Jak se tváří televizní reportér, když ochutnává žabinec ptačinec? A jak kameraman, když si proti svému přesvědčení dá do pusy kytku? Měly jsme s Helčou skvělou možnost to vidět na vlastní oči, když u nás před měsícem natáčeli pánové z Novy reportáž do Magazínu Víkend. To byl opět zážitek!

V srpnu jsme byly s Helčou a Marcelou na dámsko-dětské jízdě na chalupě a užívaly si společného kuchtění a zdravého mlsání. Do toho mi jednoho dne zazvonil jinak vcelku opomíjený telefon a ozvalo se: “ Dobrý den, tady Josef Kubeš, Televize Nova, chtěli bychom s vámi natočit reportáž o planých rostlinách a spásání.“

V tu dobu zrovna dorazil můj muž se starší dcerou na akci apalucha mezi samé muže a děti. A mezi nimi je i jeden můj velmi vtipný bývalý kolega Petr, který na Nově pracuje. Začala jsem se smát, že se hoši nudí a že si ze mě utahují. Mojí blízcí totiž mají ohromnou legraci z toho, že já, která neuměla uvařit ani guláš teď vařím 3x denně a dokonce jsem se s tím dostala s Helčou až do Sama doma. Přišlo mi, že i to jméno je příliš hezké české než aby to byla pravda. Málem jsem tedy dotyčného se smíchem a slovy: „Jasně, Pídžeji, legrace, co?“ poslala někam. Ale měla jsem dobrou náladu a tak jsem přistoupila na „hru“ a vysvětlila  pánovi, že nejsme žádné bylinkářky a že divoké byliny používáme jako planou zeleninu. Okamžitě mě ale zarazila naprosto sofistikovaná odpověď na druhé straně telefonu. „To  já samozřejmě vím. Na byliny máme domluvenou reportáž s paní Lánskou, s vámi bychom rádi natočili, jak se divoká zelenina používá v kuchyni na běžné vaření.“ Hrklo ve mě, až jsem na chvíli přestala dýchat. To není legrace??? Kamarád Petr se naším životním stylem baví. Sám je takový strávník klasik (jídlo  bez masa není jídlo) a manžela si na společných dovolených dobírá. Pochybovala jsem tedy, že by dal dohromady větu obsahující slova jako plané rostliny a divoká zelenina, natož, že by znal paní Lánskou! 

Plynule jsem tedy vedla dál rozhovor a v duchu honem uvažovala, jestli do toho máme jít, zda bude Helča souhlasit a jestli to fakt není jen nějaká dobře promyšlená legrace ze strany mého manžela a jeho kamarádů. Měli jste vidět můj výraz v tu chvíli. Vyvalené oči, jednou rukou jsem pohupovala kňourající Karolínku, mobil přitlačený uchem na rameno a škrábala jsem se na hlavě. Říkám do telefnu, že děláme kurzy Jíme jinak, že plané rostliny jsou jen doplňkem, když lidem ukazujeme, co roste zdarma kolem nás a jak s tím naložit. Že na divoké zelenině naše kurzy nestojí. Prý nevadí a zda by mohli příští týden přijít.  Daly jsme s Helčou dohromady pár termínů a já se domluvila s panem Kubešem, že přijde za 14 dní i s kameramanem a se zvukařem. Navrhla jsem, že bychom mohly u nás v údolí natrhat nějakou tu divokou zeleninu, a pak z toho doma udělat oběd i pro ně. Nejdříve se zdráhal, že to po nás nemohou chtít. Nakonec jsme se ale dohodli, že to bude fajn, že  alespoň ochutnají. 

