Až na vrcholky hor (6. díl)

První noc v novém bytě

Melodie téhle písničky od Nohavici mi zní v hlavě, když mě ráno budí ruch města. Slyším velmi blízko jezdit auta, občas někdo zatroubí, náklaďáčky vykládají zboží v ulici, ve které je náš apartmán. Neměla to být tichá strana bytu? Podívám se z okna a vidím, že sice naproti je skutečně hora a pohled do přírody, ale pod námi je několik rušných cest a centrum Machica. Nevadí, stejně jsem z té postele polámaná a déle ležet už bych nevydržela.

Nechci si stěžovat, tak dám vařit vodu na čaj, zapnu namočené obilí a trochu si zacvičím, abych srovnala záda. Roman se kroutí v pase: “Co to je za postel, ty péra mě šťouchaly do žeber.” No holt požadavek na postel jsem do vesmíru nevyslala, jen na ubytování blízko pláže, vlastně v první chvíli na jakékoli ubytování, když jsme stáli před hotelem s kuframa. Chvilku debatujeme o tom, co by vlastně mělo takové ubytování poskytnou a jaká je chyba šetřit na matraci. Hned si vybavím, že u některých recenzí lidé psali: “Velmi pohodlná postel.” Shodujeme se, že tři dny to vydržíme a já jdu dodělat snídani. S potěšením si uvědomuju, že lichořeřišnice sezobaná včera odpoledne na výletě zabrala. Podbřišek je úplně spokojený. I tak to nebylo nic dramatického, ale když si vzpomenu, že tyhle potíže jsem měla každý den, celé roky až do 32 let…Ten jeden den nekomfortu mi úplně stačil.

Snídáme po našem

Mark se honosil tím, že má v bytě skvěle zařízenou kuchyň a já už se těším, jak si uvařím. Teď se ukazuje, jak špatně je kuchyň vybavená. Ani na vaření špaget se sýrem a kečupem (typické jídlo turistů v apartmánech) byste tu nenašli dobré vybavení. Nejsou tu pořádné hrnce, struhadlo, mísa, vařečka, ani ostrý nůž. Už doma při balení jsem pokukovala po noži. Všude si totiž vozím svůj ostrý. I na návštěvy. Ale přece nebylo v plánu vařit a kdo ví, jak by mi prošel ten můj kinžál na letišti. Do příručního zavazadla tyhle věci nesmí přijít vůbec a o kufrech, které se odbavují, jsem si nebyla vůbec jistá. Nač pokoušet štěstí a vzbuzovat dojem, že do země přijíždí vražedkyně s kudlou :-)

To, co se v téhle kuchyni nejvíc podobá ostrému noži (vypadá jako hliníkový, má divný tvar, je snad na dorty či na ryby), podržím v ruce, myšlenkou opravím a zeleninu nějak nakrájím. Při krájení vzpomínám na svého milovaného Japonce doma v kuchyni.
Minimum hrnců pro vaření jsou u mě čtyři. A on tu má tři. A příšerné. Hrnec, který vypadá jako smaltový, je tak lehoučký a tak tenký, že když jsem v něm začala vařit vodu na čaj, bylo cítit plast – to jak se škvařila ucha na hrnci. Nejdřív tedy uvařím čaj, pak v něm vařím polévku, bojím se, že obilí by se připálilo a už nešlo umýt. Drátěnka tu také není. Další hrnec a pánvička byly asi zřejmě původně teflonové, o čemž svědčily jen zbytky černé barvy na jinak stříbrném nádobí. Nechci přemýšlet o jedovatosti poškozeného teflonovém nádobí. Začaruju si nádobí tak, aby nám neškodilo a v hrnci rozdusím zeleninu, na pánvičce jsem už večer upražila semínka. Jediný normální hrnec je nerezový malý kastrolek, ve kterém vařím obilí na kaši. Jiné hrnce tu nejsou, pominu-li obří hliníkový hrnec, který by se hodil tak na zavařování marmelád. My jsme v takovém vyvařovali kapesníky, když jsem byla malá. Střídám tedy hrnce tak, abych mohla uvařit čaj i polévku, obilí i zeleninu na kaši. Tři hrnce je málo, ale jsem holka šikovná, i brokolici si napařím k té dušené zelenině.
Když uvařím čaj, nemám ho kam zalít, protože tu nejsou žádné další hrnce ani konvičky ani mísy, nic většího, kam by se dal čaj přemístit. A hrnec potřebuju na vaření snídaně. Prohledávám kuchyň a zjišťuju, že většina skříněk je prázdná. Naštěstí tu je sbírka skleniček od marmelád a okurek. A je tu jedna veliká – to bude naše čajová. Ovšem, kam dám zítra vývar, to zatím nevím. Ve sklenici tedy čeká můj milovaný čaj na správnou teplotu a přelití do termosky, v plastové mističce, kterou jsem našla u prázdných sklínek, první základ na vývar. Uvědomuju si, jak se lidem, kteří málo vaří, těžko scházejí odkrojky na vývar. Tenhle problém doma fakt neznám. Mísa s odkrojky je pořád plná.
Po pár minutách sedáme k snídani. Jímá mě hotové nadšení a Roman si pochvaluje: “No, to je konečně pořádné jídlo!” Jen jeden den neměli naši snídani (včera ráno jsme snídali v hotelu po té co jsme si svoji miso polévku vypili na pokoji) a už nám to tolik chybělo!

