Domů > Magazín > Blog

Cesta na Madeiru (2.díl)

Můj milý deníčku, to jsou teda nervy. V 8 potřebujeme vyrazit do Prahy na letiště a výsledky testů pořád nedorazily. Bude jim to stačit ukázat v mobilu? A co když to nepřijde? Ne, nad tím vůbec nechci přemýšlet. Čaruju a přivolávám si potvrzení, abychom mohli vyrazit na vytouženou dovolenou ve dvou.

Jsme negativní

Ráno v den odletu nám za 5 minut odjezd přišly výsledky. Negativní, uff! Takže je to pozitivní (to se tuhle Kájá vztekala a skoro brečela, když nechápala, že je pozitivní, kdyžr jsou naši kamarádi negativní a mohou odjet na Kanáry, holt nová doba…). Vytisknout (fakt se dnes počítá s tím, že má doma každý internet, počítač, tiskárnu?) a vyrazit do Prahy, abychom stihli zaparkovat a dát si oběd. Bude až na letišti, nic jiného nám tentokrát nezbývá, ale nabídka se zlepšila, co se pamatuju, už tam byla i asijská a italská restaurace. Nebo to bylo v jiné zemi na letišti? Už jsme dlouho nikam neletěli. No uvidíme. “Asi je to bez jídla,” říká Roman. Vůbec prý nenašel možnost zadat, že bychom si dali veganské menu, jak jsme byli u jiných letů zvyklí. Nevadí, jsem na všechno připravená, jídlo v letadle stejně bývá hrůza, i když veganská. Sbalím pro jistotu 2 tyčinky. Ze zvyku chci zabalit jídla víc, jako by s námi letěly holky. Vidím Romanův pohoršený výraz, že jablka, ani mrkev, ani další nápady na další svačiny my dva potřebovat nebudeme. Dáme si oběd, v letadle tyčinku a na místě pak večeři. OK, vzdávám svůj pokus zabalit zbytek kuchyně a vyrážíme.

Na letišti

Odbavení trvá děsně dlouho a to jsme přišli s velikánským předstihem. Pozoruju lidi a jejich zavazadla. Je tu dost mladých lidí, kteří mají na zádech krosny. Kampak asi jedou túrovat? Taky na Madeiru? Nebo ta naše přepážka odbavuje i jiný let? Hmm, to já jedu s kufříkem plných plavek, plážových hadříků a pečujících přípravků. Jsem šťastná, že můj kufřík má kolečka a nemusím ho mít celou dobu na zádech. Chápavě se dívám po jiných ženách, které jsou vyletněné, v ruce klobouky, na sobě už plážové oblečení, sandálky. Taky se nemůžou dočkat, až sebou plácnou pod palmu. Já teda jedu v džínách, plátěnkách a přes ramena mám připravený svetřík. Nemám ráda klimatizaci. Přemýšlím v té frontě, co vlastně vím o Madeiře. Moc toho není – dovolenková destinace, ostrov pod Portugalskem. Nejvíc mě ovlivnily ty fotky, co mi ukazovala kamarádka z Kanárů a Roman ohledně našeho hotelu. To mi k rychlému rozhodnutí úplně stačilo. My vlastně nikdy předem moc nezkoumáme nové země, které jdeme prvně navštívit. Vznikají pak z toho vtipné situace. Jako kdysi na Jamajce. Koupila jsem průvodce od Lonely Planet, ale nebyl čas to přečíst, dali jsme ji do kufru, že budeme číst v letadle, protože jsme cestovali 24 hodin. Ale nějak jsme knížečku nenašli. Ani na Jamajce. Až asi po roce. V tom kufru. A to vám bylo překvapení, jak to tam chodí!

V roušce nemůžu dýchat. Jak v tom budu sedět 4 hodiny v letadle? Jak v tom může někdo dělat 8 hodin denně? To mi od začátku doby rouškové hlava nebere a upřímně lituju všech, kteří v tom musí pracovat. Vymyslela jsem super fintu – nakapu si na roušku esenciální olejíček. Bude to tak snesitelnější a budu to mít jako inhalaci. Hned to jdu zrealizovat. Kápnu sobě i Romanovi na roušku eukalypt. Krásně to zavoní. Dáme si to na nos a….ty jo, to štípe! Vůně mi vleze nejen do nosu, ale až do krku. Mám pocit, že žvýkám nekonečný eukalyptový lístek. Když přijdeme na řadu, mám rudé oči a vypadám vyloženě uplakaně. Nebo děsně nastydle. Naštěstí paní za plastovou přepážkou stačí potvrzení testu a můj podivný momentální stav nezkoumá.

