Už to ze mě leze! Už to na mě jde!

Mentální i fyzická únava

Poslední podzim nebyl bohužel o nic veselejší než ten loňský (Jak jsem přežila těžký podzim a náročnou zimu) a ani zima mi nedala úplně vydechnout. Jedno úmrtí v rodině za druhým. Těsně před Vánoci jsme místo zdobení cukrátek s holkama objížděli s Romanem úřady a stáli v předvánočních několikahodinových frontách na poště, abychom mohli podepsat papíry, které by se při troše dobré vůle dali vyřešit i elektronicky…. Úřednice dělaly chyby, všechno trvalo, museli jsme znovu a znovu jezdit do Prahy. Strašně mě ta byrokracie, lidská blbost a fronty vyčerpávaly, přestože jsme většinu úřednic a pošťaček nakonec rozesmáli a potěšili se lidskostí tam, kde v první chvíli byli jen vystresovaní lidé. Ale byla jsem z toho unavená. Psychicky i fyzicky. Rodina se mi sakra zmenšila, úřady jsou stále pomalejší a já chci klid. Pak stačilo málo, abych měla slzy na krajíčku (Jak jsem plakala nad věncem).

Ani zima nepomohla

Zima byla spíš větrná a deštivá než sněžná, takže jsme si ani neužili běžky, na které jsem se tolik těšila, ani klid z pohledu na bílou krajinu. Nesmírně mi chyběl týden ve Španělsku (Španělsko se slevou 5 tis.), který mě vloni v listopadu po úmrtí mámy a dalších trablech tak nakopl. Sluníčko, teplo na tričko a kraťasy a zejména celodenní světlo, které tam je i v zimě dlouho do večera, to je prostě úžasný zdroj energie. Nebýt dobrého jídla a skvělé společnosti v Podzimním detoxu s online kamarádkami Jinačkami, snad bych i padla do nějaké deprese. Úplně jsem cítila, jak mi dochází šťáva. Do Španělska nám to časově nevyšlo, a tak zbývaly jen meditace s představou světla a jinými vizualizacemi. Ještě že se smutkem a energií zimy už umím pracovat a vím, že to patří k věci – tedy k zimě. Jen už to trvalo dost dlouho a ten pravý odpočinek se mi nedařilo realizovat podle mých potřeb, takže jsem cítila, že místo odpočinku, kdy máme energii šetřit a doplňovat, abychom mohli s novým biologickým rokem opět vykročit svěží do života, mi síly spíš stále víc a víc ubývají.  Ty poslední padly na rodinné návštěvy.

Těšeníčko

V půlce února naštěstí přišly první malé radůstky. Objevila jsem v trávě sedmikrásku, vykoukly sněženky, vyrazili jsme na víkend do Harrachova a já zavzpomínala na školy v přírodě se základkou. Mumlavské vodopády byly jak balzám na nervy. Vzbuzoval ve mě hravost a divokost, udělali jsme tam to praštěné rodinné foto. Voda mě fascinuje, vůbec se mi od řeky nechtělo. Spíš jsem měla chuť vlézt do vody. Já, s operovanými ledvinami! Opravdu se hodně změnilo za ty roky, co jíme jinak. Ale odolala jsem – nekoupala jsem se :-).
Sem tam už bylo u nás slyšet ptáčky a já úplně cítila, jak se mi vrací krev do žil. Sice večery jsem ještě s chutí trávila před krbem, kdy jsem s počítačem na klíně odpovídala na dotazy v poradně Podzimního detoxu, filmové večery s rodinou taky byly velmi odpočinkové, ale už už jsem cítila, že se energeticky blýská na lepší časy. Někde uvnitř jsem cítila takové chvění, takové těšeníčko. Jako by mělo přijít něco skvělého, něco milého. Jako před prvním randem.

