Domů > Magazín > Blog

Jak jsem přežila těžký podzim a náročnou zimu

Přichází energeticky nejnáročnější období. Bude potřeba vykydat, rozložit a pohnojit. Vloni jsem prožila opravdu náročný podzim a zimu. Rok utekl jako voda a já se teď začínám ohlížet. Možná vám moje sdílení pomůže pochopit, co se děje u vás, pokud to teď taky nemáte lehké.

Začalo to nevinně

Září bylo krásné. Užívala jsem si počasí, zavařovala a sušila o sto šest, nevěděla, kam dřív skočit, ale to jsem celá já – pořád tisíc projektů rozdělaných a času vždycky méně než bych potřebovala. Nestěžuju si, jsem taková povaha a učím se s tím žít a zpomalovat. Naštěstí jsme stihli i pobyt ve Španělsku, kde jsme sice hodně pracovali, ale taky zvládali více odpočívat než doma, výletovali jsme a užívali si rodinné pohody.
V říjnu jsme měli plné ruce práce se sklizní, bylo potřeba uskladnit zeleninu, zazimovat pole a zahradu, do toho jsme finišovali s novou podobou stránek Jíme Jinak. Moc jsme se těšili na novou verzi, která měla být hezčí, rychlejší, přehlednější a splnit vaše přání na některé funkce a vychytávky. Byl to dvouletý proces, protože web je za těch 12 let kombinací blogu, aplikace, internetové televize, receptáře… jsou tu tisíce článků, tisíce receptů, bezpočet funkcí…prostě byl to mazec a my se těšili, že už to konečně spustíme.

Dva týdny ponocování nás vyšťavili

Záměrně jsme změny naplánovali dřív než začne podzimní kurz. V noci jsme změnu udělali a hned začaly problémy. V momentě přepínání ze starého na nový web nám do stránek vlezli roboti a heknuli, co mohli. Rozbili funkční věci, a tak jsme několik následujících nocí a dní jen seděli u počítače, skoro nejedli, skoro nespali a hasili požáry, které jsme nezaložili. Nebo možná založili, protože realitu si tvoříme sami, že? Bylo to náročné a po dvou týdnech nespaní už jsme toho měli plné zuby. Proč tohle někdo dělá? Proč někdo škodí a ničí práci druhých? Cítila jsem, jak jsme oba s Romanem vyšťavení z nevyspání a rozhašeného režimu. Ještě že jsme předtím nabili baterky u moře.

A už to jelo z kopce

Ani jsme nevydechli a někdo mi heknul facebookový účet. Z mého firemního účtu si nakoupil kampaň ve Vietnamu na spodní prádlo za 150 tis. Kč. FB se k tomu nejdřív neznal, pak řekl, že nám dá peníze na účet, abychom si mohli vybrat peníze formou kampaně. Začala jsem FB podezírat, že to snad dělá sám, aby nás donutil u něj utrácet. Vzhledem k tomu, co jsme si právě prošli s webem, s ohledem na začátek Podzimního detoxu a krásnou náladu v něm, jsem ani neměla chuť se rozčilovat. Jsou horší věci, říkala jsem si. Snad se ty peníze k nám nějak vrátí. Roman FB zabezpečil na nejvyšší možnou míru. Přesto však za pár dnů nějaký český šikula to dvojí zabezpečení přes email a mobil prolomil a ukradl mi osobní FB profil. Když mu Roman psal, ať nám ho vrátí (ze svého messengeru napsal na můj, do kterého já už jsem se nemohla dostat), tak napsal česky, že nevrátí. A já z FB zmizela. Nevadilo mi to, protože sociální sítě nejsou moje hobby, mám profil kvůli Jíme Jinak, abych mohla spravovat veřejnou skupinu a skupinu pro klubáky a kurzisty. Ale měla jsem tam několik tisíc kontaktů, a tak jsem měla obavu, aby jim ten chytrák neposílal nějaké sprosťárny, nežádal je o peníze, číslo účtu apod. Pokud vám ode mě na messengeru taková zpráva vloni touhle dobou přišla, tak to nebylo ode mě :-)

