Domů > Magazín > Blog

Hudba spojuje (3.díl)

Milý deníčku, tak jsem si chtěla psát každý den poznámky, ale včera jsme se vrátili tak pozdě, že jsem se zmohla jen na sprchu a ulehnutí do postele. Takhle to tedy proběhlo večer po příletu.

V hotelu

Šup do taxíku a za chvíli jsme v hotelu. Hm, z téhle strany to nevypadá moc pěkně. Okolí hotelu je dost opuštěné. Silnice, zaparkovaná auta, příroda taková suchá a černé kamení. Celé souostroví Madeira je sopečného původu, stejně jako celá oblast Makaronésie (přidávám si nový pojem do slovníčku, když si hledám, kam jsme to vlastně přiletěli), jejíž je součástí. Naštěstí to krásné místečko k relaxaci na báječných 10 dní nás čeká až po vstupu do hotelu. Tam bude ten bazén, ta pláž, číšníci s drinkama, lehátka….Ze všeho nejvíc se těším, jak se vyspím a užiju ticha bez dětí. Doma je teď každé ráno velmi brzo rámus, který nás budí. Dělníci tu pracují na stavbě domku co nejčasněji, aby se vyhnuli velkému horku. A tak nás už několik měsíců budí bouchání, míchačka, náklaďák sypající materiál a jiné stavební zvuky. Taky jsme stavěli, chápeme to. Ale jsme rádi, že jsme z toho ujeli.

V recepci dostáváme kartičku od pokoje, instrukce, kdy jsou snídaně a od kdy dokdy otevírá restaurace, že v hotelu je wellness a vnitřní bazén, je potřeba se jen předem objednat. To samé i masáž (jupí, já to věděla!). Taky je tu busík do centra (tam to asi bude živější, tady zvenku to vypadalo dost nudně a nevábně), tady časy, kdy to jezdí, stačí předem zarezervovat. Vyjedeme výtahem do pátého patra, kde máme onen slibovaný pokoj s výhledem na moře, a dojde nám, že tady roušku jen tak nesundáme. V recepci všichni zarouškovaní, v chodbách i výtahu všichni zarouškovaní, u výtahu dezinfecke, každý si před zmáčknutím tlačítka dezinfikuje ruce…No, tohle není úplně náš svět, snad na pláži nebo u bazénu to bude volnější.

Pokojík je maličký a pěkný. Hned na mě dýchla manažerská minulost. V kolika hotelech já už spala? Rychle se zabydluju, vybaluju a Roman mě krotí, že si nejdřív dáme jídlo, ať s tím počkám, že to tu půjdeme prozkoumat. Slyšíme podivný šramot, něco jako sbíječku. Roztáhneme závěsy a otevřeme na balkónek, kde má být ten slibovaný výhled na moře a kde jsem plánovala sedávat s knížkou a svým kafíčkem. Dole je parta dělníků, náklaďák, spravují chodník (ty díry v dlažbě, co jsou vidět na fotce v místě, kde asi bývala kolonáda). “No to jsme si pomohli,” smějeme se. Předpokládáme, že to je dočasné, ale pro jistotu se hned ptáme v recepci, protože kdyby to tu mělo být delší dobu, tak to bychom tedy chtěli jiný pokoj. Prý v šest končí a ráno uvidíme. Nejsou to jejich lidi, je to od města, posunují se, ráno možná budou jinde. A restaurace otevírá až v sedm, můžeme si dát sendvič v kavárně. Jíst na noc nechci a mouky už bylo dost. Půjdeme se najíst ven.

