Tak tohle je Machico. Je vůbec první osídlenou částí Madeiry, právě tady totiž Portugalci v roce 1419 zahájili kolonizaci ostrova. A sem jsme se s Romanem přesunuli z hotelu po první noci. Chvíli jsme stáli na chodníku s kuframa a nebylo jisté, kde budeme dnes spát, ale dobře to dopadlo.

Probuzení

Fotka z hotelového webu. Vypadalo to na nekonečný bazén končící palmami.

Spala jsem jak zabitá. Zatažené závěsy udělaly dokonalou tmu. Ze snu mě probral zvuk kamení sypajícího se z náklaďáku, cirkulárka (nebo něco, co vydává podobně strašidelné zvuky) a sbíječka. Už zase? Převalím se na bok, že se podívám, v kolik tentokrát začali ti naši každodenní rušitelé venkovské idylky pracovat. Ale když otevřu jedno oko na budík (druhé mě udržuje ve snu, protože ještě nehodlám vstávat), tak zjistím, že nejsem doma ale v hotelu! „To si dělají srandu!“ posadím se na posteli a protírám si oči. „Kolik je?“ Budík jsem totiž doma zapomněla a mobil na noc vypínám a odnáším daleko od sebe. Bylo skoro půl osmé. „Tak to nepůjde,“ shodli jsme se velmi rychle, že půjdeme do recepce domluvit výměnu pokoje. „Ale nejdřív se nasnídáme,“ rozhodl Roman a já se šla obléknout do jednoho ze svých plážových oblečků. Mezitím jsem uvařila v konvici vodu. „Chceš se shitakee nebo s kimči?“ nabízela jsem dvě možné verze polévky. Vyhrála kimči. Vypili jsme si polévku a šli se podívat do hotelové jídelny, čím bychom se tak mohli ještě dorazit. Měla bych někde sehnat vločky nebo nějakou kaši. No ale dáme nejdřív šanci hotelové kuchyni, polévka zahřála ale nezasytila. Roman si nahrává zvuky, které se do našeho pokoje dostávají zvenku, aby měl názornou ukázku pro recepčního, kdyby snad náhodou neměl představu a nechápal, co nám vadí a proč jsme neposnídali na balkóně.

Snídaně

Fotka z hotelového webu. Nikde ani noha. Chápete, že jsem se tam taky viděla s knížkou?

Probráni a zahřáti vodovou miso polévkou vyrážíme z pokoje. Na chodbě potkáváme rodinku v protisměru. Dva páry dospělých očí na nás hodí významný pohled a zatáhne se jim obočí. „Roušky!“ dochází mi a vracíme se dlouhou chodbou zpátky na pokoj. „Na tohle si asi nezvyknu,“ přemýšlím nahlas, když hledám po kapsách a v baťohu nějaké ty ochranné prostředky. „Tak u snídaně to snad zase sundáme,“ uvažuje Roman a jdeme zpátky k výtahu. Nemůžu se zbavit vzpomínky na nemocnici. Ty dlouhé chodby, všude dezinfekce, i ve vzduchu je cítit, vážní lidé v zeleném, roušky na tvářích anesteziologů a pak nic, protože zabrala narkóza…Ani ty koberce a barevné zdi to mému mozku neumí proměnit na vysněnou dovolenou. Jestli nám není líp doma? Proč vlastně člověk jede někam tak daleko. Kvůli moři? Nebo proto, aby se pak zase těšil domů a byl vděčný za svoje prostředí? To bude ono. Pálí nás dobré bydlo a tak si za spoustu peněz kupujeme vděčnost za to, co máme doma.

Fotka jídelny z hotelového webu. Žádné mraveniště jako v reálu.

