Domů > Magazín > Blog

Svobodaaaa (5.díl)

Tak tohle je ta Madeira! Zbytek dne je nabitý zážitky a naše nadšení nebere konce. Co se všechno dá stihnout za pár hodin. Ještě v poledne jsme stáli před hotelem s kuframa a teď jsme plní zážitků, že to nestíhám sepisovat.

Ztraceno v překladu

Mark odešel, my čapli ručníky, plavky a hurá na pláž, protože je krásně, už neprší. Dole se dívám po kavárně, jestli by tam měli to tofu, jak říkal. A už to vidím – na židličkách je napsáno TofaA v další kavárně je mají taky a tamhle taky. Je to asi místní značka kávy a v rámci merchandisingu mají jejich židličky, stolečky, slunečníky atd. No nic, tak zkusíme tu zdravou výživu, co má být dole. Ale i tady jsme se ztratili v překladu – na obchodě je napsáno Frutas e Legumes. Ani jsem nemusela chodit do vnitř a bylo mi jasné, že to nebude ovoce a luštěniny :-) Krámek byl plný pěkného ovoce a zeleniny, ale nakupovat mám dovoleno až cestou z pláže. To vydržím.

Praia de Machico

Písečná pláž Praia de Machico je uměle vytvořená. Byl sem dovezen písek z Afriky. Patří k těm nejhezčím plážím na Madeiře.

Pláž je nedaleko, jdeme pěknými uličkami kolem nádherných platanů. Roman usilovně hledá půjčovnu skútrů, když to s autem neklaplo. Někde tady musí být. Ptáme se chlapíků ve snack baru, ukazují směrem zpátky do uličky, ze které jsme vyšli. Prý je tam obrázek motorky. Chodíme sem a tam, až se nakonec doptáme v kadeřnictví a je to právě ten dům, jenže z půjčovny tu zbyla jen samolepka ve výloze. Volané číslo na samolepce s inzerátem půjčovny neexistuje. Nakonec nějak sežene funkční číslo, ale skútry jsou už rozpůjčované. To je teda pech. Tak se jdeme vykoupat. Budeme cestovat pomocí autobusů.

Madeiře se říká ostrov věčného jara. Průměrná letní teplota na Madeiře je 25°C a zimní neklesá pod 11°C.

Žlutá pláž je čisťoučká a není tu moc lidí. Hned vedle je přírodní pláž tvořená černými kameny. Položíme tašku s ručníky do písku a běžíme vstříc klidné vodě v zátoce, která vznikla díky velkým betonovým vlnolamům. Brrrr, to je ledovka, zarazíme se v běhu. Stojím po kolena v mořské vodě a zdravím se s oceánem. Jak se mi stýskalo, milé moře, tedy vlastně oceáne! A teď váhám, zda se vůbec celá ponořím. Roman se osmělí, po nějaké době skočí do vody, udělá pár temp a jde se ohřát na sluníčko. Já váhám, zda se mám vůbec namočit celá. Pořád trochu cítím podbřišek po tom včerejším vysedávání v nočním chladu. Teď mi dochází, že svoji roli mohlo sehrát i to kafe vypité na letišti. Káva mi to dělá, můj močák o ní okamžitě ví a do druhého dne dá vědět. To by sedělo. A je mu dost jedno, že káva byla bez kofeinu, o ten tu zřejmě vůbec nejde. Chtělo by to najít lékárnu a zkusit najít lichořeřišnici nebo brusinky, bylinkový čaj nebo nějakou první pomoc. Takže stojím na břehu a váhá. Navíc, aby se mi chtělo do vody, musí být fakt vedro a tady je spíš tak jarně. Vyjdu se na břeh nahřát na velké černé kameny a teprve když je mi opravdu horko, jdu si zaplavat a moc si to užívám. Nicméně, ať plavu jak plavu, pořád se nemůžu zahřát, takže se jdu převléknout do suchých plavek a položím se na kameny jako Roman. Ani jsme se nenamazali krémem na opalování, oba to nemáme moc rádi. Snad se hned první den (ještě tu nejsme ani 24 hodin) nespálíme, to by bylo hloupé! Přišla zpráva, že by jeden skútr byl volný dnes odpoledne a na dva dny. Hurá! Na skútru jsme jezdili naposledy na Zakynthosu dávno předtím než se narodily holky. To už je kus historie. Kolik je to let? Třináct, čtrnáct? Nemůžu se dopočítat. Jsme spolu 16 let.

