Jak jsem plakala nad věncem

Vloni jsme adventní věnec neměli

Vloni jsem si povídala na vánočním pracovním obědě s Gabčou o naší spolupráci a když mi ukazovala, jaké dělá nádherné vánoční dekorace, adventní věnce a jiné vánoční nádhery, jen jsem si povzdechla, že já se letos ani na ten adventní věnec nezmohla. Byl to těžký rok a podzimem všechno vyvrcholilo (Jak jsem přežila těžký podzim a náročnou zimu). “No to kdybych věděla, tak jsem ti jeden přivezla,” prohlásila Gabča a bavily jsme se dál o práci, životě a tak vůbec.

Letos nebyl čas

Uběhl rok, je konec listopadu. Naše pravidelná vánoční schůzka s Gabčou padla kvůli nemocnému kolegovi, takže tentokrát se vánoční pracovní oběd nekoná. To snad ani není možné, že už je to rok, co jsme se viděly naposledy, uvažuju si pro sebe. Tak rychle to utíká. Události v naší rodině nějak neberou konce, pořád je co řešit, jsem stále v jednom kole.
Dumám nad tím vším, vařím oběd a Kája se mě pořád ptá, kdy už uděláme nějaké dekorace, zda budeme dělat adventní věnec, kdy začneme péct cukroví…. a já jí každý den říkám, že dneska ne, že musím ještě to a tamto a Advent, že začíná až v neděli.

Kurýr za dveřmi

A do toho přijdou ceny pro hrdiny Podzimního detoxu. Přiveze je kurýr a já je jdu uskladnit, abychom se doma vešli a konečně se mohli pustit do té vánoční výzdoby. Rozdávat se stejně budou až v lednu, až nám pošlete svoje příběhy a budeme znát nové hrdiny Podzimního detoxu.
Jedna obří krabice je ale podezřele lehounká. Dostala jsem od Gabči, echo, že část zásilky má omezenou spotřebu. Tipovala jsem, že asi upekla nějaké cukroví a posílá vzoreček. Jdeme s Kájou otevřít krabici a já nevěřím svým očím. Uvnitř je překrásný voňavý věnec na zavěšení. “Ona na to nezapomněla,” zašeptala jsem a polykala slzičky dojetí, když jsem z krabice vysvobodila tu nádheru. “Kdo? Co?” nechápe Kája, proč mi tečou po tvářích slzy, ani kdo nám věnec poslal. Ale hned ví, kam s ním.
Otřu si mokré tváře a jdeme přivázat naši první vánoční dekoraci na dveře. Kocháme se, dokud nás mráz nezažene zpátky do kuchyně. Dodělávám oběd a jsem naměkko. Cítím velkou vděčnost, že si na mě Gabča vzpomněla, vyrobila a poslala mi takovou nádheru. Věnec zdobí naše dveře a stříbrný jelínek uprostřed pokaždé tiše zazvoní, když se dveře otevírají a zavírají a on se rozezní o desku dveří. Markétka se vrací z akce a je z věnce taky nadšená: “Kde se to vzalo? To jsi koupila?” ani neuvažuje, že bych ho stihla vyrobit.

Neviditelný věnec

Poslední dorazí domů Roman a  v kuchyni se ozve trojhlasné: “Co na to říkáš? Ten je krásný, že?” Roman se rozhlíží po kuchyni a nechápe, o čem mluvíme. Chvíli si myslíme, že to hraje, ale pak pochopíme, že skutečně nevím, o čem je řeč. Vedeme ho ke dveřím: “Na tohle, na ten věnec!” “Aha, krásný, toho jsem si vůbec nevšiml.” Nechápeme, jak mohl projít dveřmi a nevšimnout si. Ale to je asi ten rozdíl mezi muži a ženami :-)

První letošní dárek

Od té doby nám tu věnec visí a dělá nám radost. Odstartoval naši adventní náladu a už i uvnitř domu to vypadá, že budou Vánoce. Při každém příchodu a odchodu nám cinkne na pozdrav jelínek zavěšený uvnitř věnce a já pokaždé pošlu v duchu poděkování Gabče za to, že si na mě po roce vzpomněla a věnec mi vyrobila a poslala. Je to můj první vánoční dárek. První a po dlouhé době takový, co mě rozplakal. Radostí a vděčností.

Gabčo děkuju!