Nemocnice. Nic příjemného, zvláště, když vám odvezou dítě. Z něčeho zprvu banálního se může stát závažná situace. Je možné i v tak náročné době myslet na to, co jíme? Má to smysl?

Když se řekne nemocnice

Většině lidem se vybaví kromě jiného i pocit, že tam by se jako pacienti dostat nechtěli, protože to z velké části bývá kvůli vážným zdravotním problémům. Občas se ale stane, že se my, nebo někteří z našich blízkých, do takového zařízení dostaneme. Máme strach, obavy, jsme nervózní z připravovaného zákroku, nebo z množství léků, které najednou vidíme v bílém kalíšku na stolečku u postele. Spolknout a zapít!

Hlavně si zachovat zdravý rozum

Nedávno musel syn podstoupit operaci, celkem narychlo a nečekaně. Nejen, že jsem prožívala všechny ty mateřské pocity, snažila jsem se zachovat si zdravý rozum a pokud možno neomdlet z typického pachu při vstupu do nemocnice, ale vyplňovala jsem množství různých papírů se souhlasy a taky s anamnézami našich rodin do desátého kolene. To je ve stresu opravdu něco.

Prostě to musí vydržet

Synova operace dopadla dobře, vše bylo prý bez komplikací a teď už se bude jen uzdravovat a bude dostávat injekce antibiotik proti zánětu. Když mi to řekli, byla jsem šťastná a vděčná. Méně štěstí jsem však pociťovala hned za dvě hodiny, když jsem viděla tu obrovskou stříkačku s antibiotiky, kterou se mu sestra snažila vstříknout přes kanylu do žíly. Brečel bolestí. Něco bylo asi špatně, přesto sestra pokračovala v úkonu. Ano, syn není jediný pacient, ke kterému v deset, v šest a ve dvě chodí píchat injekce.

A jelikož má slabé žíly a těžko se napichují, chápu, že se nechtěli vzdát té jedné, kterou konečně napíchli a kde kanyla alespoň trochu držela. Synovy ruce byly rozpíchané jako jehelníček a jedinou cestou bylo vpravení léku neskutečně bolestivé. Pálila ho ruka, bolela až k rameni. Úkol sestry byl ale jasný a tomu odpovídalo i její odhodlání. Dítě to prostě musí vydržet. I po rozhovoru s lékařkou jsem nedocílila podávání antibiotik ústy. Ještě třikrát se opakovaly mučící chvíle. Pak na nátlak všech povolila. A šlo to. Hurá, máme to tedy za sebou. Už se bude jen uzdravovat.

Strava v nemocnici mě překvapila

Ve chvíli, kdy synovi řekli, že další den ráno už bude moci přijímat alespoň tekutou stravu, začala jsem se zajímat, co za stravu to bude. Takové informace na oddělení nemají, čekají, „co přivezou“. Takže ráno syn dostal bílou kávu, jahodového Bobíka (slazený mléčný nápoj) a zákys. Myslela jsem, že mě trefí. Byl po operaci břišní dutiny, střeva jsou teď oslabená a to poslední, co tělo potřebuje, je zdevastovanou střevní mikroflóru „krmit“ mlékem a cukrem. A on dostane (když pominu to ostatní) slazený jahodový nápoj?

Složení Bobíka:
polotučné mléko, cukr, jahodové aroma, zahušťovadlo, přírodní barvivo

K obědu přivezli „vývar“ s vejcem. Promiňte mi to, ale po ochutnání té vody jsem silně pochybovala, že se v ní byť na chvíli objevila nějaká zelenina. Netuším, co vyvařili, ale na granulované koření do polévky mám jazyk už vycvičený.

Večeře představovala stejnou vodu s vejcem, tentokrát v tom byla nastrouhaná mrkev. Těch pár strouhaných mrkviček si tam plavalo a byl to jeden z nejsmutnějších výlovů, na kterých jsem kdy byla. Kdybych jídlo nechala na stravovacích odbornících v nemocnici, se synem bychom tam mohli být ještě dnes.

Vzala jsem to do rukou sama

Možná máte podobné zkušenosti a já tu rozhodně neobviňuji sestřičky, lékaře či kuchařky v nemocnicích (ty vaří podle pokynů). Díky bohu za ty, kteří u práce myslí, a já doufám, že jich bude přibývat. Každopádně v téhle situaci jsem musela vzít synovo stravování do rukou já a podle lékařky, která ho propouštěla, byl v mimořádné kondici, když jsme šli domů. A to dokonce dříve, než je běžné. Otázkou je, proč asi…

Bylo to náročné, protože jsme nebyli v našem bydlišti, takže veškerá příprava jídla probíhala v kombinaci toho, co se dá sehnat v obchodě s tím, co můžu připravit mimo svoji běžnou kuchyni. Ale zvládli jsme to. Nebylo to tak rozmanité, ale bylo to pro tělo vhodné. Účelně jsme jedli, pili a syn pak trénoval pochůzky po pokoji, až nám bylo řečeno, že nás mohou pustit domů. Hurá!