Běžíme vyměnit peníze, na Sázavě totiž směnárna není. Pak honem skrz kontroly, nechat se zrentgenovat, vzpažit, upažit, otočit, můžete. Otočte ruku, co máte pod těmi náramky. Dobrý. Naše batohy asi budily podezření, paní za přepážkou si je vzala stranou a vytírala je lakmusovám papírkem, který detekuje nebezpečné látky. A to nevezu tentokrát ani práškový agar! Do otevření gate (jak tomu vlastně říkáme česky? Brána??) zbývá 15 minut a jsme dost daleko od restaurací. Poblíž je jen kavárna a bar. A sakriš, oběd nebude. Chvíli váhám, zda zůstanu jen o tyčince, jenže už teď mám dost velký hlad. Měla jsem udělat k snídani i kaši, jenže já prostě po ránu vystačím jen s polévkou a snídat před osmou je na mě brzy. Teď to mám – mám hlad. Dobrá, přistupuju na nejbližší kavárnu. V Costa Café, mívali nějaké veganské dortíky. Roman kouká na bagety a diví se cenám okolo 150 Kč za kus. Já se nedivím, chodívala jsem do téhle kavárny občas na pracovní schůzky v centru Prahy. Bagetu se sýrem a šunkou nechci, ani Roman ne. Tak zpátky k vitríně s pečivem. Co teď? Výběr tu není, veganské taky nic. Tak teda kafe bez kofeinu, mandlové mléko a croissant. To nám to pěkně začíná, říkám si pro sebe. Amplión hlásí, že gate je otevřen a že máme dodržovat při nástupu do letadla dvoumetrové rozestupy. Vdechneme náš “oběd”, ukážeme letušce letenky a pak se s ostatními namačkáme vedle sebe jako sardinky do sedadel po třech. V duchu se musím smát.

V letadle

Ledva vzlétneme, zaslechnu i přes hudbu ze sluchátek hlas z uličky: “Manželé Cikrytovi?” Leknu se, co jsme provedli a automaticky si natáhnu roušku víc na nos. V hlavě mi běží, že už letíme, snad nás nevysadí. Testy máme, co ještě? Letuška má v roušce bezvýraznou tvář, takže hned nedokážu poznat, co se děje. Až pak si všimnu, že nám strká dvě papírové krabičky. Dostali jsme jídlo! Vyvalím přes roušku na Romana oči, kterými říkám: “Jak to?” On pochopí a nahlas říká: “Já nevím, já nic neobjednával.” V krabičce je ciabatta, sušenka a malý kelímek s vodou. Dívám se kolem, ale nikdo jiný jídlo nedostává. Za chvíli letušky jezdí s vozíkem a nabízí občerstvení za peníze. Kávu, čaj, alkohol atd. Zvláštní, říkám si a smiřuju se s tím, že v ciabattě bude nějaká náhražka sýra. Chutná dost podobně jako lučina. No dobrá, nebudu to řešit, ošetřím si jídlo vědomě a s chutí se zakousnu. V druhé půlce se chuť sýra mění. Rozevřu pečivo a vidím plátek masa. Hmm, to asi nebude veganské menu. A ten sýr je asi fakt lučina. Vyndám maso, dojím zbytek ciabatty. Škoda, že v tom není plátek okurky, rajčete nebo kus salátu. Je to suché. Jak jsme tyhle věci mohli jíst? Mám odřené patro od vršku té housky. Ještě že tam dali kelímek s vodou. Tolik odpadu (plastový kelímek, hliníkové víčko) pro 2 hlty vody mě však irituje. Hlavně že člověk musí svoje pití vylít před kontrolou. Můj čajíček skončil v umyvadle, ani vypít jsem si ho celý nestihla.

Meditace a četba

Už dávno jsem zjistila, že v letadle dokážu naprosto nejlépe relaxovat. Snad je to tím, že skutečně nemůžu vůbec nic jiného dělat než jen sedět a být. A protože už jsem velká holka, tak jsem se i řádně připravila, aby mě v tom nikdo a nic nerušil. Vzala jsem si do letadla mp3 se spoustou relaxační hudby a s meditacemi, po ruce mám i jednu ze tří knížek, které beru s sebou.
Chvíli jsem si užívala výhled z okýnka. Bavilo mě dívat se, jak nejdřív jsou vidět lidi, auta, stromy a pak ve výšce 10 km už auta ani lidi vidět nejsou a mohlo by se zdát, že naše planeta je neobydlená. Stačí změnit úhel pohledu (nebo získat pohled shora, nadhled) a některé věci přestanou existovat. Díky covid opatřením na letišti a v letadle si hraju s touhle myšlenkou v souvislosti s pandemií. Takhle by se dalo těm, co se nás ptají, jak je možné, že pro nás covid neexistuje, vysvětlit, proč to tak je. Pak už pozoruju jen nekonečné pláně mráčků, připadám si jako v nebi (vlastně já jsem teď doslova v nebi!) a nemůžu se toho pohledu nabažit.

Chvíli jsem četla mýtický román a když se mi klížily oči, pustila jsem si meditaci. Konečně si můžu pustit tu hodinovou, na kterou jindy nemám čas! Hodina utekla jako voda. Tolik času! Co teď? Můžu si pustit další nebo si číst. Och, už teď je to parádní dovolená. Napíšu si poznámky z cesty, abych to mohla přidat na blog spolu se zážitky z prvního dne, tedy spíš večera, protože dorazíme asi v půl šesté.

