Krása, která dojímá (11. díl)

Zaspali jsme

To se nám v té pohodlné postýlce a peřině krásně spí! Spíme a spíme…až zaspíme. Šli jsme spát pozdě a venku prší, takže jsme snadno podlehli dojmu, že je ještě noc. Když jsme se probrali, bylo už dopoledne a venku bylo bílo. Hory, na které koukáme z okna, se ztrácely v mlze. Dneska budu vařit doma, jásám v duchu, vynechávám rozcvičku a jdu postavit na polévku. Že bych dala vyprat to prádlo? Roman má v plánu výlet a než sníme polévku, do které jsem opět přidala záhadnou zelenou zeleninu, začne se venku dělat hezky. Prát se nebude, ani vařit oběd, jedeme na výlet!

Meditace na skútru

Musíme po místní dálnici a tunelama. Vůbec se mi to nelíbí, i když dálnice je spíš obyčejná dvouproudovka, žádný velký provoz. Ale ta rychlost mi nedělá dobře. Jak překročí Roman šedesátku, zatínám mu ruce do pasu a tisknu nohama. Kdybych seděla na koni, akorát by ho to pobídlo k rychlejší jízdě. Roman naštěstí chápe, že nechci přidat, ale zároveň nechce, aby nás v tunelech někdo předjížděl a tak hrajeme takovou hru – Roman nenápadně zrychluje a já to zkouším vydržet co nejdéle, ale jakmile se začnu bát a začnu mít pocit, že co chvíli dostaneme smyk, píchneme a přeletíme řidítka, rozmáznem se na betonové zdi nebo jiné černé scénáře, tak začnu zatínat a Roman přibrzdí. Taky se mu v tunelech nelíbí, tak je chce rychle projet. V tunelech je pěkná kosa, šílený smrad a rámus. To si člověk v autě neuvědomí. Mám v ruce telefon s navigací a křičím Romanovi do ucha: „Ještě 6 km rovně,“ nebo „Za 600 m doprava.“ Jak přes Romana nevidím, tak mám co chvíli pocit, že se na nás řítí náklaďák. Ty totiž šíleně hučí, když se blíží a když nás míjí, tak to s námi trochu mávne. Fuj, už abychom byli z dálnice pryč. Jenže čím pomaleji jedeme, tím déle to trvá. Měla bych ještě zapracovat na tom strachu z jízdy, stejně nemůžu nic dělat, jen pasivně sedět a nechat se vést. A tak zavřu oči a medituju. Představuju si, jak dojedeme v pohodě do cíle, programuju si, že je cesta bezpečná, skútr naprosto v pořádku a že mě jízda baví, že to je čas jen pro mě. Když vystupujeme v cílové zastávce, Roman se nestačí divit: „Jak to, že ti najednou nevadí, když jedu osmdesát?“ „Naprogramovala jsem si to,“ usměju se a mám radost, jak rychle to funguje.

Výlet na Ponta de São Lourenço

Na parkovišti je pár aut, sem tam nějaký mikrobus, skútry dva, pár motorek. Zaparkujeme náš a vydáváme se na výlet po útesech hor. „Co si bereš na sebe?“ ptám se Romana, protože se udělalo krásně. Roman je pořád v tričku a kraťasech, mikinu bere na skútr. Otázka je tedy dost zbytečná, protože on jen sundává a nandavá mikinu. “Mám jít v džínách, mikině a svetru? Je tak krásně, nebude mi vedro,” ptám se spíš řečnicky a přehazuju věci v batohu sem a tam. „No v horách se to může rychle změnit, počkej, až zajdeme za roh,“ ujistí mě Roman, že mám být spíš teple oblečená. Vezmu čistě pro jistotu do batohu sukni, namažeme si ruce a obličej opalovákem (v horách se přeci člověk snadno spálí) a jdeme.