Energie stoupá

První malá exploze dobrého pocitu přišla v momentě, kdy jsme spustili Jarní očistu. Jednak venku už byla ta nezastavitelná síla velmi cítit (sněženky, plicník i sasanky na naší zahradě krásně vykvetly, mouchy sedly na omítku a sem tam vykouklo i sluníčko zpoza mraku, jednak se přidala ta těžko vysvětlitelná radost ze setkání se známými tvářemi v Jarní očistě. My, co program známe, jsme se tam tetelili blahem, že jsme zase spolu. A nováčci mají po týdnu či dvou opět takové úžasné vhledy, že mě to radostí až dojímá. “Jo!” vykřikuju nad posledními komentáři těch, kdo už třetí týden s námi procházejí programem. A Roman se jen usmívá. Občas jsem tak nadšená, že mu některý komentář přečtu, takže ví, čím si procházím, když vedle u stolu se sluchátky na uších stříhá další videa do Klubu (těšte se na velmi intimní témata ;-). Rtuť v pomyslném teploměru mé energii tak den za dnem stoupá a já začínám kvést jak ty kytičky venku. Baterky se mi začaly naplňovat, ale pro jistotu jsem sem tam ještě nahřála sůl na ledviny.

Moje očista

V druhé půlce února kolem nás všichni odpadli nemocní. Kamarádi, sousedi, lidé z okolí. Horečky, kašle, antibiotika, zápaly plic, černý kašel. V některých městech se pro nemoc zavírali školy. My jsme měli leden i únor hodně pracovní, běhali jsme po úřadech a stravu měli často na cestách, a tak na sebe ani moje očista nenechala dlouho čekat. Spustila se mi rýma jako už snad 15 let ne. Smrkala jsem a vzpomínala s hrůzou na to, že takhle jsem to dřív měla každý den. Každý den, celý týden, celý měsíc, celý rok. Odřela jsem si smrkáním nos a musela se smát tomu, že jsem zapomněla, jak to bolí a že mi to vůbec, ale vůůůůbec nechybí :-)

Euforie přichází

Posledních pár dnů si zpívám a to je u mě jasná známka doplnění energie. Nejsem žádný komik, ani velký smíšek, jsem spíše vážná povaha a neumím dělat vtipy, ale jak se cítím dobře, tak si začnu zpívat. Při vaření, při úklidu, v autě, ve sprše… A v posledních pár dnech jsem se tolik nasmála! Při setkání s kamarády mě po dlouhé době smíchy až bolelo břicho. Dokonce jsem pak doma dětem vyprávěla vtípky, co jsem si zapamatovala. Jen ty krátké o Pepíčkovi a blondýnách, delší neumím :-)

Nejsem sama, kdo u nás doma cítí rostoucí energii a potřebu detoxu na všech úrovních. Holky se pustily do úklidu poliček se školními pomůckami a hrami, vyklidily skříňky v koupelně. Roman se včera pustil s Kájou do garáže, když jsme se byly s Markétkou projít v lese. Nasbíraly jsme lesní pažitku, udělaly si meditaci s pohledem do nebe a já najedou cítila úplnou záplavu energie a velké vnitřní radosti. Cestou domů jsme našly jidášovo ucho a část si vzaly na večeři, část nechaly v lese a část vzaly na pole, aby se tam rozmnožilo na starých větvích. Rovnou jsme ve skleníku nasbíraly salát a rukolu (krásně se mi to tam zelená viz foto) a udělaly si taaaaak dobré rizoto, že jsme nemohly přestat jíst, i když bylo potřeba nechat v pánvičce dvě porce pro pracanty v garáži, kteří se nemohli urvat od úklidu k večeři. Když konečně dorazili, tak jsem jim všem říkala, jakou mám radost, že se pustili do těch skříněk, poliček a garáže, že mám z toho všeho úplnou euforii (Kája se opatrně ptala, co to slovo znamená :-) Taky se mě ptala, jestli otáčím menstruační kalendář na lednici. “Ale jo, teď jsem v ovulační fázi,” prohlásila jsem s jistotou a pak jsem se velmi podivila, když jsem po krásném rodinném večeru těsně před spaním zjistila, že už přišla menstruace. Jeden týden jsem nějak vynechala a zcela přeskočila předmenstruační fázi! Musela jsem se usmívat nad tím, jak je to krásné, když měsíčky (už tolik let) přichází bez bolestí, bez napětí (no, to v posledních měsících bylo dost), bez únavy a psychických potíží. A to jsem ten den v pohodě odtančila i lekci latiny pro ženy a den předtím protančilo noc na plese viz foto. Lépe už mi dlouho nebylo!

Vítám jaro v mém těle, v mé hlavě, v naší domácnosti a těším se z každého dne. Jak to máte v těchto dnech vy?