Jak jsem přežila těžký podzim a náročnou zimu

Začalo to nevinně

Září bylo krásné. Užívala jsem si počasí, zavařovala a sušila o sto šest, nevěděla, kam dřív skočit, ale to jsem celá já – pořád tisíc projektů rozdělaných a času vždycky méně než bych potřebovala. Nestěžuju si, jsem taková povaha a učím se s tím žít a zpomalovat. Naštěstí jsme stihli i pobyt ve Španělsku, kde jsme sice hodně pracovali, ale taky zvládali více odpočívat než doma, výletovali jsme a užívali si rodinné pohody.
V říjnu jsme měli plné ruce práce se sklizní, bylo potřeba uskladnit zeleninu, zazimovat pole a zahradu, do toho jsme finišovali s novou podobou stránek Jíme Jinak. Moc jsme se těšili na novou verzi, která měla být hezčí, rychlejší, přehlednější a splnit vaše přání na některé funkce a vychytávky. Byl to dvouletý proces, protože web je za těch 12 let kombinací blogu, aplikace, internetové televize, receptáře… jsou tu tisíce článků, tisíce receptů, bezpočet funkcí…prostě byl to mazec a my se těšili, že už to konečně spustíme.

Dva týdny ponocování nás vyšťavili

Záměrně jsme změny naplánovali dřív než začne podzimní kurz. V noci jsme změnu udělali a hned začaly problémy. V momentě přepínání ze starého na nový web nám do stránek vlezli roboti a heknuli, co mohli. Rozbili funkční věci, a tak jsme několik následujících nocí a dní jen seděli u počítače, skoro nejedli, skoro nespali a hasili požáry, které jsme nezaložili. Nebo možná založili, protože realitu si tvoříme sami, že? Bylo to náročné a po dvou týdnech nespaní už jsme toho měli plné zuby. Proč tohle někdo dělá? Proč někdo škodí a ničí práci druhých? Cítila jsem, jak jsme oba s Romanem vyšťavení z nevyspání a rozhašeného režimu. Ještě že jsme předtím nabili baterky u moře.

💡TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

A už to jelo z kopce

Ani jsme nevydechli a někdo mi heknul facebookový účet. Z mého firemního účtu si nakoupil kampaň ve Vietnamu na spodní prádlo za 150 tis. Kč. FB se k tomu nejdřív neznal, pak řekl, že nám dá peníze na účet, abychom si mohli vybrat peníze formou kampaně. Začala jsem FB podezírat, že to snad dělá sám, aby nás donutil u něj utrácet. Vzhledem k tomu, co jsme si právě prošli s webem, s ohledem na začátek Podzimního detoxu a krásnou náladu v něm, jsem ani neměla chuť se rozčilovat. Jsou horší věci, říkala jsem si. Snad se ty peníze k nám nějak vrátí. Roman FB zabezpečil na nejvyšší možnou míru. Přesto však za pár dnů nějaký český šikula to dvojí zabezpečení přes email a mobil prolomil a ukradl mi osobní FB profil. Když mu Roman psal, ať nám ho vrátí (ze svého messengeru napsal na můj, do kterého já už jsem se nemohla dostat), tak napsal česky, že nevrátí. A já z FB zmizela. Nevadilo mi to, protože sociální sítě nejsou moje hobby, mám profil kvůli Jíme Jinak, abych mohla spravovat veřejnou skupinu a skupinu pro klubáky a kurzisty. Ale měla jsem tam několik tisíc kontaktů, a tak jsem měla obavu, aby jim ten chytrák neposílal nějaké sprosťárny, nežádal je o peníze, číslo účtu apod. Pokud vám ode mě na messengeru taková zpráva vloni touhle dobou přišla, tak to nebylo ode mě :-)

Vykydat, rozložit, pohnojit

Psala jsem kamarádce, že nechápu, co se to děje, protože jedna takováhle událost střídala druhou a mě se zdálo, že místo tvoření, které nás naplňuje, jen hasíme a hasíme a už mě to zmáhalo. Vydržím hodně, ale nějak to nebralo konce. Kamarádka, která se shodou okolností věnuje astrologii, mi obratem napsala:

S příchodem štíra přichází jeho vládce pluto, nejmocnější síla vesmíru, před kterou se nic a nikdo neschová a všechno vytáhne na světlo, z hlubin, sklepů a kanálů. Je to vládce podsvětí, který vytáhne sračky, vymeje žumpu, otevírá se brána do světa mrtvých… prostě ty nejtěžší věci. Je to energeticky asi nejtěžší období v roce. Ale přetváří se to transformačně do živin pro nově vznikající věci, takže podstata je dobrá, vykydat, rozložit a pohnojit, aby nové mohlo vzniknout a být zdravé a čisté.