Jsem poměrně perfekcionistka a jsem ráda na všechno připravená. Tři dny před samotným natáčením jsem tedy dvakrát denně obcházela svá oblíbená naleziště divokých bylin vhodných na vaření a hledala nějaké pěkné kousky. Bydlíme přímo nad Prokopským údolím, takže o rostliny není nouze. Ale tady na vršku, kde bydlíme, už je všechno spálené od sluníčka. Pampeliška už je hořká, lístečky jitrocele žluté, bršlice kozí noha vykvetlá. Musí se tedy dolů do údolí k potoku, tam je vlhko a stín, tam se daří jak pampeliškám, tak jitroceli, bršlici i ptačinci žabinci. Po cestě jsou ještě i krásné kopřivy a bodlák. To je jídla, panečku. Těšila jsem se, jak jim to ukážu a že jim z toho uděláme oběd. Pro jistotu ještě večer před nátáčením jsem tahala manžela několikrát kolem všech svých nalezišť a ověřovala stav rostlinek a zkoušela o nich mluvit nahlas. 

Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem pracovala v médiích a na to, jak všichni ti novináři, redaktoři a jejich kolegové děsně kafovali a kouřili. Kafe! No jo a asi i cukr a mléko. To já doma nemám. Tedy mám jen nějaké to kafe kvůli našim, ale ti nesladí a nemlékují. Takže jsem ještě honem skočila do sámošky u nás na sídlišti a nakoupila tyhle nezbytnosti. To aby nám páni z Novy doma neumřeli na zdravou stravu a dostali svoji dávku, pokud jsou na to zvyklí, jak jsem předpokládala.

V den D jsme daly děti ráno do školky a Helča přišla k nám. Chystaly jsme si zeleninu a nádobí na vaření a domlouvaly si, co a jak budeme říkat. Helča byla v klidu, až mě to děsilo. „No, když nemusím mluvit a budu jen vařit a trhat byliny, tak to mi nevadí.“  Za to mě se potily ruce a uvědomovala jsem si, že vím, kolik toho ještě nevím. A že je toho tolik, co bych chtěla lidem o planých rostlinách říct, že se zase budu muset krotit, abych nespustila se stejnou kadencí jako na České Televizi. 

Blížila se jedenáctá, všechno bylo připravené a já trhala na balkóně petržel. V tom jsem si všimla, že dole pod domem stojí tři chlapíci s podezřele velkou kamerou. „Už jsou tady!“ vykřikla jsem a běžela do kuchyně. Do té doby naprosto klidná Helča začala nahlas a hrozně rychle sakrovat. Respektive použila velmi ostrý výraz hned třikrát za sebou až mě rozesmála. Normálně totiž nějaké ostřejší výrazy nepoužíváme, sprostě nemluvíme a tohle bylo vážně legrační. „Promiň, ale já když jsem nervózní, tak si takhle ulevuju,“ řekla omluvně se smíchem. „No ještě ty začínej!Asi pošleme Romana, ať jim to řekne, stejně to ode mě už všechno slyšel,“ říkám na to já a házím očkem po manželovi, který byl ten den s námi, aby případně pomohl s naší tříměsíční Karolínkou. „Mě do toho netahejte, “ vyklízel pole a bavil se naší nervozitou. To už zařinčel domovní zvonek a já běžela dolů otevřít.

„Jsou to sympaťáci“, ulevilo se mi trochu, když jsem je zahlédla skrz prosklené vchodové dveře. Doufala jsem, že je vezmu nahoru na to kafe, trochu se seznámíme a až se my dvě trochu uvolníme, něco se natočí. Ale kdepak, prý že nahoru ani nejdou, ať jdeme ven, že nejdřív natočíme tu reportáž venku, a pak si z toho doma něco uvaříme. Běžela jsem tedy pro Helču zpátky do bytu a za chvíli už stála s ní i s manželem v zádech před domem. Můj muž byl pro ten den za nosiče vody a případnou chůvu, kdyby malá plakala. Nabízeli mu, že může být součástí reportáže, ale nechtěl. Tak jsme mu dali alespoň foťák do ruky, ať nám to zdokumentuje.
Začalo to hned naostro, bez příprav. Točilo se, jak vycházíme z domu, jak přecházíme silnici, jak jdeme s košíky směrem k přírodě. Nevěděly jsme, jak se tvářit, když jsme míjely kameru, která se nám dívala přímo do očí. A prý máme jít jako že tam nejsou, jako že nic. No zkuste jít normálně, přirozeně se tvářit a povídat si, když na vás koukají tři cizí chlapi s táááákovouhle obří kamerou! Tak jsme se bavily o tom, že to je legrace, že je to tedy opět zážitek a já se smála představě, že na nás třeba koukají nějací sousedé z okna. Už takhle jsem tu za podivína, co odchází občas s dětmi ven s prázdným košíkem v ruce a vrací se zpátky s košem plným plevele :-) Nevadí mi to. Jsem zvyklá, že moc nezapadám. Ale že by to někdo i natočil? O tom se mi tedy fakt ani nesnilo.