Vykydat, rozložit, pohnojit

Psala jsem kamarádce, že nechápu, co se to děje, protože jedna takováhle událost střídala druhou a mě se zdálo, že místo tvoření, které nás naplňuje, jen hasíme a hasíme a už mě to zmáhalo. Vydržím hodně, ale nějak to nebralo konce. Kamarádka, která se shodou okolností věnuje astrologii, mi obratem napsala:

S příchodem štíra přichází jeho vládce pluto, nejmocnější síla vesmíru, před kterou se nic a nikdo neschová a všechno vytáhne na světlo, z hlubin, sklepů a kanálů. Je to vládce podsvětí, který vytáhne sračky, vymeje žumpu, otevírá se brána do světa mrtvých… prostě ty nejtěžší věci. Je to energeticky asi nejtěžší období v roce. Ale přetváří se to transformačně do živin pro nově vznikající věci, takže podstata je dobrá, vykydat, rozložit a pohnojit, aby nové mohlo vzniknout a být zdravé a čisté.

Dělaly jsme si z toho srandu celý říjen a listopad: “Ať už nám dá pluto pokoj, snad už se nažral dost”, protože se pořád děly šílené věci mě i jí, v našich rodinách a nejbližším okolí, které ani nemá cenu psát, protože tomu nechci dávat pozornost a nepotřebuju si ani postěžovat, ani politovat, spíš posdílet, protože se vám mohou dít podobné věci v tomto období, které nastává.

Nejtěžší rána

Největší starost mi celou dobu dělala máma. Už to trvalo dva roky, co se zase léčila s rakovinou. Nejdřív to byl nádor v děloze, za pár let zhoubný nádor v prsu a na Vánoce 2020 jí řekli, že má nádor ve slinivce, metastáze do jater a plic a že jí zbývají 3 měsíce života. Maaaaximálně rok. Nemusím vám asi psát, co mě ty roky jejího marodění stáli nervů, když v praxi vidím, jak se takové nemoci dají léčit, když znám tolik uzdravených lidí a spolupracuji s tolika alternativními lékaři… Tyhle poslední dva roky byly extra zkouškou pro moji trpělivost, přijímání věcí tak jak jsou, nesouzení a nehodnocení. Máma se střídavě  rozhodovala pokračovat a zase končit po dvou letech s chemoterapií. Když jí řekli, že pro ní nemají léčbu, dostala překvapivě po dni smutku dobrou náladu a začaly jsme se domlouvat, že přijede k nám a zkusí se u nás dostat do formy. (Kolikrát jsem tuhle možnost nabízela, ani psát nebudu.) Překvapivě během týdne nějakou super novou chemii našli a máma skončila v nemocnici se strašlivým průjmem po pozření Nutridrinků a přestala definitivně chodit po téhle nové dávce chemoterapie. Já se střídavě snažila jí povzbudit v jakémkoli rozhodnutí a střídavě čelila nutkání ji z plna hrdla říct, že už není čas na blbosti, že doktoři jí evidentně zase nepomohou, že už si musí sakra pomoci sama, že to za ní nikdo neudělá, už je tak zničená a nemocná, že už je potřeba dělat jen dobré a léčivé kroky… Ale nic z toho jsem samozřejmě neudělala, jen jsem tiše uvnitř bublala, když jsem poslouchala, co doktoři zase vymysleli, co si dala k obědu, co říkali ve zprávách, že dostala další dávku očkování apod. Vím moc dobře, že nemůžeme zasahovat do osudu druhých, že nikdy nevíme, jak bychom v takové situaci reagovali my, že nemůžeme svojí pomoc vnucovat a musíme respektovat rozhodnutí druhých, i když se nám protiví, ale bylo to těžké. Těžké se dívat a nezasahovat. “Nech každou duši jít svou cestou” je moje mottto posledních 15 let a musela jsem si ho opakovat ty poslední dva roky po každém telefonátu nebo návštěvě u našich.