Ponta de São Lourenço je nejvýchodnější část ostrova Madeira. Má tvar úzké šíje přecházející ve dva ostrůvky. Cestička se line po úbočí a lidé na ní vypadají z dálky jako mravenci (když se dobře podíváte na fotky, tak je tam uvidíte, úplně maličké). Normálně se tu v sezóně prý tlačí tisíce lidí a snaží se vyhnout, protože se jde po stejné cestě tam a zpátky. Takhle vylidněné (díky covidu) mi to přijde úplně akorát. Občas se s někým vyhýbáme, ale jinak můžeme volně jít. Po pár minutách je jasné, že jsem příliš navlečená. Ani za rohem není stín a chlad. Sice tu fouká, ale jinak je horko a slunce pěkně pálí. Strhávám džíny, nedá se v nich vydržet. Natahuju sukni, teda vlastně obráceně, nejdřív natahuju sukni a pak zpod ní pracně vytahuju džíny, abych moc nepobuřovala kolemjdoucí. Džíny, mikina i svetr už jsou v batohu, ale je mi pořád horko. Pod třičkem mám tílko, to musí taky dolů. Jak sundám tričko, zjistím, že je mi vlastně příjemně v tom tílku. Velmi odlehčena tedy vyrážím. Hned je mi lépe po těle. Užívám si sluníčko, krásně nás osvěžuje vítr, takže teplo je příjemně snesitelné.

Celá Ponta de São Lourenço má malou nadmořskou výšku, takže je tu velmi suché klima, téměř žádný porost, jen nízké keře a traviny. Přestože miluji svěží zelenou, i tahle kamenitá krása mě uchvacuje. Obdivuji se každé jedné kytičce, kterou po cestě potkáme a musím se držet, abych si je všechny nefotila. Od roku 1982 je oblast chráněna, dnes je to přírodní rezervace. 

Moře vlevo, moře vpravo, hory před námi, útesy, zátoky, nádhera. Fotím a fotím. Kromě výhledů mě fascinují i květiny. Je tu spousta rostlin, většina právě nekvete, už je suchá a místo květů jsou na stoncích semínka. Jak to asi musí být krásné, když ty hory jsou celé pokryté květy? Některé kytičky jsou zaprášené. Na některých místech se mi zdá, že vidím obilí. U cedule se dočtu, že se tu všude dříve pěstoval ječmen. Aha! Střídají se tu místa s červeným, černým a v jednom místě dokonce žlutým povrchem. Naše boty a ponožky dávají jasně najevo, že jdeme prašným horským terénem. Ještě že jsem ty boty nevyprala.

Je vlastně klika, že jsme nevzali ten velký foťák. Vždyť my bychom nikam nedošli! I takhle mám večer co dělat, aby promazala fotky a zbyl jen výběr z každého dne. Když má Roman v ruce velký foťák, tak to se fotí mnohem déle, protože on tam cosi nastavuje, zaostřuje,…no, to bychom na konec trasy nedošli ani zítra.

Jsem z té krásy naměkko

Dojdeme k místu, kde je nádherná vyhlídka. Z moře trčí kus skály a já jsem úplně uhranutá tou krásnou. Jak zvláštní, kolik krás dokážeme vnímat a rozlišit. Líbí se mi krásné rostliny, krásné stromy, hory, zátoky… Na vyhlídku přichází pán o kousek starší, v ruce foťák s obřím objektivem. Podívá se stejným směrem a taky se zasní. Pak řekne pološeptem: „Isn´t it beautifull? (No není to nádhera?)“ a podívá se na mě. Chci mu říct, že ano, že je to fakt nádhera, ale hlas se mi zlomí. Ta krása (a snad i to, že to bere chlapa) mě dojala k slzám a já nemůžu promluvit. Když bych otevřela pusu, normálně bych se rozplakala nahlas. Zmůžu se jen na kývnutí a přiškrcené souhlasné zamručení. Mrknu na něj a vidím, že má taky vlhké oči a že si naprosto rozumíme, tak se mi uleví, že nejsem za neslušnou, že jsme naměkko oba.

V dálce před sebou vidíme vrcholek – konec trasy. A před sebou vpravo palmy a nějaký domeček. Je to restaurace. Vypadá to jako oáza v poušti, jako fata morgána. Shodneme se, že je to trochu zvláštní, ale chápeme, že turisté si tu rádi zajdou na jídlo. Mě se chce na záchod a je mi jasné, že tady nikde nebude možnost odskočit si za keříček. Žádné tu nejsou. Tam a zpátky bych to nemusela vydržet, takže si jdu za euro odskočit. Když si umyju ruce, čtu si nápisy na zdi a u zrcadla. Ta portugalština je fakt zvláštní řeč, vůbec se nechytám, jen něco s vodou (to už mám načteno z ingrediencí, bývá to první v kosmetice i v jídle), pak mi to dojde. Tady se nemá házet toaleťák do koše, je tu v horách problém s vodou. Ajajaj, pozdě, pardon, já bych to potřebovala anglicky, na záchod si fakt mobil kvůli překladům neberu…

Ve finiši je pěkný stoupáček. Vyfuníme na vrchol, to si nemůžeme nechat ujít, když už jsme došli až sem. Na rozdíl od řady lidí, která skončila v restauraci, a jiných, kteří došli pod kopec a nahoru už nejdou. Vyškrábat se na horu se vyplatilo. Rozhled je nádherný. Jsme tu sami s jednou slečnou, která odtud někomu telefonuje a ukazuje mu nádherný výhled. To je na těch mobilech prima, že můžete třeba mámu, která necestuje, nebo kamaráda, který leží v nemocnici, vzít s sebou na výlet.

