Domů > Magazín > Blog

Faux-pas, která píše sám život

Jestli na nás Češích něco miluji, je to určitě náš smysl pro humor. Líbí se mi, jak si umíme dělat legraci snad úplně ze všeho. A možná, že právě proto se dokážeme vždy tak rychle „oklepat“. Humor nám zkrátka odjakživa pomáhal a sbližoval nás.

Nejvíc mě baví dělat si srandu sama ze sebe

Myslím, že dokonalosti jsou plné sociální sítě. Já dokonalá rozhodně nejsem a moc ráda si z toho dělám legraci. Jednak proto, abych druhé rozesmála, když mi připadá, že berou ten život zbytečně moc vážně, anebo prostě jen tak na odlehčení, uvolnění a zpestření.

Nejvtipnější jsou pro mě situace, které píše sám život. A přesně o pár takových bych se s vámi ráda podělila.

Pohlavní ústrojí muže

Začnu asi u školy. Konkrétně zkoušek ze zdravotní nauky. Tenhle předmět jsem měla jen jeden ročník a proto se do nás asi snažili „nalít“ všechno, co se do nás vešlo.

Všechny ty soustavy, kosti, nemoci, vždyť to znáte. Vážně mě to bavilo a měli jsme na to báječnou učitelku. Naučila jsem se všechno, až na pohlavní ústrojí muže. To jsem si myslela, že u zkoušky nějak „okecám“, protože co na tom, že jo. Asi nemusím psát, že jsem si přesně tuto otázku vytáhla. Profesorka byla jako vždy velmi milá, pomáhala mi, jak se dalo, ale holt latinské názvy ani počet spermií si člověk z prstu nevycucá. Snažila jsem se mluvit o funkcích, ať už o té vylučovací či rozmnožovací, ale bohužel to nestačilo. Dostala jsem za tři, jedinou trojku mezi samými jedničkami – z penisu. Všichni mí kamarádi se tomu tenkrát chechtali, jak blázni a já už se tomu po letech dokážu konečně zasmát taky :-)

„Jak se rodí děti?“

Po škole uplynul nějaký čas, našla jsem si úžasného muže, s tím mužem otěhotněla a porodila naše první dítě. A asi jako každé zvídavé dítě se začalo velmi brzy ptát, jak přišlo na svět. S mužem jsme za jedno v tom, že když se nás na něco děti ptají, jsou připraveni slyšet pravdu. A tak jsme Kryštůfkovi vysvětlili, že v ženském těle je vajíčko, které když se spojí s mužským semínkem, vznikne z něj plod, které v ženském těle roste asi devět měsíců, dokud z něj není hotový malý človíček, kterého maminka porodí. Syn z toho byl vyloženě nadšený, jako ostatně pokaždé, když se dozví něco nového, co ho velmi zajímá. A tak se se svou nově nabytou vědomostí při první možné příležitosti pochlubil babičce, mé mamince. A protože je mamka ze starší školy, přišlo jí to brzy. A já tomu i rozumím, ale je to kluk bystrý jak liška, stejně by na to přišel za pár let sám a ještě nám pak vyčetl, proč jsme mu lhali s nějakým čápem apod., takže, promiň mami, fakt to nešlo jinak.

Asi nemusím psát, že babička nebyla jediná, komu se náš malý rozumbraďák s touto informací ihned pochlubil. Když jsme ještě bydleli v Praze, měli jsme sousedy, kteří nás neměli rádi. A na mou duši, naprosto jsem to chápala. Byli jsme neuvěřitelně hluční, ač jsme byli většinu času venku. Ale bohužel dětem pusu násilím nezavřu, ani je nepřivážu k židli, aby neběhaly sem a tam. A stejně by utekly i s tou židlí, jak je znám :-)). A tak jsme se naše sousedy snažili udobřovat alespoň vlídnými pozdravy a milými úsměvy. Jednou jsem se takhle akorát chystala s dětmi ven, když se naši bezdětní sousedi chystali ven též. Následoval pozdrav ve dveřích, nevinný úsměv, který by je možná i obměkčil, kdyby náš syn neprohlásil z plna hrdla: „Mami, já to nechápu, pán má semínko, paní vajíčko, tak můžou rodit.“ V té době se museli i venku nosit roušky a já opravdu zalitovala, že má rouška nemá rudou barvu stejně jako můj obličej. Štěstí se však i na naše (asi navždy dobrovolně bezdětné sousedy) usmálo a po čtyřech letech přišlo vysvobození v podobě našeho odstěhování.

