Ach to ego aneb Jak jsem se zas jednou nechala nachytat při otužování

Moje cesta k otužování byla klikatá

Otužování začalo být v poslední době „in“, hodně lidí mu propadlo, což na mě paradoxně působilo přesně opačně. Nemám ráda moderní trendy, jsem dinosaurus z doby kamenné, který si potřebuje ke všemu dojít sám, a tak u mě platí, že čím víc mě někdo přesvědčuje o pozitivech, tím menší mám chuť to zkusit. A proto nebylo divu, že teprve v momentě, kdy to se mnou můj otužující se muž konečně „vzdal“, jsem se rozhodla dát otužování šanci.

Na skok do dětství

Když se vrátím do dětství, tak je pravda, že mi otužování problém vlastně vůbec nedělalo. Každý rok jsem jezdila v létě na tábor, kde nebyla teplá voda. Velkou (a teplou) koupel jsme měli jednou týdně v neděli ve vedlejším kempu kvůli návštěvě rodičů. Jinak to jistila „voda ze skal“, jak jsme té ledárně jako děcka říkala.  Ve studené vodě jsem byla jako dítě prakticky pořád, nedělalo mi problém vlézt do horského potůčku nebo čerstvě napuštěného koupaliště. Domů mě mamka tahala vždy až s modrou pusou a drkotajícími zuby.

Jenže pak přišla dospělost (a s ní i jeho výsost lenost), dostatek teplé vody vždy a všude a na otužování z dětství jsem tak trochu (a možná i trochu víc) zapomněla. Naštěstí do toho všeho zasáhl Vesmír v době, kdy jsem poznala Jíme Jinak a můj život se obrátil o 360 stupňů – k lepšímu samozřejmě. Ze začátku jsem, stejně jako všichni ostatní, řešila jídlo a bordel v kuchyni. Postupem času, kdy jídlo přestávalo být větší téma, jsem si všimla, že jsem mnohem méně zimomřivá než dřív a že i když někde prostydnu, druhý den jsem úplně ok. Běhala jsem si teda klidně v zimě na terasu, kde přes zimu fungovala naše druhá „lednice“, jen v tričku, z tepla do zimy x krát za den, což by mě dřív položilo na pár dní, ne-li týdnů, ale tentokrát ne. A pak jsem prostě jednoho dne vlezla do ledové vany.

Začátky s otužováním

Moc ráda na tenhle svůj únorový úlet vzpomínám, protože jsem byla tak vtipně naivní. Myslela jsem, že mi pomůže, když si kolem vany zapálím čakrové svíčky. Upřímně? Když jsem si tam lehala, myslela jsem, že to je moje poslední hodinka, nebo spíš minuta, či vteřina. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam byla, v mysli jsem měla najednou naprosté ticho, což bylo naprosto boží.

A protože jsem chtěla mít na své první otužování absolutní klid, zamkla jsem se v horní koupelně a doufala, že se mé první otužování obejde bez komentářů. Jenže to by nebyl můj muž, aby si přesně v momentě, kdy jsem lezla do vody, nevzpomněl na to, že byla v naší koupelně vana plná studené vody ještě z rána, kdy se otužoval on. A proto hned po večeři běžel na terasu pro konve, aby nepřišla ani kapka vody nazmar. Samozřejmě se hned divil, proč nejdou otevřít dveře. A protože není hloupý, okamžitě mu to docvaklo, a nenapadlo ho nic lepšího, než mě začít přes dveře povzbuzovat. Po chvíli se přidaly i děti, které si myslely, že je to nějaká forma hry, o kterou nechtěly přijít, a tak se začaly do koupelny dobývat. A tak jsem chtě-nechtě měla výstup z koupelny i s výskáním a poznámkou, že jsem blázen, protože se má začínat otužovat v létě. Což o to, novinka to pro mě nebyla, ale dokud jsem si to nevyzkoušela na vlastní kůži, nevěřila jsem tomu. Protože jsem dlouho potom nemohla zahřát nohy, zavrtala jsem se pod deku, během pěti minut usnula a v komatózním stavu spala až do rána. Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspala.

Myslím, že jsem v té době utrpěla celkem šok, takže jsem (díky své hlouposti) nechtěla o otužování opět ani slyšet, než do toho zasáhl Vesmír s jeho smyslem pro humor a k otužování jsem se (nedobrovolně) vrátila.