Ještě jdeme okouknout pláž, zázemí hotelu a bazén. Jsem trochu na rozpacích, protože bazén je celkem malý a řádí v něm skupinka dětí. Dospělí leží na lehátkách jeden vedle druhého a dívají se. Je to tu trochu stísněné, kolem zábradlí a jinak žádný prostor. “Jak ten bazén fotili???” ptám se Romana a oba se divíme, jak jinak to vypadalo na fotce. To snad někdo fotil přímo z bazénu a ještě nějakým rybím okem (objektiv), že to vypadalo tak velké. No nic, už teď je jasné, že my budeme na pláži a ne u bazénu, takže se na ní jdeme podívat. Sejdeme po schůdcích směrem k moři, které vidíme z terasy za bazénem. Najdeme bránu, na ní nápis v cizí řeči a řetěz. Z obrázku vyrozumíme, že se tam nesmí. A podle toho zarezlého řetězu a zámku to není žádná novinka. Žádný další prostor v hotelu není. Jen vstupní hala, která je sice prostorná a moderní, ale velmi temná a rozhodně si vůbec neumím představit, že bych si tu sedla s knížkou nebo noťasem. Představovala jsem si to úplně jinak, nemůžu ze sebe vysoukat pořádné nadšení, ale rozhodně nechci nic kritizovat, vždyť jsem se ne výběru vůbec nepodílela. Nechci Romanovi kazit radost, tak nic neříkám, prostě se tu budu 9 dní povalovat a číst si, dám si sluchátka, abych izolovala tu bazénovou partičku a bude. Ale zdá se mi taky dost zaražený.

“Jdeme se najíst,” zavelí náhle Roman a vyrazíme z hotelu. Jenže kam? Stojíme před hotelem a nic jako restaurace nebo alespoň proudící turisty nevidíme. Vlastně skoro nikoho nevidíme. Tak jdeme kousek podle silnice a prohlížíme si krajinu. Nějak se to vůbec nepodobá fotkám z internetové nabídky. A to se Roman pomocí Googlu snažil to tu prohledat.
Po chvilce přijdeme do městečka. Jsou tu lidé, auta, domy a pár restaurací. Všechny prázdné. Asi jedí později, přemýšlím. Ale podle toho, jak nás číšníci nahánějí, je tu spíš málo turistů. Prohlížíme si cedule s nabídkou a už to začíná. Hovězí, kuřecí, hranolky, omelety, ryby, saláty, mořské plody. Nabídka je všude stejná, není moc z čeho vybírat. Restaurace jsou jedna vedle druhé v takovém kopečku. Ani jedna neláká k posezení. Lákají jen obsluhující.

V restauraci

“Pojďte dál, máme skvělou specialitu – steak na grilu,” vrhá se na nás číšník, když zkoumáme ceduli s jídelníčkem. “My maso nejíme, hledáme něco veganského,” vysvětlujeme a dál nerozhodně stojíme u obřího menu, kde vůbec není kolonka vegetarian. Začne vyprávět, že teď taky měsíc jedl vegansky a že něco vymyslí. “No tears for my stomac, no suffering, its good – žádné slzy kvůli méme žaludku, žádné utrpení, to je dobré,” naladí se na veganskou notu a zamyslí se: “Můžu vám uvařit těstoviny s kečupem.” Ne, mouku už ne. Nakonec volíme rybu se zeleninou, protože jíst hranolky se salátem, jak nabízí coby další možnou alternativu vegan menu, není úplně to pravé ořechové pro mě. V nabídce je vedle rybí polévky ještě rajčatová a pórková. Jsem nadšená a hned pórkovou objednávám.

Tremoco je typické portugalské občerstvení k vínu nebo k televizi místo čipsů. Jsou to plody žluté lupiny (luštěnina s lusky), které se před naložením proplachují několikrát ve vodě, pak se vaří a nakonec nakládají do slaného nálevu. Tradice říká, že při zásnubách nevěsta nabízela sladký medový koláč a tyhle tremoco svým kamarádům.

Než nám jídlo dorazí, dá nám na stůl číšník malou mističku s několika olivami a žlutými plochými fazolkami. Nebo to nejsou fazolky? Ochutnáme a je to dobré, něco mezi fazolí a olivou, asi naložené ve slaném nálevu. Co to je? Ptáme se obsluhy, ale nemůžeme se vůbec dobrat výsledku. Portugalština je zajímavá řeč, vůbec se v ní nechytáme. S pomocí překladače se dozvídáme, že to je něco jako polibek, pak že by to mohla být cizrna. Tohle přeci není cizrna, to poznám! A tak se dohadujeme, jak se to pěstuje, jak to vypadá a já řeknu: “To by mohla být lupina.” Číšník se chytá jako by rozuměl česky a hned kývá: “Yes, lupina, that is most common name for it – ano lupina, to je nejčastější pojmenování.” A jsme doma. Sezobli jsme s chutí lupinu i olivy. Polévky i hlavní chod jsme pak snědli s takovou chutí, že jsem to zapomněla vyfotit! No to jsem tedy dokumentarista! Nemám na fotce ani lupinu, ani jídlo.

