u stolu sundají. Žvýkám poctivě, co jsem si nandala, a pozoruji okolí. Proti nám sedí rodinka s malinkým chlapečkem v jídelní stoličce a asi tříletou holčičkou. Tatínek jim každému položí před talíř jakýsi tablet a pustí něco, na co se ty děti dívají. Maminka přináší různé věci a děti to nejedí. Zírají na obrazovky. Chlapeček se snaží natáhnout k té věci ruce, protože jeho starší sestřička si to bere do ruky a mění program. On se vzteká, že nemůže a tatínek mu tam něco přepíná. Děti nakonec snědí jen banán a upřeně přitom zírají na monitory. Roman buď zachytil stejnou situaci nebo moje myšlenky. Podíváme se na sebe a já vím, že jsme na sebe pyšní, že jsme i tyhle náročné situace s malými dětmi uměli vyřešit jinak.

Jsem tak ponořená do svých myšlenek, že si nevyfotím ani bazén, ani jídelnu, ani obsazená lehátka u bazénu, dokonce ani svůj talíř! Abyste nepřišli zkrátka, tak jsem stáhla fotky z hotelového webu. Ty první dvě přispěli k tomu, že jsem kývla na hotel s bazénem. Na té vpravo je pak vidět, že bazén není zas tak velký, jak se jevil na těch hlavních fotkách, a že dál než k lehátku se nedostanete. Cesta k pláži je zamčená a obejít se to nedalo. “Co by tady asi dělaly holky, kdyby tu byly s námi?” ptám se Romana a ani on si není jistý, zda oplocená plocha terasy plná lidí na lehátkách by naše děti bavila 9 dní. Bazén by je bavil, to jo, ale nic jiného se tu dělat nedá. Markétka je čtivec po mě, ale Kája by se tu asi unudila. Jsou zvyklé hrát si venku, potřebují prostor a materiál – písek, kameny, klacky, mušle. A tady všude jen beton. Ještě tu nejsme 24 hodin a už myslíme na děti. Jak se asi mají na skautu? Snad mají hezké počasí a baví je to tam.
Lituju že jsem si vzala lehounké letní oblečení, je to spíš na džíny a mikinu. Až nám dají nový pokoj, co budeme dělat? Lehneme si tady do toho kraválu mezi ostatní už najedené lidi, a budeme se dívat na bazén? Nějak se mi to vůbec nelíbí, neumím si představit, jak si tu čtu nebo píšu články a zpracovávám recepty. Včera jsme přiletěli, vydržím tohle dalších 9 dnů? Bude to lepší na pokoji? Nebo v té hale? Nemůžu se nějak naladit odpočinkově a dovolenkově. Roman bere mobil a natáčí rámus, který je i tady v hotelové restauraci a venku na terase s bazénem. Je to slyšet všude. I u baru. “Nezrušíme to úplně?” zeptá se a já nadšeně kývnu. Není nic, co bych si přála víc!

Reklamace

Letiště ve Funchalu bylo v roce 2016 pojmenováno po fotbalistovi Cristianu Ronaldovi, který se na Madeiře narodil. Jedná se tak o jedno z mála světových letišť, která jsou pojmenována po žijící osobě.