Není jedno, co jíme, zvlášť v těchto situacích

Ano, pořád se nám potvrzuje pravda, že na zdraví velmi působí, co jíme. Jezte tak, jak to dělá dobře vašemu tělu, odmění se vám. Nebojte se „jíst jinak“, vaše tělo to ocení. A zvláště to platí potom, co tělo dostane nějaký zásah.

Máte i vy nějakou podobnou zkušenost?

Nebo nějakou praktickou radu pro takovéto situace? Podělte se o ni s námi do komentářů pod článkem. Jsme zvědaví, jak to řešíte vy.

Pozn. red: O stravě v porodnicích jsme psali zde.

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

18 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Lůco, doufám, že rekonvalescence proběhla v dobrém a synek je už úplně v pořádku.
    Se stravou v nemocnicích je to velký problém. Před několika lety jsem zažila taky nepříjemné chvíle, když synek skončil v nemocnici též s bolestmi břicha, horečkami, zvracel – doma jsem právě měla čerstvé pětidenní miminko. Synek má mnoho potravinových alergií – mezi jiným značné množství zeleniny a ovoce, ořechy, semena. Díky tomuto byl z pohledu tohoto webu téměř konvenční strávník, přesto strava v nemocnici byla neřešitelná i pro mě. Už jsem měla předchozí zkušenost, takže jsem od zažátku do stravy zasahovala dotazy, které nikdo nechápal, prostě pokyny předají kuchyni a oni mu to udělají, tak aby mu to nevadilo, proč se bojím. Na stůl jde jídlo bez složení, dotaz na obsah neumí sestry zodpovědět. Neumí to ani dietní sestra a ani kuchař, resp. oba tvrdí, že mi to řekne ten druhý. V jídle mých synů nesmí být za žádných okolností ořech nebo semeno, což se právě v nemocnici několikrát chytilo v poslední chvíli. Tato situace byla komplikovaná novorozencem, který do nemocnice opravdu přijít neměl, ale kdo pohlídá tolikrát denně kojené párdenní miminko. Neustále jsem z domova telefonovala až do fáze, kdy dietní sestra, konečně dotlačena k vyjádření, co vlastně dítě dostane, musela připustit, že polovinu zakázaných věcí kuchaři nechala projít jako možné a když se konečně mluvilo k věci, padlo památné “a co mu mám teda jako uvařit?”. Pro mě podstata těchto životních zkušeností. Dietní odborník neví, jak sestavit jídlo pro dítě se zdravotními omezeními (podotýkám, že jsem skutečně řešila pouze ta zdravotní, nikoliv ostatní opodstatněná kritéria, u kterých jsem soudila, že pár dní nezabije nikoho a doma to napravíme) – V NEMOCNICI.
    Končila jsem tím, že jsem opakovaně s dětským primářem řešila a domlouvala, že mu nebudou dávat NIC, probrala jsem s ním, co mu budu nosit v termosce a bylo to poměrně krušné období, s tím malinkým mimčem to skloubit a zároveň se vyhnout nemocnici, kde bylo několik infekčních dětí. Neschopnost reagovat na zdravotní potravinová omezení u bezmocných a v tomto obhajoby neschopných dětí ve mně zůstala hodně hluboko a napořád.

  2. Lůco, prosím, můžete napsat, co jste synovi dávala konkrétně? Píšete, že jste byla dál od domova a nemohla moc vařit, zajímalo by mě, co se dá pak připravit. Děkuji a přeji hodně zdraví! Nejvíc obdivuji si svoji stravu prosadit oproti řečem konvenčních strávníků, v nemocnici či ve školce.

    • Petro, nevím, co vozila Lucka, ale když jsem byla s dcerou po úraze já, manžel normálně vařil naši stravu – obilí, luštěniny, zeleninu a vozil to v termosce, nedělal nám extra jídlo krom třeba kuzu, když bylo potřeba.

    • Milá Petro, protože syn měl operaci břicha, nemohl hned jíst běžně. Našla jsem obchůdek se zdravou výživou a začali jsme přesnídávkami bez cukru, chia semínka jsem zalila kokosovým mlékem a trošku datlového sirupu a udělala jsem mu takový “pudink”, další dny jsem našla kousek od nemocnice restauraci, kde jsem se domluvila s vedoucím a kuchařem a oni mi připravili rýži a zeleninu. Pro ně to neznamenalo nic extra a já jsem si prostě jen koupila několik příloh 🙂 Když jsme jeli za synem do nemocnice, vzala jsem si termosku na jídlo s sebou. Už jsem naučená a připravená na bezobalové nakupování i nenadálou potřebu převézt něco teplého z bodu A do bodu B. Proto s sebou vozím skleněnou lahev na pití “v kabátku”, pytlíky z látky i záclon různých velikostí a jedu-li autem, i termosku. Takže stručně asi tak. Ale pokud je člověk v nemocnici blíž domova, určitě je skvělé udělat to tak, jak to dělala Eva s rodinou.