Na úplném konci na fotce vpravo můžete vidět maják na Ilhéu do Farol. Jako navigace pro námořníky byl uveden do provozu 10. září 1886. Je maličký, jeho základna je 103 m nad hladinou moře a výška věže 10 m. První byl na petrolejové lampy a svítil až na vzdálenost 25 námořních mil. V roce 1956 byl maják elektrifikován a od roku 2000 jsou zdrojem energie solární panely.

Hrátky s ještěrkami po druhé

Pokocháme se, poprosíme slečnu o fotku a sedneme si, že si dáme sváču, protože zatím jsme měli jen polévku k snídani a žaludek se hlásí o slovo. Sedáme na kámen a vybalujeme oříškovo-semínkové tyčinky a ovoce. V tu ránu je tu stará dobrá parta ještěrek. Tentokrát se máme o co rozdělit, takže ukousnu kousek oříšku a dám ho na prst. Ještěrka se na něj vrhne, kouše mě do prstu a hned běží, jestli bude další. A tak si dáme jednou do pusy a pak na prst kousek ještěrkám. Tyčinky jsou slazené medem (sladové tu nevedou), takže máme prsty ulepené a ještěrky nám je olizují. Mají jemňoučký jazyk a vůbec není rozdělený jako u hada, jak jsem si kdovíproč myslela. Když dojíme tyčinky, pustíme se do broskví a slív.

Nabízíme ještěrkám i kousek ovoce, ale nejsou z toho daleka tak nadšené. „Dali jsme jim to ve špatném pořadí. Po přeslazené tyčince jim dáváš kyselé ovoce, tak se nediv, že jim to nejede, je to jako s dětma,“ směju se. Jedna ještěrka se vrhá na obal od tyčinky a intenzivně ho vylizuje. Nabídneme jim tedy oba obaly k dočištění a když už tam není ani kapička sladkého, tak jim dáme pecky od ovoce. Strhne se rvačka. Ještěrky se přetahují, kdo si pecku odnese. Jedna ji uloví, druhá jí to vezme, třetí na to skočí a pak s tím spadne z kamene a snaží se pecku odnést. Nakonec se zdá, že ještěrky pochopily, že mají spolupracovat. Okusují pecku ze všech stran, než se přižene nějaká další, která týmovou hru zkazí. Celou dobu přihlíží racek, který čeká, zda na něj taky něco zbyde.

Na vyhlídku přišly starší ženy, které se nejdříve ještěrek lekly a štítivě si na ně ukazují. Pak si všimnou nás, že máme ještěrky na sobě a že je krmíme. Zjihnou a začnou si svoje ještěrky fotit.
Čas se zastavil, vůbec nevíme, jak dlouho jsme si tu s ještěrkami hráli. Sluníčko intenzivně hřeje a na vrcholek přichází nová parta. Čas vyklidit pole. Vydáváme se na cestu zpátky.