Dělaly jsme si z toho srandu celý říjen a listopad: “Ať už nám dá pluto pokoj, snad už se nažral dost”, protože se pořád děly šílené věci mě i jí, v našich rodinách a nejbližším okolí, které ani nemá cenu psát, protože tomu nechci dávat pozornost a nepotřebuju si ani postěžovat, ani politovat, spíš posdílet, protože se vám mohou dít podobné věci v tomto období, které nastává.

Nejtěžší rána

Největší starost mi celou dobu dělala máma. Už to trvalo dva roky, co se zase léčila s rakovinou. Nejdřív to byl nádor v děloze, za pár let zhoubný nádor v prsu a na Vánoce 2020 jí řekli, že má nádor ve slinivce, metastáze do jater a plic a že jí zbývají 3 měsíce života. Maaaaximálně rok. Nemusím vám asi psát, co mě ty roky jejího marodění stáli nervů, když v praxi vidím, jak se takové nemoci dají léčit, když znám tolik uzdravených lidí a spolupracuji s tolika alternativními lékaři… Tyhle poslední dva roky byly extra zkouškou pro moji trpělivost, přijímání věcí tak jak jsou, nesouzení a nehodnocení. Máma se střídavě  rozhodovala pokračovat a zase končit po dvou letech s chemoterapií. Když jí řekli, že pro ní nemají léčbu, dostala překvapivě po dni smutku dobrou náladu a začaly jsme se domlouvat, že přijede k nám a zkusí se u nás dostat do formy. (Kolikrát jsem tuhle možnost nabízela, ani psát nebudu.) Překvapivě během týdne nějakou super novou chemii našli a máma skončila v nemocnici se strašlivým průjmem po pozření Nutridrinků a přestala definitivně chodit po téhle nové dávce chemoterapie. Já se střídavě snažila jí povzbudit v jakémkoli rozhodnutí a střídavě čelila nutkání ji z plna hrdla říct, že už není čas na blbosti, že doktoři jí evidentně zase nepomohou, že už si musí sakra pomoci sama, že to za ní nikdo neudělá, už je tak zničená a nemocná, že už je potřeba dělat jen dobré a léčivé kroky… Ale nic z toho jsem samozřejmě neudělala, jen jsem tiše uvnitř bublala, když jsem poslouchala, co doktoři zase vymysleli, co si dala k obědu, co říkali ve zprávách, že dostala další dávku očkování apod. Vím moc dobře, že nemůžeme zasahovat do osudu druhých, že nikdy nevíme, jak bychom v takové situaci reagovali my, že nemůžeme svojí pomoc vnucovat a musíme respektovat rozhodnutí druhých, i když se nám protiví, ale bylo to těžké. Těžké se dívat a nezasahovat. “Nech každou duši jít svou cestou” je moje mottto posledních 15 let a musela jsem si ho opakovat ty poslední dva roky po každém telefonátu nebo návštěvě u našich.