S podobnými úvahami vcházím do jídelny. Všude se pohybují lidé v letním oblečení a v rouškách. Hučí to tu jako v úlu. Je tu fakt hluk. Spousta plných bufetových stolů vypadá na první pohled velmi dobře. Bereme si talířky a obcházíme jeden po druhém. Salámy, šunky, slanina, sýry, rajčata, okurky, salátové listy, ovesné vločky, kakaové kuličky, jogurty, marmelády, med, máslo, několik druhů chleba, vajíčka, párky, míchaná vejce…. Hmmm, dívám se zleva doprava a zpátky, nic mě neláká. Ale mám hlad a nemám nic jiného. Když bychom i našli nějakou kavárnu v tom městečku, co tam tak asi budou mít k snídani? Přemýšlím, že by to třeba venku bylo lepší. Kdepak, kdybychom něco našli a kdyby měli otevřeno, budou mít ty svoje omelety, v lepším případě salát a nejspíš jen sladké a slané pečivo s kávou. Míjím pultík se sladkostmi, po ránu mě to fakt nebere. A tady konečně něco! Pečená cuketa a rajčata, jdu do nich. Rýže nikde, fazole v rajčatové omáčce nemám odvahu si dát – luštěniny po ránu to není nic pro mě. Roman se jich chopí a naloží si pořádnou porci. Co já k té zelenině? Znovu obejdu všechny stoly. Nakonec se vrátím k pečivu a vybírám chléb se semínky (já vím, jak je to s tmavým pečivem, ale ten bílý vypadal fakt divně). Nazdobím si talíř salátem a docela spokojená jdu za Romanem sednout si ke stolečku venku na terase u bazénu. Je tam volněji, je to na vzduchu, tady uvnitř je to jako v mraveništi. Roman spokojeně baští, ale mě to moc nejede. Syrová zelenina s pečenou zeleninou v téhle formě je zvláštně neuspokojivá. Nemá to chuť (snad to ani neosolili?), je to takové hladové. Chvíli přikusuji chleba a pak to vzdám. Nasazuju roušku a jdu pro trochu másla a kousek sýra. Sundám roušku, vylepším si vědomě naložené jídlo a pustím se do něj. Na zítřek se musím lépe připravit. Koupím dneska někde vločky, večer je namočím, ráno zaleju z konvice a vezmu s sebou k té zelenině.
Během snídaně odjíždí a přijíždí náklaďák s pískem, dělníci usilovně pracují a hudba z repráku nemá šanci to přehlušit. Když si lidé nandají jídlo, sundají si u stolu roušku a jedí. Když si jdou pro pití nebo přidat, zase ji nandají a u stolu sundají. Žvýkám poctivě, co jsem si nandala, a pozoruji okolí. Proti nám sedí rodinka s malinkým chlapečkem v jídelní stoličce a asi tříletou holčičkou. Tatínek jim každému položí před talíř jakýsi tablet a pustí něco, na co se ty děti dívají. Maminka přináší různé věci a děti to nejedí. Zírají na obrazovky. Chlapeček se snaží natáhnout k té věci ruce, protože jeho starší sestřička si to bere do ruky a mění program. On se vzteká, že nemůže a tatínek mu tam něco přepíná. Děti nakonec snědí jen banán a upřeně přitom zírají na monitory. Roman buď zachytil stejnou situaci nebo moje myšlenky. Podíváme se na sebe a já vím, že jsme na sebe pyšní, že jsme i tyhle náročné situace s malými dětmi uměli vyřešit jinak.

Hotelová terasa s bazénem a lehátky je jediný venkovní prostor. Na pláž se nedá dostat.

Jsem tak ponořená do svých myšlenek, že si nevyfotím ani bazén, ani jídelnu, ani obsazená lehátka u bazénu, dokonce ani svůj talíř! Abyste nepřišli zkrátka, tak jsem stáhla fotky z hotelového webu. Ty první dvě přispěli k tomu, že jsem kývla na hotel s bazénem. Na té vpravo je pak vidět, že bazén není zas tak velký, jak se jevil na těch hlavních fotkách, a že dál než k lehátku se nedostanete. Cesta k pláži je zamčená a obejít se to nedalo. „Co by tady asi dělaly holky, kdyby tu byly s námi?“ ptám se Romana a ani on si není jistý, zda oplocená plocha terasy plná lidí na lehátkách by naše děti bavila 9 dní. Bazén by je bavil, to jo, ale nic jiného se tu dělat nedá. Markétka je čtivec po mě, ale Kája by se tu asi unudila. Jsou zvyklé hrát si venku, potřebují prostor a materiál – písek, kameny, klacky, mušle. A tady všude jen beton. Ještě tu nejsme 24 hodin a už myslíme na děti. Jak se asi mají na skautu? Snad mají hezké počasí a baví je to tam.
Lituju že jsem si vzala lehounké letní oblečení, je to spíš na džíny a mikinu. Až nám dají nový pokoj, co budeme dělat? Lehneme si tady do toho kraválu mezi ostatní už najedené lidi, a budeme se dívat na bazén? Nějak se mi to vůbec nelíbí, neumím si představit, jak si tu čtu nebo píšu články a zpracovávám recepty. Včera jsme přiletěli, vydržím tohle dalších 9 dnů? Bude to lepší na pokoji? Nebo v té hale? Nemůžu se nějak naladit odpočinkově a dovolenkově. Roman bere mobil a natáčí rámus, který je i tady v hotelové restauraci a venku na terase s bazénem. Je to slyšet všude. I u baru. „Nezrušíme to úplně?“ zeptá se a já nadšeně kývnu. Není nic, co bych si přála víc!