Velmi rychle se shodneme, že to vůbec není podle našich představ, že to neodpovídá fotkám z webu a že ten rámus je vlastně skvělá záminka. Jediné, co chceme, je být odtud rychle pryč. Jdeme za stejným mladíkem, u kterého jsme si včera večer stěžovali na hluk a chtěli výměnu pokoje. Jiný pokoj nemá. V duchu jásám, protože teď už vím jistě (včera nechtěla říkat nahlas kvůli Romanovi, který to všechno zařídil, že tady se mi vůbec nelíbí a jiný pokoj to nezmění. “Tak chceme pobyt zrušit”, říkáme a on nás ani nezkouší přemlouvat, asi nejsme první. Ale zrušit pobyt nemůže, tak jde pro vedoucí. Vedoucí se taky nehádá, jen prosí, abychom jim napsali stížnost písemně, že to potřebuje předat městu, které ty opravy provádí: “Sedm měsíců jsme byli zavření a nikdo nic neopravoval. A když konečně otevřeme hotel a je uprostřed turistické sezóny, tak začnou opravovat chodníky!” Ujišťujeme vedoucí, že chápeme, že za to nemohou, bereme si od ní papír a tužku, že dopis samozřejmě napíšeme a jednu noc zaplatíme. “Zařídím vám pokoj v našem sesterském hotelu. Má čtyři hvězdy, je moc pěkný a je v turisticky atraktivnější lokalitě,” dává mi do ruky letáček. Na vteřinu se vidím na lehátku u toho krásného bazénu…ale pak mi hned dojde, že to je zase nafocené bez lidí, že to určitě nebude tak pěkné a že já vlastně vůbec nechci být v hotelu. Vyvalím na Romana přes roušku oči a snažím se mu předat myšlenku, že tam nechci. Vždyť já vlastně můžu mluvit česky, nikdo nám tu nejspíš nebude rozumět. Naštěstí to vnímáme stejně, hotel není řešení pro lidi jako jsme my. Padá mi kámen ze srdce, když se vedoucí vrací s tím, že v tom hotelu mají taky plno. “Nevadí, nevadí, my už si nějak poradíme,” snažím se nebýt až moc nadšená a jakmile nám vrátí na kartu peníze, mizíme vyklidit pokoj. Prý stačí do 12 hodin, takže času dost.

Letiště ve Funchalu je náročné na přistávání, protože pilot se musí vejít do úzkého pásu mezi horami a Atlantikem. Hrozí tu agresivní turbolence od severního větru, střet s ptáky a nebezpečný je i nízký přelet nad hlavním městem. Letadlo míří celou dobu směrem do hor a na poslední chvíli se stočí na přistávací dráhu. Proto na ostrově mohou přistávat pouze speciálně vyškolení piloti. Přistávací dráha je ze třetiny vystavěna na 180 vysokých pilířích nad mořským útesem, aby tím byla prodloužena její délka. 

Útěk z hotelu

Balím rychle věci. Ještě že jsem včera nestihla svůj zabydlovací rituál a šlo se na večeři. Mám to raz dva hotové a můžu si sednout k počítači zapsat poznámky. Hrozí pak méně překlepů než při zapisování do telefonu. Roman sedá k mobilu a hledá ubytování a půjčovnu auta. Já si zpívám a Roman mlčí. Zmocňuje se mě euforie, když Roman ukazuje na mapě dva různé apartmány docela nedaleko. Jeden zarezervuje, u druhého čeká na odpověď, ostatní vhodné jsou obsazené. Jde shánět auto. Já už po půjčovně koukala na letišti, ale nemělo význam si půjčovat auto, když jsme měli v plánu válet se u hotelu. Teď se to ukazuje jako chyba. Po miliónté si říkám, o kolik by byl život jednodušší, kdyby člověk dal na intuici a nenechal do všeho mluvit rozum.
Roman volá na všechny strany, nikde žádné volno nemají. “Je sezóna, pane, nemáme. Ale můžete nám poslat email a když se něco uvolní, dáme vám vědět.” “To nevadí, tak si vezmeme taxík, dovezeme kufry do toho apartmánu a pak se uvidí. Mají tu i autobusy, tak třeba to bude stačit,” chlácholím Romana, který má dost vážný výraz. Majitel apartmánu píše, že to místo už není volné, ale že má kousek jinde pokoj. “A je tam kuchyň?” ptám se automaticky. Roman hledá místo, které nebude úplně daleko od pláže, ale volné ubytování je hlavně ve vnitrozemí. Pořád se těšíme, že sebou plácneme někde pod palmu a budeme si číst, malovat, odpočívat. “Nevím, zeptám se.” Po chvíli říká: “Tak není tam kuchyň, je to jen pokoj a mají ho jen na tři dny, pak bychom museli jinam.” “Ale tak rychlovarnou konvici tam mají, ne?” smiřuju se s dalšími třemi dny na vodové miso polévce. “Tak prý ani konvice. Fakt jen pokoj.” “No tak si ji prostě koupíme,” uvažuju a Roman hledá dál.
Ve 12 hodin stojíme před hotelem s kufry a nemáme potvrzené ani ubytování, ani auto. “Jsme bezdomovci,” děláme si legraci sami ze sebe. Jsem šťastná, přešťastná a miluju toho svého chlapa ještě víc, že je tak akční a že do toho šel.