Hledání viníka

Při poslední návštěvě jednou ve čtvrtek mi bylo jasné, že i když je teď ochotná k nám přijet a nechat si vařit naše jídlo, už to nepůjde. Stal se z ní ležák, ven se dostala jen na vozíčku. Rvalo mi to srdce. Vydrželi jsme se usmívat, chovat se k ní jako jindy a vzali ji ven. Bylo nad slunce jasné, že je to otázka pár dnů a nebude mezi námi. Jenže o smrti se v naší rodině nemluví. Ach to bylo těžké dělat jako že nic. A pak přišel šok – byla jsem nařčená z toho, že za její stav můžu já. Prý jsem nehodná a nedobrá dcera, kdybych přišla dřív, máma by jistě na tom byla lépe. To mi vyrazilo dech a psychicky velmi vyčerpalo, ačkoli jsem racionálně chápala, o co jde a že to není “moje”. Navíc, co vám budu povídat, dobrých dvacet let se snažím mámu navést na lepší životosprávu, poslední roky řešíme jednu její nemoc za druhou, rakovina udeřila potřetí a já dělám co umím, nabízím pomoc a čekám, zda bude zájem. Rodina mi volá, ať maminku nestresuju, ať jí o jídle nic neříkám, že se na ní musí pomalu… A teď nám pomalu umírá. Byla jsem jí pár měsíců předtím učit vařit, spala jsem u ní, cílem bylo jí naučit něco zdravého jíst. Všechno jí chutnalo, ale nenaučila se nic, nezavedla nic. A teď jsem tu za viníka její nemoci a blížící se smrti. No, vzalo mě to energii na dva dny. Díky bohu už běžel Podzimní detox a já jsem si k vám chodila psychicky odpočinout a potěšit se. Doslova mě to drželo nad vodou.

Zrušené lety, oslava a mámina smrt

Takže to byl to čtvrtek. V pátek měla přijet naše kamarádka Carla z Itálie. Už jsme pro ni chtěli jet do Prahy na letiště, když přišla zpráva, že let je zrušen. Zrušeny byly postupně i všechny další. Carla proto nepřijela na oslavu menarché (oslava první menstruace) naší Markétky a její nejlepší kamarádky, která se konala v sobotu. Původně jsem se moc těšila, že na oslavě jak Carla, tak hlavně moje máma, ale to už nebylo možné. Teď jsem jí v duchu už jen prosila, aby ještě neumírala, že to nedokážu všechno zařídit, ať vydrží až do pondělí, že za ní přijedu, když ona nemůže slavit s námi.
V sobotu jsme měli krásnou oslavu v počtu 11 malých i velkých žen. V neděli jsme se rozloučili s těmi, které u nás spaly, a volala jsem mámě, zda mám na druhý den přijet a něco jí uvařit. Sotva mluvila, byla unavená. Ráno jsem se probudila a našla v telefonu zprávu od bráchy, že máma v noci umřela. Měla jsem právě 45. narozeniny. Kamarádi mi volali a přáli a já neměla sílu nikomu vysvětlovat, co se stalo. Čekala jsem to. Cítila jsem večer vůni starého růžového parfému. Zdálo se mi o ní. A bylo mi jasné, že je to otázka dnů. Carle jsem naštěstí řekla, ať nejezdí v pondělí, že budu u mámy. Přiletěla ve středu a zpestřila naše náročné dny svojí láskyplnou přítomností. Trochu jsme si odpočali a nabrali sílu na další události. Čekalo nás rozloučení s mámou, setkání s rodinou, třízení jejích věcí, smíření se s její smrtí.
Ještě nedávno jsem si říkala, jak je to krásné, že jsme 4 generace žen a těšila se právě na rituál menarché pro naše dospívající holky. Pak umírala babička, kterou jsme si vzali do péče a krátce na to vážně onemocněla její dcera, moje máma. A najednou jsem nejstarší ženou v naší ženské linii… Padla na mě tíha, odpovědnost, nakonec ale přišla i síla a pocítila jsem, co mi máma předala v noci, když odcházela a já před 45 lety tou dobou přicházela na svět. Vnímala jsem to jako předání žezla. Se svým mužem by bývali v pondělí oslavili 30 let výročí svatby, brali se totiž na mé patnáctiny. Při vší té bolesti a smutku jsem se radovala z toho, že zemřela doma. Usnula se svým mužem, kterého si přivolala a držela ho za ruku. Její duše mohla v klidu odejít. V pondělí měla začít užívat morfium a toho se naštěstí nedožila.

Smrt nás nerozdělila

Hoponovala jsem (Ho´oponopono je technika, kdy se opakuje: Miluji tě; Omlouvám se; Prosím, odpusť mi; Děkuji ti.) jako o život, abych vůbec mohla s rodinou mluvit o její smrti a řešit její osobní věci. Bála jsem se, že mi třeba o její smrti ani neřeknou, když jsem “ta zlá”, že mě třeba už k nim domů nepustí a nedají mi žádné fotky, což je tak to jediné, o co bych po její smrti stála. Naštěstí její smrt nás nerozdělila a mě se nesmírně ulevilo. Že se mnou rodina mluví, že mi řekli, jak to proběhlo, že u ní byl její muž, že neumřela sama v nemocnici, že se počítá s tím, že tam přijedu a její věci protřídím. Najedou ten velký tlak, co cítím poslední dva měsíce, konečně pominul. 