Oběd u moře

Po chvíli mě přepadne hlad a pocit, že už to fakt dost hřeje, ale znovu do vody se mi nechce. Roman po těch fazolích, co si naložil v hotelu k snídani, nemá vůbec hlad, ale nenechá se přemlouvat a jdeme se najíst. Původní varianta, že skočím na nákup a uvařím neprošla, protože každou chvíli má dojet chlapík se skútrem. Obejdeme všechny restaurace kolem pláže, nabídka je všude víceméně stejná. Vynecháme stánky s něčím jako párek v rohlíku a bary, které se specializují na omelety, sendviče a hranolky. Hledáme, kde mají saláty a v přílohách rýži nebo batáty. Zbyla jedna, ve které se usadíme pěkně do stínu. Mají zeleninovou krémovou polévku. Není extra dochucená a je zahuštěná moukou, ale jsem vděčná, že ji mají. Ty polévky mě tady asi budou zachraňovat. K druhému jídlu si dáváme fish of the day (rybu dne) na grilu, kterou servírka vychvaluje. Podaří se domluvit jako přílohu teplou zeleninu, rýži a salát. Normálně to dávají s hranolkama, ale nebyl problém to vyměnit. Pochutnáme si, užíváme výhledu na moře a doobjednáváme salát, protože jsme zvyklí na mnohem víc zeleniny a na teplou se nám nechce čekat.

Skútr

Po obědě přebíráme skútr a ve mě se mísí pocity radosti, že si můžeme kamkoli dojet, protože Madeira je tak maličká, že ji můžete během jednoho dne objet kolem dokola, s pocity, že se asi trochu bojím. Čím jsem starší, tím méně snáším houpačky, kolotoče a rychlou jízdu. Motorky vůbec nemám ráda, přestože ještě na střední škole jsem na rande byla ochotná sednout a řídit i Jawu 350. Jediný, kdo se tehdy bál, byl ten kluk…
Okamžitě chceme vyjet na výlet, jenže já nemám nic na sebe! Mám sukně, šaty, plážové přehozy, ale ani jedny kraťasy nebo sportovní kalhoty. Tak si beru hnědou jakoby džínovou sukni a vyrážíme. Ze sukně mi kouká zadek, je fakt krátká. Ale ta druhá, je zase tak úzká, že v ní nemůžu skútr obkročit a jezdit bokem jako kdysi dámy na koních fakt nebudu. Tak vyhrává mini. Připadám si jako echt puberťačka. Pánové ve snack baru Tofa se ale usmívají, tak mi to dodalo sebevědomí a vyrážíme.

To jsou výhledy!

Už na pláži jsme byli nadšení krásnými kopci kolem, ale teprve teď vidíme tu pravou nádheru. Cesta do kopců je lemovaná květinami. Kalokvěty v modré a bílé, kam jen oko dohlédne. Kde nejsou kalokvěty, tam jsou obrovské keříky hortenzií. Barva většinou modrá, někdy jsou bílé, jinde do růžova. Čím víc jedeme, tím víc si připadám jako na Jamajce. Chvílemi je to tu jako v tropech, chvílemi zase jako v horách. Střídavě je mi teplo a zima.
Fascinují nás domečky zasazené do hřebenů, zahrádky zasekané jako schůdky do prudkých strání. Nemůžeme se vynadívat a co chvíli stavíme, abychom se rozhlédli a udělali fotku. V telefonu se ta nádhera a hloubka samozřejmě vůbec nedá zachytit. Ale pár fotek přidávám, ať si uděláte představu.