Reklamace

Letiště ve Funchalu bylo v roce 2016 pojmenováno po fotbalistovi Cristianu Ronaldovi, který se na Madeiře narodil. Jedná se tak o jedno z mála světových letišť, která jsou pojmenována po žijící osobě.

Velmi rychle se shodneme, že to vůbec není podle našich představ, že to neodpovídá fotkám z webu a že ten rámus je vlastně skvělá záminka. Jediné, co chceme, je být odtud rychle pryč. Jdeme za stejným mladíkem, u kterého jsme si včera večer stěžovali na hluk a chtěli výměnu pokoje. Jiný pokoj nemá. V duchu jásám, protože teď už vím jistě (včera nechtěla říkat nahlas kvůli Romanovi, který to všechno zařídil, že tady se mi vůbec nelíbí a jiný pokoj to nezmění. „Tak chceme pobyt zrušit“, říkáme a on nás ani nezkouší přemlouvat, asi nejsme první. Ale zrušit pobyt nemůže, tak jde pro vedoucí. Vedoucí se taky nehádá, jen prosí, abychom jim napsali stížnost písemně, že to potřebuje předat městu, které ty opravy provádí: „Sedm měsíců jsme byli zavření a nikdo nic neopravoval. A když konečně otevřeme hotel a je uprostřed turistické sezóny, tak začnou opravovat chodníky!“ Ujišťujeme vedoucí, že chápeme, že za to nemohou, bereme si od ní papír a tužku, že dopis samozřejmě napíšeme a jednu noc zaplatíme. „Zařídím vám pokoj v našem sesterském hotelu. Má čtyři hvězdy, je moc pěkný a je v turisticky atraktivnější lokalitě,“ dává mi do ruky letáček. Na vteřinu se vidím na lehátku u toho krásného bazénu…ale pak mi hned dojde, že to je zase nafocené bez lidí, že to určitě nebude tak pěkné a že já vlastně vůbec nechci být v hotelu. Vyvalím na Romana přes roušku oči a snažím se mu předat myšlenku, že tam nechci. Vždyť já vlastně můžu mluvit česky, nikdo nám tu nejspíš nebude rozumět. Naštěstí to vnímáme stejně, hotel není řešení pro lidi jako jsme my. Padá mi kámen ze srdce, když se vedoucí vrací s tím, že v tom hotelu mají taky plno. „Nevadí, nevadí, my už si nějak poradíme,“ snažím se nebýt až moc nadšená a jakmile nám vrátí na kartu peníze, mizíme vyklidit pokoj. Prý stačí do 12 hodin, takže času dost.

Letiště ve Funchalu je náročné na přistávání, protože pilot se musí vejít do úzkého pásu mezi horami a Atlantikem. Hrozí tu agresivní turbolence od severního větru, střet s ptáky a nebezpečný je i nízký přelet nad hlavním městem. Letadlo míří celou dobu směrem do hor a na poslední chvíli se stočí na přistávací dráhu. Proto na ostrově mohou přistávat pouze speciálně vyškolení piloti. Přistávací dráha je ze třetiny vystavěna na 180 vysokých pilířích nad mořským útesem, aby tím byla prodloužena její délka. 