Známka nejvyšší důvěry

Po snídani vyrážíme na výlet, na nejvyšší horu Madeiry. Poučena ze včerejška, vyrážím rovnou v džínách, do batohu dávám svetr a mikinu. Sedáme na skútr a já se s ním v duchu domlouvám, že nás bude vozit bezpečně. Jakmile to Roman rozjede trochu rychleji, nemůžu se ubránit nepříjemnému pocitu a musím se přemlouvat, abych se nebála. Vybavuje se mi, jak jsme na Zakynthosu (asi před 14 lety) jeli kamsi do lesa taky na nějaký kopec a jak jsme na skútru spadli v písku. Žádná rychlost, Roman dokonce stihl vyskočit a stoupnout si. Já ne a tak jsem lehla na bok i s mašinou a odřela si nepěkně koleno. Moje otřesená důvěra se ozvala :-) Vzbudím v sobě veškerou odvahu a snažím se uvolnit. Ten můj chlap vůbec netuší, že tohle je ta nejvyšší známka mé důvěry v něj! S nikým jiným bych na motorku (ani nic podobného) nesedla. To bych raději slaňovala ze skály nebo skočila znovu ze Zvíkovského mostu  bungee jako kdysi na teambuildingu, přestože vůbec nejsem adrenalinový nebo soutěžní typ. Nemám ráda rychlost, nemám ráda motorky, připadám si tu taková nahá, zranitelná, nemá to pásy ani airbagy! Navíc přes něj vůbec nevidím, zatáčky poznám, až když je projíždíme! Takže se vědomě podvolím a začnu si to užívat.

Projíždíme Santanou

Santana je okres v severovýchodní části ostrova. Název vznikl zkrácením jména Santa Anna. Projíždíme ho a kocháme se celou cestu. Pozoruju domky zasázené na hřebenech, kytičky všude kolem, kapradí, ibišky všech barev. Fascinují mě květiny, které u nás známe jen jako pokojovky nebo je známe v menším provedení. Třeba muškáty. My je máme v truhlíkách, ale tady  jsou to téměř keřovité rostliny.
Serpentiny, kterými stoupáme vzhůru, mi připomínají četníky ze Sant Tropez. Vlevo skála, vpravo průrva dolů. Pod námi je čím dál větší hloubka, až se hlava zamotá, když se podíváme dolů. Na fotce se to vůbec nedá zachytit. Čím výše stoupáme, tím je chladněji. Co bych teď dala za bundu. S hrůzou zjišťuju, že mikina zůstala v bytě, tak navlékám jen tenký svetříček a krčím se za Romana. Ten mi nabízí svoji mikinu, ale sám je v kraťasech a první na ráně, tak s díky odmítám. Nahoře jsou mraky a vypadá to na déšť nebo pěknou mlhu. Nezbývá než začít přivolávat hezké počasí a teplíčko. A docela se daří.
V lese je úplně jiná příroda než dole u moře.  Nemůžu se vynadívat, fascinují mě všudypřítomné lichořeřišnice a záplavy hortenzií a kalokvětů. Sem tam zastavíme a já si to fotím. Pro mámu a pro sousedku, které milují kytky a určitě by věděly, jak se která ta kráska jmenuje. Já na jména nemám paměť, stačí mi obdivovat tu nádheru i bez názvu.

