Domů > Magazín > Blog

Můj dopis Ježíškovi po 30 letech

Před pár dny se mi dostal ro ruky dopis Ježíškovi, který jsem psala touhle dobou před 30 lety. Bylo mi patnáct a toužila jsem po věcech, které se mi nakonec s velkým zpožděním splnily! Když jsem ho teď četla, nestačila jsem se divit.

Co jsem si přála, když mi bylo patnáct

Každý rok máme doma rodinnou vánoční poradu. Děti ještě pořád píšou Ježíškovi, i když už jsou v pubertě. Je to taková naše hra. Ježíšek jim dokonce někdy odpovídá (občas je totiž potřeba některá očekávání uvést na pravou míru nebo dětem naznačit, že je potřeba přiložit ruku k dílu). A docela nedávno, právě když holky psaly dopis Ježíškovi, zavzpomínala jsem na to, co jsem v jejich věku toužila dostat já. A vyprávěla jsem jim, jak jsem měla nemožné oblečení a styděla se ve škole, kde jsem si připadala jako popelka. Už od sedmé třídy jsem prosila o pořádnou bundu. Místo toho jsem nosila příšernou starorůžovou, kterou mámě věnovala nějaká kolegyně. Jako dneska si pamatuju ten pocit, když jsem se odhodlala, že rodičům napíšu dopis, kde požádám o lepší oblečení. Bylo mi čerstvých patnáct, byla jsem v prváku na intru a poctivě sepsaný dopis jsem poslala poštou domů, aby tam přišel dřív, než přijedu v pátek já.

Křivda

Taky si velmi dobře pamatuju, s jakými obavami a s jakou péčí jsem dopis psala. Hledala jsem vhodná slova, jak vyjádřit dostatečně jasně a přitom citlivě, co potřebuju. Nechtěla jsem působit neskromně, chtěla jsem jen, aby pochopili, že je to pro mě fakt důležité, aby pochopili, jak se cítím. Mluvit nám doma společně moc nešlo, tak jsem zvolila cestu dopisu. Byla jsem příšerně zklamaná, když jsem zjistila, že máma dopis ukazovala v práci kolegyním s poznámkou: “Koukejte na ní, co by všechno nechtěla!” Vůbec se mi tím netajila a já byla děsně zklamaná, že to ukazuje cizím lidem a ještě se mi vysmívá. Brala jsem to jako velkou zradu a dodnes si to pamatuju, jak jsem se tenkrát cítila.
Kolikrát jsem si říkala, jak bych si ráda některé ze svých dopisů z té doby přečetla a právě tenhle mi vrtal hlavou, když jsem se stala máma a naše děti začaly psát Ježíškovi. Byla jsem fakt tak neskromná? Byl ten dopis tak trapný, že se mu u mámy v práci smáli? A dostala jsem nakonec to, co jsem si přála?

Příležitost podívat se zpátky

Absolutně jsem netušila, že právě tenhle dopis se ke mě vrátí. Máma si ho totiž schovala mezi přáníčka a pohledy z táborů a cest. A protože před pár týdny zemřela, dostal se dopis zpátky ke mě. Několik dní jsem ho měla na stole a skoro neměla odvahu ho otevřít. Od máminy smrti mi myšlenky často zalétly do dětství a najednou to přede mnou ožilo. Kritická doba puberty a čas, který byl pro mě extrémně těžký. Máma se podruhé vdala na den mých patnáctin. Nevlastní otec byl pro mě těžké sousto, ale snažila jsem se ukázat jejich vztahu respekt a nežárlit na jeho dceru, která byla o rok mladší než já. Tehdy mi přišlo, že dostávala všechno, na co si vzpomněla, a já jí oblečení, šperky i jeho přístup k ní moc záviděla. Ale rozhodně bylo lepší žít společně s ním v nové rodinné formaci, než dál zažívat to, co bylo předtím. Žili jsme v jednom bytě s mým vlastním tátou, jeho novou ženou a pak i miminkem, které se narodilo, když jsme tam všichni společně bydleli a válčili. Byly to tři roky teroru až takového, že jsem v jedenácti zcela seriózně promýšlela sebevraždu.
A tak se dopis povaloval vedle počítače a já vůbec nevěděla, co jsem to tam tehdy napsala a co to se mnou udělá, až si to přečtu. A pak se jednou naskytla příležitost, kdy Roman vezl děti na kroužky a já doma vařila večeři. Otevřela jsem dopis a začala číst.