V taxíku

Bereme taxi a jedeme směrem na Machico, kde by měl pokojík být. “Nasadit masky, kvůli policie,” říká taxikář a já se pod rouškou usmívám jako měsíček na hnoji. Hurá, dostali jsme se z toho betonového vězení! Během jízdy se ještě ubytování mění. Co mělo být volné, není, co nemělo být volné je, Roman jen ťuká do telefonu a kroutí hlavou. Začíná to být zajímavé. Měníme taxikářovi zadání a jedeme ještě kousek dál než jsme původně zamýšleli. Já jsem spokojená. Dívám se z okna a pozoruju okolí. Vypadá to tu mnohem lépe než u hotelu.

Cestou projíždíme zvláštním místem. “Co to je? To vypadá jako nějaký chrám, jako Karnak, ale moderní” říkám nahlas a taxikář odpovídá: “To být letiště, nad námi přistávat letadla.” Fotím si sloupy, které částečně vedou přes dálnici, částečně tvoří střechu parkovišti pro auta a přístavu s lodičkami. Hned si to vyhledám a dočítám se zajímavosti, které jsem dala do rámečků. V obdobích silného větru se prý přistání na tomto letišti stává komplikované nebo i nebezpečné. Tak tím se vysvětluje to podivné přistání. Ještě že jsem to nevěděla před cestou! Na flying-revue jsem našla tuhle fotku z pohledu pilota a viděla, že je tam spousta videí, jak se na Madeiře přistává. Šetřím data na publikaci receptů a článků na Jíme Jinak, tak si videa nepouštím, úplně mi stačilo naše vlastní přistání.

Ubytování v Machico

Taxikář nás vysazuje v ulici před bytovým domem, kde by měl být volný pokojík. Začíná slabě mrholit, ale není zima. Naštěstí jsem po snídani vklouzla do džín, plátěnek a svetříku, v nichž jsem přiletěla, takže je mi fajn. Mám neskutečnou radost, že jsme pryč z toho hotelu. Schováme se před dešťem do snack baru. Dávám si čaj na zahřátí a Roman pořád ještě zkouší sehnat auto, abychom mohli jezdit na výlety, a ubytování na zbytek pobytu. Čekáme na majitele a Roman je trochu nervózní. Mám chuť jít se podívat na pláž, co tu má nedaleko být. Chtěla bych skočit do krámku pro potraviny, ale není jisté, zda tam bude kuchyň nebo aspoň varná konvice. A navíc každou chvíli má přijít majitel, tak se vrtím na židli a krotím svoje nízké pudy.

“To je teda dobrodružství, co?” říká skoro omluvně Roman. “Nevadí ti to?” Hned ho ujišťuju, že jsem naprosto spokojená, nadšená, že lepší bude cokoli než to sterilní prostředí betonového obra se zarouškovanými lidmi. “Když to neklapne, určitě nás ubytuje ten včerejší číšník. Bydlí sám ve čtyřpatrovém domě, ne?” směju se, protože setkávání s lidmi mě vlastně baví na cestování úplně nejvíc a bydlet u místního by bylo bezva. Vzpomínám na Jamajku a na místní lidi, jak jsme u jednoho byli na jídle, jak nás všichni zvali na nocleh. A vybavuje se mi, jak jsem včera cestou na letiště volala s Vlaďkou (znáte ji z komentářů a z podpory na Jíme Jinak) a se smíchem jí říkala, že dáváme po letech hotelu šanci. Jako bych to snad tušila, že to nedopadne, že nejsme lidi do hotelu. Jdu jí napsat zprávu, že jsme utekli, když přijíždí majitel apartmánu.