Na vrcholku Pico Ruivo

Pico Ruivo (červená hora) je s výškou 1862 m n. m. nejvyšší horou Madeiry. Dojedeme k bílé kouli na vrcholku kopců. Ta bílá věc, co ji vidíme už z veliké dálky, je radar NATO, který tu byl vybudován v roce 2011 jako vzdušná obrana zdejšího prostoru. Jsme u cíle. Běžně tudy prochází tisícovky turistů, ale je doba Covidová, tak je nás tu jen pár, žádná masovka. Seskočíme ze skútru a hurá na pěší procházku k nádherným výhledům. Ti, co přijeli na kole, jsou splavení, ti, kdo přijeli autem jsou vyletněni a je jim fajn. My jsme lehce promrzlí, takže se nahříváme. Jakmile se trochu nabažíme výhledů a pořídíme fotky mobilem (dala jsem je dolů do galerie, stojí za to si je rozkliknout), uléhám na vyhřátou trávu a nasávám teplo. Dokonalost sama, nemůžu se nabažit ležení na vrcholku kopců.

Pětihlavá saň útočí

Tak dlouho jsme se kochali, až všichni zmizeli. Zůstali jsme sami na vyhlídce a užívali si pozorování vznikajících mraků. Tu najednou u našich nohou na hraně kamene vykoukne malá hlavička. Malý dráček, pomyslím si. Dívá se na naše boty a nehýbe se. Za chvíli vykoukne druhá a taky zůstane štronzo. Ve chvilce na nás zírá pětihlavá malá saň. A když zjistí, že jsme tvorové přátelští, hlavičky vylezou, rozdělí se a začnou se prohánět všude okolo. Pozorujeme malé zelenohnědé ještěrky a ohromně se bavíme, jak vždycky zůstanou ležet na bříšku, zvednou všechny čtyři končetiny do vzduchu a zcepení. Ještě vtipnější je, když střídavě zvedají levou a pravou přední. Bavíme se jejich veselým pobíháním, máme velkou radost, když nám lezou po botách a smějeme se, když se je snaží ochutnat. Pozorujeme je a mě napadne stejně jako Romana, zda by se nechaly vzít na ruku. Ten už má ruku u boty a čeká. Netrvá dlouho a jedna to jde zkusit. Nejprve párkrát zkusmo vleze na ruku a zase sleze. Pak se odváží výš a zase sleze. Postupně vyleze Romanovi po ruce až na rameno a dlouze si ho prohlíží, nakonec ji má na hlavě a za krkem a zase na hlavě a zase na ruce….najednou mu ještěrka vleze vzadu pod tričko. Roman se směje, že to lechtá, zároveň občas udělá: „Au, ona mě okusuje“ a já se můžu potrhat smíchy a snažím se to  zdokumentovat. „Kde je?“ ptám se, když ještěrka dlouho není vidět, ani ocásek už se mu nemíhá kolem krku. V tom vykoukne ve výstřihu jako z balkónu. Hráli jsme si s ještěrkami snad hodinu. Přelézaly z jeho ruky na mou. Jakmile někdo přišel, schovaly se do úkrytu pod kámen. Když návštěvníci zmizeli, hned se zase přišly kamarádit. Tohle by se holkám líbilo. Třetí den bez dětí a pořád na ně myslíme. Vzpomněla jsem si na kamarádku Peggy, která šílela z malých a trocnu gelovitějších ještěrek na Jamajce. Ta by se zbláznila, kdyby nás tu viděla s ještěrkama na hlavě.Hledali jsme, co bychom jim tak dali k jídlu, ale kde nic tu nic. Pak přišel turista a začal svačit. A ještěrky se rázem všechny přesunuly k jeho lavičce. Jenže chlápek byl lakomec a nenechal je okusovat ani slupky od banánů, natož aby jim dal kus chleba nebo zeleniny, co svačí. Ohání se rukama, nohama, ještěrky mizí.

Není Pico jako Pico

Vracíme se z vyhlídky krásně odpočatí hrou s ještěrkami a potěšení výhledem do kraje. Z parkoviště vyjdeme k radaru, je tam také malá vyhlídka. Tady už pár turistů je, někteří mají roušky i v téhle výšce a v přírodě. Já si fotím výhledy, Roman se dívá do mobilu na mapu, rozhlíží se po kraji: “Tak tohle není nejvyšší hora! Ta je tamhle, tohle je Pico de Arieiro, je to jen 1818 m.n.m.” “Chceš tam jít?” vyděsím se, když se dívám na cedulky, které ukazují tím směrem a říkají, že to je odsud pěšky 6 hodin (tam a zpět). Roman nachází informace, že celkové převýšení ve stoupání je 800 m, v klesání 600 m. Jenže my jsme hladoví a stačí nám si hory vyfotit.
U radaru je prodejna se suvenýry a restaurace. Jdeme to obhlédnout. Koukám v obchůdku, co bych holkám přivezla. Nemůžu nic najít. Nechce se mi kupovat cetky, nevidím nic zajímavého. Ten můj minimalismus mi brání koupit jim něco pro radost. Ve všem vidím zbytečný odpad, vyhozené peníze. Času dost, jsme na začátku. Dárek jsem nekoupila, jdeme do restaurace.