„Humor je boj s lidskou blbostí, v tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat.“ Jan Werich

Hra na schovávanou

Můj muž mi taky moc rád mi připomíná třeba to, jak jsem jednou spadla do kanálu před naší pražskou pidi garáží. Já si jednou jako vždy před vjezdem do garáže vystoupila, protože pak už by se mé dveře neotevřely. A manžel mě jako obvykle sledoval v zrcátku, aby viděl, jestli už může vjet. Když v tom nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet, já v tom zrcátku nebyla. Zapadla jsem totiž do menšího otevřeného kanálu. Ale protože jsem padala krásně uvolněně, to já zase padat umím, absolutně nic se nestalo mně ani naší Lucince, kterou jsem měla v břiše. Podotýkám, muž je velmi empatický člověk, takže zatímco já bych se začala smát okamžitě, on vždy taktně vyčkává, jestli se začnu smát, což je pro něj signál, že může taky. A já to mám zase tak, že ač mě něco bolí sebevíc, začnu se úplně hystericky chechtat, a tak jsme se tam smáli jako dva blázni, dokud můj tříletý syn neprohlásil: „Mami, to jsi měla říct hned, že jsi chtěla hrát na schovávanou.“, což vyvolalo další výbuch smíchu.

Čůrání u plotu

S dětmi je vůbec o zábavu postaráno. To jsme takhle byli jednou na dětském hřišti, syn byl ještě malý, ale chodil už čůrat sám. Myslela jsem si, že to nestihl doběhnout na záchod, který byl trochu dál, tak si s tím poradil „po-chlapsku“ a začal vykonávat potřebu za keřem u plotu. Nedalo mi to a položila jsem otázku, u které jsem tušila, že bude pochybovat o mé inteligenci, ale asi jsem to potvrzení prostě potřebovala. A tak jsem zvýšeným hlasem zavolala „Čůráš?“ A protože neodpovídal, dodala jsem k tomu jako správná pečující matka: „Nezapomeň si pořádně oklepat pin..“ Což jsem ani nedořekla, protože jsem si všimla mužské postavy, která se smíchem vychází z křoví, kde měl být můj chlapeček, který to na ten záchod nakonec opravdu stihnul. No nic, lepší lekci, jak nechat syna v klidu čůrat, jsem asi dostat nemohla.

Nečekaný soused

Jsem moc vděčná, že máme po nastěhování do nového bytu úžasné sousedy. Dupající a ukřičené děti tu má skoro každý, tak to nikdo neřeší, což je pro nás značka ideál.

Syn s mužem jeli jednou něco rychle vyřídit do města, a protože jsem na úřady nechtěla tahat další dítě, které má, jak bych to řekla hezky… poněkud pisklavější hlásek, chystaly jsme se s dcerou ven samy. Nesnáším oblékání dětí v zimě, fakt si to vůbec neužívám a ještě jsem nedokázala najít systém, abych přitom nebyla zpocená až na.. No však víte. I proto jsem záměrně ignorovala ťukání na dveře. Říkala jsem si, že se asi kluci pro něco vrací, ale byla jsem tvrdá, mají klíče, ať si otevřou sami. A tak jsem dál oblékala sebe, Lůcu i méďu, než se ozval zvonek. „Ten Kryštůfek je ale neodbytný.“, pomyslela jsem si „Ale třeba něco fakt potřebuje a nemá klíče.“ A tak jsem polevila a šla tam, už z chodby jsem křičela, že jdu, v rychlosti otevřela dveře, ani se na něj nepodívala, zvesela pronesla: „Ahoj lásko, co jsi zapomněl?“, a běžela se dál oblékat. Zpátky ke dveřím mě vrátila odpověď“ „Ahoj, mohl bych si prosím půjčit cibuli?“ Rudá jsem sice byla až někde, cibuli však náš soused dostal. Té my máme vždycky dost a já se uklidňovala tím, že to je ještě dobrý, že jsem ho klidně mohla plácnout po zadku, jak mám někdy z recese ve zvyku.