Hudební večírek

Povídáme si s číšníkem, zjišťujeme, jak to v téhle zemi chodí. Vypráví a vypráví a nakonec dojde pro kytaru a k jídlu nám zahraje pár písniček. Nerozumíme portugalsky ani slovo, on není žádný velký zpěvák, ale dává do toho tolik emocí, až je to dojemné, jak je to krásné. Asi něco tklivého. Kolemjdoucí se usmívají, sem tam někdo přisedne v okolních restauracích. Kytara a zpěv vyláká i servírky z vedlejších restaurací. Celé to tak nějak ožije. Některé se smějí jako by říkaly: “No jo, už zase hraje,” ale nálada evidentně stoupá.

Po chvíli přisedne k vedlejšímu stolečku sympatický muž (na fotce je to ten, co sedí za Romanem, připomínal mi nějakého herce, ale nevzpomněla jsem si kterého). Ukáže se, že je to učitel hudby. Poklepává si do rytmu a směje se vždycky, když číšníkovi ujede rytmus. Což je dost často a proto se s ním těžko zpívá, i když přejde na známe melodie s anglickým textem. Ale nedáme se a zpíváme. Přilákali jsme další strávníky, kteří pokukují po restauraci a po menu a číšník jde lovit. Pokaždé odhodí kytaru, běží k lidem a láká je dovnitř. “Klidně si zahrajte,” ukáže na odloženou kytaru. Chvíli váháme a nakonec zahrajeme. On nám hrál jejich lidové skladby, tak zahrajeme taky něco našeho. Dáme Sbohem galánečko a Vínečko rudé. Pan učitel se ptá, jestli ta druhá je ukolébavka. Smějeme se, že to se haleká, když se pije a že to bývá v době, kdy už někteří spí pod stolem. Roman si dal sklenku vína a já mátový čaj. Dostali jsme další tremoco i s výkladem o tom, jak se to tady přímo v restauraci vyrábí, proplachuje v mořské vodě, vaří a nakládá. Prý se to musí proplachovat co nejčastěji, vždycky, když jdete okolo. Taky se dozvídáme, že byl v soutěži Madeira hledá talent, vzadu na kytaře má ještě nalepené soutěžní číslo. Nevyhrál, ale nevzdává se. Ví, že je dobrý. Bydlí teď sám, ve čtyřpatrovém domě, v jednom patře má bicí soupravu. Je to prostě hudební nadšenec. Hrával i v hotelu jako předkapela před folklórním tanečním vystoupením, ale teď se nějak neozývají.

Celý večer se promění v úžasný hudební večírek. Nakonec přemluvíme i pana učitele, aby zahrál. Ten dá pár klasických skladbiček, nějaké Beatles. Škoda, že se tak stydí, on totiž drží skvěle rytmus. Vypadá to, že by byl dal jedno pivo a šel domů a teď tu s námi sedí už dvě hodiny. Přidala se k nám Němka Susanne, která si chytře vytáhla mobil a našla text. Postupně ji napodobíme všichni a snažíme se pak na střídačku hrát anglické známé písničky. Už s námi zpívají i z vedlejší restaurace, dokonce se po každé skladbičce tleská. Celá ta pustá ulice a prázdné hospůdky ožili a nikomu se nechce odejít. Všichni sedí a pobrukují nebo poslouchají. Jsem úplně nadšená z té pospolitosti, ze starých dobrých songů, z textů, které se dají najít na internetu, který má každý v ruce (to je konečně chválihodné využití mobilů). Naprosto jsem zapomněla, kde vlastně jsem, že je nějaký hotel, covid a bagr pod balkónem. “To musíme letět 4 hodiny pryč, aby sis zazpívala, viď? všiml si mého nadšení Roman. Dá si další sklenku a já další čaj.