Oběd

Ve vitríně bagety, sendviče, sladké pečivo, mističky se salátem, šunkou a sýrem nebo krevetami potažené fólií. Na ceduli nabídka hotdogů, hranolků atd. Hmm, tady se asi nenajím, běží mi hlavou. Pak nacházím u pokladny várnici s polévkou. Mají rajčatovou polévku s cibulí. Dáme si dvě a sedneme si na terasu, abychom si ještě trochu užili výhled. Všude kolem samí Češi. Někteří přišli pěšky, někteří na kole, jen málokdo autem. Tak tady jsou! V hotelu jsme žádné nepotkali a mě bylo divné, kde všichni ti lidé z letadla jsou. Na kopcích! Pociťuji určitou hrdost na náš národ a nemůžu neslyšet rozhovory okolo: “Miláčku, panini bylo drahé, tak jsem koupila rajčatovou polévku, nevadí?” Miláček se vůbec netváří a slečna nešťastně navrhuje miláčkovi, že tu jeho porci sní a jemu koupí pečivo. Miláček se překonává a polévku sní. Asi nemá rád rajskou. Nejraději bych si jí od něj vzala.
Polévka je fajn, taková kyselá, nic extra, ale hřeje a na chvíli zasytí. Chtělo by to něco k ní zakousnout. Ani Romanovi polévka nestačí a ptá se, zda má přinést nějaký chléb nebo něco z vitríny. Kdepak! Po naší snídani nemám nejmenší chuť si dávat něco takového. Opět si v praxi ověřuji, jak dobrá snídaně ovlivní volbu dalších jídel v daném dni. Normálně bych asi kývla na nějaké to sladké pečivo a možná si k tomu dala i kafe, když jsme na cestách a není z čeho vybírat. Ale teď se mi do toho vůbec nechce. Raději navrhuju jet dál a najít nějaké lepší jídlo.

V duchu jsem si naprogramovala něco moc dobrého, s čím budu spokojená, a vyrazili jsme. Když jsme dojeli k restauraci Abrigo do Poiso, kterou Roman vyhledal podle referencí, hrála tam pěkná rockovo-bluesová hudba. Připadali jsme si v tu ráno jako v národních parcích v Kalifornii. Ty velké stromy, ta hudba, restaurace u silnice…Těžko říct, co všechno nám Red wood a podobná místa připomnělo, ale shodli jsme se, že už chybí jen nějaký ten ranger.
Jídelníček mě nadchnul. Ryby už nechci ani vidět, takže jsem nadšená z nabídky. Houbové rizoto s bylinkami byla jasná volba, Roman si dal těstoviny se zeleninou. Váhali jsme nad polévkou. Jak jsme byli hladoví (bylo už pozdě odpoledne, spíš čas na večeři než na oběd), tak jsme chtěli doobjednat ještě nějakou zeleninu (v houbovém rizotu ani žádná nebývá a to by mi fakt chybělo). V menu byla grilovaná kukuřice, pečený batát a salát. Číšníkovi jsme to všechno nadiktovali: “Grilled corn, please. (Grilovanou kukuřici, prosím.)” “Big or small? (Velkou nebo malou?)” ptal se pokaždé na velikost porce. Ty malé známe, to bude jeden proužek kukuřice, ne celý klas, jedna porcička batátu…. “Big! (velkou)!” odpovídáme dvojhlasně na každý dotaz. “Nebojte, bude toho dost,” říká číšník, když vidí, že se ještě dohadujeme nad salátem. Pak se nemůžeme dočkat jídla a když to přinese, tak pochopíme. Kukuřice není grilovaný klas ale grilovaná kukuřičná polenta s rozmarýnem. Výborné, ale je to další příloha k naší rýži a těstovinám. Batátů je taky hromada. Máme problém to sníst, ale moc nám chutná (Roman tedy z těstovin moc nadšený není, prý to plave v oleji) a je nám líto, že to asi nesníme. “Můžeme to odvézt nahoru ještěrkám nebo si to vem domů k večeři,” směju se, když už jsme oba nacpaní až k prasknutí a pořád ještě zbývá trochu polenty. Nechceme se ale vracet po tmě, tak zaplatíme a vracíme se domů. Večeře dnes opět nebude potřeba. Hezky se tím naředí vysoká cena jídla v eurech, když nám stačí jedno jídlo denně. Tedy plus doma vařená snídaně za pár centů.