Trapas v divadle

Je to už taky let, co jsem byla naposledy v divadle. Řeknu vám to přesně, 6 let. Byly jsme zrovna s kamarádkou na jednom představení, které mě po pravdě moc nebavilo, a tak mi ani nevadilo, že přijdu o kus představení odskočením si na WC. Na dveřích jsem rychle přečetla nápis „paní“, což mi vůbec nepřišlo divné, protože jsem si už myslela, že se vážně počůrám, a tak jsem vlítla do první volné kabinky. A ne, ty pisoáry jsem fakt neviděla. Jenže v tom zrovna zazvonila přestávka a jinak prázdný záchod se najednou zaplnil, bohužel pro mě nikoliv paní ale pány. Nevím, kdo byl víc zaskočený, jestli já nebo ti chlapi, ale řeknu vám, ženy, tajemství, chlapi v divadle na pisoáry (naštěstí) nechodí!!! :-))

Trapas v MHD

Snad ani nespočítám trapasy, které mám s dětmi, za všechny se mi vybavuje jeden z pražské tramvaje. Můj chlapeček je velmi čistotná duše. Pečlivě vždy venku sbíral vajgly, poházené papírky a vůbec všechny možné i nemožné odpadky, které mi při každé procházce s radostí předával, jak kdyby to bylo zlato. Nesnesl také, když měl cokoliv špinavého, mokrého či zničeného. Byl to zkrátka malý-velký estét. Proč to všechno zmiňuji – v tramvaji proti nám seděl tenkrát černošský chlapeček. Můj syn do té doby nikdy černocha neviděl, a tak si myslel, že je špinavý. A jak děti tyto věci neřeší, zahlásil bez problému na celou tramvaj: „Chlapeček je špinavý, potřebuje umýt“. Nejdojemnější na tom bylo, že chlapečkova maminka se začala tak moc smát, až jí tekly slzy od smíchu. A já se pak s úlevou smála také.

Díra na kalhotech

Možná to znáte, že máte nějaké oblíbené oblečení, které byste nejraději nosili pořád. Stejně tak to bylo i u mě. Jeden čas jsem si velmi oblíbila jedny kalhoty, která jsem měla na sobě i v den, kdy mě jeden klient vezl autem ke své matce, abych ji pomohla vyřídit nějaké žádosti. Jenže mně ty kalhoty při výstupu z auta přes celý zadek ruply. I když bylo chladněji, okamžitě jsem si sundala sako a uvázala si ho přes tu velkou díru. A nevím, jestli to ten pán slyšel, všiml si toho, či to vycítil, ale snad schválně šel celou dobu za mnou. No nic, zachovala jsem vážnou rudou tvář, s jeho maminkou jsem vše vyřídila a hurá do prvního obchodu, kde bych si k tomu červenému saku klidně koupila i svítivě žluté pánské běhací kraťasy.

No a to by asi mohlo stačit? :-)

Jestli jste se, byť i jedinkrát, zasmáli, tak to byl přesně ten účel, proč jsem se rozhodla o své faux-pas podělit. Budu ráda i za vaše vtipné storky, které píše sám život. My lidé se někdy tak málo smějeme, tak hurá na to, přidejte je klidně ke komentáři pod článek, těším se na to!! :-)

S láskou a úsměvem

Naďa

PS: Pořád tu něco čtete? Pojďte vařit!

🌷 Jaro je tu - nový začátek. Pojďte kuchtit 🍲 skvělá a svěží rostlinná jídla 🌱, pochutnat si, pročistit si tělo a zlepšit náladu v prima partě 🤗. Naskočte s námi na 8 týdenní Jarní očistu. Jsme s vámi živě, pomůžeme a podpoříme! ❤

Krásný den, jmenuju se Naďa, nikdy jsem nebyla normální, jen teď už se za to nestydím :-). Nadevše miluju svou rodinu, knihy, jídlo, objímání, tvoření, svobodu a věci mezi nebem a zemí. Jíme jinak je mi bezpečným přístavem, druhou rodinou a nekonečným zdrojem inspirace. Díky, že tu můžu být!