Vyléčit, dočistit, opustit, odpustit

Celý listopad se mi pak dělo přesně to, co kamarádka popsala – vynořovali se věci z hloubky. Věci, které jsem už skoro zapomněla, ale které si mé tělo pamatuje. Věci, které si teď žádají pozornost a chtějí vyléčit, dočistit, opustit nebo odpustit. A tak čistím, pouštím, odpouštím. Jako každý rok v Podzimním detoxu. A ještě že už to pár let dělám! Kdybych měla nastřádáno víc, nevím, nevím, jak bych to unesla.
V programu jsem měla možnost tentokrát i já posdílet svoje osobní trable a dostala jsem obrovskou podporu od těch, kteří něco podobného prošli. V kurzu jsem mohla sdílet věci, které jsem kromě Romana a dětí nemohla prožívat se svou rodinou. Být mezi spřízněnými dušičkami je tak vyživující! Vlastně jsem byla většinu času velmi šťastná.
A samozřejmě jsem ocenila dobrý režim s připraveným jídelníčkem v kurzu, který mi pomohl zůstat zdravá a psychicky se nehroutit. Já už ten detox taaaaak potřebovala! Nemusela jsem nic vymýšlet. Využila jsem vlastní nákupní seznamy a připravené jídelníčky a jela mechanicky, dokud jsem se zase neprobrala a nebyla víc přítomná.

Proč vám to všechno píšu

Ne proto, abyste mi kondolovali nebo mě litovali. Dostávám přesně to, co potřebuju. Už je to skoro rok a všechno to do sebe zapadá. Vlastně se ani ničemu nedivím, jen to bylo někdy prostě těžké. Ale cítím potřebu vás povzbudit v tomto náročném období. Protože takové je toto období, které nastává. Takové energie jsou každý rok během dušičkového období a vloni to bylo ještě posíleno velmi těžkými konstelacemi (viz  články o listopadovém a prosincovém úplňku). Pokud jste měli před rokem taky těžké období, tak vřele doporučuju i zpětně je přečíst, protože možná pochopíte, co se vám dělo a proč, s nadhledem několika měsíců možná uvidíte souvislosti a to dobré, co to nakonec přineslo. Pokud něco takového máte, posdílejte to dole v komentáři.

Nenechte se odradit

Někdo máme letos naloženo víc, někdo méně. Každý máme své vlastní výzvy. Proto někdo stíhá vařit, někdo stíhá uklízet a někdo je rád, že dýchá. A tak je to v pořádku. Každý pracujeme na svých věcech a příští rok to bude třeba úplně jiné. Pokud na to nechcete být sami, přidejte se k nám do Podzimním detoxu. Už je tam skvělá parta starých známých a spousta nadšených nováčků, takže já se navzdory brzké tmě a chladnému počasí denně raduju z toho, co se tam odehrává a jak už během přípravného týdne začínáme zažívat skvělé věci.

Kurzisti mě každý týden uslyší ve videu mluvit o tom, co je TEĎ skutečně důležité a že to nemáte hrotit. Že cílem kurzu není dogmaticky dodržovat jídelníček, že to není  jen o jídle. Že je potřeba umět tohle období pochopit, přijmout a prožít. Se vším, co k němu náleží. Ať už se přidáte do programu nebo ne, nenechte se proto odradit životními překážkami, potížemi a těžkými energiemi podzimu. Jděte svým tempem na cestě k lepší životosprávě a péči o sebe a svoje zdraví, užívejte si života každý den. Odpočívejte, radujte se, čistěte a pouštějte.

Nabírejte sílu na další biologický cyklus, který přijde v půlce února. Do té doby je naším hlavním úkolem udělat si jasno ve své hlavě, dobít baterky ledvinám, vyčistit si tělo a životní prostor a připravit se na krásné nové věci, které nám nový rok přinese.

Takže jezte jak nejlépe umíte (tipy na podzimní stravu najdete v tomto krátkém videu) a užívejte podzimu se vším, co k němu patří,

Eva