Hledání viníka

Při poslední návštěvě jednou ve čtvrtek mi bylo jasné, že i když je teď ochotná k nám přijet a nechat si vařit naše jídlo, už to nepůjde. Stal se z ní ležák, ven se dostala jen na vozíčku. Rvalo mi to srdce. Vydrželi jsme se usmívat, chovat se k ní jako jindy a vzali ji ven. Bylo nad slunce jasné, že je to otázka pár dnů a nebude mezi námi. Jenže o smrti se v naší rodině nemluví. Ach to bylo těžké dělat jako že nic. A pak přišel šok – byla jsem nařčená z toho, že za její stav můžu já. Prý jsem nehodná a nedobrá dcera, kdybych přišla dřív, máma by jistě na tom byla lépe. To mi vyrazilo dech a psychicky velmi vyčerpalo, ačkoli jsem racionálně chápala, o co jde a že to není “moje”. Navíc, co vám budu povídat, dobrých dvacet let se snažím mámu navést na lepší životosprávu, poslední roky řešíme jednu její nemoc za druhou, rakovina udeřila potřetí a já dělám co umím, nabízím pomoc a čekám, zda bude zájem. Rodina mi volá, ať maminku nestresuju, ať jí o jídle nic neříkám, že se na ní musí pomalu… A teď nám pomalu umírá. Byla jsem jí pár měsíců předtím učit vařit, spala jsem u ní, cílem bylo jí naučit něco zdravého jíst. Všechno jí chutnalo, ale nenaučila se nic, nezavedla nic. A teď jsem tu za viníka její nemoci a blížící se smrti. No, vzalo mě to energii na dva dny. Díky bohu už běžel Podzimní detox a já jsem si k vám chodila psychicky odpočinout a potěšit se. Doslova mě to drželo nad vodou.

Zrušené lety, oslava a mámina smrt

Takže to byl to čtvrtek. V pátek měla přijet naše kamarádka Carla z Itálie. Už jsme pro ni chtěli jet do Prahy na letiště, když přišla zpráva, že let je zrušen. Zrušeny byly postupně i všechny další. Carla proto nepřijela na oslavu menarché (oslava první menstruace) naší Markétky a její nejlepší kamarádky, která se konala v sobotu. Původně jsem se moc těšila, že na oslavě jak Carla, tak hlavně moje máma, ale to už nebylo možné. Teď jsem jí v duchu už jen prosila, aby ještě neumírala, že to nedokážu všechno zařídit, ať vydrží až do pondělí, že za ní přijedu, když ona nemůže slavit s námi.
V sobotu jsme měli krásnou oslavu v počtu 11 malých i velkých žen. V neděli jsme se rozloučili s těmi, které u nás spaly, a volala jsem mámě, zda mám na druhý den přijet a něco jí uvařit. Sotva mluvila, byla unavená. Ráno jsem se probudila a našla v telefonu zprávu od bráchy, že máma v noci umřela. Měla jsem právě 45. narozeniny. Kamarádi mi volali a přáli a já neměla sílu nikomu vysvětlovat, co se stalo. Čekala jsem to. Cítila jsem večer vůni starého růžového parfému. Zdálo se mi o ní. A bylo mi jasné, že je to otázka dnů. Carle jsem naštěstí řekla, ať nejezdí v pondělí, že budu u mámy. Přiletěla ve středu a zpestřila naše náročné dny svojí láskyplnou přítomností. Trochu jsme si odpočali a nabrali sílu na další události. Čekalo nás rozloučení s mámou, setkání s rodinou, třízení jejích věcí, smíření se s její smrtí.
Ještě nedávno jsem si říkala, jak je to krásné, že jsme 4 generace žen a těšila se právě na rituál menarché pro naše dospívající holky. Pak umírala babička, kterou jsme si vzali do péče a krátce na to vážně onemocněla její dcera, moje máma. A najednou jsem nejstarší ženou v naší ženské linii… Padla na mě tíha, odpovědnost, nakonec ale přišla i síla a pocítila jsem, co mi máma předala v noci, když odcházela a já před 45 lety tou dobou přicházela na svět. Vnímala jsem to jako předání žezla. Se svým mužem by bývali v pondělí oslavili 30 let výročí svatby, brali se totiž na mé patnáctiny. Při vší té bolesti a smutku jsem se radovala z toho, že zemřela doma. Usnula se svým mužem, kterého si přivolala a držela ho za ruku. Její duše mohla v klidu odejít. V pondělí měla začít užívat morfium a toho se naštěstí nedožila.