      • Náhodou, tohle je úplně skvělé, Lucko, jak jsi se domluvila v té restauraci a že sis našla tu výživu, to je paráda! Máš můj obdiv a poklonu. Co by člověk neudělal pro dítě, že? Jsi skvělá.

        • Evi, moc děkuji. Je to přesně tak, jak píšeš. Když jde o zdraví našich prďolat (i těch odrostlejších 😀 ), jsme jako lvice 😀

          • Mě to zachránilo zdraví – kvůli své prvorozené jsem začala jíst jinak. Ještě že je máme. Myslím, že mě přišla zachránit.

  3. Panebože, úplně mi pasáž o aplikaci atb do žíly vehnala slzy do očí. Jsem zdravotní sestra, ale tohle opravdu není nutné, ba přímo nemyslitelné, dítě takto nesmí trpět… Strava v nemocnicích je skutečně žalostná, to nemá cenu popisovat, a nejlepší na tom je, když vám obézní dietní sestra (tedy vlastně nutriční terapeut) povýšeným hlasem vysvětluje, že strava je sestavována kaloricky pro ležícího pacienta a tak, aby byly zajištěny vše potřebné živiny. Co je ovšem výživného na večeři podávané v půl páté a obsahující dva krajíce chleba a salám v igelitu, jsem se zeptat neodvážila…

    • Já měla ohromné štěstí na dietní sestru, když jsem byla s dcerkou po úraze – když si se mnou nevěděla rady, poslala mi nadřízenou, té jsem vysvětlila, jak se skládají aminokyseliny a proč chci to, to co chci. K mému údivu mi vyšli maximálně vstříc, manžel nám vozil jednou denně čerstvé naše jídlo, protože ta jejich strava byla fakt smutná, já musela psát, co dceři dávám a oni si to přepočítavali do svých tabulek. Po pár dnech přišla sestra s tím, že dcera je lépe pokryta bílkovinami než ostatní děti na oddělení. Už jsem se jen musela smát, když sestra při převazu nechápala, jak se nám to rychle hojí…Ale jinak jsem si setrami užila své už jako dítě a teď s tím úrazem to bylo zase. Sestry od té doby dělím “sestřičky” (milé, pečující anděly) a “bachařky” (kterým vlezlo do hlavy, že mají nad někým moc).

    • Ano, když synovi aplikovali atb do žíly, brečela jsem. Dožadovala jsem se změny, aby tohle nemusel podstupovat, ale než to projde “celým kolečkem rádců”, hodiny běží a další dávka je na pořadu dne…
      Evi, vy jste mi úplně odpověděla z duše. Práce zdravotních sester si moc vážím a to zejména těch pečujících a milých sestřiček. Děkujeme, že vás máme!

  4. Milá Lůco, tentokrát to k smíchu nebylo, ale vaše články mám moc ráda. Před 2 lety jsem takhle skončila já, naneštěstí i s mým mužem, který při mé návštěvě zkolaboval s vyhřezlou plotýnkou. Naštěstí mi stihli s mojí mamkou přivést nějaké zásoby a mě zachránili alespoň instantní kaše a velký sojový jogurt 🙂 dávky antibiotik jsem s “díky ” přijímala a řekla jsem si že to pak vše vyčístím… holt se to někdy nedá. Pak musí převážit pozitivní myšlení 😉

    • Poradili jste si a pak jste udělala “očistu”. A máte jednoznačně pravdu – pozitivní myšlení musí převážit. Nepropadejme panice a usmívejme se (i když třeba jen v srdci)! 🙂

  5. Tak já dostala hodinu po operaci jíst kynutou buchtu s tvarohem 😀 A ráno k snídani dva rohlíky s taveným sýrem a paní na pokoji, která měla cukrovku, krajíc chleba s light marmeládou – to už jsem vážně nevěděla, jesti se tomu mám smát, nebo brečet… Paradoxně v Rumunsku, kde nemocnice opravdu nemají peníze je strava podle mě lepší – polívka ze zelí, kukuřičná kaše, brambory rozmačkaný s mrkví a když je maso, tak opravdu nepatrná porce.

  6. Lůco, děkuji za opět pěkný článek. Líbí se mi, jak píšete. Vám, synkovi a všem ostatním, které máte ráda, přeju pevné zdraví.

  7. Zobrazit všech 18 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Lůca
Úplně obyčejná žena. Obyčejná? Každá jsme jedinečná. Takže naprosto jedinečná žena, co si nezakládá na pojmech Bio a Eko, ale co si váží přírody, ráda chodí bosky nebo v barefootech, třídí odpad, sbírá v lese zapomenuté odpadky, miluje dobré, kvalitní jídlo, život a ráda si jej díky drobnostem užívá s rodinou nebo i sama.
Předchozí článekV lednici máme týden starou šunku: nikdo už ji nechce!
Další článekJemný domácí jablečný křen