Koledy to jistí

Vánoční atmosféra

Milý deníčku, píše se 19. prosinec 2017. Minulý týden jsme nazdobili stromeček. Vánoce užíváme plnými doušky už od začátku Adventu. Patří k tomu i stromeček nazdobený už od půlky prosince. Děti si u něj hrají na Betlém a čtou si pod ním knížky. Navzdory tátově představě, že stromeček se může rozsvítit, až pod něj Ježíšek dá dárky, si ho rozsvěcují podle potřeby. Prý, když všude v obchodech i na náměstích už stromečky svítí, proč by nemohl i ten náš. A navíc už ovládají zásuvky. Já jsem rezignovala. Vlastně mi to vyhovuje. Večer je to príma osvětlení, dělá to příjemnou atmosféru. Mám mnohem radši rozsvícený stromeček než lustr nebo lampu. No a navíc se se mnou pak nikdo nehádá, když mě šmahem vánoční nálada opustí a chci na Tři krále stromeček rušit. Všichni jsou dostatečně nabažení a navíc tou dobou také stromeček už přestává vypadat jako stromeček. Začíná se blížit své další vývojové fázi – kmínku na polínka.

Matka perfekcionistka

A tak si tak užíváme vánoční atmosféru, pečeme cukroví a posloucháme koledy. Naštěstí nejsem matka “až taková perfekcionistka”, abych po dětech jejich výtvory opravovala. Je mi dost jedno, jak budou cukrátka vypadat. Hlavně, že jsme spolu, a že bude co dát na stůl. Koneckonců děláme je stejně kvůli nim.

Už jsem to psala v komentáři v kurzu, ale pořád to mám na mysli, tak se o to musím podělit i tady. Mě vám tuhle ztuhla krev v žilách, když mi známá vyprávěla, že byla u švagrové, která zrovna s malými dětmi pekla perníčky. Děti nadšeně vykrajovaly, tvary různé, však byly ještě maličké. Ale jak prý šly spát, tak ta švagrová vzala bez přemýšlení ty jejich výtvory, zmačkala je do kuličky a rozválela znovu na vále. „Měly to hnusný, musím udělat nové,“ pravila a vykrájela nové kousky. Mojí známé se v ten moment srdce zastavilo a mě přitom vyprávění také. Představila jsem si, jak by holky marně hledaly ty svoje kousky.

Odkrojky s příběhem

Naše holky mají největší radost právě z těch svých pokroucenin a nepovedených tvarů. Všechny je mají pojmenované: “To je pan ponožka, tohle je mamut a tohle jezevčík.” “Tohle je jako máma, tohle táta a tohle budou jejich děti.” Mladší dcerka stále ještě vykrajuje zásadně odprostředka, takže zas a znovu děláme novou kuličku těsta a znovu vyvalujeme, protože neumí s těstem “šetřit”. Taky mě viděla, jak jsem jednou těsto podsypala moukou, aby se mi nelepilo na vál… A teď podsypává a podsypává, až je mouky všude moc a těsto se hůř a hůř formuje. A tak vznikají naše odkrojky, které mají holky dovoleno sníst. Kdybych jim to zničila, to by byla katastrofa!

Občas tiše zakvílím

Takže se nestresuji kvalitou provedení, baví mě, že je to se mnou baví. Jsem dost na pořádek, takže trpím, když dětičky při práci v kuchyni zapatlají, co se dá. Ještě víc trpím, když nedbají mých dobrých praktických rad a já vím, co bude následovat. “Vyhrň si rukávy.” “Tu misku s vodou dejte radši dál.” Ani raději neříkám, co by mohlo následovat. Snažím se na to ani nemyslet. A pak nejvíc trpím, když se rukáv od čokolády otře o všechny šuplíky, voda nalije do těsta nebo upečeného cukroví. Spolknu to svoje: “Jako bych to neříkala,” protože i to je zkušenost a ony se prostě učí  pohybovat v kuchyni. Neustále se v tom zlepšuji a tiše si opakuji své mateřském mantry, jen občas tiše zakvílím. Někdy víc nahlas než tiše. Ještě že nám do toho hrají ty koledy.

Čokoládová pohroma

Máme upečeno, zbývá vyrobit krém a nazdobit cukroví. Pustily jsme se do náplní a polev. Zpíváme si a tvoříme. Je zrovna 13.45, když začíná hustě sněžit a docela se zatáhne. Starší dcera to okomentovala, že to je teda tma, na to, že je teprve po obědě. Podám nevyžádanou meteorologickou poučku a mracích plných sněhů a tvoříme dál. Máme času dost. Ve čtyři je umyji, obléknu, učešu a budeme se chystat na koncert do kostelíčka, kde holky mají vystoupení. V duchu si rozděluji čas na potřebné dílky. V pět tam máme být, takže za deset pět vyjedeme.

Přemítám a koukám, že si zase si nedaly poradit, zase to dělají po svém. Krém je všude, jejich otisky také. Čokoládovou polevu si mladší dcerka plete s hlínou na modelování. Sáček na zdobení ji praskl. Jako bych jí neříkala, že to nemá mačkat a že když to nepoteče, tak to zase nahřejeme…. No nic. Ještě že jsem jim dala ty plastové tácky, alespoň je to tak nějak koncentrované na jednom místě. Jak tohle umyju? “Jeeežííííškuuuu, páááánáááááčku, já tě budu kolíbat,” zpívají holky a já nad tím mávnu rukou.

Koledy to jistí

Uvědomila jsem si, že poslech koled je zárukou klidu. Můžu se snad zlobit na děti, když se kuchyní nese Tichá noc, svatá noc? Totálně uklidňující jsou písně Franka Sinatry. Když zazní Let it snow, zpívám z plna hrdla s ním. Předvádím s plechem v ruce kreace ala Zpívání v dešti a holky se přidávají. Následuje White Chrismas. Venku zrovna hustě sněží. Do očí mi jdou chvílemi slzy dojetí a hlas se mi láme. Dívám se zvlhlýma očima po tom nepořádku a je mi to všechno jedno. Jo jo, koledy jsou nutné, člověka to tak nějak uklidní.

“Mami, hele, pořád ještě je tři čtvrtě na dvě,” ozve se do čokoládových orgií. “Cože?” vyděsila jsem se. “A je fakt děsná tma.” Nastala panika. Pouze u mne. Holky nerušeně tvoří dál. Došlo mi, že už je asi večer a že už možná máme být v kostele. “Kde mám mobil?” “Cože? Za deset pět?” Rychleji umyté, převlečené a jakžtakž učesané děti už jsme dlouho neměli. Stihli jsme to, ve čtvrt na šest jsme v kostele a jedni z prvních. Sice mi ještě notnou chvíli trvalo, než se mi zase srovnal tep, ale rozzářený stromeček a koledy mě opět pěkně uhoupaly do pohody. Nikdo si ani nevšiml, že má mladší dcera čokoládu na krku. Asi už jsou zvyklí, že naše domškolačky nebývají zrovna nejnačančanější děti v kolektivu. Někdy jim kouká z vlasů jehličí, teď jsou holt čokoládové. Však nám máma už od dob randění s mužem říká Cukrátka.