Někdo jde s berlemi, někdo běží, někdo dojde jen do půlky

V závěrečném stoupáčku potkáváme starší manželský pár. Paní má berle a snaží se vydrápat po nepravidelných schůdcích nahoru. Pán jí chce pomoci a ona říká: “Tenhle zvládnu sama, ale tady ten skok mi pomož,” jsou to Češi! Terén byl celkem náročný i pro nás, takže jsme z ní nadšení a hned ji povzbuzujeme a chválíme. Prý už slezla kdeco, je zvyklá, berle nejsou problém. No to je kuráž, to je odhodlání! Osvěžení její energií se vydáváme na zpáteční cestu.
Jedna dvojice, mohlo jim být mezi 25-30 lety, nás předběhla cestou tam a teď běží zpět. Ale fakt běží! Jsou trochu zpocení a vyběhnou i závěrečné dlouhé a příkré schody na parkoviště, u kterých mi si trochu zafuníme.
Dojdeme až k vrcholku schodů, k jiném mladému páru, který si fotí poslední výhled. „Vy jste to šli až na konec?“ zeptá se mladík anglicky. „Ano, je to kousek,“ odpovídáme. „To jste teda dobří,“ řekne uznale jeho trochu silnější přítelkyně. Oba uznale kývou hlavou a já si říkám, že to přeci není žádný velký výšlap, jde se víceméně po vrstevnici. Chtějí vidět, jak to vypadá na konci a jestli to stálo za to. Ukazujeme fotky v mobilu a oni jsou nadšení a zřejmě litují, že se neodhodlali dojít až do konce. „Tak ještě jednou,“ ukážu rukou směrem k pěšince a směju se. „Nooo, to ne, to je moc daleko, to už prostě neuvidíme,“ říkají. Jsou z Německa, je jim do třiceti. Když jsme se rozloučili, došlo mi, že jejich uznání, že jsme došli až na konec trasy, možná souvisí s naším věkem:-)
Na parkovišti míjíme ty běžce. Pijí vodu, otírají zpocená těla, převlékají se do suchých triček. Uznale jim ukážeme palce nahoru a prohodíme slova obdivu: “Nečekala jsem, že ty schody fakt vyběhnete! Jste dobří!” a z do té doby nesmírně vážného páru zaměřeného na výkon se rázem vyklube usměvavá dvojice.

Grilování nemůžu ani cítit

Počasí se začíná zase kabonit, nejvyšší čas trochu se přiblížit k domovu. Ovoce a tyčinky už jsou strávené, ozývá se hlad. Oběd nebyl, dáme si rovnou večeři. Zastavíme se v restauraci, kde už jsme byli a kde se nám líbilo posezení přímo u vody. Roman už se tu perfektně orientuje, zajede do restaurace z druhé strany, abychom nemuseli pěšky od útesu. Sedneme si k volnému stolečku a objednáme. Dáme si na půl rybu se zeleninou. Velká změna. Už jak jsme se přiblížili, praštil mě přes nos pach grilovaného masa. Říkám si to už několik dní, že ten výpary z grilování a smažení už nemůžu ani cítit. Vůbec se nedivím, že jsou jedovaté.

Smích je nakažlivý

Ke stolku před námi si po chvíli sedne skupinka lidí. Je zajímavě smíchaná. Tři starší pánové, tři dámy v letech, tři mladší ženy a tři puberťáci. Vypadají jako parta z turisťáku. I oblečení a batůžky tomu nasvědčují. Celkem 12 lidí v rouškách se poskládá u dvou stolečků a objednává pivo a kafe. Sundají roušky a začnou se bavit. Jsou neskutečně veselí. Mluví portugalsky, opět tedy nevíme, o čem je řeč, ale oba jsme fascinovaní jejich náladou a pozorujeme je, jako by to byla televize. Nejstarší pán, který vypadá jako vůdce skupiny, všem objednává pivo a pak způsobí huronský záchvat smíchu, když si dá roušku přes brýle a něco zahlásí. Vůbec nevím, co řekl, ale když slyším ten řehot, musím se taky smát. „To už jsem dlouho neviděl takhle veselou skupinku lidí,“ řekne Roman a směje se taky. Je to nakažlivé. Víc takových skupinek poslat do světa, aby lidé sundali roušky a začali se zase smát nahlas. Když bujará skupinka odešla, skoro jako by nám někdo vypnul baterky. Je čas vyrazit domů. Na kafe už se ukecat nedám, počkám si na moje bezpečné kafíčko.

Smýt prach, namazat spáleniny a spát

Postavím vodu na kafe a jdu si dát sprchu. Jsem zaprášená od hlavy po paty. V zrcadle najedou uvidím, jak mám červený dekolt a ramena. Co červený, přímo rudý! To jsem si vůbec nevšimla. Normálně jsem se spálila. Doteď mě to nepálilo, ale jak vidím tu račí kuži, tak mě to pálit začalo. Vždyť jsem se namazala, dumám. A hned mi dojde, že jen to, co mi koukalo. A toho na začátku moc nebylo. Naštěstí jsem vybavená, mám s sebou všechny možné olejíčky a nechybí ani D panthenol a extrakt z Aloe Vera. Teď přichází jejich čas.

Promažu fotky, napíšu poznámky z dnešního dne a blaženě upadnu do postele. Asi by se mi mělo stýskat po dětech, ale nestýská. Myslela jsem na to, jak by se jim líbilo krmit ještěrky, ale jinak je to ve dvou po těch letech zatím mooooc fajn.