Pokud nemáte děti školou povinné, asi se vás tahle otázka moc netýká. Komu ale nastoupily děti prvně do školky nebo do školy, měl plné ruce práce a strach z nových povinností. Mnohé naše kamarádky zažily "cukrový šok", když vyrazily s prvňákem na první školní den. Jak to proběhlo u vás?

Bez cukru to nejde?

Znali jsme to jen ze zahraničních filmů a už je to tady taky. O čem, že je řeč? O kornoutech plných bonbónů, které dostávají už i české děti na mnoha místech do ruky, když jdou poprvé do školy. O sušenkách a bonbónech, které dostávají za odměnu, jako motivaci. Jakmile se dítko dostane do „systému“, valí se na něj sladkosti ze všech stran. Ve škole, na kroužcích, dokonce už i u lékařů a zubařů.

Každý rok v září nás zas a znovu zásobíte vyděšenými zprávami, když jste se s tímhle mlsacím fenoménem potkali poprvé. Největší šok zažívají ti, kdo se cukru doma vyhýbají, dítko mají zkušené a poučené a ono se jim po prvním dopoledni vrátí domů s náručí sušenek a bonbónů, které ve škole první den dostalo.

Kdo to platí

A jak jsem zjistila už před lety, ze školky či školy si děti nosí sladkosti domů i v průběhu roku docela běžně. Když jsem se před pár lety prvně setkala s tím, že si děti nosí ze školky vcelku drahé sladkosti (Markétka například dostala na cestu domů Kinder čokoládu), byla jsem zaskočena. Všechny školky, se kterými jsem přišla do té doby do styku, lamentovaly na nedostatek finančních prostředků. A teď rozdávají tohle? Kdo to platí?
Odpověď mě po letech práce s potravinovými firmami neměla překvapit. Přesto jsem zalapala po dechu, když jsem se o tom bavila s jednou paní ředitelkou. Dostávají je od sponzorů. Od výrobců sladkostí. A protože toho dostávají víc než zvládnou ve školce děti sníst, dávají jim to i domů. Došlo mi to v tu ránu – vychovávají si malé zákazníčky, malé závisláčky! Jak chytré. Naučíte tříleťáka na svoji značku a máte na dalších pár desítek let zákazníka hotového. Počáteční investice se během jeho života mnohonásobně vrátí.

Jen pro dnešek?

Já vím, zase se pouštím do cukru. To víte, moje oblíbené téma, asi proto, že jsem sama tímto cukrovým fenoménem procházela s našimi dětmi a díky vašim zprávám si tím procházím každý rok znovu. Stále se snažím pochopit, kam jsme to jako společnost došli a co ještě považujeme za normální.

„Jak si to mohou dovolit?“, ptá se známá, „jak můžou mému dítěti dát něco k jídlu, když se mě nezeptají?“ Naprosto ji chápu. Je to daň za svěření dětí do jakékoli instituce. Jakmile je odevzdáme do péče někoho jiného, akceptujeme tím jeho pravidla. Včetně odměňování dětí sladkostmi, což se mi příčí maximálně. Nesouhlasím s odměňováním, natož pak touhle formou.

Je mi jasné, že prcek to pro jednou s dávkou cukru přežije (ale nedivme se, až nám bude večer plakat a nebude vědět proč), že z toho není třeba dělat vědu. Jenže se to stává tak běžné, tak masové, až mě to děsí. Jako by si nikdo neuvědomoval, jak je každodenní dávka rafinovaného cukru pro děti škodlivá. Sladkosti dostávají děti na každém kroku. Na kroužcích, dokonce i sportovních, v restauraci, v dětském koutku, na karnevalu,… kamkoli vyrazíme s dětmi, někdo nám cpe lízátko nebo bonbón. Naše děti s díky odmítají, ale většina jich po tom sáhne. A my se pak divíme, že ty děti „dnes nějak dobře nejedí“, zelenina jim nechutná a stále tolik marodí. Jistě to není věc jen sladkostí, příčin je mnoho, ale tohle určitě nepomáhá.

A co jinak?