Některé cesty jsou tak prudké, že když po jedné z nich jedeme dolů, tak vystupuju a jdu pěšky. Fakt se bojím. Dál už to zase jde. Najedou se ozývá pravidelné mlaskání. Těžko popsatelný zvuk, jediné, co mě napadá, že jsme píchli a takhle si pomlaskává poloprázdná pneumatika. Tahám Romana za rukáv, jestli to slyší. “To dělají ty patníky,” směje se a má pravdu. Vždycky, když míjíme betonová svodidla s vystouplými patníky, tak to pravidelně vydává zvláštní zvuk. A když jedeme kolem skal, stromů či domů, tak se nic takového neozývá. Nahoře v lesích najednou vidím v trávě lichořeřišnici. “Zastav, zastav!” křičím na Romana. Vyběhnu si natrhat štiplavé kvítky a raduju se, že moje prosby byly vyslyšeny a ani jsem nemusela do lékárny. V místě, kde jsme zastavili je nááááádherný výhled. Na motorce to zebe, tak táhnu Romana na plošinku na skále, že se tam pokocháme výhledem a ohřejeme. “To je nádhera, jen vzlétnout,” říká Roman a shodneme se, že je velmi lákavá představa rozpažit a skočit. Netrvá snad ani 5 minut, přijdou dva muži s velkými batohy a jeden po druhém odletí na paraglidu. S úžasem se díváme, jak skáčou do propasti a jak pak plachtí nekonečně dlouho kolem hor.

Roman našel místečko, kam se chce ještě zajet podívat. Na další cestu si beru džíny a mikinu, pod mikinu svetr, mé nejteplejší letadlové oblečení, co s sebou mám. Naštěstí jsem si to vzala do batohu. Dojedeme k místu, kde jsou odkryté skály a je krásně vidět jednotlivé vrstvy usazenin. To by se líbilo holkám, to je lepší než učebnice zeměpisu. Aspoň jim to nafotíme. Sedneme si v restauraci co nejblíž k vodě a pozorujeme padáčky paraglidingu, jak krouží kolem kopečků. Už je dost pozdě, dávám si čaj na zahřátí. Na večeři není ani pomyšlení po velkém pozdním obědě. Vyfotíme si zajímavou sochu. Copak kdo chtěl touhle plastikou asi říct? Stojí tady v zátoce u útesu v zahradě u restaurace a nikde ani písmenko. Zřejmě oslava ženství. Abychom nejeli domů úplně potmě, vyrážíme zpátky do městečka. Zaparkujeme před domem a já běžím do obchodu, aby mi ho nezavřeli.

První dovolenkový nákup

Teď už mě nemůže zadržet nic, ani Roman. Nasazuju roušku a vcházím do obchodu. Když míjím regály se zeleninou, začínám ožívat, přestože už jsem byla docela unavená. Některé druhy zeleniny neznám, tak je zatím nekupuju. Jsme tu jen na tři dny, nevíme, kde budeme potom, zda bude kuchyň, tak nemůžu nakupovat ve velkém. Taky to vypadá, že díky skútru budeme od rána do večera na cestách, takže jen něco na snídani. Roman mě po pár kouscích vložených do košíčku krotí: „Už máme 3 kg jídla!“ „Zeleniny. Ještě chybí obilí na kaši.“  Roman nevydržel čekat až se pokochám obří dýní a vyjásám nad bio koutkem a vyrazil pro rýži. Našel jen bílou. Já pak potkala i quinou ale co my dva ve dvou za dva dny sníme? Tak čapnu jen malé balení vloček, aby bylo něco fakt rychlého, nafotím si čekankové a ječmenné kafe od Nestlé (a to se pan domácí divil, co to mám, přitom to tu prodávají v sámošce) a pár dalších objevů. Jsem nadšená z množství luštěnin, které zatím nekupuju, protože nevím, kdy bude šance je tu vařit. Taky nevím, jaké jsou doma hrnce, nebyl čas to prozkoumat. Většina luštěnin je v plechovkách nebo v nálevu, takže by to šlo případně vyřešit takhle. Dokonce jsem objevila i to tremoco (ty luštěniny, co se tu zobou k vínu) a vzhledem k ceně 59 centů za půl kila začínám pochybovat nad vyprávěním číšníka včera v restauraci, že to fakt vyrábí mácháním ve vodě a pak zavařováním. Hledám nějaké rostlinné výrobky, ale kromě krabicových mlék, jsem nic nenašla. Zvědavost je ukojena, můžeme domů. Nesu si úlovek v podobě cibule, cukety, mrkve, brokolice, pórku, mořské soli, oleje, rýže, vloček, dýňových semínek a petrželky. Po zaplacení se vracím ještě pro papaju. Trochu mi z toho nákupu vytrávilo a mám chuť si dát něco výjimečného. Papaju jsem jedla na posledy na Jamajce a předtím řadu let ne.