Milý Ježíšku

Přemýšlím nad tím, co bych si nejvíc přála. Je toho dost. Převažují nehmotné věci. Takové, které mi nemůžeš, Ježíšku, nadělit pod stromeček. Například, abych už byla konečně zdravá. Úplně. A vůbec všichni blízcí aby byli zdraví a veselí. Abych ještě nebyla dospělá, protože teď teprve začínám žít trochu naplno a chci si toho trochu užít než začnu pracovat, vdám se a, pokud to půjde, budu mít děti. Pak už bude život jednotvárný.
Tohle ale nechci. Chci poznat hodně věcí, cestovat, baví mě učit se a poznávat nové věci. Chtěla bych být dlouho aktivní. Žít naplno. Sportovat, zdravě jíst.
Stejně ale naivně sním o klukovi, který nebude kouřit, pít, bude přiměřeně inteligentní, něžnej, správnej a vůbec. Jsem naivka, co? Jenže já bych chtěla, milej Ježíšku, manželství jako mají naši. Alespoň podobný. Chtěla bych cestovat, poznávat, ale ne sama. Ve společnosti prima party. Ale abych tohle všechno dokázala, dokázala, musím se učit, udělat střední školu, ráda bych udělala vysokou….
Ale co bych si přála hmotného? Plno věcí. Teď budu jmenovat, na co si vzpomenu. Ale nepíšu toho tolik, protože jsem neskromná, ale protože počítám s tím, že když napíšu jednu věc a ty ji, Ježíšku, neseženeš, mám smůlu. Teď si můžeš vybrat. Jedná se o oblečení. To je jediná věc z těch hmotných, co mě trápí. Všichni ve škole i na intru chodí hezky oblečení. Takže, samozřejmě, chci taky. Například bunda. Ta mě míchá. Už dřív se mi spolužáci smáli a teď mě to pálí dvojnásob. Když vidím jaký svítivý, černý, failový a jinak barevný bundy s kožíškem  nebo do pasu apod. nosej ostatní, je mi smutno. Do divadla k šatům potřebuju kozačky, nejlépe vysoké černé. Dál třeba džísku, protože ta modrá silonka je nemožná. Co mě ještě napadá? Třeba mikina, něco s dlouhým rukávem, nový džíny (abych mohla střídat ty černý ještě s nějakými) a kožený rukavice. Už mě nic nenapadá. Snad elastické minišaty nebo sukni.
Tak to je snad všechno. Knížek je doma dost a vlastně nemám na povinnou školní četbu čas, natož na nějaký jiný. Tak vyber, ať mě potěšíš. Hlavně ať je doma pořád fajn.
Díky, Ježíšku, za všechno. Čau a nezlob se na mou náročnost, Eva
PS: Ty starý hodinky jdou blbě!!!

Do dvaceti let do puntíku splněno

Když jsem četla, jak jsem si přála být zdravá, hrkly mi do očí slzy. Moc dobře si pamatuju, jak jsem marně toužila být vitální jako spolužáci. Od 12 let jsem ležela v knížkách o bylinkách, o akupresuře a čínské medicíně, protože jsem byla chcípáček unavený a nestačila držet tempo ani s dětmi při vybice na sídlišti. Ale, že jsem tohle psala do dopisu, to jsem si vůbec nepamatovala! Věta o tom že když to půjde, budu mít i ty děti, mi opět připomněla ty šílené lékařské prognózy. U věty o jednotvárném životě vdané paníjsem vyprskla smíchy. To jsem tedy vůbec netušila, že život s rodinou bude až tak pestrý a že se nebudu nudit ani minutu! :-)))
Úplně jsem nadskočila, když jsem došla k té větě o zdravém jídle a hned jsem si vzpomněla si na svoje první pokusy s pohankou a jogurtem na intru v roce 1991. Při větách: “Ale to všechno nejde. Je mi jasné, že nikdo nemůže mít všechno,” se mi udělalo skoro zle od žaludku. V čem jsme to jen vyrůstali? Jaké programy jsme si to převzali z rodiny??? Brrrr! Učím děti vlastně úplně pravý opak.