Ale abych opustila cukrové téma. Chtěla jsem se hlavně zeptat, jak jste ten začátek roku letos zvládli a jak to zvládly vaše děti. Letos nám to kromě cukru komplikují roušky a jiná opatření, děti nesmí na sportovní a zpívací kroužky. Z fotek a komentářů na sociálních sítí a od kamarádek vím, že leckterá máma zamáčkla slzu dojetí, když nasadila svému miláčkovi aktovku a poslala ho prvně do světa. Tak jsem zvědavá, jak to proběhlo u vás a jestli už jste si zaběhli nový rytmus školního roku. Samozřejmě by mě i zajímalo, jak zvládáte tu cukrovou masáž vy a vaše děti ;-)

 

 

Staňte se členy Klubu Jíme Jinak

Získáte videorecepty, jídelníčky, rozhovory s odborníky, rady, slevy na nákupy a online kurzy.

materiály

  1. Nádherně pravdivý článek skvěle napsaný. Vše v tom je pravda . Jak to udělat, aby si ho přečetlo co nejvíce maminek a babiček, učitelů a učitelek, vychovatelek i knihovnic.
    ? Velké díky za šíření osvěty . Jsem už babi, ale mám tři syny, ten nejmladší ve 12 letech diabetes melitus 1. stupně, i přesto, že jsem si myslela, jak zdravě vařím. Kdo tímto neprošel, neví, jaká to jsou muka učit vlastní dítě, jak si má 5x denně pichat inzulín a minimálně 5x denně pichat do prstu pro zjištění výše glykémie 😢.

    • Děkujeme za krásný komentář. Šířit články, které se vám líbí, můžete buď posláním odkazu (nahoře na stránce je napsánohttps://www.jimejinak.cz/jak-jste-zvladli-sladky-zacatek-skolniho-roku/ tak to můžete okopírovat a posílat známým) nebo tím, že jim dáte „like“ (palec nahoru) a můžete je přesdílet zase pomocí toho odkazu třeba na svém facebookovém profilu, pokud máte. 👍❤
      Dítě s cukrovkou je těžká situace pro oba – pro dítě i rodiče. 😢Já si musela píchat injekce na ředění krve 1x denně celé těhotenství a šestinedělí a úplně mi to stačilo. Jaká úleva, když po změně jídelníčku už to nebylo třeba! Přesně to pochopí jen ten, kdo to zažil.

  2. Mě čeká nástup do první třídy letos a jestli dítku přichystat kornout, váhám. Předchozí dva šli bez, ale tady je to tradice (část Čech kdysi sudetská je v tomto nepřerušeně s tradicí kornoutů, babička mi říkala, že to dřív byla u každého dítěte, i toho nejchudšího, tradice nástupu do školy, ti opravdu nejchudší nosili v kornoutku jablka, křížaly či rozinky). Je to sladké a je to z logického pohledu nesmysl, ale je to tradice. Pro babičku má vnučka zjevně úplně jiný emoční význam než vnuci, protože už půl roku poslouchám – a už brzy půjde, vidím se jako dneska, jak jdu s kornoutem a s babičkou za ruku (a její babička jí tehdy vyprávěla, jak i ona šla první den s kornoutkem…) Jako mladší máma kluků jsem to prostě odmávla jako zbytečnost, něco jako mobil v první třídě, prostě moje děti jsou v tomto otloukánci třídy. Ale když jsem viděla, že nejméně půlka třídy s kornoutkem přišla a ti bezkornoutoví neměli na seznámení co nabízet a byli takoví vyjukaní, opravdu vážně uvažuju, že poslední dítě kornout dostane. Obsah asi vymyslím až později, přemýšlím o sušeném ovoci, ale nějaké ty bonbony bych tam dala. Je to jednou v životě a starší část rodiny je dojatá, jen na to pomyslí. Myslím, že právě pro tuhle propojenost generací, o které od babičky poslouchá, bude mít vzpomínku na celý život. Trocha cukru v takové příležitosti je podle mě přesně ten moment, kdy je potřeba „dívat se jinam“. Jo, a Lucii malá viděla teď o velikonocích a hned sama hlásila – jé, ona jde do první třídy, já taky půjdu a babička říkala, že si nesla taky takový kornout s bonbony :-). Předpokládám, že tradice je původem z německých zemí, tady žila německá „menšina“ (asi 6 českých občanů na 12 tisíc obyvatel), většina lidí v současnosti tu kořeny nemá, jsou to „naplaveniny“, ale tahle tradice je zjevně pořád živá. V pražské škole jsem kornout neviděla nikdy v životě (jsem teda už poněkud odžitý kus), tady první školní den chodí dětí opravdu mnoho a starší spolužáci se s nimi rádi seznamují a zdraví, aby byli obdarováni :-) .