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Jíme Jinak Ivana
11. 5. 2022

Tento článek a podobné příhody jsou přesně v mém stylu. Můj takový snad až nepěkný povahový rys je to, že se opravdu od srdce zasměji podobným příhodám a v podstatě patáliím druhých. Takže moc díky za sdílení. Doma máme mnoho příhod, ráda vzpomínám na tuto. Když jsme žili v cizině, tak přeci jen holky se s tchýní tak často nevídaly a ani si snad každý týden nevolaly. Jednou jsme byli u nich na návštěvě, starší dcera měla asi 5 roků. Odchytne bábu na chodbě a vybafla na ní “bábo, vidělas už někdy šuldu?”. Tchýně zkoprní, ale nezalekne se a říká “jo, viděla”. Dcera kontruje “a aji z blízka?” :-). No já ještě dnes padám smíchy, když si na to vzpomenu :-).

Naděnko zdravím po delší době. Trapas se záchodem mám taky.
Jela jsem tenkrát s jednou třídou do Anglie. Takovéto cesty jsou vždycky velké dobrodružství. Na jedné zastávce u pumpy se veškeré ženské osazenstvo našeho zájezdu rozhodlo, že musí urgentně na WC a vytvořilo takovou velikou frontu, až jsem konstatovala, že tak douho čekat nevydržím a odvážně jsem vykročila na pánské, kde nebyl zhola nikdo. Nadšená ze své odvahy, která upřímně zase tak velká nebyla v porovnání s naléhavostí mého močového měchýře už konečně vyprázdnit jeho obsah, jsem blaženě spočinula na záchodě. Kupodivu i uvnitř bylo kompletně prázdno a já si mohla vybrat, který ze tří záchodků obsadím. Už už jsem se radovala, že takovouto akci zvládnu bez zraků návštěvníků, pro něž byl tento prostor primárně určen, když dovnitř vlezhli tři (podle hlasu) mí studenti. No nic, říkám si, počkám, až vykonají svoji potřebu a pak se nenápadně vysoukám z tohoto místa. Leč nebylo mi to souzeno. Ti tři si začali povídat a jako mladí puberťáci (kvarta) rozebírat ožehavá témata jako například, jak vypadá kondom a jaké to je, si ho nasadit. Jako začínající učitelka jsem zrudla při představě, že bych právě v této chvíli měla vyjít ven, a tak jsem čekala, až toto téma vyčerpají a přesunou se k jinému. Jenomže i oni využívali toho, že tam nikdo jiný není a povídali si vesele dál. Pojala jsem podezření, že se hned tak nedočkám a taky jsem se začala bát, co ještě uslyším, takže jsem to nakonec nevydržela a z toalety vylezla. Jejich výraz byl nezapomenutelný. Řekla jsem jim podle pravdy, že mě to velmi mrzí, že jsem tady kvůli příliš dlouhému zástupu čekajících na dámské WC, že obvykle na pánské klozety nechodím a že skutečně, opravdu a doopravdy nebylo mým cílem špehovat své vlastní i nevlastní (jednoho učila kolegině) studenty, pročež mohou být úplně v klidu.
Pasáž s “ahoj lásko….” mi připomněla můj podobný trapas.
Objednala jsem po internetu nějaké věci a poslala manželovi fakturu na zaplacení: Miláčku, posílám údaje pro zaplacení. Za pár minut mi píše majitelka toho e-shopu: To mělo být asi pro manžela, že :-) Ještěže to vzala s humorem, klikla jsem na odpovědět místo na přeposlat, od té doby si dávám lepší pozor.
Doufám, že jste se alespoň pousmála a všichni ostatní čtenáři taky, aneb dnes se už dokážu smát sama sobě.

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

15
4

Ulevilo se mi od starostí a cítím se líp (Alice, 50 let)

Ahoj všem, k Jarní očistě a Jíme Jinak mě dovedla náhoda. Měla jsem velmi náročný podzim, který končil ještě náročnějším lednem. Nějak jsem se vším prokous...
17
4

Za tři týdny cukr téměř v normě (Milena, 70 let)

Za 14 dní na jídelníčku Jíme Jinak jsem shodila 3 kg. U doktorky na kontrole pak ručička ukázala po dalším týdnu 5 kg dole a cukr v normě. Jestli to takhle...
10

Kuře nebo sýr?

Čtyři procenta české populace jsou vegetariáni nebo vegani, jak ukázal květnový průzkum. (1) Mezi lidmi do 44 let maso nejí každý desátý. Celá třetina mlad...