Jak jsme si vyčarovali parkování

Parkování v Praze

Už velmi dávno tomu, co jsem se dostala k literatuře o zákonech přitažlivosti. Začala jsem hned nastudované metody více či méně úspěšně praktikovat a radovala se, kdykoli to zafungovalo. Jako první jsem se naučila si objednávat místo na parkování. Práce v Praze byla skvělým tréninkem. Parkovací místo chybělo každý den několikrát – při každé pracovní schůzce, při návratu domů. Když jsem si to uvědomila včas a zapracovala na představě, že snadno zaparkuju, tak místo bylo. Když jsem byla mimo a v duchu přemýšlela, co mě ještě večer čeká práce, nebo mi v hlavě běžela diskuse s kolegou a ranní porada, tak žádné volné místo nebylo a já objížděla sídliště a táhla pak nákupní tašky plné celozrnných rohlíků, vysokoprocentní šunky a plátkového sýry, jogurtů a rajčat přes celý blok. Jooo, kde jsou ty časy. Tohle jídlo už samozřejmě dávno nejíme, do Prahy do práce už nejezdím. Je to dávná historie. Ale bylo to skvělé pro pochopení těchto zákonů.

Tvořit se dá cokoli

Později jsem se to posunula a začala tyhle vědomosti používat i v jiných situacích. Třeba kdy jsem potřebovala být někde včas, ale do cesty přišla dopravní zácpa. Naučila jsem se ji rozpouštět, provoz dávat do pohybu nebo uvěřit navigaci (když už jsem o mnoho let později takovou moderní vychytávku taky měla), že se to dá někudy objet. Další a další příklady objednávání a vytváření reality jsem uvedla ve vyprávění o našem cestování po Madeiře. Třeba jak jsem si vyčarovala helmu té správné velikosti, protože mě ta původní tlačila. Cesty naplnění jsou kolikrát velmi neočekávané. Podstatné je, že tohle tvoření nemá hranice a záleží jen na vás, co si do života přitáhnete, co vytvoříte. A taky, že člověk musí být otevřený tomu, že řešení může přijít odjinud než ho očekáváme, takže jde taky o to, umět si objednat a pak nelpět na provedení.

Děti nemají hranice

Tohle naše čarování převzaly časem i děti a mě ohromně baví, když o něco jde a celá rodina napře síly na nějakou myšlenku a tvoříme společně. Třeba když někdo z příbuzných marodí a my mu posíláme společně sílu uzdravit se nebo zemřít, pokud už je čas odejít. Nebo zcela prakticky, když nám skoro uletí letadlo a my si objednáme, že tentokrát nebude na naší přepážce fronta jako vždycky a že budeme úplně první na řadě. Tady je potřeba říct, že jednak s praxí stoupá naše sebevědomí a odvaha si přát větší věci, jednak že děti se nedrží při zemi jako my opatrní a skromní dospělí, takže když já si přeju, abychom to stihli a fronta byla malá, tak děti to předělají a opraví mě s přáním, že budeme na řadě první. Zdráhám se uvěřit, ale funguje to. Když přiběhneme k odbavení, jsme fakt úplně první a není fronta ani na procházení bezpečnostním rámem a my nakonec stihneme nejen letadlo, ale i svačinu a dojít si na záchod. Pořád je co vylepšovat a co se učit. Být první ve frontě pak trénuji třeba na poště a v obchodě.

Když čarují dvě, je to víc než jedna

Teď v týdnu jsme pro vás jeli s Romanem natočit povídání o tom, jaký nás letos čeká rok, jaký vliv na nás má měsíc a jaké úplňky nás v tomto roce čekají. Sraz s Veronikou jsme měli v její poradně přímo v centru Prahy. V místě, kde je velký provoz, kde se nedá zaparkovat. Veronika nás varovala, že tam brzy ráno bývá pár míst, ale ta jsou volná jen do té doby, než lidé přijedou do kanceláří. Brzy ráno se nám  do Prahy nechtělo. Sice se nám ani nechtělo táhnout kameru, světla a stojany (je to spousta těžkého železa) v rukách až z Národního divadla, kde se dá zaparkovat vcelku na jistotu, ale nebyli jsme ochotní si kvůli tomu dělat ráno stres. Veronika nás varovala, že na té ulici se v provozu nedá ani na chvilku zastavit a techniku pouze vyložit, protože v tom místě jezdí tramvaje a je tam velmi málo místa a my bychom při vykládce zastavili celý provoz. Takže skutečně je pak potřeba zaparkovat jinde a dojít. Přesto všechno Roman řekl, že to nějak bude a domluvili jsme se na pohodový čas v 11 hodin.

Já jsem ale plánovací typ a tak jsem neponechala nic náhodě. Večer jsem si pěkně objednala pohodlné zaparkování a představovala si, jak to bude snadné a jak budeme mít jednoduchý přesun techniky do Verčiny poradny.
Když jsme se blížili, tak jsem Veronice hlásila polohu a ona mi překvapeně říká: “Nevím, jak je to možné, ale teď jsou tady volná dokonce dvě místa!”
“Však já jsem večer čarovala a ještě teď po cestě jsem na tom pracovala,” řekla jsem jí se smíchem a pocitem úspěšného tvoření. “To já taky!” dodala Veronika “Tak proto jsou na ulici hned dvě volná místa, ačkoli jindy touto dobou se tam zaparkovat už nedá!” zamyslela se a po chvíli dodala:  “Vlastně je tu dva a půl místa.”
“Taky jsem na to tak trochu myslel,” dodal Roman, když jsem položila telefon. A bylo jasno. My dvě vědomě, Roman tak trochu, to se rovná dvě a půl místa :-)

Chvilku jsme ještě přemýšlely, zda má Veronika seběhnout na ulici a držet místo fyzicky, ale shodly jsme se, že když jsme to tak krásně začarovaly, tak nám tam určitě aspoň jedno zbude, i když jsme s Romanem zrovna špatně odbočili a nabírali zpoždění cestou kolem Národního divadla, kde doprava stála a minuty ubíhaly. No na čas dojezdu jsem se fakt nesoustředila, dělalo mi starost jen to parkování a tahání techniky v dešti…Takže neprší, místa jsou a jen ta doprava se trochu ucpala.

Ještě že jsme na to myslely my dvě, říkala jsem si pak v duchu při průjezdu kolonou. Kdybych to nechala jen na Romanovi, tak nezaparkujeme, protože na půl místa bychom se nevešli! Bavila jsem se touhle představou a těšila z toho, jak to vědomé tvoření krásně funguje. A ani mě nenapadlo kolonu rozpouštět, protože Veronika nikam nespěchala a my taky ne.
Mezitím jsme dorazili do cíle a začali se smát skutečně nahlas – víc jak dvě parkovací místa v centru Prahy byla přímo před vchodem! Ani jsme si tedy nebrali bundy, čapli jsme nářadí a vyrazili za Veronikou natočit zásadní informace k letošnímu roku.

Roman už video stříhá a vy se máte na co těšit. Tenhle rok nás čekají zajímavé věci ;-)