Útěk z hotelu

Balím rychle věci. Ještě že jsem včera nestihla svůj zabydlovací rituál a šlo se na večeři. Mám to raz dva hotové a můžu si sednout k počítači zapsat poznámky. Hrozí pak méně překlepů než při zapisování do telefonu. Roman sedá k mobilu a hledá ubytování a půjčovnu auta. Já si zpívám a Roman mlčí. Zmocňuje se mě euforie, když Roman ukazuje na mapě dva různé apartmány docela nedaleko. Jeden zarezervuje, u druhého čeká na odpověď, ostatní vhodné jsou obsazené. Jde shánět auto. Já už po půjčovně koukala na letišti, ale nemělo význam si půjčovat auto, když jsme měli v plánu válet se u hotelu. Teď se to ukazuje jako chyba. Po miliónté si říkám, o kolik by byl život jednodušší, kdyby člověk dal na intuici a nenechal do všeho mluvit rozum.
Roman volá na všechny strany, nikde žádné volno nemají. „Je sezóna, pane, nemáme. Ale můžete nám poslat email a když se něco uvolní, dáme vám vědět.“ „To nevadí, tak si vezmeme taxík, dovezeme kufry do toho apartmánu a pak se uvidí. Mají tu i autobusy, tak třeba to bude stačit,“ chlácholím Romana, který má dost vážný výraz. Majitel apartmánu píše, že to místo už není volné, ale že má kousek jinde pokoj. „A je tam kuchyň?“ ptám se automaticky. Roman hledá místo, které nebude úplně daleko od pláže, ale volné ubytování je hlavně ve vnitrozemí. Pořád se těšíme, že sebou plácneme někde pod palmu a budeme si číst, malovat, odpočívat. „Nevím, zeptám se.“ Po chvíli říká: „Tak není tam kuchyň, je to jen pokoj a mají ho jen na tři dny, pak bychom museli jinam.“ „Ale tak rychlovarnou konvici tam mají, ne?“ smiřuju se s dalšími třemi dny na vodové miso polévce. „Tak prý ani konvice. Fakt jen pokoj.“ „No tak si ji prostě koupíme,“ uvažuju a Roman hledá dál.
Ve 12 hodin stojíme před hotelem s kufry a nemáme potvrzené ani ubytování, ani auto. „Jsme bezdomovci,“ děláme si legraci sami ze sebe. Jsem šťastná, přešťastná a miluju toho svého chlapa ještě víc, že je tak akční a že do toho šel.

V taxíku

Bereme taxi a jedeme směrem na Machico, kde by měl pokojík být. „Nasadit masky, kvůli policie,“ říká taxikář a já se pod rouškou usmívám jako měsíček na hnoji. Hurá, dostali jsme se z toho betonového vězení! Během jízdy se ještě ubytování mění. Co mělo být volné, není, co nemělo být volné je, Roman jen ťuká do telefonu a kroutí hlavou. Začíná to být zajímavé. Měníme taxikářovi zadání a jedeme ještě kousek dál než jsme původně zamýšleli. Já jsem spokojená. Dívám se z okna a pozoruju okolí. Vypadá to tu mnohem lépe než u hotelu.

Na tenhle proužek se musí trefit v poryvech severního větru pilot, když chce přistát ve Funchalu na Madeiře. (Zdroj flying-revue.cz)

Cestou projíždíme zvláštním místem. „Co to je? To vypadá jako nějaký chrám, jako Karnak, ale moderní“ říkám nahlas a taxikář odpovídá: „To být letiště, nad námi přistávat letadla.“ Fotím si sloupy, které částečně vedou přes dálnici, částečně tvoří střechu parkovišti pro auta a přístavu s lodičkami. Hned si to vyhledám a dočítám se zajímavosti, které jsem dala do rámečků. V obdobích silného větru se prý přistání na tomto letišti stává komplikované nebo i nebezpečné. Tak tím se vysvětluje to podivné přistání. Ještě že jsem to nevěděla před cestou! Na flying-revue jsem našla tuhle fotku z pohledu pilota a viděla, že je tam spousta videí, jak se na Madeiře přistává. Šetřím data na publikaci receptů a článků na Jíme Jinak, tak si videa nepouštím, úplně mi stačilo naše vlastní přistání.

Právě projíždíme pod přistávací dráhou.

