Jak to, že marodíš, když tak zdravě jíš?

Pomoc nemoc

Jím jinak teprve rok a za tu dobu jsem byla několikrát nemocná s běžnými virózami. Pokaždé jsem dostala podobných otázek víc, než politici v Nedělní partii, a tak už dopředu přemýšlím, co tentokrát nezasvěceným známým odpovím.

Možná bych se mohla zkusit pěkně zostra nadechnout a odpovědět, že se není čemu divit, když neposlouchám na slovo své orgánové hodiny a dost často jím i po 20. hodině nebo že i po roce zdravého stravování stále potřebuji k životu velké množství datlového sirupu, slinivka neslinivka.

Vím přesně, že na mateřské s malými dětmi jedu příliš často na doraz a mé dny jsou plné stresu a shonu, a tak večer padnu a usínám s bolavými bedry a o lucidním snění si můžu nechat jen zdát. Přechod z jin do jang také nezvládám podpořit ranním cvičením, na přípravu domácích rostlinných mlék mi nezbývají síly už vůbec a navíc jsem při posledním pokusu uškvařila elektrický mlýnek a proto kupuji “krabicáky”, které svým složením nejsou úplné terno. Chudinky jatýrka. Měla bych se zmínit i o eliminacích, které se také hlásí o slovo po třiceti letech života na sušenkách, čokoládě a bábovkách, ale to dopředu zavrhuji. A tak s výdechem nakonec stejně zase pronesu: „No jo, teď ty bacily řádí.“ Své velké tajemství si ponesu dál hluboko ukryté. 

Jasně, že tu dřinu můžu vzdát a koupit si k snídani rohlíky s lučinou, mimču k obědu otevřít bio skleničku s dětským jídelníčkem z obchodu a k večeři hodit do trouby kuře s bramborem. Také bych si teď pěkně v klídku mohla dát Paralen a nemusela bych mít brambory přilepené po celém těle, jen ne na hrudi, kde měly původně ve formě bramborového obkladu vyhánět škodlivinu z mých chycených průdušek. Ale upřímně, nedovedu si představit, co bych pak dělala s tím volným časem. Určitě by se mi stýskalo po zdlouhavém procesu kvašení zeleniny, která mi nakonec zplesniví nebo po nevyklíčených mungo fazolích. A hlavně, na co bych pak vzpomínala?

Máte kůžu?

Při jedné z viróz v mých začátcích nového myšlení a stravování jsem se samozřejmě ve všem tak trochu plácala. Chtěla jsem si připravit nápoj z kuzu pro podporu imunity, ale neměla jsem páru, kde a co to vlastně shánět. Proto jsem využila svého zdravotního stavu a dobrosrdečnosti mé milované kamarádky a po SMS zprávě jí napsala název zázraku, který dostala za úkol obstarat. Bára se zhostila svého úkolu bravurně a v každé pražské zdravé výživě se dožadovala s vážným výrazem v obličeji “kůžu” nápoje. Prodavači nerozuměli, ale nakonec se přeci jen našel jeden bystrý, který pochopil a Báře zázrak prodal. Dnes je Bára znalá, a tak její přítel volá pokaždé, když umírá na rýmu: „Barunko, uvař mi rychle prosím ten kořínek.“

A teď vážně!

Často se musím sama sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem celá rozzlobená odcházela z ordinace lékaře, protože mi na kašel nechtěl předepsat antibiotika a já měla pocit a obavy, že díky jeho zanedbané léčbě budu mít následky do konce života. Ze stresu jsem si ihned za rohem koupila čokoládu na nervy. Nemoci jsem pravidelně přecházela, nebyl čas marodit a navíc by to v práci před kolegy házelo na mě stín flákače a to já přeci rozhodně nemohla dovolit. Byla jsem zkrátka svému tělu dlouhá léta vzdálená a až poslední dobou ho začínám pomalu vnímat, rozumět mu.
Vlastně si ho konečně doopravdy vážím a dochází mi, jak moc je to velký zázrak. Jsem ráda, že se párkrát u mých dětí objevila horečka a já ji zvládla mít pod kontrolou pomocí přírodních postupů spolu s “kůžu”.

Hřeje mě pocit, že ač jsou ještě školkového věku, neměly zatím antibiotika na rozdíl od dětí maminek z mého okolí, které samozřejmě o mém tajemství nechtějí ani slyšet.

A to je to, co mě opravdu znepokojuje! Na mateřské dovolené se můj život smrsknul na procházky na hřišťátka, a tak mám kolem sebe spousty maminek malých dětí, které si opravdu velmi často mezi sebou stěžují, jak je to hrozné, že děti jsou už zase nemocné, kolik nechaly tento týden peněz v lékárně za sirupy, vitamíny a mastičky na vyrážky. Z batohů vytahují každou chvilku mléčné řezy, brumíky nebo v lepším případě krabičky s ovocem. Mandarinky, jahůdky, borůvky, sem tam salátová okurka nebo rajče, ať je jaro nebo zima.
Já to chápu, kdyby u mě nezasáhla ruka osudu, neměla bych dnešní znalosti a stravovala bych sebe a své děti velice podobně. Nejsem typ, co rád někomu radí, jak má žít, konec konců, kdo z nás doopravdy ví, co je správné? Ale když jde o zdraví dětí, cítím potřebu alespoň předat to, co sama vidím, že funguje.

Protože nemocné děti jsou častým tématem na hřišťátkách, rozhodla jsem se své tajemství konečně vypustit ven. Byla jsem překvapená, kolik maminek znalo stránky Jíme Jinak, ale stejně tak jsem byla překvapená z jejich reakcí. Drží se hesla zlatá střední cesta, a proto prý jedí všechno. Nemá cenu to dál rozvádět, nechci nikoho soudit, každopádně obaly od brumíků plní odpadkové koše na našem hřišťátku dál. A tak si tedy lámu hlavu, co všem těm maminkám odpovědět, až mi příští týden na hřišťátku položí tolik oblíbenou otázku: “Jak je to tedy možné, že marodíš, když se tak dobře stravuješ?”

A teď už musím běžet, mých dvacet minut s nemocí v pelíšku skončilo, děti řvou hlady. :-)