Zase cítím svůj zadek aneb Jak ušetřit 13 tisíc za kurz výživového poradce

Nadšení z kurzu vystřídalo vystřízlivění

Holky v práci, které v té době sdílely moje nadšení pro zdravý životní styl, mě upozornily na jeden blížící se rekvalifikační kurz výživového poradce. „To je přesně pro tebe!“, pištěly mi do ucha. Nepočítaly vůbec s tím, že bych řekla ne. A neřekla. Muž mě doma také podpořil, a tak jsem se těšila, co se nového dozvím.
Rozhodně teď nechci všechny kurzy výživového poradenství házet do jednoho pytle. Rovněž věřím, že někomu tyto informace stačily a plně ho v té době uspokojily. Mě však nikoliv. Poznámky z kurzu jsem už dávno vyhodila, protože mi od začátku, až na pár výjimek, nedávaly smysl. Proto jsem to ani nikdy dělat nechtěla.
Kurz byl na první pohled atraktivní, včetně namakaného, sympaticky ukecaného lektora. Stejně tak složení nás posluchačů se skládalo z vysportovaných, značkově oblečených kulturistů, fitness trenérek a mě. Ano, tak úplně jsem tam nezapadla, ale mně to nevadilo, protože touha po poznání byla silnější. A co jsem se tam tedy dozvěděla? Třeba to, jak se připravit na kulturistickou soutěž, kdybych se jí náhodou někdy chtěla zúčastnit. Myslím, že není tajemství, jak drsně se ke svému tělu kulturisté chovají (neříkám všichni), ale z příprav na soutěž mě opravdu braly mdloby. Nejen z množství bílkovin, které do sebe musí za každou cenu dostat. A mimochodem, jít po takovém kulturistovi nebo kulturistce na záchod, to také není nic moc. Kdo nezažil, nepochopí, ale fakt je, že člověk, který se každodenně láduje masem, neuvěřitelně smrdí. Musím se teď smát při představě, kdyby se na balení masa v obchodě psalo něco jako: „Každodenní pojídání masa smrdí vám i lidem ve vašem okolí.“, ale na to si asi ještě budeme muset počkat.
A tak jsem na kurzu dál počítala kalorie, učila se o doplňcích stravy a okrajově se dozvěděla něco málo i o ajurvédě, která mě zajímala nejvíc, ale bohužel na to nebyl v osnovách čas. Naučila jsme se krásně o všech soustavách, o každém orgánu zvlášť, jako by byl odtržený od těch ostatních. Taky jsem si vypracovávala první vzorové jídelníčky – pečivo třikrát denně nebyla vůbec výjimka. Z veganů a vegetariánů se na kurzu dělaly vtípky, byť byly velmi vtipné, což jsem ocenila, v jádru však smutné. Ač jsem dostala spoustu materiálů, popsala jsem celý velký a tlustý sešit, já vlastně pořád nic nevěděla. Opravdu až na pár světlých výjimek, třeba to, co s naším tělem dělá bílý cukr nebo proč jsou někteří lidé opupínkovaní, byť jedí stejně jako ti, kteří na akné netrpí, jsem se tam prakticky nic nedozvěděla. To byl rok 2014.

Šest let poté

Velkou „náhodou“ jsem objevila stránky Jíme Jinak, kde bylo naopak absolutně vše, co mě zajímalo, a já najednou nevěděla, co mám studovat dřív. Já byla tak vděčná za takové množství celostních informací, které konečně dávaly smysl. A tak jsem se vrhla do studia znova. A protože jsem občas extrémista, vyházela jsem ze dne na den ze svého jídelníčku vše z mléka, mouky, vajec i cukru (maso jsem nejedla už předtím). Asi nemusím psát, že jsem nebyla úplně klidná, když si muž mazal kváskový chleba. O kousek dál jsem se totiž klepala jako narkoman, který nedostal svou dávku. A že nejsem daleko od pravdy. Pochopila jsem tehdy, že tudy cesta nevede a že se vlastně nic nestane, když si dám kousek taky. Taky jen díky tomu jsem později pochopila, že už mi to vlastně nechutná. Chleba mi teda chutná pořád, máme ho jednou týdně, krásný, voňavý, kváskový ze zdravé výživy. Musím se vždy usmívat nad tím, jak se z něčeho, co jsme měli na talíři prakticky třikrát denně, stala taková významná událost.
A tak jsem postupně díky stránkám Jíme Jinak a účasti v kurzech rozuměla tomu, proč mi v zimě pořád teklo z nosu nebo proč se mi během těch let na mouce, mléku a cukru zhoršoval zrak. O únavě, podrážděnosti a zimomřivosti ani nemluvím. Ještě jsem vlastně měla ekzém, jsem si vzpomněla a jistě i pár dalších věcí, na které jsem během těch skoro tří let, kdy nic z toho neřeším, zapomněla. Respektive někdy malinko řeším, když si sem tam dám (bez výčitek) něco „po staru“. Třeba o Vánocích klasický bramborový salát. Mimochodem ten vtip, kdy se ptá cizinec, co jíme v Česku o Vánocích znáte? Jestli ne, tak Čech mu odpovídá: Rybu a salát. Cizinec: „To zní zdravě!“.. “Zní, no…”

Miluju ranní polévku a kompletní talíř

A velmi ráda se k nim po každé odbočce vracím. Jídlo u nás doma jinak už dávno přestalo být velké téma. Prostě se nakoupí, uvaří a sní. Sem tam se něco naloží, naklíčí či zavaří. Daleko důležitější je pro nás trávit čas spolu, čas venku a taky mít čas sami na sebe a na naše koníčky a sny. Díky celému zrnu k nám přichází celé informace, a tak už taky nevěříme všemu, co vidíme a slyšíme.

Jarní očista není jen o jídle

Na kurzu výživového poradce samozřejmě nebyl čas na cvičení, ukázku vaření, natož na plnění si svých přání či praktických tipů na úklid. Ač se to nezdá, tak opravdu vše se vším souvisí. A tak jsem už třetí rok přihlášená na Jarní očistu, kde je naopak spoustu času a prostoru pro tohle všechno a mnohem víc. Co dělá kurzy Jíme Jinak naprosto jedinečnými, je místní podporující, laskavá a pohodová atmosféra. Jíme Jinak je pro mě zkrátka místem, kde můžu být sama sebou beze strachu z odsouzení ba dokonce potrestání. Tady je prostě všechno jinak.
Ze srdce všem doporučuji zaplatit si, namísto polo-informací z kurzů výživových poradců, Jarní očistu, jejíž obsah je mnohem hodnotnější a navíc o dost levnější. Každý rok je to nádherná symfonie lidí, příběhů a barev. Nikdo se tam nepovyšuje, ani neponižuje, ba naopak se na tu láskyplnou atmosféru tak snadno zvyká.

A co vy víte, třeba vám pak taky jednou takhle u počítače, kam si sednete po dlouhé zimní procházce, dojde, že vlastně celou dobu cítíte svůj zadek!! Možná se teď při čtení usmíváte, ale já ho opravdu roky předtím dlooouho necítila. Nevím proč, nepotřebuju zas úplně všemu rozumět, hlavní je, že to funguje!

Pojďme si to zase společně užít!

S láskou
Naďa