Táhli jsme chudáka kameramana s tou obří těžkou kamerou až dolů k potoku. Kolegové se po cestě střídali v jejím nošení, občas nás zabrali, jak jdeme a jinak byla docela legrace a pohoda. Začala jsem si to užívat a zbavovat se pocitu, že se to natáčí a musím se hlídat. Ovšem až do momentu, kdy jsme přišli na palouček pod vrbu. Tam jedině ještě rostli maličké čerstvé pampelišky. Tam jedině byl k nalezení hezký kulatý jitrocel a mladá bršlice. „Ježišimarja, kde jsou?“ vykřikla jsem pod vrbou. „Někdo to posekal! To není možný, ještě večer to tu bylo!“ Taková zrada. Co teď? Manžel se srdečně smál, že moje přípravy jsou v tahu. Náš malý televizní štáb byl naštěstí pohodový a tak nám dali čas najít nová místečka a začalo se natáčet.

I na tom posekaném paloučku Helča našla pár hezkých kousků a předvedla je na kameru. Já to komentovala a měla velký problém nesdělovat své názory také kameramanovi. A tak jsem občas loupla okem do boku právě do kamery, ačkoli jsem měla dělat, že tam vůůůbec není a měla mluvit jen s reportérem. Předem jsem nevěděla, v jakém duchu bude reportáž vedena, a tak jsem se tvářila skoro přísně a mluvila spisovně, ačkoli náš mladičký reportér to bral jako prima zábavu, mluvil, jak mu pusa narostla a docela se tím vším bavil. To mě trochu mátlo a občas jsem proložila spisovnou mluvu velmi nespisovnou koncovkou :-)

Karolínce se tak úplně nelíbilo stát na místě na sluníčku a začala plakat. Nastoupil můj muž, odnesl ji a natáčení pokračovalo .„To zase budou dopisy, že někam zmizelo děcko,“ smáli se hoši z Novy.

Když jsme chtěly předvést bršlici kozí nohu, nebylo jak jí dobře zabrat, aby jí Helča nezacláněla. Vyšlo z toho, že nejlepší bude, když si stoupne do potoka a bude ji trhat z vody. Bylo ten den docela teplo, ale Dalejský potok byl už pěkně ledový. Helča je ale pohodářka, holka do deště i do potoka. Zula botky a šupla do vody. Trhala bršlici a my s panem Kubešem mluvili a mluvili a mluvili…nějak jsme se zapovídali. „Už můžu z té vody?“ ozvalo se z potoka. Úplně jsme na ni zapomněli! No ale zdravý člověk se prý nikdy nenachladí, tak ji alespoň otestujeme, zasmáli jsme se a šlo se k bezu.

Reportéra Josefa bavilo plané rostliny ochutnávat. Dával do pusy všechno, i to, co jsme mu nepředváděly, že je k jídlu. „Jestli se ale otrávíte, tak si za to můžete sám, “ připravovaly jsme si alibi.  Nic moc ho jako lahůdka neoslovilo. „Však taky my tyhle plané zeleniny používáme na vaření a nezobeme je samotné jako pochoutku,“ varovaly jsme ho. „Z tohohle si uděláme špenát a tohle dáme do salátu.“ Co ho ale nadchlo byl žabinec ptačinec. Podle názvu se mu to vůbec nezdálo vábné, natož chutné. Ale když okusil, dal mi za pravdu, že chutná dobře a utrhl si další rostlinku na přidání. 

