Hlavně se nestresovat (Monika, 36 let)

Já: Hledá se hrdina podzimního detoxu..

Můj mozek: Hahahahahaaaaaa

Já: Čemu se směješ?

Můj mozek: Hrdina? Ty? Copak ty jsi nějaký hrdina??

Já: A proč ne? Proč bych se nemohla přihlásit?

Můj mozek: Vždyť jsi nedokázala nic objevnýho… Vaříš víc zeleniny, no, ale žádné další objevy.. NIC.. Neotužuješ se jako Jarda, nepečeš kváskový chleba jako Eva, nepíšeš články jako Naďa a …

Já: MLČ!! NO A CO!!

Můj mozek: No a nic, tak si tam napiš, ale stejně nic nevyhraješ…

Já: Nejde o to něco vyhrát, ale sebrat odvahu poslat něco o sobě „do éteru“…

Můj mozek: To jako chceš, aby si všichni četli tvůj příběh? Koho to zajímá?

Já: Proč vlastně ne.. a neruš už..

Vypínám svůj našeptávač a usedám k počítači.

Přihlásit se nebo nepřihlásit se?

Vloni na Vánoce jsem dostala pod stromeček poukaz do Klubu Jíme Jinak, který jsem přijala celkem rozpačitě. Všechno v Klubu mě moc zajímalo, ale věděla jsem, že moje rodina mé nadšení nesdílí. Škoda, ale je to dárek pro mne, tak proč si ho kazit. Hned v půlce února jsem se přihlásila do Jarní očisty a „najela“ pěkně zostra na připravený program. Eva říkala, že není nutné dělat vše na sto procent, ale já to prostě tak chtěla a snažila se o to. Samozřejmě mi to nešlo a to mě stresovalo. V půlce kurzu jsem najednou „vypla“, měla jsem toho dost. Ale něco ve mně chtělo pokračovat. A tak jsem zase začala namáčet luštěniny a dělat kaše k snídani. Bylo to vlastně prima. A je to tak stále. Nejde už si dát k svačině chleba s máslem. A když si ho někdy dám, protože mám na něj chuť, zjišťuji, že mi to vlastně už vůbec nechutná. Moje chuťové buňky chtějí něco jiného, lepšího, hodnotnějšího. Musím jít dál, ale schází mi inspirace.. Blíží se podzim a s ním další program – Podzimní detox. Mám se přihlásit? Nebo ne? Proč se budu hlásit do programu, vždyť už všechno znám z jara… Překřičela jsem svůj mozek a…

Hlavně se nestresovat

…na poslední chvíli se hlásím do detoxu. V poslední možný den. A jsem moc ráda, že jsem se tak nakonec rozhodla. Teď na to jdu chytřeji a už vím, že nesmím přepálit začátek. Daří se mi vybírat si z nabízeného programu skutečně jen to, co v dané chvíli potřebuji a jsem s tím v pohodě. Nestresuji se. Zajímají mě především jídelníčky. Beru je jako inspiraci a vybírám si podle chuti a stavu lednice a jde to dobře. Do Podzimního detoxu jsem šla s cílem hlavně se před Vánoci nestresovat. A to se do puntíku povedlo. Pomohlo k tomu mimo jiné i to, že jsem už spoustu surovin a principů znala z jara. A možná i to, že se vědomě, pomalu ale jistě, snažím pracovat se svým perfekcionismem.

Překřičet svůj mozek se vyplatilo

Se změnou stravy pomalu mizí moje drobné zdravotní neduhy. Podařilo se mi najít skvělou homeopatku, v jejíž péči jsou již téměř půl roku obě dcery a od listopadu i já. Vracím se zase k běhání a znovu se utvrzuji v tom, že je třeba vyhradit si čas pro sebe. A otevírají se nová témata, která si žádají moji pozornost, např. cykličnost, ekologické menstruační pomůcky, překonávání svých strachů a taky – a to hlavně – posilování svojí sebedůvěry (viz rozhovor Mě a Mého mozku v úvodu článku).

Blíží se konec roku a s ním i novoroční předsevzetí a přání. A já přeji sama sobě hodně síly pokračovat v tom, co se v tomto roce tak pěkně začalo skládat k sobě. Přeji si také úsměv na tváři. Protože i přesto, že tento rok byl v mnohém úspěšný a zažila jsem v něm spoustu svých poprvé, ten opravdový úsměv od srdce mi mnohdy ještě schází.

Díky týmu Jíme Jinak a účastníkům Podzimního detoxu. Jste mi všichni velkou inspirací a taky oporou.

Monika