Domů > Magazín > Blog

Jak jste zvládli sladký začátek školního roku?

Pokud nemáte děti školou povinné, asi se vás tahle otázka moc netýká. Komu ale nastoupily děti prvně do školky nebo do školy, měl plné ruce práce a strach z nových povinností. Mnohé naše kamarádky zažily “cukrový šok”, když vyrazily s prvňákem na první školní den. Jak to proběhlo u vás?

Bez cukru to nejde?

Znali jsme to jen ze zahraničních filmů a už je to tady taky. O čem, že je řeč? O kornoutech plných bonbónů, které dostávají už i české děti na mnoha místech do ruky, když jdou poprvé do školy. O sušenkách a bonbónech, které dostávají za odměnu, jako motivaci. Jakmile se dítko dostane do “systému”, valí se na něj sladkosti ze všech stran. Ve škole, na kroužcích, dokonce už i u lékařů a zubařů.

Každý rok v září nás zas a znovu zásobíte vyděšenými zprávami, když jste se s tímhle mlsacím fenoménem potkali poprvé. Největší šok zažívají ti, kdo se cukru doma vyhýbají, dítko mají zkušené a poučené a ono se jim po prvním dopoledni vrátí domů s náručí sušenek a bonbónů, které ve škole první den dostalo.

Kdo to platí

A jak jsem zjistila už před lety, ze školky či školy si děti nosí sladkosti domů i v průběhu roku docela běžně. Když jsem se před pár lety prvně setkala s tím, že si děti nosí ze školky vcelku drahé sladkosti (Markétka například dostala na cestu domů Kinder čokoládu), byla jsem zaskočena. Všechny školky, se kterými jsem přišla do té doby do styku, lamentovaly na nedostatek finančních prostředků. A teď rozdávají tohle? Kdo to platí?
Odpověď mě po letech práce s potravinovými firmami neměla překvapit. Přesto jsem zalapala po dechu, když jsem se o tom bavila s jednou paní ředitelkou. Dostávají je od sponzorů. Od výrobců sladkostí. A protože toho dostávají víc než zvládnou ve školce děti sníst, dávají jim to i domů. Došlo mi to v tu ránu – vychovávají si malé zákazníčky, malé závisláčky! Jak chytré. Naučíte tříleťáka na svoji značku a máte na dalších pár desítek let zákazníka hotového. Počáteční investice se během jeho života mnohonásobně vrátí.

Jen pro dnešek?

Já vím, zase se pouštím do cukru. To víte, moje oblíbené téma, asi proto, že jsem sama tímto cukrovým fenoménem procházela s našimi dětmi a díky vašim zprávám si tím procházím každý rok znovu. Stále se snažím pochopit, kam jsme to jako společnost došli a co ještě považujeme za normální.

“Jak si to mohou dovolit?”, ptá se známá, “jak můžou mému dítěti dát něco k jídlu, když se mě nezeptají?” Naprosto ji chápu. Je to daň za svěření dětí do jakékoli instituce. Jakmile je odevzdáme do péče někoho jiného, akceptujeme tím jeho pravidla. Včetně odměňování dětí sladkostmi, což se mi příčí maximálně. Nesouhlasím s odměňováním, natož pak touhle formou.

Je mi jasné, že prcek to pro jednou s dávkou cukru přežije (ale nedivme se, až nám bude večer plakat a nebude vědět proč), že z toho není třeba dělat vědu. Jenže se to stává tak běžné, tak masové, až mě to děsí. Jako by si nikdo neuvědomoval, jak je každodenní dávka rafinovaného cukru pro děti škodlivá. Sladkosti dostávají děti na každém kroku. Na kroužcích, dokonce i sportovních, v restauraci, v dětském koutku, na karnevalu,… kamkoli vyrazíme s dětmi, někdo nám cpe lízátko nebo bonbón. Naše děti s díky odmítají, ale většina jich po tom sáhne. A my se pak divíme, že ty děti “dnes nějak dobře nejedí”, zelenina jim nechutná a stále tolik marodí. Jistě to není věc jen sladkostí, příčin je mnoho, ale tohle určitě nepomáhá.