Zvukař i kameraman měli kraťasy a nechtělo se jim s námi do kopřiv. Naštěstí měli dlouhou šňůru a tak jsme zvládli obejít celý můj „rajón“ a říct snad vše podstatné. Věděly jsme, že to bude zase jen kratičký vstup do i tak krátkého pořadu a byly moc zvědavé, jak to sestříhají, co z toho nakonec vyleze. 

Cestou do kopce se zapotili díky technice, kterou s sebou nesli. A naštěstí jim taky trochu vytrávilo, takže byla šance, že jim bude víc chutnat naše velmi zdravé jídlo. V kuchyni se ještě hodně natáčelo, obývák se proměnil v malé studio. Helča s panem Kubešem se pustili do vaření a já šla nakrmit Karolínku. Nálada byla kouzelná. 

Mladý reportér se vrhl s gustem do vaření, pomáhal, omýval, krájel, mixoval, ochutnával a nechal si i nasadit naši Jíme jinak zástěru! K obědu byla dýňová polévka  a jako hlavní jídlo pak rýže, špenát z divoké zeleniny, pečená dýně, salát z řepy, tempeh s mandlemičočková omáčka a salát z plané zeleniny. 

Když bylo jídlo hotové, nabídli jsme ho všem. Nadšený reportér, který se při vaření velmi angažoval, vůbec neváhal. Rovnou se i natočilo, jak ochutnává a on komentoval, jak mu co chutná. Pro legraci a pro ozdobu jsme přidaly na talíře jedlé květy lichořeřišnice. Kdo ji nezná, překvapí ho, že chvíli po rozžvýkání začnou kvítka v puse pálit jako ředkvička. A tak jsme se pro změnu zase bavily my s Helčou, když jsme ho pozorovaly, jak ochutnává a jídlo komentuje. A jak mu jdou do očí málem slzy, když lichořeřišnice zapůsobila. 

Vypnula se kamera a nandaly jsme i zvukařovi a kameramanovi. Zvukař byl mladík, trochu se mu do jídla jako takového nechtělo, ale říkal, že je „polívkovej“ a že teda tu dýňovou zkusí. Udělal nám velikou radost, když si přidal. Kameraman byl zkušený mladý chlap, ale zdravá strava rozhodně nebyla jeho hobby. Ochutnával velmi opatrně a lichořeřišnici jíst zpočátku odmítal: „To je přeci divný, ne? Kytky nežeru. Fakt mám dát do pusy tu kytku?“ tak a podobně komentoval nádherný barevný květ na talíři. Byl velmi překvapený, jak dobrá je kaše z červené čočky, špenát z divoké zeleniny si přidával, tempeh ho moc neuchvátil, prý maso je maso, a nakonec si dal i tu kytku. Kolega Kubeš ho vyhecoval a tak si zakryl oči a lichořeřišnici pozřel :-)

Po jídle jsme pánůmuvařily kafe a natočilo se ještě pár slov jen tak u stolu. Hotovo. Materiálu mají hromadu, teď to jen sestříhat a v říjnu uvidíme, jak to dopadlo. Loučily jsme se s nimi docela nerady, byl to príma den a chlapi byli fajn. Těšilo nás, že si dali naše jídlo a že si i docela pochutnali, že si přidávali polévku, omáčku i špenát z kopřiv :-) 

Jaký z toho půldne natáčení vyjde sestřih se můžete spolu s námi podívat v pořadu Víkend 2.10. ve 21:50 hodin na Nově.  Tento díl se jmenuje Na půli cesty – Příběhy štěstí, proher a objevů. To jsme vážně zvědavé, kam nás zařadili :-)

