Topila jsem se v depresích (Monika)

“Pomohli jste mi zachránit maminku. Měla deprese a kolikrát na mě i dost zoufale křičela. Díky stravě v Jíme Jinak jsme oba dva už v pohodě a užíváme si čas spolu v kuchyni i nad plným talířem. A maminka má hezkou postavu. Pátik 5 let.”

Tenhle komentář mi nedal spát a oslovila jsem jeho autorku, aby mi řekla, co se u nich stalo po změně jídelníčku a co tomu vlastně předcházelo. A tady je v kostce sepsaný příběh během jedné pauzy na svačinu v práci. Jsem jí moc vděčná, že měla odvahu se o svoje těžké zkušenosti podělit. Znám totiž víc maminek v podobné situaci a vím, že i jim by změna jídelníčku mohla pomoci, tak jako pomohla Monice. Je mi jasné, že kdo podobný stav nezažil, ten ho nepochopí a bude ji odsuzovat. Věřím však, že je potřeba sdílet i ty ne tak veselé příběhy a ukázat lidem, kteří prožívají něco podobného, možné řešení a dát jim naději. Eva, zakladatelka Jíme Jinak

Syn od narození zvracel a nevyvíjel se jako ostatní děti

Začalo to tím že jsem otěhotněla, podotýkám po 3 letech. Hrozně jsem se těšila na miminko. Věděla jsem, že budu ta nejlepší máma na světě. Jenže po porodu to bylo vše úplně jinak, jako ze zlýho snu. Malej pořád zvracel, každé kojení až do 16 měsíců. Navíc mi v roce ještě ani neseděl a chodit začal až v 19 měsících. Z toho jsem šílela, protože kamarádky už dávno všechny běhaly za dětmi. Špatně jsem jedla, protože mi po všem trpěl na bolesti břicha. Takže moje strava se stáhla jen na ovocné šťávy a brambory se zeleninou a večer zeleninový salát. Neznala jsem Jíme Jinak, ale už před porodem jsem se snažila jíst “zdravě”. Jen celozrnné pečivo, vše bez cukru, bez barviv. Malej se nevyvíjel a já šla ke dnu.

Živý kurz Lehčí Vánoce: Sváteční menu a zdravější cukroví, které chutnáNa živém kurzu ti ukážeme, jak z jednoho těsta upéct až 8 druhů cukroví a připravit sváteční menu bez celodenního stání u plotny. Vaříme, pečeme a zdobíme spolu. Domů si odneseš krabičku vlastního cukroví.

Chci Lehčí Vánoce

Nesnášela jsem život, byla jsem agresivní

Byla jsem unavená, brečela jsem doma, že je to horor a několikrát jsem synovi říkala, že ho nesnáším, že furt jen řve a zvrací. Nesnášela jsem život. Kolikrát jsem po něm hodila i flaškou že měl až modřinku. Začala jsem mu i v afektu ubližovat. Manžel mě chtěl dát k psychiatričce, ale já nechtěla. Věděla jsem, že to zvládnu. Divím se vůbec, že to se mnou ustál. Nebýt jeho a jeho láskyplné náruče ve všech situacích, tak nevím jak by to dopadlo. Malému jsem začala až v 9. měsíci dávat zeleninu a brambory. Myslela jsem, že se musíme kojit co nejdéle. Dnes vím, že jestli budu mít někdy další miminko, tak bude jíst podle Jíme Jinak. Od jeho roka a půl (kdy si konečně poprvé sednul) jsem se začla pátrat po informacích o jídle. Hrozně mi padaly vlasy a to mě taky vadilo. Já prožívala doma stavy vzteku, únavy, deprese a začala jsem být agresivní i na manžela. Nekolikrát si pamatuji, že jsem do něho bušila hlava nehlava. Druhý den jako by mě někdo vyměnil a já byla zpomalená, smutná, lítostivá a pořád si jen stěžovala. Třetí den to bylo zase vše jinak. Vyčítala jsem dokonce manželovi, že chodí do práce a vůbec neví, jaké to je se pořád dokola starat o dítě. Že nemám víkend jako on atd…..vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Nesnášela jsem sebe, nesnášela jsem svoje dítě.

Změna jídelníčku nám pomohla

Od synových dvou let jsme začali jíst Jinak. Je to už teď tři roky, co se snažíme tak se stravovat. Nejíme 100pro. Někdy si dám klidně i smažák s hranolkami a tatarkou, ale vím že druhý den budeme zase na svém. Začli jsme oba navštěvovat p. Strnadelovou. Všechno se postupně změnilo k lepšímu. Ještě pořád mě pořád trápí padání vlasů, bývám nafouklá a stále někdy mívám únavu z ničeho nic. Ale děláme krůčky dopředu. Malej je nejlepší dítě na světě. Denně si dopřáváme tolik lásky, milujeme se neuvěřitelným způsobem. Jsem klidná, prožívám vnitřní klid, což po třech letech vnitřního napětí je úplně úžasné. Jsem psychicky vyrovnaná a místo toho, abych dostala záchvat vzteku, z ničeho nic se usmívám a jdu si třeba odpočinout.

Drobné úspěchy

Začíná nám teď období vysvětlování kvůli jídlu. A nese to výsledky. Třeba dnes mi malej udělal radost. Byl ve skautským kroužku a jeden kluk tam rozdával bonbóny. On si nevzal a řekl učitelce, že nechce aby neměl zkažený zuby :-) Ta mě to pak říkala a nechápala. On ví ,že když si nevezme, tak doma za to má jinou odměnu v podobě našeho bonbonu. Například datlového nebo kousek křížal a nebo oříšků. Tak jsem měla radost a chválila ho. Jinak manžel už začal snídat miso polívku a přestal salámovat. Takže taky malej úspěch.

Stydím se, ale mám se ráda

Začala jsem sama sebe mít ráda a stydím se za vše co jsem svému synovi kdy řekla a kolikrát křičela až ječela. Malej prospívá, vše to dohnal. A dokonce i on je klidné dítě. Sám si vše uklidí, poslouchá a na všem se v klidu domluvíme. Vidím to třeba když k nám přijdou jeho bratranci. Je to obrovský rozdíl. Neposlouchají, nesoustředí se, jsou jak vystřelený na Mars. Nic nejedí, jen maso a sladký jogurty a náš vedle nich křoupe napařenou zeleninu a obilí a říká jim, že budou nemocný :-). Máme ten nejhezčí vztah se synem a vím, že v tom budu pokračovat. Doufám, že se ještě zbavíme těch menších zdravotních problémů a bude to dokonalý.

Snad můj příběh někomu pomůže, myslím, že je takových matek hooodně. Jen se každá za to stydí, jako já.

Monika