Na letišti

Při příletu se trochu bojím, i když normálně z létání strach nemám. Letíme taaak nízko nad vodou a tak nízko nad domky posázenými v kopcovité krajině! Má to ten pilot pod kontrolou?? Vždyť my za chvíli někomu očešeme tašky ze střechy! to by byl pech zabít se pár metrů nad cílem. Než stihnu pomyslet na naše nebohé siroty, ozve se řádné hups a jsme na zemi. Potlesk a já jako vždycky dojatá (zas tak moc jsem se nebála, ale dojímá mě, když lidé tleskají, zkuste mě vzít na operu….na konci balíček kapesníků nestačí). Jak se tak dívám okýnkem ven, zdá se mi, že to tu nevypadá jako na fotkách. Ale jsme teprve u letiště, takže jsem v klidu, vím, že nás čeká ještě cesta k hotelu a tam to bude všechno jiné. Tam bude pláž, nádherný bazén, příroda.

Nedočkavě se hrnu ke kufrům a pak ven, ale pořád nás někdo brzdí. Musíme na několika místech ukazovat znovu testy, pak nějaký kód k formuláři, který teď chtějí na Madeiře. Postupně se různými frontami a ukazováním papírů a kódů dostaneme před vchod, ale ani tam to nekončí. Venku je řada malých domečků s čísly, něco jako stavební buňky, všude pobíhají lidé v zeleném oblečení jako lapiduchové, kteří mě vozili v dětství na operační sál. Všude roušky, někteří mají i na hlavě igelitové čepičky, modré rukavice. Trochu sci-fi. Vstupujeme do laboratoře nebo jedem na dovolenou? Znovu ukazujeme potvrzení, odpovíme na pár otázek a konečně jsme venku. Všude jsou plakáty a cedule upozorňující na Covid, na to jak si máme mít ruce, jak máme kýchat do rukávu, jak máme stát daleko od sebe,… Hned mi vytane na mysli, jak jsme jeli na Jamajku cestovat, když byla moderní Zika. To nás všichni děsili, ať tam nejezdíme, že holky nebudou moci mít děti, jak je to nebezpečné, všude byly taky cedule. My jsme si ji nakonec s Romanem v klidu prodělali (nebo to možná byla ta druhá, méně populární nemoc), tři dny nám bylo tak nějak nic moc, teplota, vyrážka, bolení hlavy, no a bylo po všem. A máme imunitu. Tak teď je v kurzu Covid.

Už v minulosti jsme si říkali, jak je divné, že v tak elektronické době, kdy nám na letištích skenují oči a všechno mají v evidenci, musíme procházet tolika kontrolami a všechno to tak trvá. S dobou se to zdá být složitější než by člověk čekal. Co je vlastně komu do toho, kam kdo letí? Potřeba lidi kontrolovat je děsivá.

V duchu už si tedy raději honem představuju příjezd do hotelu a přemýšlím, jestli ještě dneska hupsneme do moře nebo už bude večer chladno. Z letiště do hotelu je to jen 5 km, takže bychom tam měli být celkem brzy. Nemůžu se dočkat!

A co dále? Blíží se čas na jarní detox!

Pokud vám po zimě chybí energie, trápí vás únava nebo máte kila navíc, pojďte s tím něco udělat. Nenecháme vás v tom a hážeme záchranné lano! 😊 Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček i postavu a zase bude dobře.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

Buďte první, kdo poděkuje za tento článek.

Komentáře

Evi moc jsem se nasmála :-)) a musím se přiznat že moc závidím.. tu dovolenou bez vaření ;-) těším se na pokračování….

lena.klimova
5. 8. 2021

Evi, moc děkujeme za super popis napínavých i vtipných situací! 😀 Úplně prožívám s tebou. Báječný odpočinek vám oběma!❤️🙋‍♀️

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

138
64

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

Až na vrcholky hor (6. díl)

…broukám si starou písníčku v duchu s Věrou Martinovou cestou na nejvyšší horu Madeiry třetí den naší dovolené. Jak si začnu zpívat, je to dobré znam...
15

Za krásami madeirských levád (7.díl)

Milý deníčku, to je zážitků, že si tu po čtyřech dnech připadám jako bych už byla z domova dva týdny. Dneska to byl den přesně podle mého gusta.

Stěhování do Canicalu (8. díl)

Tohle je Canical, městečko, kam se dnes stěhujeme. Při koupání s místními odhalíme plavkovou záhadu. Nebylo to mým neforemným tělem, ale módou, když jsem p...

Den ve městě (9. díl)

Šestý den zjišťujeme, jak se na Madeiře lidem žije a dojdeme si na oběd s místními. Dostaneme se do průmyslové části a málem máme tichou domácnost kvůli va...

A zase se kocháme (10. díl)

Milý deníčku, promazávat fotky z dnešního dne je fakt těžké. Jedna hezčí než druhá. Ty hory, to moře, ty mraky. To jsou výhledy! Díky skútru jsme se dostal...
10

Krása, která dojímá (11. díl)

Milý deníčku, dnes jsem se meditací dostala k vyšší rychlosti na skútru, krása skalisek a moře mě dojala k slzám a portugalská skupinka rozesmála. Báječný ...