Smrt nás nerozdělila

Hoponovala jsem (Ho´oponopono je technika, kdy se opakuje: Miluji tě; Omlouvám se; Prosím, odpusť mi; Děkuji ti.) jako o život, abych vůbec mohla s rodinou mluvit o její smrti a řešit její osobní věci. Bála jsem se, že mi třeba o její smrti ani neřeknou, když jsem “ta zlá”, že mě třeba už k nim domů nepustí a nedají mi žádné fotky, což je tak to jediné, o co bych po její smrti stála. Naštěstí její smrt nás nerozdělila a mě se nesmírně ulevilo. Že se mnou rodina mluví, že mi řekli, jak to proběhlo, že u ní byl její muž, že neumřela sama v nemocnici, že se počítá s tím, že tam přijedu a její věci protřídím. Najedou ten velký tlak, co cítím poslední dva měsíce, konečně pominul. 

Vyléčit, dočistit, opustit, odpustit

Celý listopad se mi pak dělo přesně to, co kamarádka popsala – vynořovali se věci z hloubky. Věci, které jsem už skoro zapomněla, ale které si mé tělo pamatuje. Věci, které si teď žádají pozornost a chtějí vyléčit, dočistit, opustit nebo odpustit. A tak čistím, pouštím, odpouštím. Jako každý rok v Podzimním detoxu. A ještě že už to pár let dělám! Kdybych měla nastřádáno víc, nevím, nevím, jak bych to unesla.
V programu jsem měla možnost tentokrát i já posdílet svoje osobní trable a dostala jsem obrovskou podporu od těch, kteří něco podobného prošli. V kurzu jsem mohla sdílet věci, které jsem kromě Romana a dětí nemohla prožívat se svou rodinou. Být mezi spřízněnými dušičkami je tak vyživující! Vlastně jsem byla většinu času velmi šťastná.
A samozřejmě jsem ocenila dobrý režim s připraveným jídelníčkem v kurzu, který mi pomohl zůstat zdravá a psychicky se nehroutit. Já už ten detox taaaaak potřebovala! Nemusela jsem nic vymýšlet. Využila jsem vlastní nákupní seznamy a připravené jídelníčky a jela mechanicky, dokud jsem se zase neprobrala a nebyla víc přítomná.

Proč vám to všechno píšu

Ne proto, abyste mi kondolovali nebo mě litovali. Dostávám přesně to, co potřebuju. Už je to skoro rok a všechno to do sebe zapadá. Vlastně se ani ničemu nedivím, jen to bylo někdy prostě těžké. Ale cítím potřebu vás povzbudit v tomto náročném období. Protože takové je toto období, které nastává. Takové energie jsou každý rok během dušičkového období a vloni to bylo ještě posíleno velmi těžkými konstelacemi (viz  články o listopadovém a prosincovém úplňku). Pokud jste měli před rokem taky těžké období, tak vřele doporučuju i zpětně je přečíst, protože možná pochopíte, co se vám dělo a proč, s nadhledem několika měsíců možná uvidíte souvislosti a to dobré, co to nakonec přineslo. Pokud něco takového máte, posdílejte to dole v komentáři.