Ubytování v Machico

Taxikář nás vysazuje v ulici před bytovým domem, kde by měl být volný pokojík. Začíná slabě mrholit, ale není zima. Naštěstí jsem po snídani vklouzla do džín, plátěnek a svetříku, v nichž jsem přiletěla, takže je mi fajn. Mám neskutečnou radost, že jsme pryč z toho hotelu. Schováme se před dešťem do snack baru. Dávám si čaj na zahřátí a Roman pořád ještě zkouší sehnat auto, abychom mohli jezdit na výlety, a ubytování na zbytek pobytu. Čekáme na majitele a Roman je trochu nervózní. Mám chuť jít se podívat na pláž, co tu má nedaleko být. Chtěla bych skočit do krámku pro potraviny, ale není jisté, zda tam bude kuchyň nebo aspoň varná konvice. A navíc každou chvíli má přijít majitel, tak se vrtím na židli a krotím svoje nízké pudy.

Ostré útesy na straně jedné, oceán na straně druhé. Tak vypadá letiště ve městě Funchal.

„To je teda dobrodružství, co?“ říká skoro omluvně Roman. „Nevadí ti to?“ Hned ho ujišťuju, že jsem naprosto spokojená, nadšená, že lepší bude cokoli než to sterilní prostředí betonového obra se zarouškovanými lidmi. „Když to neklapne, určitě nás ubytuje ten včerejší číšník. Bydlí sám ve čtyřpatrovém domě, ne?“ směju se, protože setkávání s lidmi mě vlastně baví na cestování úplně nejvíc a bydlet u místního by bylo bezva. Vzpomínám na Jamajku a na místní lidi, jak jsme u jednoho byli na jídle, jak nás všichni zvali na nocleh. A vybavuje se mi, jak jsem včera cestou na letiště volala s Vlaďkou (znáte ji z komentářů a z podpory na Jíme Jinak) a se smíchem jí říkala, že dáváme po letech hotelu šanci. Jako bych to snad tušila, že to nedopadne, že nejsme lidi do hotelu. Jdu jí napsat zprávu, že jsme utekli, když přijíždí majitel apartmánu.

Nasadí roušku a vezme nás do domu. U výtahu je opět nádobka s dezinfekcí. Mark, jak se pán jmenuje, ji chce použít, aby mohl přivolat výtah. Nejde to. Mačká lahvičku, ťuká do ní, ale nic mu do dlaně nekápne. „Je to rozbité,“ řekne omluvně a zmáčkne tlačíto výtahu. Chtěla jsem říct, že to nevadí, protože jsem ráda, že aspoň se to nechce od nás a tak řeknu smířlivě: „We don´t care.“ Jenže to Mark přeloží zřejmě doslova, pozvedne obočí a zopakuje: „You don´t care?“ Nechci se do ničeho zaplést, chci se ubytovat a tak zmlknu a přemýšlím, jestli si to přeložil jako „je nám to jedno,“ což by asi byl přesnější překlad, nebo dokonce jako „nás to nezajímá“, což by ho asi dost pohoršilo. Než to promyslím, vcházíme do bytu se třemi pokoji. Máme si vybrat, který pokoj chceme. „Ten, kde je největší klid, chci se vyspat,“ hlásím hned a on nám jde ustlat postel do zvolené místnosti. Je z ní výhled na hory, do přírody, to bude fajn. Z obýváku a dalších pokojů je vidět do ulice, kde se zdá být rušno.“A tady bude s námi ještě někdo bydlet?“ ptá se Roman, protože tak to v jedné nabídce bylo. „Ne, budeme tu sami.“ Hurá! A je tu kuchyň a velká, dvakrát hurá!