PS: Pár dní po natáčení jsme našeho „rejžu“, jak jsme si s Helčou reportéra překřtily, potkaly. Byly jsme s dětmi venku,  Helča na kole, já s bruslemi za rohem kojila a

 slyším, že s někým známým mluví. „Co to bylo za fešáka?“ ptám se potom, protože jsem na ně skrz keříčky tak dobře neviděla a nepoznala ho. „To byl ten náš režisér,“ směje se Helča. „A víš, kde bydlí? Vedle mě ve vchodě!“ Pak ho potkala Helča zas, tentokrát, když šla běhat.  Takže teď bude v jeho očích krom výborné kuchařky ještě za ohromnou sportovkyni :-)

 

 

  1. Heli, můžu poprosit o recept na tempeh s mandlemi? A ještě se chci zeptat na polníček. Používáte ho? A manžel se ptá, když používám jen to co roste v našem pásmu, proč teda můžu používat kokosový krém?
    A s čím si má dávat domácí klobásu, když nemůže chleba. Ptá se vážně, nerýpe. Docela mě překvapuje jak se snaží mě nenaštvat. :o)

    • Recept na tempeh na medu je v podstatě tento http://www.jimejinak.cz/2011/11/tempeh-na-medu/, jen se tam ve fázi, kdy se tempeh trochu prohřeje přidají loupané mandle ideálně už nasucho opražené.
      Není to jen kokosový krém co neroste v našem pásmu, ale použití občas trošky kokosového krému na zpestření jídelníčku škodí podstatně méně, než když si dáte klasickou smetanu byť krávy v našem pásmu máme :-)
      A pokud si dává domácí klobásu, tak ideálně jen se zeleninou, je to mnohem lépe stravitelné i když chuťově asi ho to úplně neuspokojí. Tak kváskový chleba, ale v podstatě si myslím, že je to jedno,ať si ji dá s chutí jednou za čas s chlebem a užije si to. Je důležité co se jí převážně a ne to, co se jí občas.

      • Jo děkuju. Tempeh s medem jsem dělala dneska a jsem unešená. Vítkovi moc nejel, ale sněd trošku, ostatní jsem musela odhánět od pánvičky. Je to vážně mňamka.
        A ještě jsem se chtěla zeptat na banán, já vím, že není rovna vhodný, ale jednou za čas třeba v létě, když je horko by to nemělo vadit, ne? A co ten polníček?

        • Jo tempeh na medu je prostě jistota, tou jsme přesvědčili i zaryté masaře, že to občas bez masa jde. Banán kromě toho, že ochlazuje má i jiné negativa. Stručně – jednoduché cukry, vlákninu, která hluboko do střev zanese plísně…. Ale zase platí je mnohem menší zlo dát si občas banán, než sacher se šlehačkou, počítá se to, co se jí převážně a ne výjimečně. A polníček používáme, spíš ho ale zamíchám do zeleninového salátu, než samotný.

          • Díky. :o) Koupila jsem si rozšířené vydání „Radost ze zdravých dětí“ i s DVD a polníček tam používali jako jednu ze surovin k vaření zeleninového vývaru. Tak to taky zkusím.

            • klidně do vývaru, ale je tak dobrý i syrový, že je ho škoda nedat taky jako ozdobu na jídlo nebo přidat do salátu

  2. Taky jsem se koukala, kratke, ale vyzivne! Tesim se na osobni setkani a spoustu novych poznatku na kurzu s vami :)

  3. Reportáž byla super, škoda, že tak krátká. Bylo možné napsat, co jste vařily? Kuchyň se mi moc líbila, hlavně ta oranžová barva.

    • Vařily jsme toto: K obědu byla dýňová polévka a jako hlavní jídlo pak rýže, špenát z divoké zeleniny, pečená dýně, salát z řepy, tempeh s mandlemi, čočková omáčka a salát z plané zeleniny.
      Vše je napsáno v článku i s odkazy přímo na recept.