Nenechte se odradit

Někdo máme letos naloženo víc, někdo méně. Každý máme své vlastní výzvy. Proto někdo stíhá vařit, někdo stíhá uklízet a někdo je rád, že dýchá. A tak je to v pořádku. Každý pracujeme na svých věcech a příští rok to bude třeba úplně jiné. Pokud na to nechcete být sami, přidejte se k nám do Podzimním detoxu. Už je tam skvělá parta starých známých a spousta nadšených nováčků, takže já se navzdory brzké tmě a chladnému počasí denně raduju z toho, co se tam odehrává a jak už během přípravného týdne začínáme zažívat skvělé věci.

Kurzisti mě každý týden uslyší ve videu mluvit o tom, co je TEĎ skutečně důležité a že to nemáte hrotit. Že cílem kurzu není dogmaticky dodržovat jídelníček, že to není  jen o jídle. Že je potřeba umět tohle období pochopit, přijmout a prožít. Se vším, co k němu náleží. Ať už se přidáte do programu nebo ne, nenechte se proto odradit životními překážkami, potížemi a těžkými energiemi podzimu. Jděte svým tempem na cestě k lepší životosprávě a péči o sebe a svoje zdraví, užívejte si života každý den. Odpočívejte, radujte se, čistěte a pouštějte.

Nabírejte sílu na další biologický cyklus, který přijde v půlce února. Do té doby je naším hlavním úkolem udělat si jasno ve své hlavě, dobít baterky ledvinám, vyčistit si tělo a životní prostor a připravit se na krásné nové věci, které nám nový rok přinese.

Takže jezte jak nejlépe umíte (tipy na podzimní stravu najdete v tomto krátkém videu) a užívejte podzimu se vším, co k němu patří,

Eva

PS: Víte už jak na zdravé cukroví?

My na Jíme Jinak ano! Naučíme vás chutné cukroví - bez cukru a 100% rostlinné! 💖 Mrkněte jak nahradit cukr ve vánočním pečení nebo se seznamte s perfektním plánem pečení zdravého cukroví. A myslíme i na vás, kterým dělá starosti lepek. Ochutnejte některý ze 40 receptů na bezlepkové cukroví.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

300 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Ahoj Evi, tvůj příběh mi připomněl bolestní události, které se stali v naší rodině začátkem jara 2021, kdy mi při silném infarktu zemřel milovaný tatínek ve věku 66 let. Bylo to jako ostrý blesk z čistého nebe. Velice to otřáslo celou naší rodinou. Dlouho jsme se z toho vzpamatovávali. Rány se postupně zacelují, ale vnímám to, že se tato velká ztráta podepsala na zdraví některých členů rodiny. Myslím, že by nebylo od věci vyučovat zvládání krizových životních situací už na základní škole. Lidé se v takových chvílích cítí často opuštění, bezmocní a neumí si pomoct od nepříjemných pocitů a emocí. Nejsou schopni přijmout slova povzbuzení ani útěchu od druhých a málokdo je schopen takové slova pro druhé vymyslet, natož vyslovit.
Mě pomohla alespoň z části tuto skutečnost přijmout víra v to, že Bůh nedopustí žádné zlo, které by nepřineslo ještě větší dobro. Každá skutečnost, která se nám v životě stane nás má někam posunout, zachránit nás od něčeho, nebo naše blízké. Často se nám otevřou oči a vidíme, co jsme doposud neviděli. V těch těžkých chvílích to ještě nejsme schopni rozeznat, ale čas ukáže a vše nám najednou bude dávat smysl.
Přeji ti, abys měla vždy kolem sebe lidičky, kteří tě těmito těžkými chvílemi provedou a budou ti oporou. Věřím tomu, že o ně nikdy nebudeš mít nouzi, protože ty přesně toto děláš pro druhé ve svých kurzech a na těchto stránkách. Velký dík a mnoho sil do příštích dní – bude lépe, uvidíš…