Asi desetkrát jsme si řekli, že dáme poslední a půjdeme. Už je večer, venku je tma, od moře to pěkně fouká a my už jsme docela vychlazení. Jenže pak přestane foukat, někdo vybere pěknou skladbu a jede se dál. Susanne se zapojí: “A znáš Leaving on a jet plane?” Moje oblíbená. A tak zpíváme dál. Chvíli si pak se Susanne povídáme, jak to teď je v Německu a přes covid a omezení se náhle dostáváme k holokaustu, fašismu a dalším válečným tématům. Vypráví nám, že Němci mají pořád fašistickou nálepku. Divíme se a ona vypráví dál, že její dvě dospělé dcery, které studují na vysoké, když přijdou někam na mezinárodní akce, tak jakmile řeknou, že jsou z Německa, už se na ně kouká skrz prsty a mluví se o Hitlerovi a fašismu. Že až nedávno v Mexiku zažila na chvíli jaké to je, když může být člověk pyšný na svoji národnost. To prý nám Čechům závidí, že můžeme být na svoji zemi pyšní. Uniklo nám, co za tím přesně v tom Mexiku bylo, ale nechtěli jsme ji rušit, když mluvila. Je poprvé sama na dovolené a velmi se obávala si večer vyjít bez doprovodu. Prý jsme jí to velmi ulehčili. Když jsem už skoro cvakala zubama (ještě že jsem si do letadla vzala ty plátěnky, džíny a svetřík, ve kterých jsem celou tu dobu), tak jsme se rozloučili. Susanne nás oba velmi láskyplně objala. Bylo to tak přirozené, tak důležité, tak lidské a tak moc to bořilo hranice mezi Čechy a Němci, že se to slovy nedá popsat. Zamáčkla jsem slzu dojetí a zadoufala, že se tu třeba zítra potkáme zas.

Hurá do postele

Vymrzla jsem tedy dokonale. Fouká tu pěkně studený vítr, snad už se zítra oteplí, jak Roman četl v předpovědi. Cítím trošinku podbřišek, tak se jdu honem zahřát do sprchy. Možná je to tím vším pitím na večer. To by tak scházelo nastydnout po tolika letech. Nebrala jsem s sebou žádná homeopatika, ani lichořeřišnici – staré pomocníky pro potíže se záněty, které mě provázely 32 let. Teď už to 12 let neřeším a medicínu s sebou beru jen na velké cesty a spíš kvůli dětem. Nezbývá než položit ruce na břicho a poslat tam energii. Víc si nepamatuju, hned jsem usnula.

 

 

A co dále? Blíží se čas na jarní detox!

Pokud vám po zimě chybí energie, trápí vás únava nebo máte kila navíc, pojďte s tím něco udělat. Nenecháme vás v tom a hážeme záchranné lano! 😊 Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček i postavu a zase bude dobře.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

1 člověk už poděkoval za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

andrea.hurtosova
6. 8. 2021

Ahojte Evicka a Roman,
teším sa na ďalšie čítanie a sprostredkovanie vašej dovolenkovej atmosféry. Vy dvaja sa tam určite nájdete zábavu. Nech vám vyjde všetko ako ste si to predstavovali. Krásnu dovolenku. Ahojte

Jejda,to je prima,ze jste se tam takhle zblizili prostrednictvim pisni.hudba moc zblizuje.Tak at je to cim dal lepsi..krasne se to cte…..Hanka

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

140
67

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

Až na vrcholky hor (6. díl)

…broukám si starou písníčku v duchu s Věrou Martinovou cestou na nejvyšší horu Madeiry třetí den naší dovolené. Jak si začnu zpívat, je to dobré znam...
15

Za krásami madeirských levád (7.díl)

Milý deníčku, to je zážitků, že si tu po čtyřech dnech připadám jako bych už byla z domova dva týdny. Dneska to byl den přesně podle mého gusta.

Stěhování do Canicalu (8. díl)

Tohle je Canical, městečko, kam se dnes stěhujeme. Při koupání s místními odhalíme plavkovou záhadu. Nebylo to mým neforemným tělem, ale módou, když jsem p...

Den ve městě (9. díl)

Šestý den zjišťujeme, jak se na Madeiře lidem žije a dojdeme si na oběd s místními. Dostaneme se do průmyslové části a málem máme tichou domácnost kvůli va...

A zase se kocháme (10. díl)

Milý deníčku, promazávat fotky z dnešního dne je fakt těžké. Jedna hezčí než druhá. Ty hory, to moře, ty mraky. To jsou výhledy! Díky skútru jsme se dostal...
10

Krása, která dojímá (11. díl)

Milý deníčku, dnes jsem se meditací dostala k vyšší rychlosti na skútru, krása skalisek a moře mě dojala k slzám a portugalská skupinka rozesmála. Báječný ...