  4. Pořad byl teda bleskovka, ale moc Vám to tam slušelo. Už před kamerou vypadáte naprosto přirozeně. Tak hurá do dalších pořadů! :-)

  5. Šárko jsem sadista já mu ho dávám 3x denně na lžičce spolknout. Někteří to schovávají do kaší a tak, ale on nám srmdí a chutná jak bolavá noha (pardon), tak mladej to chce mít rychle za sebou a raději to spolkne. Jinak používám spíše ty semínka …

  6. Díky Ayo, lněné semínko taky používám, ten olej použiješ třeba pod zeleninu, na fritování atd. prostě na tepelnou úpravu?
    Jablek máme taky spoustu, vyčetla jsem, že je zavařujete bez cukru jako povidla. Moje babička je nastrouhá, napěchuje do sklenic a zavaří ty sklenice, jablka v nich vydrží celou zimu.
    Šípky sušíte na čaj, nebo je taky používáte na vaření?

  7. Teda jídlo vypadalo supr :) hezká reportáž :) prosím prosím napište clanecek o nějakém tom plevelu,rada bych něco použila :)

    • Teď už to bude na byliny slabé a slabší, snad jen ten žabinec ptačinec, ten roste i pod sněhem. Ale je čas zavařovat jablka, za chvíli budeme sbírat šípky, už sbíráme ořechy a chystáme se na zimu :-)

  8. Díky za nový článek, pročítám teď váš web každý den a vždycky mě nový článek potěší! Vařím podle vás už 14 dní a dneska mě manžel řekl, že si poprvé od doby, kdy vařím jinak, moc pochutnal (může za to tempeh s mandlemi :-) díky za skvělé tipy!
    Ještě jsem se chtěla zeptat čím mohu nahradit omega-3 mastné kyseliny, kvůli kterým se hlavně jedí ryby? Už vůbec nemám chuť na maso, řekla jsem, že ho budu dělat jednou týdně, ale hlavně kvůli manželovi a dceři. Už po 14 dnech jsem se zbavila chuti na sladké a to jsem ho dřív jedla po každém jídle! Když mě honí mlsná, dám si mandle nebo rozinky. Snažím se hodně omezovat i dcerku, trpí hodně na rýmy, ale bydlíme s babičkou a jejích dobrot se nechce vzdát:-)
    Posílám tisíc pozdravů, užívejte si podzim.

    • Omega 3 jsou hlavně v lněném oleji. Já ho dávám nejstaršímu, který má neuro- psych. onemocnění a olej z ryb pro něj tak není vhodný. A všude kde to jde sypu lněné semínko… K rýži do hrnce, do žitných placek apod.

  9. Evi, príma článek, pobavila jsem se. Už se těším na reportáž v televizi. To si nemůžu nechat ujít :-)

  10. Mě to taky hrozně rozesmálo, Eva má talent vypíchnout ty okamžiky, na které bych já už dávno zapomněla. Miluju číst moje příběhy jejíma očima.

  11. Ahoj holky, vas clanek me moc pobavil smala jsem se temer od zacatku az do konce. Super napsane. Rozhodne se 2.10. budu divat a myslim, ze i Martin, kteremu jsem cely clanek predcitala:-). Uz ted se tesim.

  12. Už se ňa ten pořad hrozně těším! Tohle mě moc zajímá! Máma akorát dávala do těstovin sušené kopřivy a já dávám do polévek ňa ozdobu sedmikrasky ale rada se priucim :)

  13. Parádní článek. :o)
    Polovinu kytek (víc jak polovinu) skoro neznám a kromě pampeliškových listů a květů sedmikrásek jsem nic divokého ještě nejedla. Já ne, že bych nechtěla, ale nějak mám strach, že je všecko zaneřáděno smogem nebo psí močí…

  14. Evi s tím sportovcem to nebude tak vážné, na kole jsem byla na elektrokole a když mě potkal v Prokopáči, kde jsem byla běhat, tak jsem zrovna neběžela :-)

  15. Zobrazit všech 27 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekRýže s čirokem a řasou arame
Další článekNapařovaný bezlepkový obilný chlebíček pro děti