Historický mrazák Poço da Neve

Cestou do restaurace máme krátkou zastávku u podivné kopulovité stavby. Vypadá trochu jako vojenský bunkr. Typujeme, co by to mohlo být. Sýpka na obilí? Krytá studna? Úkryt pro pasáčky? Když dojdeme ke stavbě a nahlédneme dovnitř, zjistíme, že mnohem větší část je v zemi a jen malá část nahoře. Je to hlubokánská zakrytá jáma – ledárna. Na téhle straně ostrova prý teploty někdy klesly pod nulu a v téhle obří mrazničce se skladoval sníh, který se pak dodával bohatým lidem ve Funchalu do ledniček v dobách, kdy ještě nebyly na elektriku.

Zastávky s vodou a grilem

Už od včerejška pozorujeme, že tu poměrně často jsou odpočívadla s lavičkami, stoly, vodou a stříškami, kde je ohniště nebo gril. V některých by se dalo i přespat. Zdá se, že pro turisty je to tu pěkně zařízené. Nikoho však na těch zastávkách nepotkáváme. Jezdí sem místní na výlety?

Nákup kosmetiky

Doma si neodpustím zaskočit do obchodu pro šampón a sprchový gel. Do hotelu jsem ráno volala, ale prý na pokoji nic nezůstalo. Tak snad si to pokojská spotřebuje a neleží to někde v kontejneru. Obchůdek, který vypadal, že má přírodní produkty, byl včera i dnes zavřený. Vracíme se moc pozdě než abych si mohla vybírat, co si koupím. A moje vlasy už fakt potřebují umýt. Sundávám helmu, uplácám si ty mastné hady, co se mi plazí po lebce, nasazuju roušku a vbíhám do obchodu. Roman si nechce brát roušku, tak raději čeká s taxikáři před obchůdkem. Vědoma si toho, že na mě čeká, spěchám. Jenže už neznám konvenční značky, po tolika letech už nevím, co je na vlasy, co na holení, zmateně pobíhám kolem regálů a snažím se vyluštit portugalské názvy kosmetiky. Ostraha si mě nedůvěřivě prohlíží. Využívám situace a ptám se, jak se portugalsky řekne šampón a sprchový gel. Zní to skoro jako v angličtině. “A kde tedy jsou šampóny a kde sprchové gely?” nechám se odvést do správné sekce. Pokouším se rozluštit maličká písmenka a složení. Asi začínám být zralá na brýle. Nebo se to složení tak zmenšuje? Snažím se přelouskat obsah lahviček a najít něco, kde nejsou ty největší fujtajbly. No, nebudu zdržovat, vezmu šampón a kondicionér, které se pyšní nápisem vegan, přihodím do košíku sprcháč, který má být z manga, broskve, rýžového mléka a 90% ingrediencí přírodních a jdu.

Nadšeně si doma zase napustím vanu, připravím čaj a olíznu lžičku s umepastou, jsem fakt přejedená. Papája nemá šanci, dnes ji fakt nedojíme. Namočím hlavu a sáhnu po šampónu. To není šampón, to je kondicionér. Těsně vedle. Ale tohle je taky kondicionér! “Ale neee!” zakvílím a Roman se ptá, zda jsem v pořádku. Vím, jak nemá rád nakupování a jak nesnáší roušky. Nemám odvahu ho poslat do obchodu pro šampón, vždyť jsem tam sama byla dost ztracená. “Ale nic,” odpovím a umyju si vlasy sprchovým gelem a dám si pořádnou porci kondicionéru, když mám teď dva.

Jsme tu třetí den a já jsem si Madeiru naprosto namilovala. Roman hledá další výlety v okolí Machico. Zítra ještě máme do večera skútr a pak se přesunujeme na další místo. “Jestli strávíme dovolenou ježděním na skútru a sezením po hospodách, budu za chvíli jako kole,” říkám Romanovi, když se ptá, co bych chtěla vidět. Nevím, Madeiru neznám. “Chtěla bych taky trochu chodit,” řeknu místo cílového místa. Uvědomuju si, že z mé představy, kolik toho denně naplavu a jak se dostanu do kondice, asi nic nebude. 44. narozeniny se blíží, tělo nemládne, chtělo by to začít trochu cvičit. To už si ale uvažuju jen pro sebe a jdu stáhnout fotky z mobilu.