S velkou úlevou jsem si hned vzápětí pomyslela, že se mi to přeci jen nakonec všechno splnilo!!! Jsem zdravá, mám děti, jsem vitální, jsem aktivní, cestuju, ještě pořád studuju, můj muž je nekuřák, nepije a je rozhodně víc než přiměřeně inteligentní :-)) Bože, děkuju, děkuju, děkuju! Zaplavila mě vlna vděčnosti. Vždyť mě se to do puntíku splnilo! Já to pořád říkám, že si máme přát a že to funguje. Mám důkaz! Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak se správně zadává “objednávka”, a proto se mi to asi splnilo až po dvaceti letech :-) Tedy ne všechno najednou, postupně od 27 let, kdy jsem začala chodit s Romanem přes 32 let, kdy jsem začala definitivně vařit a jíst jinak, kdy narodila se Markétka a já se postupně úplně uzdravila, až po to cestování a učení se nových věcí. Prostě po dvaceti letech od tohoto dopisu si to můžu všechno odškrtnout! Nádhera. Děkuji!

Po čtyřicítce jsem si dokonce (konečně!) koupila bundu ne černou, ne jen praktickou, ale teploučkou, nepromokavou, drahou a hlavně krásnou. Růžovou, s kožíškem a do pasu. Překonat některé programy trvá fakt dlouho

Z dnešního pohledu

Když se rodina vrátila domů, dopis jsem jim přečetla. Holkám jsem vysvětlila, že jsem měla jednu nemožnou bundu několik let. Ta silonka že byla po někom zděděná, příšerná, umělá bunda, kterou jsem dostala s tím, že když chci džísku, tak tahle je přeci modrá, takže to stačí. Měla jsem tedy odpornou zimní bundu a odpornou jarně-podzimní silonku. Nic víc, žádný kabát apod. Že jsem měla jedny jediné kalhoty – ty černé džíny, mé první opravdové džíny koupené v osmé třídě (plísňáče v sedmičce nepočítám, nebyly z džínoviny, byly hnusné a já z nich naštěstí za rok vyrostla). Chtěla jsem normální modré džíny, abych měla něco na vystřídání, když se ty černé praly. Sušičky tenkrát nebyly, takže když byly kalhoty v pračce, byl fakt problém. Měla jsem jedny zimní boty, takové pionýrky (pohorky) a do divadla, kam jsme se školou chodili, se to k sukni fakt nehodilo. Snažila jsem se teda vypadat trochu alternativně a nezávisle a k sukni si do bot po vzoru tehdejších hudebních hvězd brala bílé ponožky ohrnuté pře botu. No a rukavice jsem, stejně jako svetry, měla pletené od mámy a styděla se v tom chodit. Připadala jsem si jako socka mezi spolužačkami v Mladé Boleslavi, kde měli lidé dobré platy díky Škodovce a navíc řada mých spolužaček měla rodiče podnikatele, takže se náležitě oblékaly, líčily a chodily si už tenkrát kupovat svačiny do pekárny! Taky jsem dětem vysvětlovala, jak bylo důležité mít funkční hodinky. Nebyly mobily a když mi šly špatně hodinky, hrozilo, že přijdu pozdě na odpoledku nebo nestihnu večerku na intru.

Holky skoro neposlouchaly můj výklad o tom, jaká byla tehdy doba a nejvíc je zajímalo, co jsem tehdy dostala. Samotnou mě překvapilo, že to si vůbec nepamatuju. Chvíli jsem dumala. Nejvíc si pamatuju ty pocity. Jak jsem dopis psala, jak jsem doma zjistila, že ho máma vzala do práce….a pak jsem si vzpomněla i jak jsem byla zklamaná u stromečku, ale nemohla nic říct. Dostala jsem rukavice, Ježíšek si ze seznamu prostě vybral právě je. Byly kožené, dvojbarevné. Vůbec se mi nelíbily, absolutně neladily s tou příšernou bundou a pionýrkama. Ale pořád byly lepší než ty pletené. Nosila jsem je ještě ve dvaceti. A další dárky? Fakt nevím. Asi jako každý rok knížky, které jsem jinak milovala. A nějaké ponožky a spodní prádlo. To byla u nás klasika. Jako dárek jsem vnímala jen ty rukavice. A byla jsem smutná, že zase ani tuhle zimu nemám pořádnou bundu.