Evi moc děkuji za tento článek, už ho čtu podruhé a brečím, je to pro mne povzbudivé, vidím, že každý si prožívá ty svoje těžké zkoušky. No jo, život není peříčko a máme se tu něco naučit. Také já mám ty svoje. Starala jsem se 6 a půl roku o tchyňku po mrtvici – ležák a pak jsem se z toho dlouho dostávala a to mi s tím pomáhala dcera. Teď to jsou zase moji rodiče Dva roky jsem se o ně starala doma sama s manželem, museli jsme to doma vše předělat a uzpůsobit. To jsem si sáhla fakt na dno, už jsem nemohla ….totální vyčerpání a jako zázrakem se mi je podařilo umístit do domova……domovy jsou plné. Mamka měla těžkou demenci a to dohadování s úřady o peníze – příspěvek na péči a vůbec všechno….všichni mi házeli klacky pod nohy, banka, pošta, sociálka, ….. měla jsem i několik paní na pomoc, ale byly s nimi problémy, taky nám paní dovlekla kovida a já to nemohla vyležet, musela jsem se starat o všechny, naštěstí jsem měla lehký průběh na rozdíl od manžela. Odlehčovací péče – plno, žádné místo a nakonec mi řekli, že když je tak moc dementní tak, že nemají čas se o jednoho člověka starat 24 hodin denně. Nic nepomáhalo, že na psychiatrii psali, jak moc je dementní a co provádí …..sociálka nic, protože byla chodící. Jezdili jsme tam za nimi do domova rok, jak jsme mohli, maminka se rychle zhoršovala , zavřeli ji do postele, protože utíkala a museli ji dovést policajti a bylo to horší a horší, už jen ležela. a teď v létě mi maminka zemřela. Vždycky mne to rozsekalo ta návštěva….vidět ji takto. Pak to vyřizování pohřbu a ostatní…..Teď jezdíme jen za taťkou a není to s ním lehké. Cesta tam mne stresuje, všude zácpy na silnicích a když jedeš hodinu a další hodinu se posunuješ ještě v koloně po městě domů a není kam odskočit….tak celý den nepiji a mám vše rozhašené….celé trávení, Mám pocit, že Jíme jinak mi dělá dobře, ale ještě to nedodržuji úplně, pere se to ve mě, že maso je zdravé i vejce, sladké moc nemusím, budu pokračovat podzimním detoxem. Je to vše ještě čerstvé. Je to moc těžké, když je na to člověk sám….děti mají svou rodinu……malé děti-naše vnoučky a tak nebyl prostor na pomoc. Občas mám výčitky, že jsem je tam dala a že jsem už mnohdy nebyla milá, už jsem fakt byla na dně.

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

3
137

Na Jíme Jinak slavíme 10 let!

Už 10 let sdílíme tisíce zdravých receptů zdarma a pomáháme lidem k lepšímu zdraví, postavě i psychice. Děkujeme, že nám pomáháte šířit myšlenky Jíme Jinak...

Zdravý jídelníček na hubnutí

Zkoušeli jste všechny možné diety, strávili jste spoustu hodin v posilovně a stejně vás dál trápí nadváha? Poradíme vám, jak by měl vypadat zdravý jídelníč...

Vzorové zdravé jídelníčky zdarma

Sestavit si zdravý jídelníček není tak obtížné, jak to může zpočátku vypadat. Ukážeme vám, jak správně na to. Prohlédněte si naše vzorové zdravé jídelníčky...

Levný zdravý jídelníček

Slyšíte kolem sebe každý den, že je zdravá strava příliš drahá? My vás vyvedeme z omylu. Naučíme vás, jak se stravovat zdravě a přitom za rozumné peníze. V...

Redukční jídelníček pro ženy 70 kg

Náš redukční jídelníček pro ženy okolo 70 kg by se přesněji měl jmenovat „ozdravý“. Nesnažíme se tělo vyhladovět, neomezujeme porce, nepoužíváme vysoce prů...

Jak rychle zhubnout po porodu a navíc zdravě

Nedávno jste porodila a ráda byste shodila nadbytečná kila? Jak na to rychle a je to vůbec zdravé? Poradíme vám na Jíme Jinak.