Dokonalá idylka

Doma otevíráme okno, abychom do ložnice pustili vzduch. Slyšíme živou hudbu a musíme se smát. Zní to jak z amerického filmu, když školáci trénují na pochod. Trubky, bicí, vůbec to neladí, ale je to milé. Chvíli posloucháme a snažíme se uhodnout, co to má být za skladbu. “My way!” uhádne se Roman a já mu po chvíli dávám za pravdu. Ještě chvíli se bavíme tipováním toho, co mají muzikanti v plánu zahrát a když uhodneme čtvrtou skladbu, jdeme si každý po svém zpracovat zážitky z dnešního dlouhého dne. Já si vařím banchu, napouštím vanu a nakrájím si do mističky kus papáji. Nakládám se s knížkou, čajem a ovocem do vany. Roman si dává vínko a jde hledat výlety na další dva dny, dokud máme skútr. Díky koupání v moři a celému dni s helmou na hlavě mám vlasy…no, škoda mluvit. Chce to umýt. Jenže ouha – šampón, kondicionér i sprchový gel nikde. Nechala jsem je v hotelu ve sprše! Chyba, chyba, zapomněla jsem, že jsem se v noci koupala na zahřátí. Do obchodu už potřetí nejdu a Romana s tím otravovat nebudu. Hlavu si umyju zítra a na tělo bude stačit voda. Musím napsat do hotelu, ať to nevyhazují, že je to přírodní česká kosmetika, ať se s tím raději někdo umyje.
Vylezu z vany a ačkoli už jsem zralá do postele, tak si napíšu pár poznámek do deníčku a nakonec to nevydržím a ještě napražím semínka, namočím obilí a pak teprve můžu jít spát.

Tak dobrou!

PS: Začínáme Jarní očistu!

Únava, blbá nálada a kila navíc? Nenecháme vás v tom! 😊 Pojďte s tím zatočit. Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček i postavu a zase bude dobře.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

Buďte první, kdo poděkuje za tento článek.

Komentáře

Veronika
24. 8. 2021

Evi, super čtení, díky. Manžel pořád chce na Madeiru a já po prvních dílech tvého psaní jsem byla přesvědčená, že mne tam nikdo nedostane :-) Už to začíná být zajímavé … těším se na další díly (já vím, že už tu jsou, ale musím taky pracovat :-D)

Super zážitky. Pripomína mi to naše milované Grécko s manželom. 14dni slobody na našom skútri-prd prd cililing… užívajte,nasávajte, oddychujte Evka 💕 teším sa na ďalšie čítanie.

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

144
70

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

Až na vrcholky hor (6. díl)

…broukám si starou písníčku v duchu s Věrou Martinovou cestou na nejvyšší horu Madeiry třetí den naší dovolené. Jak si začnu zpívat, je to dobré znam...
15

Za krásami madeirských levád (7.díl)

Milý deníčku, to je zážitků, že si tu po čtyřech dnech připadám jako bych už byla z domova dva týdny. Dneska to byl den přesně podle mého gusta.

Stěhování do Canicalu (8. díl)

Tohle je Canical, městečko, kam se dnes stěhujeme. Při koupání s místními odhalíme plavkovou záhadu. Nebylo to mým neforemným tělem, ale módou, když jsem p...

Den ve městě (9. díl)

Šestý den zjišťujeme, jak se na Madeiře lidem žije a dojdeme si na oběd s místními. Dostaneme se do průmyslové části a málem máme tichou domácnost kvůli va...

A zase se kocháme (10. díl)

Milý deníčku, promazávat fotky z dnešního dne je fakt těžké. Jedna hezčí než druhá. Ty hory, to moře, ty mraky. To jsou výhledy! Díky skútru jsme se dostal...
10

Krása, která dojímá (11. díl)

Milý deníčku, dnes jsem se meditací dostala k vyšší rychlosti na skútru, krása skalisek a moře mě dojala k slzám a portugalská skupinka rozesmála. Báječný ...