Nasadí roušku a vezme nás do domu. U výtahu je opět nádobka s dezinfekcí. Mark, jak se pán jmenuje, ji chce použít, aby mohl přivolat výtah. Nejde to. Mačká lahvičku, ťuká do ní, ale nic mu do dlaně nekápne. “Je to rozbité,” řekne omluvně a zmáčkne tlačíto výtahu. Chtěla jsem říct, že to nevadí, protože jsem ráda, že aspoň se to nechce od nás a tak řeknu smířlivě: “We don´t care.” Jenže to Mark přeloží zřejmě doslova, pozvedne obočí a zopakuje: “You don´t care?” Nechci se do ničeho zaplést, chci se ubytovat a tak zmlknu a přemýšlím, jestli si to přeložil jako “je nám to jedno,” což by asi byl přesnější překlad, nebo dokonce jako “nás to nezajímá”, což by ho asi dost pohoršilo. Než to promyslím, vcházíme do bytu se třemi pokoji. Máme si vybrat, který pokoj chceme. “Ten, kde je největší klid, chci se vyspat,” hlásím hned a on nám jde ustlat postel do zvolené místnosti. Je z ní výhled na hory, do přírody, to bude fajn. Z obýváku a dalších pokojů je vidět do ulice, kde se zdá být rušno.”A tady bude s námi ještě někdo bydlet?” ptá se Roman, protože tak to v jedné nabídce bylo. “Ne, budeme tu sami.” Hurá! A je tu kuchyň a velká, dvakrát hurá!

“Tady máte dezinfekci, snad to bude stačit,” ukazuje Mark na lahvičku na stole. Hned se ptám, jestli je tu někde zdravá výživa: “Organic food?” Nechytá se a tak zkouším různé variace jako bio potraviny, zdravé jídlo, vegetariánské jídlo, tofu. “Tofa is down, snack bar,” říká Mark. Že by v té kavárně, kde jsme seděli, měli tofu? Moc se mi to nezdá, byla jsem tam na záchodě a nic takového tam neměli. Zkouším to dál: “Soya, legumes (sója, luštěniny)” a vtom si rozumíme: “Aaa, legumes,” opakuje po mě a vysvětluje, že krámek s luštěninami je dole v ulici, že tam mají i dobré ovoce a samé zdravé věci, hodně zeleniny. Zatetelím se blahem a těším se na nákup. Ukazuje, že v lednici jsou dvě piva, která můžeme vypít, mléko, které prý už asi raději ne, je načaté. Směju se, že já pivo ani mléko nepiju, ale že Roman si asi po dnešku rád dá. “Tady máte kafe, to taky můžete pít,” ukazuje na lahvičku Nescafé. “Mám s sebou svoje, chutná jako kafe ale není to kafe, můžu po tom spát,” a postavím na linku svoji čekankovou kávu. “A z čeho to je?” ptá se Mark a já vysvětluju, co je čekanka a že pijeme i takové podobné kafe z ječmene. Je mi jasné, že to jde mimo něj a tak rychle přestanu. “Mě kafe nevadí, piju ho celý den a spím dobře. Můžu si to vyfotit? Je dobré vědět, co zákazníci chtějí, znát novinky” fotí si moje kafíčko. Na závěr dostanu výklad o tom, že Roman tu bude přes sto let, když pije pivo a já umřu moc brzy, když nepiju pivo, mléko a nejím maso. Řekla jsem, že nejím maso? Mark odchází a my vybalujeme plavky. Venku se udělalo krásně a kousek odtud je ta vysněná pláž. Jedna z mála písečných pláží na Madeiře, jak Roman vyčetl, když hledal ubytování. Na úvodní fotce půjčené z oficiálních stránek Madeiry je to ten žlutý trojúhelníček vpravo nahoře u přístavu. Konečně dojde na ty plavky.

Hurá, ta pravá letní dovolená právě začíná!