Zpětně si říkám, že se mi máma možná až tak nevysmívala. Že se možná šla naopak kolegyním v práci pochlubit, jen to doma podala tak, že jsem se cítila podvedená. Už se dááááávno nezlobím (asi těch dvacet let), jen si to prostě pamatuju, protože pro mě to bylo důležité a citlivé. Určitě to pro ní mělo taky význam, když si ten dopis schovala.
Já mám dopisy od holek taky uložené. A jednou třeba ony budou žasnout nad tím, co si vlastně tenkrát přály.

PS: V pondělí 13.2. startujeme Jarní očistu!

Pokud zažíváte stres, únavu, necítíte se dobře nebo máte pár kil navíc, pojďte s tím zatočit. Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček, postavu i psychiku. Už za pár týdnů uvidíte výsledky - ověřeno na lidech! 😊

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

210 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Jeronýmka
20. 1. 2023

Milá nejmilejší Evičko. Celou dobu, co jsem tady na JJ, tak jenom obcházím Tvůj Dopis pro Ježíška, neměla jsem ještě odvahu ho pročíst, protože jsem si byla jistá, že budu jenom a jenom brečet… a teď vidím, že to opravdu tak je. Prostě nemůžu pochopit, proč a z jakého důvodu mohou být někteří lidé, včetně maminek tak … jak to nazvat… vlastně nemám právo posuzovat kohokoliv druhého. A tak jsem teď právě začla číst a došla jsem zatím jenom k prvnímu dílku a nejdřív si to musím odbrečet a musím to v sobě prožít. A určitě dočtu dokonce a přesně vím, jak potom už snad konečně sepíšu ten svůj vlasní příběh. Můj příběh je úplně jiný, ale vlastně v podstatě stejný. Bude mít jenom jiná slova. Bude tam stejná otázka …. proč, proč jsem to zažila, proč to tak bylo, proč jsem měla prožít, co jsem prožila. Milá milá Evičko, děláš tak úžasnou práci pro druhé, a nikdy ti nemůžu hodnotně poděkovat. Až si třeba pak pročteš zase ten můj příběh, tak ty určitě pochopíš. Jen zatím nevím, kdy to bude. Ale napíšu to. Pěkné další dny Ti ze srdce přeje Jarmila

Evi,to byl krásný dopis! A hodně mi připomněl i moje dospívání.Naši byli dost nemocní,takže jsem si přála taky zdraví.Nové oblečení jsme kupovaly až s tetou za prodej jablek z našeho sadu.Byla jsem tehdy na internátě a na ten pocit nikdy nezapomenu. Měli bychom si zapisovat svá přání či modlitby,aby nám neuniklo jejich splnění.😊

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

144
70

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

1
20

My už jsme v plavkách

Vzpomínám, jaké to bylo, když jsem se styděla projít v plavkách po pláži. Maskovala jsem postavu a jizvy do dlouhých šátků a triček. Modelka ze mě už nebud...
1
19

Koledy to jistí

Matka musí mít nervy ze železa, když s dětmi v kuchyni peče a zdobí cukroví. Nebo slušnou zásobu koled!
70
52

Reflex.cz: V jídle je skryté nebezpečí i naděje. Rozhovor s Evou Cikrytovou

Co je skutečně zdravé a co se jako zdravé jen tváří? Může strava ovlivnit chronické nebo dokonce genetické nemoci? Je se s pomocí jídla zbavit léků? Zvládn...
5
15

Potřebujeme vás zdravé, babičky (i dědečkové)

Mnoho mladých rodičů nemá k ruce žádnou pomoc. Dnešní babičky a dědečkové mají řadu zdravotních potíží a dost práce sami se sebou, takže na pomoc mladé rod...
6
58

Babička s námi začala jíst jinak. Je jí 93 let a celý život jedla klasiku.

Když jsem ve FB skupině zmínila, že jsme si domů vzali babičku po mrtvici, zaplavila mě vlna krásných zpráv a vašich příběhů. Mám neskutečnou radost, že t...
17
36

Za tři dny na naší stravě začala babička mluvit a dělat vtipy

Když jsme si babičku vezli domů, měla jsem velké plány, jak využiji pomůcky, co mám doma pro děti na učení, jak spolu budeme tvořit, jak ji zapojíme do rod...