Na chalupě bez vody

Byla jsem zrovna s dětmi na chalupě, počet dětí už si přesně nepamatuji, vím jen, že jich bylo víc než prstů na jedné ruce. Načasování nemohlo být lepší – v momentě, kdy všichni dospěli odjeli, jsem zjistila, že neteče voda a že se můžeme jít koupat buď k sousedům nebo zajít pro vodu do místního potůčku. Děti byly zrovna lačné po dobrodružství, a tak jsme se všichni vydali pro vodu. Tu radost z koupání bych vám všem přála vidět, protože to bylo něco tak čistého a kouzelného, že ten obrázek vidím dodnes. Protože jsem se nošením vody a péči o tolik dětí celkem zapotila, neměla jsem už sílu ohřívat vodu i pro sebe, a tak když děti usnuly, tak jsem do té ledárny vlezla. Bylo to jiné, než v tom únoru. Už to nebyla taková panika, byl v tom klid, mír.. A protože to pro mě tenkrát bylo tak očistné a osvobozující, skoro jako meditace, hned druhý den jsem si to potřebovala zopakovat. Po pár dnech, když přijel muž a zprovoznil vodu, jsem mu samozřejmě jako první věc hlásila, že už mu s tím otužováním rozumím, teď už jo.

Ledová výzva

I přes každodenní studené sprchy jsem si však stále neuměla představit, že někdy vlezu do vody, která má pár stupňů nad nulou, ale nechala jsem to být. A pak jsme se přestěhovali, můj muž se přidal k místním otužilcům a já tak nějak automaticky s ním. Raději jsem nad tím ani moc nepřemýšlela. Ze začátku to byla samozřejmě pohodička, dělali jsme si srandu z nepříznivých klimatických podmínek zvaných vedro a pak to přišlo. Teplota vody klesala pomalu, ale jistě, až se na ní objevil první led. Náš náčelník, jak mu s láskou říkáme, nám gratuloval, že jsme všichni došli tak daleko a s humorem a nadsázkou nám oznamoval, že nic lepšího nám už bohužel nenabídne. Je to veselá kopa, jeho hlášky by vydaly na román, ale i bez nich se ve vodě smějeme naprosto všemu. Tohle se jinak těžce zprostředkovává slovy, protože to chce jen a pouze zažít.

Pro diplom cokoliv

Abych se však vrátila k nadpisu článku. Při jednom nedělním tréninku jsme se měli rozhodnout, jestli půjdeme do tzv. ledové výzvy, která spočívá v tom, že člověk vydrží pět minut ve vodě, která má – teď nevím přesně, abych nekecala, ale myslím, že pod čtyři stupně Celsia. Ta naše měla něco málo přes jeden stupeň, takže značka ideál. Ono upřímně, prvních třicet vteřin je fakt výzva, já se vždycky směju už jen proto, abych vyplavila stresové hormony a lépe to zvládala, ale potom už to je brnkačka. Kolikrát jsem měla pocit, že bych tam vydržela klidně půl hodiny, a tak jsem si to jednou chtěla zkusit. Varovaní svého vnitřního hlasu o tom, že dnes se na to mé tělo úplně necítí, jsem ignorovala, protože nám byly slíbeny diplomy. Píšu to trochu s nadsázkou, ale pravda je, že jsem na sebe byla setsakra hrdá, a tak jsem si to chtěla užít s veškerou parádou. A tak jsem si ještě došla na lavičku pro klobouk a že si ve vodě udělám pěkné fotky. A to bohužel i přesto, že jsem cítila, že je něco jinak. Jenže endorfiny a ego udělaly své a já se v té vodě plácala hezkých pár minut vesele dál. Zahřát jsem se pak nemohla celý den i přes lítání kolem dětí, procházku, cvičení i zahřívací jídla a nápoje. Druhý den jsem pak odpadla s teplotou a bolestí v krku, další den se k tomu přidal tuberkulácký kašel, jak jsme tomu s mužem říkali, a já se smála, jak jsem se zas jednou nechala nachytat.

Diplomy jsme ještě nedostali. První myšlenka byla, že ho roztrhám, ale pak jsem si řekla, že ne, že já si ten diplom s láskou vystavím, abych zůstávala více v pokoře.

Jinak, prosím pěkně, otužování maximálně doporučuji. Nemyslím si, že je v téhle “nejdrsnější verzi” vhodné pro každého, ale v nějaké rozumné míře určitě ano. Levnější koníček lze taky jen těžko pohledat. Člověk též jednou pro vždy prorazí svou lenost a naopak „zamaká“ na své vůli, a to se, myslím, hodí vždy.

Příjemným bonusem pak je, že když si dáte studenou sprchu ráno, tak víte, že nic horšího vás už za celý den pravděpodobně nepotká. :-))

S láskou

Naďa