A co jinak?

Ale abych opustila cukrové téma. Chtěla jsem se hlavně zeptat, jak jste ten začátek roku letos zvládli a jak to zvládly vaše děti. Letos nám to kromě cukru komplikují roušky a jiná opatření, děti nesmí na sportovní a zpívací kroužky. Z fotek a komentářů na sociálních sítí a od kamarádek vím, že leckterá máma zamáčkla slzu dojetí, když nasadila svému miláčkovi aktovku a poslala ho prvně do světa. Tak jsem zvědavá, jak to proběhlo u vás a jestli už jste si zaběhli nový rytmus školního roku. Samozřejmě by mě i zajímalo, jak zvládáte tu cukrovou masáž vy a vaše děti ;-)

 

 

PS: Cítíš se v plavkách sebevědomě?

Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

Buďte první, kdo poděkuje za tento článek.

Komentáře

Nádherně pravdivý článek skvěle napsaný. Vše v tom je pravda . Jak to udělat, aby si ho přečetlo co nejvíce maminek a babiček, učitelů a učitelek, vychovatelek i knihovnic.
? Velké díky za šíření osvěty . Jsem už babi, ale mám tři syny, ten nejmladší ve 12 letech diabetes melitus 1. stupně, i přesto, že jsem si myslela, jak zdravě vařím. Kdo tímto neprošel, neví, jaká to jsou muka učit vlastní dítě, jak si má 5x denně pichat inzulín a minimálně 5x denně pichat do prstu pro zjištění výše glykémie 😢.

Krákora
19. 5. 2018

Mě čeká nástup do první třídy letos a jestli dítku přichystat kornout, váhám. Předchozí dva šli bez, ale tady je to tradice (část Čech kdysi sudetská je v tomto nepřerušeně s tradicí kornoutů, babička mi říkala, že to dřív byla u každého dítěte, i toho nejchudšího, tradice nástupu do školy, ti opravdu nejchudší nosili v kornoutku jablka, křížaly či rozinky). Je to sladké a je to z logického pohledu nesmysl, ale je to tradice. Pro babičku má vnučka zjevně úplně jiný emoční význam než vnuci, protože už půl roku poslouchám – a už brzy půjde, vidím se jako dneska, jak jdu s kornoutem a s babičkou za ruku (a její babička jí tehdy vyprávěla, jak i ona šla první den s kornoutkem…) Jako mladší máma kluků jsem to prostě odmávla jako zbytečnost, něco jako mobil v první třídě, prostě moje děti jsou v tomto otloukánci třídy. Ale když jsem viděla, že nejméně půlka třídy s kornoutkem přišla a ti bezkornoutoví neměli na seznámení co nabízet a byli takoví vyjukaní, opravdu vážně uvažuju, že poslední dítě kornout dostane. Obsah asi vymyslím až později, přemýšlím o sušeném ovoci, ale nějaké ty bonbony bych tam dala. Je to jednou v životě a starší část rodiny je dojatá, jen na to pomyslí. Myslím, že právě pro tuhle propojenost generací, o které od babičky poslouchá, bude mít vzpomínku na celý život. Trocha cukru v takové příležitosti je podle mě přesně ten moment, kdy je potřeba “dívat se jinam”. Jo, a Lucii malá viděla teď o velikonocích a hned sama hlásila – jé, ona jde do první třídy, já taky půjdu a babička říkala, že si nesla taky takový kornout s bonbony :-). Předpokládám, že tradice je původem z německých zemí, tady žila německá “menšina” (asi 6 českých občanů na 12 tisíc obyvatel), většina lidí v současnosti tu kořeny nemá, jsou to “naplaveniny”, ale tahle tradice je zjevně pořád živá. V pražské škole jsem kornout neviděla nikdy v životě (jsem teda už poněkud odžitý kus), tady první školní den chodí dětí opravdu mnoho a starší spolužáci se s nimi rádi seznamují a zdraví, aby byli obdarováni :-) .

Ukázat další komentáře