  3. Taky jsme letos vedli syna do první třídy a kolem postávaly děti s obrovskými kornouty bonbónů. Vzpomněla jsem si ihned na film „Lucie, postrach ulice“ :-) Domů jsme žádné cukroví nepřinesli. Od kamarádů ale syn nějaké bonbóny ochutnal. Přežil to celkem v pohodě, jen další dny zkoušel vymoct nějaké sladkosti i na mně :-) Naštěstí se spokojil se sušenými brusinkami a rozinkami, domácími koláči, atd. Co se týká slziček, tak ty přišly až druhý týden, kdy už jsme se museli loučit před školou, do vestibulu už rodiče nesměli. Ale i to se brzy spravilo. Teď je hrdý, že dovnitř chodí sám, do školy se těší, dokonce úkoly pojal velmi zodpovědně. Ale je to teprve začátek, tak uvidíme jak to bude pokračovat.

    Co se týká cukru, tak to je věčné téma. Já už jsem se naučila to s nikým neprobírat. Ale dnes jsem neměla na výběr. Kolega přinesl do práce krabici zákusků a na chodbě je rozdával. Jedna kolegyně měla problém s tím, že já to nejím. Nechápala, proč si nevezmu, když jsem „přeci tak hubená“. Pokračovala tím, že ona si bere už třetí a že furt kouká, co by si dala ještě. Pokrčila jsem jen rameny, že to je u cukru normální. Načež si začala stěžovat, jak je to dneska hrozný, že hodně lidí nechce dětem cukr vůbec dávat, že ona koupila vnučkám pytlíky bonbónů a ony jí řekly, že to mají zakázané. Že přeci dřív bylo normální dávat dětem sladkosti. No, nehádala jsem se, nemělo to smysl. Však to asi všichni znáte.

  4. Chci se podělit o 2 rozdílné zkušenosti 1.školního týdne. Sice nejde o cukr (Evo, úplně souhlasím a vnímám to podobně!), ale o celkový přístup k dětem, vzdělávání. První je ze školky, kde p.učitelka jiný názor či připomínku bere jako osobní útok, na třídních schůzkách vyloženě se snažila zesměšnit maminku, která měla jiný názor než většina. A mimo jiné požadovala po rodičích navýšení školkového příspěvku o 100%, prý aby si to děti víc „užily“= ježdění po atrakcích ala skákací hrady=aby p.učitelky nemusely vymýšlet vlastní aktivity. Třeba hry v přírodě, podporující pohyb, samostatné myšlení, fantazii, tvořivost. Běžné bylo loni sledování TV denně, 90% výtvorů byly omalovánky. Stačí rok, starší výborné p.učitelky odešly do důchodu a uvažuju o jiné školce. Byla jsem dost zdrblá, co si to necháme líbit, většině rodičů nic nevadí. Anebo se neozvou. Ale nakopla mě zkušenost ze školy starší dcery a její nová p.učitelka středního věku, se soc. praxí, o které kolovaly různé pověsti. A ejhle, z prvního dojmu jsem já i dcera nadšené. P. učitelka už s dětmi vymyslela třídní pokřik, podporuje samostatné myšlení a vlastní názor, i ten negativní, ať se ho děti nebojí říct nebo napsat. Pořád se dětí ptá proč si to nebo ono myslí. Chodí s nimi ven za každého počasí, učí poznávat přírodu a uměly si poradit s minimem věcí, bez drahého vybavení. Podobně paní učitelka výtvarky v Lidušce před důchodem. Obdivuju je a jsem vděčná, že je „máme“. Přeju všem štěstí právě na takové!

    • Diky za zkusenost, Petro. Je to opravdu o pristupu a rozhodne se vyplati hledat a nedat sve dite jen tak nekomu. Takova ucitelka dite hodne ovlivni, muze byt poklad nebo prokleti. Ta druha jmenovana je mi sympaticka :-)

  5. Zobrazit všech 6 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekChuďasova krémová polévka
Další článekDýňové špalíčky s ořechovým topem