„Tady máte dezinfekci, snad to bude stačit,“ ukazuje Mark na lahvičku na stole. Hned se ptám, jestli je tu někde zdravá výživa: „Organic food?“ Nechytá se a tak zkouším různé variace jako bio potraviny, zdravé jídlo, vegetariánské jídlo, tofu. „Tofa is down, snack bar,“ říká Mark. Že by v té kavárně, kde jsme seděli, měli tofu? Moc se mi to nezdá, byla jsem tam na záchodě a nic takového tam neměli. Zkouším to dál: „Soya, legumes (sója, luštěniny)“ a vtom si rozumíme: „Aaa, legumes,“ opakuje po mě a vysvětluje, že krámek s luštěninami je dole v ulici, že tam mají i dobré ovoce a samé zdravé věci, hodně zeleniny. Zatetelím se blahem a těším se na nákup. Ukazuje, že v lednici jsou dvě piva, která můžeme vypít, mléko, které prý už asi raději ne, je načaté. Směju se, že já pivo ani mléko nepiju, ale že Roman si asi po dnešku rád dá. „Tady máte kafe, to taky můžete pít,“ ukazuje na lahvičku Nescafé. „Mám s sebou svoje, chutná jako kafe ale není to kafe, můžu po tom spát,“ a postavím na linku svoji čekankovou kávu. „A z čeho to je?“ ptá se Mark a já vysvětluju, co je čekanka a že pijeme i takové podobné kafe z ječmene. Je mi jasné, že to jde mimo něj a tak rychle přestanu. „Mě kafe nevadí, piju ho celý den a spím dobře. Můžu si to vyfotit? Je dobré vědět, co zákazníci chtějí, znát novinky“ fotí si moje kafíčko. Na závěr dostanu výklad o tom, že Roman tu bude přes sto let, když pije pivo a já umřu moc brzy, když nepiju pivo, mléko a nejím maso. Řekla jsem, že nejím maso? Mark odchází a my vybalujeme plavky. Venku se udělalo krásně a kousek odtud je ta vysněná pláž. Jedna z mála písečných pláží na Madeiře, jak Roman vyčetl, když hledal ubytování. Na úvodní fotce půjčené z oficiálních stránek Madeiry je to ten žlutý trojúhelníček vpravo nahoře u přístavu. Konečně dojde na ty plavky.

Hurá, ta pravá letní dovolená právě začíná!

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

  1. Ahoj Evi, já právě končím dovolenou, jakou sis vysnila. Přečetla jsem dvě knihy, jsem vyplavaná a vysluníčkovaná. Na tvé články jsem se těšila, jak na večerníček, od čtvrtku už je budu hltat z domu. Krásný zbytek pobytu.🏞️🏖️

  2. Úžasné čítanie, veľmi sa teším sa na pokračovanie. Evi Vaše písanie má šmrnc, je také ľahké a vtipné. Prajem krásnu dovolenku a hlavne veľa oddychu a zážitkov.

  3. Evi a Romane! Vy jste úžasná dvojka.Líbí se mně, že Roman nenadává ale řeší.Vy dva si vystačíte, ať budete kdekoli.Evi tak zase napiš anebo nepis a uzivej si.😁😁😁😁

  4. Nejlepší román na pokračování, jaký jsem kdy četla. Jste moc fajn, těším se napokračování. Přeji klidnou dovolenou, i když pro nás už nebude asi takové počteníčko :-).

    • Mišáčku, tak to mě pobavilo. Já si říkám, že to nikoho nemůžu zajímat, píšu si to tak spíš pro sebe, ale tak dobrá, objednáme nějaké zážitky, aby bylo o čem psát :-)))

  5. Fantastická story :-)). Doufám,že tímto to nekončí, že teď sebou plácneš na pláž a bude nuda :-)))) Jen houšť a sem s těmi zážitky ;-) Úplně se tam vidím s Pepou, nejsme ani jeden hoteloví a dovedu si živě představit jak sháníme jiné ubytování. Na takovou dovolenou se nezapomíná. Ležení na pláži a fotky od bazénu stejně nikoho nedojmou :-)))) Díky za sdílení zážitků Evi a Romane.

    • Neboj, Peti, to nehrozí. Zkusili jsme to a fakt ne. Možná v důchodu :-))) Pozdravuj Pepu!

  6. Vy jste opravdu úžasní, neumím si představit, že bych měla takovou odvahu a po jednom dni se sbalila v zahraničí a změnila ubytování. Krásně se to čte a těším se na případné další pokračování.😉😍

    • Díky Věro, naštěstí to žádný velký stres není, jedna noc v hotelu byla fajn, tu snídani jsme přežili a teď už to vypadá na super dny, jupííí.

  7. Musím reagovat na články, mám hodně ráda stránky Jíme jinak a proto jsem se těšila i na zápisky o Madeiře. Madeiru Máme procestovanou a je to neskutečně krásné místo a tak je mi lítost co tady čtu. Madeira není klasická plážová destinace, nenabízí ani klasické plážemi, ostrov se nazývá Ostrov věčného jara a tomu odpovídá i celoroční teplota a proto se tam jezdí za turistikou a přírodou. Chtěla bych každého nalákat na neuvěřitelnou přírodu, krásné turistické stezky, botanické zahrady, výhledy na celý ostrov z hor. Všude se nabízí množství výletů ,doufám že příští článek bude už vyznat víc optimisticky

    • Nebojte, nic proti Madeiře! Chyba byla na našem příjimači. Nějak jsme si vzali do hlavy, že Madeira je to místo s krásnými plážemi, kde sebou plácneme a budeme odpočívat. Taky jsme si mysleli, že si zasloužíme pohodlí a přepych hotelu. Ale jaksi se ukázalo, že jsme přijeli jinam a že jsme jiní než hoteloví hosté :-)) Právě jsem dopsala, jak to dopadlo první den našeho pobytu a můžu se pod vaše slova podepsat. Madeira je nádherná. Ale z hotelu u bazénu bychom to nezjistili :-)))

  8. Holky už všechno napsaly, Evičko, to je teda dobrodružství! Má to tak být, abyste si mohli užít toho nejlepšího pobytu po x letech… Jste super dvojka, vás dva čeká krásná dovolená 🍀☀️🏖️

  9. Ja to uplne hltam a kazde rano se tesim na dalsi dil. To mam k programu Hubneme do plavek, po tydnu kilco dole a citim se fantasticky, a tohle mam jako bonus. Jste bezvadni a bude to krasna dovolena, takze moc zdravim a dekuji za krasny web i kurs😊❤️

    • To je milé, Renato, že to je jako bonus, to mě potěšilo, pobavilo. A gratuluji ke kilču! Jen tak dál a budou další, bude-li ještě z čeho brát ;-)

  10. Tak držím palce ať ten zbytek dovolené je bez chyby. Já bych z toho zesedivela, 🤣 ještě víc než už jsem. Já už v mém věku na tahle dobrodružství nejsem. V mládí bych se pustila do jakéhokoliv dobrodružství a taky to tak bylo, ale teď je mě nejlíp doma. Evi, vás se krásné čte, je to jak románek na pokračování a těším se na další díl. Užívejte si to ať už to dopadne jakkoliv.

    • Vierko, vám šedivá sluší a vaše dobrodružné kousky v kuchyni zase oceňujeme my ostatní! Mě vlasy taky začínají šedivět a na všechno možné už jsem taky srab. Třeba ten skútr…to jsem právě dopsala, tak uvidíte, že nejsem žádná hrdinka :-)))

  11. No to je čím dál tím zajímavější……:)))) a úplně se dokážu vžít do toho pocitu celého dobrodružství…:)
    Evi myslím, že toto je nejlepší relax, když věci necháte pěkně plynout…

    A je to opravdu k zamyšlení, zda musíme za odpočinkem až na kraj světa…..
    Já si Evi myslím, že se možná mylně domníváme, že čím dál budeme, tím víc zapomeneme na všední věci a tím si víc odpočineme, ale dle mě to bude trošku jinak……..

    • Jo jo, je to dobrodrůžo :-))) Určitě nemusíme za relaxem takhle daleko. Ale víš, ta představa bazénu, pláže, číšníků, co ti přinesou pití až pod nos, knížka a žádné starosti…ta byla lákavá :-))) Asi to ale ještě pár let počká :-)) Jinak můj relax je zahrada, procházky u nás v lese. Nicméně po těch letech doma s dětmi (jsem 12 let doma) a po péči o babičku jsem měla pocit, že si zasloužíme vypadnout a plácnout se pod ten slunečník u moře :-)))

  12. Nakonec to budou ty nejlepší vzpomínky .. 🙂Vždycky, když něco nejde podle plánu a člověk musí spontánně improvizovat, ta trocha adrenalinu dodá všemu potom šmrnc. Tak užívejte 👍

    • To každopádně. Všechny ty výlety, kdy mě Roman dotáhl někam nehorázně daleko, vysoko apod. nakonec byly fajn, i když jsem v dobách bez kondice a s hypoglykemií kolikrát brečela a myslela, že ho hlady sním :-)) Tohle je těžká pohoda oproti akcím, které mi naděloval za svobodna a bezdětna třeba na kole :-)))

      • :-)) no tak to je dobrá taktika. Aspoň jste pak věděli, že si berete člověka, co je i do nepohody! Krásné počasí až do konce dovolené přeji :-)

  13. Zobrazit všech 35 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekZnáte náš kurz Super saláty?
Další článekNebezpečí zelených smoothie a šťáv – jsou nabité živinami, ale i riziky